Kapitola pátá

Ztratil pozornost. Jen na pár vteřin. A stačilo to.

Tvrdá rána do břicha ho překvapila. Spíš ji nečekal od takové trosky, jako byl Franky. Překvapeně pustil Frankyho krk a couvl. Franky zaječel, zřejmě se sám vyděsil, co udělal, a do překvapeného detektiva, který se držel na břicho, ještě strčil. Místnost byla plná harampádí. Starý rozbitý nábytek, prach, vylomené dveře. Zakopnout o cokoliv bylo při nepozornosti prakticky nemožno a Leemu se do cesty postavil starý rozviklaný stolek. Ztratil rovnováhu a dopadl mezi starou páchnoucí matraci a zbytek kuchyňské linky. Než chytil dech, Franky zmizel. Věděl, co by následovalo. Že by ho Lee zatkl a odvedl na stanici. A to nechtěl, ani v nejmenším případě.

Lee zaklel, pozvolna se zvedl a pomalu si oprášil oblečení. Ani v nejmenším neměl chuť Frankyho v tomhle doupěti nahánět. Až se vrátí do kanceláře, nahlásí to kolegům na 15. okrsku. Ať si ho najdou sami. Spoluúčast na dvou vraždách mu zajistí pěkné teplé místečko v base na doživotí...

Překročil pár krámů, co se válely na zemi a vydal se k východu. Nechtěl v tohle baráku prolezlém špínou a krysami zůstat už ani minutu. Pomalu scházel schody, hlavu plnou myšlenek. To, že dům podezřele ztichl a na chodbě, kde se předtím povalovaly a posedávaly různé postavy, nikdo nebyl, zaregistroval jen mimoděk a náhodou. Zpozorněl.

Ticho, jako by veškerý zvuk přestal existovat.

Chlad, který pronikal až do morku kostí.

Za krkem ucítil mrazení a napětí a jakýsi šestý smysl ho varoval před nebezpečím. Nevěděl, co se děje, ale všechny smysly mu začaly pracovat na sto deset procent. Opatrně vytáhl pistoli. Na dům jako by pomalu padala mlha a šero a nebezpečí bylo téměř hmatatelné. Lee šel po schodech co nejpomaleji. Ať už v tom baráku bylo cokoliv, nechtěl tomu vpadnou do náruče. Třetí patro.

Druhé patro.

K východu nedojdeš. Nenechají tě odejít a ty to víš. Jsou tady. Přišli si pro tebe.

První patro. Chodba v prvním patře byla prázdná. Ještě pár kroků a bude venku.

Přísahal by Bohu, že ta postava tam ještě před vteřinou nebyla. A taky že nebyla. Instinkt ho varoval na poslední chvíli, ucítil mrazení v zádech, které mu projelo jako šíp až do zátylku. Prudce se otočil. Objevila se za ním zničehonic, necelé tři metry od něho. Celá v černém rouchu, Lee měl pocit, že pod černou kápí zahlédl záblesk dvou červených očí. Vteřina, dlouhá jako věčnost, byla to, co ho dělilo mezi životem a smrtí. Kdo bude rychlejší? Rozběhla se k němu až neuvěřitelnou rychlostí, prakticky v mžiku byla vedle něj. Ruka se zbraní mu instinktivně vyletěla nahoru, ztichlou chodbou zaduněl výstřel, ale už bylo pozdě. Dvě neskutečně silné ruce ho chytily a mrštily s ním o stěnu. Střela šla mimo a zaryla se kamsi do zdi, pistole vylétla detektivovi z ruky a skončila několik metrů od něho.  

Úder ho naprosto ochromil. Tvrdě dopadl na podlahu a po nárazu do hlavy se mu před očima jiskřilo. Měl pocit, že má zlomené snad všechny kosti v těle. Snažil se popadnou dech a zmobilizovat všechny síly.

Přece se nenecháš zabít…..

Postavu v černém zaregistroval kousek od tebe. Neútočila hned, jen bez hnutí stála, pozorovala ho a červené oči pod kápí žhnuly jako dva smrtící ohně.

Na co čeká? Na co sakra čeká?

Pak se v její ruce objevila dýka. Její ostří se zalesklo a předtucha smrti se zhmotnila ve zlý sen.  Vstaň, tak sakra, vstaň! Zabije tě stejně jako Jerryho! V hlavě slyšel doslova alarm a marně se snažil dostat na nohy. Postava v černém jako by si vychutnávala scénu před sebou a kochala se pohledem na sténajícího a pohybu neschopného detektiva. Ruka s dýkou se pomalu zvedla…

Je konec!

Jenže v ten samý okamžik se na schodech objevil ještě někdo.

„Stůj,“ ostrý hlas zazněl chodbou a postava v černé kápi na pár okamžiků odvrátila zrak od ležícího detektiva, a obrátila svoji pozornost na nového vetřelce. Ruka s dýkou se vymrštila a v tom samém okamžiku se ozval i výstřel. Neznámý na schodech měl větší úspěch než Lee a vzápětí se chodbou ozval nelidský řev. Speciální svěcené stříbro udělá vždycky svoje. Zabije nebo alespoň zraní. Postava se zapotácela, pak se rozběhla a během vteřiny zmizela v jedné z chátrajících místností. Pronásledovat ji nemělo smysl.

Lee stále seděl na zemi a pomalu počítal hvězdičky. Hlava ho bolela jako střep a nad spánkem nahmatal lepkavou tekutinu. Snažil se nevnímat bolest v celém těle a potichu se divil, že nemá nic zlomeného. Pomalu si sedl, opřel se o stěnu, nadechl se a pomalu se začal stavět na nohy. Ač trénovaný policista, tahle rána jím skutečně otřásla. Uslyšel vedle sebe kroky a něčí ruce mu pomáhaly vstát.

Záhadný zachránce? Kdepak. Podíval se na něj a ztuhl. Byl to Nick. Jeho nový kolega se na něj váhavě usmál, snad mu tento úsměv chtěl věnovat jako omluvu za to, že se zde tak neočekávaně a navzdory jeho neochotě objevil. Lee se mu naštvaně vyškubl.

„Co tady děláš,“ zavrčel na něj.

„Zachraňuju vám zadek,“ ušklíbl se Nick, když viděl jeho reakci. Nečekal, že se mu Lee s díky vrhne kolem krku, ale jeho reakce ho trochu zamrzela.

„Ale od vás se očividně vděku nedočkám, co?“

„Kdo se tě prosil. Nemáš tady co dělat,“ odsekl mu Lee, zatímco se opíraje o stěnu snažil přemoct lehkou závrať. Dům jako by se pomalu vrátil do starých kolejí. Zvenku byly slyšet zvuky hlasů a chlad zmizel. Jen smutek a šeď zůstaly.

„Pojďte, pomůžu vám. Měl bych vás vzít k doktorovi, jste zraněný,“ pokusil se ještě jednou Nick mírným tónem nabídnout příměří.  Lee ho mávnutím ruky odbyl.

 „Vrať se do kanceláře. Nepotřebuji tvoji pomoc.“

Nick zůstal nešťastně stát na chodbě a díval se na svého nového kolegu, jak pomalu schází ze schodů, levou rukou se držíc stěny, aby neupadl. Najednou se na schodech otočil a podíval se na něj.

 „Proč jsi ho nezabil? Byl zraněný, mohl jsi ho dorazit…“ V jeho hlase byla hněv, ale i bezmezná výčitka. Nick se zarazil, nečekal, že na něj vyrukuje zrovna s touhle otázkou.

„Já jsem, já, já….,“ těžko hledal správnou odpověď. Lee se na něj podíval, ve tváři vepsanou němou otázku, na níž nedostal odpověď. Zavrtěl hlavou, v jeho obličeji se zračilo znechucení. Otočil se a během chvíle zmizel.

Já jsem to nestihl. Promiň. Vím, jak moc bys tu zrůdu chtěl vidět mrtvou, ale prostě jsem to nestihl.

Nick si povzdechl a sykl bolestí. Až teď znovu zaregistroval štiplavou bolest na rameni, a pak ucítil na ruce vlhko. Zpod rukávu mu po ruce stékal pramínek krve…….

Než se Lee pomalou chůzí dostal skrz ulice k autu, chvíli to trvalo. Cesta autem domů ještě déle, s natlučenou hlavou si netroufnul šlápnout ve zdejším provozu na pedály. Než došel do svého bytu, zaťukal o patro níže u sousedky, zdravotní sestry.

„Měla bych si tady kvůli tobě zřídit soukromou ordinaci,“ špačkovala, když mu ošetřovala ránu na hlavě.

„Je to jen škrábnutí, ale jestli tě bude bolet hlava dál, měl by sis zajít k doktorovi.“ Lee se usmál a poděkoval.

Ale do smíchu mu ve skutečnosti vůbec nebylo. Unavený a celý bolavý si doma nalil whisky a přemýšlel. Hlavou mu letělo tisíc myšlenek a pomalu, kousek po kousku se jako puzzle skládaly dohromady. Nepěkné a temné puzzle. Skládačka vykoupená lidskou krví a bolestivou vinou. Byla pořád tady a tvrdě mu připomínala každý jeho chybný krok. Najednou měl pocit, že od Jerryho smrti neudělal jedinou věc správně.

Temnota pomalu padající na město pronikla i do jeho bytu a sevřela ho svými pařáty.

Jeden život …… dva životy…… kdo bude další?