Asi o hodinu později vystupovali z auta u malého kláštera asi dvacet kilometrů od Agertownu. Nick netušil, kam Lee jede a popravdě vůbec netušil, že něco takového zdejší agertownské lesy ukrývají. Malý klášter byl ukrytý před zraky lidí téměř dokonale. O příjezdové cestě věděli jen zasvěcení a turisté do těchto končin jen málokdy zavítali. Ti se zdržovali spíše ve městě. Byla tu jen divoká příroda, okolní neschůdné kopce neposkytovaly žádnou možnost pohodlných vycházek a památky tu taky nebyly. Byl tu jen hluboký les, ticho a klid, přímo stvořený ke zbožnému rozjímání a modlitbám.

Lee vzal do ruky klepadlo a zaklepal. Byla slyšet ozvěna, jak se klepání rozléhalo po velkém nádvoří. Po chvíli musel Lee klepání zopakovat. „Musíme si chvilku počkat, většina mnichů, kteří tady žijí, jsou už staršího věku,“ objasnil Nickovi s úsměvem poněkud delší čekání. Ten přikývl a dál si se zájmem prohlížel budovu kláštera. Byla stará, ale zdi působily bytelným a pevným dojmem. Omítka byla oprýskaná a bylo vidět, že střecha v některých místech byla několikrát opravovaná. Působilo to na něj celkově nějak depresivně a smutně. Nechtěl by tu žít.

Chvíli museli čekat, než se ozval šramot v zámku a dveře se po chvíli otevřeli. Z nich vykoukla šedivá hlava s přísnou vrásčitou tváří lemovanou šedým plnovousem. Když však viděla osobu, které otevírala, usmála se.

„Detektiv Stevenson, to je nám ale návštěva. Už jste tu nějakou chvíli nebyl,“ usmál se asi šedesátiletý muž v tmavohnědé kutně převázané bílým úzkým provázkem. Na krku měl pověšený růženec s křížkem. Pootevřel dveře a lehkým pokynutím ruky pozval oba detektivy dál.

„Otče Richarde,“ podal mu Lee s úsměvem ruku a během cesty dovnitř mu představil i svého nového kolegu. Když se o chvíli později posadili ve skromné klášterní místnosti ke stolu, Lee mu spěšně vylíčil, co se stalo a co zrovna vyšetřují.

„Otče, potřebujeme od vás pomoct,“ objasnil mu Lee ten největší důvod jejich návštěvy. „Nemáme žádné informace, které by nám pomohly. Napadlo mě, že třeba u vás, v archivu, bychom mohli něco objevit.“

Otec Richard se usmál a pokýval souhlasně hlavou. Nebylo to poprvé, co ho detektiv navštívil a co mu pomohl zachránit spousty lidských životů.

„Poslal tě Bůh,“ řekl mu jednou, „a je-li to jeho vůle, rád ti pomohu.“ Nikdy ho neodmítl a dveře kláštera byly pro něj i ostatní detektivy z oddělení vždy otevřené.  

Do místnosti vstoupil jeden z mnichů a na tácu nesl tři šálky s čajem. Mniši se nažili být maximálně soběstační a pečlivě obdělávané zahrady jim poskytovaly vše potřebné. Včetně bylinek na čaj, který byl opravdu lahodný, jak Nick o chvilku později zjistil.

Otec Richard pomalu upil čaje. Snad ze slušnosti, protože na tomto zbožném místě se nikdy nespěchalo, ale bylo na něm vidět, že nemá stání a usilovně o něčem přemýšlí.

„Možná, možná jsem někdy něco zaslechl. Od bývalého představeného kláštera, otce Gregoryho, ale je to dlouho, dlouho, to jsem byl ještě novic….“ uvažoval zadumaně, jakoby ani nevnímal detektivy vedle sebe.

A pak to stejně nevydržel a rychle vstal ze židle. „Pojďte se mnou,“ vyzval detektivy. Lee věděl, kam půjdou. Klášter totiž skýtal nejen ochranu a útočiště před vnějším světem, ale i v podzemí ukrýval ještě jednu věc. Knihy. Stovky a stovky knih, kronik, svitků a zápisů. Tajné amulety, knihy zaříkání, relikvie. V několika obrovských místnostech pod klášterem byly ukryty vědomosti a znalosti nevyčíslitelné hodnoty. Celá staletí soustředěna na jednom místě a jen málokdo o nich věděl. Mniši je střežili jako oko v hlavě a důsledně o ně pečovali. Každá místnost byla vyložena dřevem, v každé byl krb a několik stolů. I když byly místnosti vybudovány pod klášterem, bylo zde teplo a příjemně.

Lee se nevědomky dotknul amuletu, jenž mu visel na krku a který téměř nikdy nesundával. Dvě stě let starý, pokrytý andělskými symboly a posvěcen při zvláštním obřadu samotným archandělem Michaelem. Už nejednou mu zachránil život. Takové amulety existovaly jen dva. A ten druhý teď ležel v zásuvce jeho pracovního stolu. Oba je tenkrát dostali právě od otce Richarda.

„Démoni, démoni…..pět…..kde jsem to jen……viděl…počkejte…tady….ne tamhle….kde ta knížka jen byla…....“ Otec Richard si mumlal cosi pod vousy a usilovně se přehraboval v nekonečných hromadách knih a písemností. Lee stál a čekal a Nick jen ohromeně beze slova zíral na místnosti před sebou a pomalu vstřebával to, co viděl. Tohle nečekal. Ne někde uprostřed lesa v pomalu bohem zapomenuté krajině.

„No to mě podrž,“ zašeptal tiše, když se probral ze šoku a Lee se musel usmát. Když tu byl poprvé, byl na tom podobně….

Otec Richard mezitím pokračoval v urputném hledání. Občas nahlédl do nějaké knihy, kterou pak odložil s výkřikem „tak tady to taky není.“

„Tady to je,“ vykřikl nakonec vítězoslavně asi o půl hodiny později, a oba detektivové zpozorněli.

„Ano, ano, je to tady, já jsem věděl, že to někde je,“ běžel k nim s úsměvem a položil před ně starou knihu vázanou ve značně omšelé kožené vazbě. Opatrně ji otevřel. a ještě opatrněji listoval starými zažloutlými stránkami. Kniha byla psána v latině, což nebyl pro otce Richarda žádný problém.

A na jedné straně se zastavil. Byl tam vskutku velmi detailně vyobrazen obrázek zničené vesnice. Hořící domy, mrtvoly okolo měly ve tváři hrůzostrašné grimasy utrpení. Šílenství, zmar a smrt. A mezi domy, dýmem a mrtvolami, bylo zvýrazněno pět černých postav. Oba detektivové tiše zírali na ten obrázek plný zkázy a utrpení. Neříkali nic, ale v hlavách jim oběma šla stejná myšlenka. Že i když si to nechtěli připustit, Franky měl nakonec pravdu a oni mají problém. Hodně velký, a přímo pekelný problém.

„Počkejte, přečtu vám to,“ naklonil se otec Richard nad knihu. „Stalo se to dávno, ehm, podívejme se, tři sta let zpět, asi tak. Ještě zde nebylo město jako teď, jen několik velkých, na sobě nezávislých vesnic.“

Prstem jel po zažloutlé stránce, až se u jednoho odstavce zastavil.

„V noci, který následoval po úplňku tohoto měsíce, přišla do vesnic kraje agertownského smrt. Pět démonů, jejich oči žhnuly jak ohně pekelné, však tvář měli lidskou a mnohý v nich poznal svého manžela, bratra, souseda svého. Ve vesnicích šířili smrt a zmar. Lidé umírajíc, nemaje obrany, modlili se k Bohu svému…..Tak dělo se od úplňku několik nocí po sobě, až hroby, jenž lidé kopali pro své bližní, již nestačily…..“ louskal otec Richard starý text a vypadal velmi posmutněle.

„To muselo být velmi kruté,“ povzdechl si nad ztracenými lidskými životy a dál studoval text na stránce, zatímco Lee začínal být mírně nervózní.

„Dobře, otče Richarde,“ nadechl se netrpělivě, “a není tam někde něco o tom, jak je zastavit? Nějak to přece tenkrát museli udělat, ne?

Otec Richard s ustaranou tváří dál bedlivě studoval text na zažloutlých stránkách. „Je tu psáno, že je zastavili mniši z tohoto kláštera, ach ano, to mě nepřekvapuje. Po staletí dbali na bezpečnost tohoto kraje…..ó, tohle je zajímavé, počkejte. S pomocí modliteb a zaklínadel je oslabili a uvěznili v tělech, která si ukradli, aby mohli v tomto světě existovat. Pak je tu jen psáno, že tím je oslabili ještě víc. Tato těla pak ukryli do truhel, která zapečetili ochrannými symboly, aby se démoni nemohli dostat ven a rozmístili je na pět míst. Truhly zakopali hluboko do země a na těchto místech byly postaveny kaple, které byly vysvěceny, stejně tak i půda okolo nich. Kaple měly být nápomocné tomu, aby se démoni dostali ven.“

Nick a Lee se na sebe rychle podívali.

Kaple! Obě vraždy se přece staly v kapli. Pár věcí už začalo dávat smysl. A s každou lidskou obětí se na svobodě ocitl jeden démon, zapečetěný a pohřbený hluboko v základech….

 „Je tam napsáno, kde jsou ty kaple?“ zeptal se Lee a otec Richard zavrtěl hlavou. O dvou věděli s jistotou, ale to bylo málo. Otec Richard zavrtěl hlavou. „Je mi líto, chlapci, ale o jejich poloze zde není zmínka. Dá se ovšem předpokládat, že je najdete někde ve městě či jeho okolí, pokud tedy ještě stojí.“

S množstvím památek, které v Agertownu a jeho okolí byly, to bylo jako hledat jehlu v kupce sena…..A především poslední věta vyslovená otcem Richardem jim začala dělat starosti.

„Je mi líto, chlapci, ale více zde není,“ zavřel opatrně otec Richard prastarou knihu a podíval se oba detektivy. Oba zadumaně mlčeli a příliš velké nadšení z nich taky nesálalo. Spíš zklamání a nervozita.

„Pojďte, dopijeme si čaj,“ usmál se na ně otec Richard shovívavě a pak je vyvedl z tmavých katakomb zpět na světlo boží. Ještě chvíli s ním ze slušnosti poseděli, aby si dopili lahodný bylinkový čaj.

„Myslím, detektivové, že byste měli být velmi opatrní. Síla těchto démonů je v jejich počtu. V pěti jsou velmi, velmi nebezpeční a silní. Buďte na to připraveni. Pokuste se je najít a zničit dřív, než budou pohromadě. Teď ještě nemají tolik síly,“ pravil jim otec Richard zamyšleně a Lee přikývl.

„Souhlasíme a vynasnažíme se, otče Richarde.“

„Lee, budete-li potřebovat naši pomoc, dej vědět. Bůh nám jistě v tomto boji pomůže a já také, bude-li to v mých silách,“ usmál se na něj otec Richard, a Lee přikývl.

Z kláštera odjížděli asi o půl hodiny později. Oba skoro nemluvili, zahloubaní do svých myšlenek, a přemýšleli o tom, co během své návštěvy v klášteře slyšeli.

„Musíme najít ty ostatní kaple,“ zamumlal Lee, když opouštěli agertownský les.

„Souhlasím,“ povzdechl si Nick vedle něj, ale oběma bylo jasné, lehké to nebude.

A čas neúprosně běžel dál.