Když se Lee vzbudil, začínalo svítat. S Nickem byli v kanceláři až pozdě do noci, domů si odjeli jen na chvíli odpočinou. Nevyspal se moc dobře, ale v posledních dnech měl pocit, že každá trocha je dobrá a vlastně pro něj byla doslova luxusem. Rychlá ranní sprcha, troška kávy, na okně seděla zase ta uřvaná kočka, a dožadovala se svého ranního přídělu. Jeho dny zde byly fádní a šedé, stejně jako stěny jeho bytu. Nezdržel se tu dlouho, jak rád nasedl do svého auta a vyrazil do práce. Město se teprve začalo probouzet z nočního spánku a ulice byly dosud poloprázdné.

Byl tam tak brzy, že tam ještě nebyl ani jejich šéf, a ten zásadně chodil do práce mezi prvními. Ale jeho trudná samota netrvala dlouho. Nick dorazil do kanceláře jen půlhodinu po něm.

„Nějak jsem nemohl usnout,“ výmluvně pokrčil rameny a postavil před Leeho kelímek s kávou.

„Mlíko, dva cukry, dvojitá. Budeme ji potřebovat,“ zazubil se na Leeho.

Alespoň trošku optimismu po ránu, pomyslel si Lee, a dokonce ho to i trošku potěšilo. Maličká, úsměvem projasněná radost v těžkých, šedých a vyčerpávajících dnech. Bylo to tak osvěžující pro jeho znavenou a zraněnou mysl.

Včera až do noci seděli na plánem města a jeho okolí. Jejich ajťák a bývalý hacker v jedné osobě Alex jim velice ochotně pomohl při jejich pátrání, ale z výsledku moc velkou radost neměli. Celkem ve městě a v okolí našli asi dvaapadesát různých kapliček a kostelíků, z toho přes třicet jich bylo starších než dvě stě let. Jejich beznaděj ještě stoupla a Nick prohlásil cosi ve smyslu, že je nejlepší čas začít se modlit za zázrak.

A ráno to nebylo jiné. „Tak můžeš začít s tím modlením,“ povzdechl si Lee, když probírali zprávy od Jane, a Nick se tvářil jak boží umučení. A Bůh, který se na to nemohl dívat, snad ve strachu nad budoucností tohoto města, se nakonec slitoval a nervózním detektivům jeden malý zázrak opravdu seslal. Asi o dvě hodiny později se rozrazily dveře jejich kanceláře a dovnitř vběhla Jane. Rozrušeně jim zamávala před nosem čerstvě vytištěným papírem.

„Našli ji, našli ji…...“

„Koho,“ vylítl Lee od stolu a chňapl po papíru, který musel Jane z ruky téměř vytrhnout. Zřejmě se nechtěla svého trumfu vzdát.

„No koho asi? Tu třetí oběť, troubo. Teď to přišlo v hlášení,“ hlásila vítězoslavně Jane a usmívala se, jako by vyhrála jackpot. Ale detektivové ji už neposlouchali a oba se naráz sklonili na papírem, aby si tu nejcennější zprávu na světě rychle přečetli. Když jí došlo, že poděkování se v tuto chvíli asi nedočká, rozzlobeně se na ně podívala a pak uraženě odešla z kanceláře. A práskla dveřmi, samozřejmě.

To jediné a podstatné, co teď Nicka a Leeho zajímalo, bylo místo činu. Jenže po náhle radosti se stejně rychle dostavilo i další zklamání. A zase to byla úplně jiná strana města, tentokráte téměř na periferii města. Na velké bílé tabuli v kanceláři jim teď visela mapa města, dvaapadesát malých modrých kroužků na ní označovalo kaple a kostelíky ve městě, dva červené body kapličky, ve kterých se staly ony dvě vraždy. A teď k ní přibyl ještě třetí červený bod.

„Máme třetí,“ povzdechl si Lee, „ale jako bychom neměli nic. Tohle nám prostě nepomůže, sakra,“ ulevil si, ale vzápětí se dostavil naprostý pocit zoufalství a zmaru. Při představě hořícího města v plamenech ho rozbolela hlava….Tak málo času zbývalo a oni jsou ve slepé uličce.

Pravda to tak ale úplně nebyla. Nick, stojící vedle něj, zadumaně hleděl na tabuli a pak odstoupil o pár kroků dál.

„Moment, něco mě napadlo,“ stáhl rychle mapu z tabule na zem. Pak z Leeova stolu pravítko a tužku a chvíli něco nad mapou kutil a kreslil. Lee ho se zájmem sledoval a čekal, co se z toho vlastně vyvine. A vyvinulo, o pár minut později. Nick pověsil mapu opatrně zpět na tabuli a oba od ní o pár kroků poodstoupili. Lee překvapeně vydechl.

Dokonalý pentagram, narýsovaný tužkou, perfektně a naprosto přesně odpovídal třem červeným bodům na mapě.

„Podívej,“ začal Nick, „první vražda – jihozápad. Druhá vražda se stala na východě města. Třetí, co teď donesla Jane, na západní straně města. A jestli mám pravdu, tak ty dvě poslední kaple, co hledáme, jsou tady a tady,“ zapíchl prst na mapu. Na dvou zbývajících špicích pentagramu se modraly dva malé kroužky.

„To snad není možné, jak tě to napadlo?“ vydechl Lee. Byla to neskutečná trefa do černého, to bylo přesně to, co potřebovali. Geniální nápad a zázrak.

 „Ani ti nevím, občas mívám takový mírný závan geniality,“ zakřenil se Nick roztomile. „A ti mniši byli taky geniální. Aby démonům zabránili dostat se zpět na povrch zemský, rozdělili je, zapečetili a postavili nad nimi kaple. Svěcená půda jim bránila dostat se ven a pentagram ten efekt ještě zesílil,“ zapřemýšlel Nick.

Pak mrkl na Leeho, který stále trochu konsternovaně zíral na tu pomalovanou mapu a přemýšlel, jak na to vůbec mohl Nick přijít, a zatahal ho za rukáv. „Asi bychom si ty dvě kaple měli co nejrychleji prohlédnout, co ty na to, kolego?“

A o pár minut později už seděli v autě. Jako první ze zbývajících dvou kaplí si vybrali tu na severu, protože jejich oddělení byla nejblíž. Autem tam byli za necelých dvacet minut.

„Počkej, počkej, podle navigace to musí být někde tady,“ hudroval Nick, když projížděli ulicí a marně se rozhlíželi po čemkoli, co by jen vzdáleně připomínalo kapličku nebo kostelík. Nakonec museli vystoupit. Kolem byl les, o kousek dál staveniště, kde se to jen hemžilo dělníky a očividně zde stavělo jako o život. Novostavby na periferii města zde v poslední době rostly jako houby po dešti. O kus dál na druhé straně ulice bylo pár pěkných a udržovaných rodinných domků. Z jednoho z nich právě vyšel starší muž. Nick ho oslovil a vysvětlil mu, co vlastně hledají.

Muž je zřejmě považoval za památek lačné turisty. Hlasitě se zasmál. „Jó, vy myslíte tu starou kapli, co tu stála naproti? Tak to jste přišli pozdě pánové, tu zbourali před čtyřmi měsíci. Byla zchátralá a stará, místo ní tam budou stavět ty nový domy,“ a mávl ledabyle rukou směrem ke staveništi. Žádné domy tam ještě nestály, zatím tam byly jen ruiny a rozblácené staveniště.

A oba detektivové jen tiše stáli a zírali na tu spoušť.

Čtyři měsíce!?

„Sakra,“ ulevil si Lee, „před čtyřmi měsíci. Víš, co co znamená?“

„Že neumíme počítat?“ odvětil mu smutně Nick, s lehkým ironickým nádechem v hlase.

Přepočítali se oba. A hodně……

„Když tuhle kapli před čtyřmi měsíci zbourali, narušili posvátnou půdu a ochranu. Jednomu z démonů se tak podařilo prolomit pečeť a dostal se ven. Zřejmě si někde ukradl nějaké nové tělo, což asi v tomhle městě není problém a pak se rozhodl, že osvobodí i ty zbývající,“ přemýšlel nahlas Lee a udělalo se mu lehce nevolno.

„Hele, Lee, já na matiku nikdy nebyl, ale jestli se nepletu, tak už nám tu pobíhají čtyři, že jo,“ ujasňoval si to Nick vedle něj, s ještě zdrchmanějším výrazem, než byl Leeův.

Čtyři z pěti byli venku. Ale nikdy se neukázali dohromady. Byli opatrní a příliš chytří, než aby ohrozili sami sebe, než budou kompletní a v plné síle. Naletěli jim, a stálo to nejeden lidský život a teď je ohroženo i celé město….

Naštěstí se našlo i malé pozitivum. „Máme vážný problém. Ale na druhou stranu, už i výhodu. Teď totiž víme, kde je ta poslední kaple,“ řekl Lee, podíval se na Nicka a ten přikývl. Neztráceli čas. Nasedli do auta, jejich cílem byla poslední zbývající kaplička ve východní části města. Tu našli celkem snadno. Stála na kraji jednoho z městských parků. Viditelně udržovaná, nová omítka svítila do dálky a kolem se motali turisté a místní, užívající si slunečního dne. Lidé posedávali na dekách a dopřávali si pozdní odpolední pikniky.

Kdyby tak věděli, na čem vlastně sedí, pomyslel si Lee.

Lee a Nick si ji opatrně obešli. Byla zavřená, ale dveře chránil jen obyčejný zámek, který nebyl problém s trochou zkušeností otevřít. A s trochou síly i vylomit. Místo, teď obklopené spokojenými lidmi a smějícími se dětmi, se za pár hodin mělo stát místem, kde se bude zuřivě bojovat o budoucnost tohoto města. Prohra znamená zkázu a Lee si to moc dobře uvědomoval.

Hodiny začaly odbíjet celou hodinu. Jako by jim zvonil umíráček.

„Musíme se na to připravit.“

A čas se rozběhl jako splašený…….