„Dobrá práce, pánové,“ zhodnotil celou akci o dva dny později Dickson. Oba detektivové, stále ještě lehce potlučení a s modřinami, ale naštěstí bez vážnějšího zranění, jen znaveně přikývli. Dva dny dostali volno, aby si odpočali a zotavili se, minimálně aspoň tak, aby se zase mohli dostavit do práce, a tak nějak fungovat.

Přesto všechno měl pocit, že velkou radost z toho nemají. Ale, kdo by vlastně měl?

„Víte, jak to chodí?“ podíval se na Leeho. Ten jen opět mlčky přikývl. Ano, znal to, ne všechny případy končily vesele a bez větších ztrát. To byl život, to byla jejich práce. Uchránit tohle město za každou cenu. I když to bylo někdy vykoupeno krví a bolestí. Nejen lidí, kterých se tyto případy týkaly, ale i jejich. Bohužel.

 „A ty si zvykneš,“ směřoval další větu k Nickovi. Ten jen pokrčil rameny a stejně jako Lee mlčel. Nechtěl nic hodnotit a rozebírat, potřeboval události minulých dnů trošku vstřebat. Přeci jen, byl to jeho první případ zde na zvláštním oddělení.

Jenže jeho rozpoložení Lee vycítil velice dobře. Mnoho nevyřčeného viselo ve vzduchu, a oba to velice dobře věděli. „Pojď, projedeme se,“ vyzval posmutnělého Nicka sedícího za stolem, a o chvíli později už seděli v autě. Až po chvíli si Nick všiml, kam jedou. Když pak Lee zastavil u parku a mladý detektiv uviděl z dálky zčernalou kapli, zarazil se.

O chvíli později, s kávou ze stánku, který stál u jedné z cestiček, seděli u rozložitého a starého stromu, jednoho z desítek, které v parku rostly. V dáli byla vidět kaple, u které včera bojovali o život svůj, i tohoto města. Hemžily se kolem ní různé postavičky, farnost dostala příkazem co nejrychleji půdu okolo znovu vysvětit. Jistota je jistota. Další byli dělníci, kteří okolo začínali stavět lešení. Oprava začne, co nevidět.

Oba chvíli mlčeli, až příliš zahlceni svými myšlenkami, ale Nick to nakonec nevydržel.

„Proč jsme tady?“ zeptal se lítostivě. Nechtělo se mu tady být.

„Protože vím, že tě to trápí,“ odvětil mu Lee, „a chci, abychom si o tom promluvili. Ty jsi pomohl mě, já chci pomoct tobě.“

Nick jen sklopil hlavu. „Já nevím, Lee, pořád jen přemýšlím o tom, jestli jsme to nemohli udělat jinak, jiným způsobem, ne tak drastickým,“ povzdech si mladý detektiv.

„Co ti lidé……“ začal, ale větu nedokončil. Povzdechl si.

„Nešlo je zachránit, a je potřeba, aby sis to uvědomil, Nicku. Tahle situace prostě jinak nešla vyřešit, rozumíš. Ti lidé byli ve skutečnosti mrtví, už když se jich démoni zmocnili. Pohltila je temnota, jejich duše byly roztrhány na kusy a zbyly jen schránky ovládané čirým zlem. Pro ně už nebylo návratu ani záchrany,“ vysvětloval mu Lee a ve skrytu duše ze srdce doufal, že to Nick pochopí. Najednou si totiž nepřál, aby odešel.

„Tahle práce je prostě o smrti. Je o věcech, které si lidský mozek nedokáže kolikrát vysvětlit ani zdůvodnit. Věci mezi nebem a zemí, které naprosto stírají jakoukoliv lidskou realitu a dostávají tě do světa, kde chyba může znamenat smrt a strach tě může připravit o život. Prostě to tak musíš přijmout, zvyknout si, pochopit. Musíš zvládnout svůj strach. Pokud to nedokážeš, budeš muset odejít.“

„Já vím. Ale nechci odejít, zatím ne. Zvládnu to,“ zamumlal Nick, mrkl na Leeho a myslel to smrtelně vážně. Nechtěl odejít. Prostě nechtěl.

Ale pak se usmál. „Ale jsem rád, že to říkáš zrovna ty.“ 

Lee moc dobře věděl, na co naráží. Oba teď měli něco, s čím se museli smířit. Seděl a zadumaně hleděl do dáli.

„Děkuji ti,“ řekl náhle a rozpačitě, snad z nervozity, si usrkl kávy.

„Nemusíš, ty bys udělal to samé pro mě. Pro kohokoliv jiného z oddělení,“ usmál se Nick.

„Ne, ty to nechápeš. Není to jen za to, že jsi mě zachránil v té kapli. Já jsem měl najednou pocit, že…“ na chvíli se odmlčel, jako by měl strach další slova vyslovit, „…já jsem to jednu chvíli prostě chtěl vzdát.“ Poslední slova pronesl tak tiše, že je Nick sotva slyšel.

„Já vím, viděl jsem to. Ale neudělal jsi to. Jsi tady, naživu a já jsem za to rád. Jen ti chci říct – ať už tě to nikdy nenapadne, jasný,“ usmál se Nick, i když ho na chvíli z toho pomyšlení zamrazilo. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné a každý člověk, který nám vstoupí do života, nám svým způsobem něco přinese. Někdy tito lidé zůstanou, někteří naším životem pouze projdou a pak navždy odejdou. A každý nám dá něco, co potřebujeme do svého života. Může to být zklamání, bolest, lež, ale i poučení, moudrost, radost…

A někteří lidé jsou nám prostě souzeni.

Lee se nadechl. Stále bojoval s bolestí a pocitem viny, která ho stále neúprosně pronásledovala. Cítil ji v srdci a věděl, že se vším se ještě dlouho bude vyrovnávat. Ale najednou cítil a tušil, že v člověku, který teď seděl vedle něj a usrkával kávu, najde oporu, kterou potřebuje.

„Nic není náhoda. Možná opravdu začnu věřit v osud,“ pronesl Lee.

Nick se na něj jen usmál.

On už v něj uvěřil.

„Člověk, který na tebe někde čeká, je jako sirka, kterou zapálíš v noční krajině. Všechnu temnotu neosvětlí, ale stačí k tomu, aby ukázala cestu domů.“

Antonio G. Iturbe

 

KONEC