Sledoval, jak vítr strhává poslední listí ze stromů, jak se stromy ohýbají pod náporem větru. I to, jak venku poletují první sněhové vločky, které sice hned roztají, jak dopadnou na zem, ale stále jsou důkazem, že přichází zima. Pomalu přiložil dlaň na ledové sklo a díval se ven. Jak měl své čelo opřené o chladné sklo, jeho výhled ven se mu pomalu začal zamlžovat. Nevadilo mu to, stejně se jeho oči pomalu zavíraly. Cítil, jak mu ruka pomalu sjíždí po skle, až mi nakonec zůstala viset podél těla, jako ta druhá.

Jen s povzdechem zavřel oči a vnímal to ticho jeho místnosti, tlumené šustění větru.

Nevnímal ty tiché kroky, které se rozléhaly místností.

Zaslechl jen zavrzání dveří, ne neotočil se tam. Nechtěl se hnout ani o píď, ani o jeden centimetr.

Zaslechl i jak cvakl zámek. Trhl sebou, děsil se té představy, ale zároveň se nebyl schopný přinutit, aby se pokusil o úprk. Mohl to okno otevřít, mohl vyskočit. Bylo to první patro, to by mohl přežít, tedy kdyby dopadl na nohy. Jenomže jeho tělo se nebylo schopné pohnout, jeho tělo ho neposlouchalo.

Pomalu pootevřel oči a podíval se ven. Nic se tam nezměnilo. Stromy se až nepřirozeně ohýbaly. Poslední listy se mísily s prvními vločkami. Znovu zvedl dlaň a položil ji na sklo.

Ony tiché kroky se přiblížily k němu a on pocítil něčí horké dlani na svých zádech. Jeho tělo se zachvělo, chlup po chlupu se mu pomalu postavil, po zádech přeběhl mráz.

Oči přivřel a na okno přiložil i druhou ruku, jako by se chtěl zapřít. Dokonce i hlavu sklonil, už se nechtěl dívat ven, na první známky zimy. Nelákala ho ta až mírně děsivá podívána, která se venku odehrávala.

Přinutil se pohnout, jen se více přilípl na okno, čím na chvilku unikl šmátravým dlaním, které ho hladily po páteři.

Pomalu otevřel ústa, chtěl promluvit, ale bych prudce otočen a tvrdě políben. Zapřel se rukama o hruď druhé osoby ve snaze se odtáhnout, ale neměl dostatek sil.

Nakonec se mu to však povedlo, ale ztratil rovnováhu a narazil do okna těsně za ním, nespadl však na zem. Sklopil hlavu, zhluboka dýchajíc. Zaťal ruce v pěst a ohnal se po druhé osobě, ale jeho pěst byla bezpečně zastavena.

Pomalu vzhlédl.

Jeho jasně modré oči hleděli přímo do černých očí blonďatého vysokého muže, který se jen usmíval.

Jedním mohutným trhnutím si černovláska s jasně modrýma očima přitáhl k sobě a volnou rukou jej objal.

Blonďák se k drobnějšímu muži sklonil a dýchl mu na krk horký vzduch. Onu chycenou pěst mu stále držel nahoře a něžně políbil drobnějšího muže na krk.

Černovlásek se jej snažil od sebe odstrčit, ale neměl na to dostatek sil. Nezbilo nic jiného, než se vyššímu muži vzdát. I tak měl ale stále volnou ruku zapřenou na jeho hrudi, jako by čekal na moment, kdy ho dokáže od sebe odstrčit.

Dlaň, kterou měl zatlou v pěst, ale povolil a přivřel oči.

Neříkal, že se mu to nelíbí, ty horké a vlhké polibky na jeho krku mu způsobovali dost velké napětí v jeho slabinách, ale na druhou stranu, chtěl i něco jiného, ne jen tu jemnou péči.

„Už… to… bude… rok,“ zamumlal ten blonďák mezi polibky, které stoupaly výš a výš, až nakonec černovláskovi žužlal ušní lalůček.

Černovlásek zvrátil hlavu a jemně bouchl statného blonďáka do hrudi. Nic mu neřekl, jen cítil, jak se jeho tělo odevzdává těm jemným dotykům, té pátravé dlani na jeho zádech, toho horkého dechu, který cítil na své tváři.

Zrovna, když se odhodlal promluvit, byl opět tvrdě políben.

I dlaň na blonďákově hrudi se náhle uvolnila.

Aniž by si to drobný černovlásek uvědomil, byl zvednut a jemně položen do postele.

Jen se pohodlně natáhl a nechával se laskat. Svůj krk, své bradavky, naprosto bez odporu se nechával svlékat. Jen sem tam tiše vzdychl.

Když už byl nahý, jen zavřel oči, skousl si spodní ret a nechal onoho blonďáka, aby se vsoukal mezi jeho nohy.

Jen odvrátil hlavu, obličej mírně zkřivený nechutí a nechával, aby si na něm blonďáček užil.

Blonďák do něj naprosto bez přípravy pronikl a chvíli tak setrval. Jasně, že si ho nemusel připravovat, dělali to několikrát za den, ale dnes… dnes by si to měl užít hlavně černovlásek. Hlavně on, chtěl mu opravdu udělat dobře, nikdy dřív tak jako dnes.

Na jednu stranu mu bylo černovláska líto, na druhou stranu ho obdivoval. Být rok zavřený v této místnosti, skoro jako vězeň.

Zadíval se na odvrácenou tvář černovláska. Pomalu k němu natáhl dlaň, přivrátil si jeho obličej a políbil ho. Volnou rukou začal zpracovávat úd svého drobného milence, který byl poměrně dobře vybavený a začal se i sám pohybovat.

Bylo to ale těžké, černovlásek jen ležel, na polibky ani doteky nereagoval, skoro jako mrtvola se zavřenýma očima.

Se vším přestal, vyklouzl z něj a pomalu se přesunul k jeho údu, který sice stál, ale jeho majitel působil nějak mrtvě.

Tiše si povzdychl, něco mu říkalo, že to nemá smysl.

Opatrně do něj vnikl, a volnou rukou zpracovával jeho úd.

Sklopil hlavu, netušil, co by měl udělat.

Nakonec jen přitvrdil, jako obvykle, nechal ho, ať si leží, jak chce, jen se rozhodl tohle ukončit. Přidal na tempu své dlaně na údu svého milence, tak i tempo přírazů. Možná, že čím rychleji tím lépe.

Podíval se znechuceně zkřivenou tvář svého milence, trhalo mu to srdce, a aby se na tu tvář nemusel dívat, políbil ho.

Jaké bylo překvapení, když na svých zádech ucítil dvě drobné chladné ručky černovláska. O to bylo větší překvapení, když černovlásek začal nejistě oplácet polibky.

Po roce znásilňování, kdy si s ním nějakou extra péči nedělal, ho tyto dva drobné skutky neskutečně potěšili, a aniž by si to uvědomil, ještě více zrychlit a pro jednou se do sexu plně vžil. Jemně skousl černovláska do krku a tiše se uchechtl nad jeho hlasitým vzdychem.

Zkusil tedy přitvrdit a moc dobře si všiml, jak černovlásek zaklonil hlavu, očka stále pevně semknutá, ale ústa otevřená a jak se mu z jeho jemných úst derou steny, které zrovna dvakrát tiché taky nejsou.

Tělo pod tím se znatelně napnulo, dokonce cítil i jak se to drobné stvořením pod ním trochu chvěje.

Usmál se, ale než stihl nějak lépe zareagovat, ucítil něco horkého na své dlani.

I jeho vrchol se nenávratně blížil.

Sklonil hlavu, přisál se na rameno svého milence a udělal se do jeho útrob.

„Chci… jít ven,“ zamumlal jeho černovlasý milenec.

Trhl sebou, jeho hlas byl tak jemný, přesto hluboký. Slyšel ho promluvit vůbec prvně za ten rok, co ho tu má.

Je čas Vánoc a on od něj dostal dárek, tohle bral jako dárek, to, že na něj začal reagovat.

Mě ho tu rok, byl mu darován. Otec černovláska mu dlužil peníze a místo dluhu, mu dal vlastního syna. Udělal si z něj svou osobní kurvičku, nemluvil, nic nechtěl, pomalu ani nejedl, ale dnes…

Neovládl se a objal ho.

Blonďák dnes asi dostal svůj nejlepší dárek k Vánocům.