Seděl u jezera a díval se na vodu, jak se v ní odráží měsíc v úplňku a hvězdy. Objal si nohy svými dlouhými pažemi a s tichým výdechem zavřel oči.  Čekal tu už několik hodin. Byl nervózní, snažil se uklidnit, ale nešlo mu to. Věděl, co ho čeká, nechtěl to, ale musel. Cítil, jak mu po tváři kanou slzy. Opravdu se bál, ne toho, co se bude dít, ale toho, kdo sem přijde. Nevěděl, proč se ho bojí, proč se každou noc tak klepe. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, i když věděl, že mu to bude k ničemu.

Úplněk.

Kdysi jej milovat, teď jej nenáviděl a chtěl, aby se už nikdy neukázal.

Zaslechl za sebou spokojeně zamručení a zaslechl něčí kroky. Na suchém listí se opravdu nedalo jít tiše. Ušklíbl se nad tím, ale viditelně se třásl. Nechtěl to. Vlastně chtěl, opravdu moc to chtěl, ale ne s ním, ne jeho.

Nové příchozí osoba nic neřekla, jen mu jemně odhrnula jeho po pas dlouhé černé vlas a jemně políbila zátylek. Ošil se, ale ne protože by se mu to nelíbilo. Víčka pevně semkl a čekal. Nic jiného mu nezbylo. Jen čekat. Polibky nové příchozího se pomalu přesouvali k jeho krku a dál k uchu. Pevně stiskl čelisti, i přes všechnu jeho nechuť začínal pociťovat nemalý tlak v rozkroku, a i když mu to bylo silně nepříjemné, přitáhl si nohy k tělu ještě více.

„Napnutý … tak napnutý,“ zašvitořil mu nové příchozí do ucha a jedna jeho ruka pomalu zabloudila k jeho rozkroku. „A ještě napnutější,“ několikrát jeho rozkrok pohladil a pokusil se zabrousit za lem kalhot, ale to sebou dlouhovlasý trhl takovým způsobem, že mu ruka okamžitě vyklouzla.

„Dneska nějaký,“ nasál lalůček jeho ucha a pomalu položil do měkké trávy. „Odtažitý,“ dodal v momentě, kdy se přesouval od jeho ucha k jeho rtům.

„Dnes voníš po třešních,“ vzdychl neznámý, jehož vlasy i v nočním světle působili oranžově. „Taaaak sexy,“ vydechl a políbil jej. Dlouhovlasý ho nejdříve nechtěl pustit do svých úst, ale když oranžovlasý jemně stiskl jeho rozkrok, vzdychl, čehož oranžovlasý hned využil situace a vnikl do jeho úst.

Dlouhovlasý se nakonec vzal, věděl, že bránit se nemá smysl. Nechal oči zavřené a nechal se opečovávat. Cítil každý jeho dotek, všude kde bloudil jazykem.

„Tak to neprotahuj,“ zavrčel skrz zuby, chtěl to už mít za sebou. Nenáviděl se za to.

„Nedočkavý,“ zamručel nesouhlasně druhý, ale poslechl ho. Bez žádného dalšího protahování ho vysvlékl a začal si ho připravovat.

„Dělej!“ div oranžovlasého neokřikl. Už to chtěl mít za sebou.

„Ts,“ odfrkl si oranžovovlasý a vzal si ho. Rychle, surově, bez protahování. Přesně jak to chtěl. Sice zprvu přirážel pomalu, ale pomalu zrychloval. Nezajímal se o druhého, věděl, že se rukou taky uspokojuje, zatím co si ho bere, ale neřešil to. Když to chtěl bez protahování a bez těch okolků, které on dělal rád, tak to má mít. Docházeli mu nervy, bylo to jen za úplňku a on u toho ještě držkoval, místo, aby si to užil. Začínal to nenávidět, ale věděl, že kdyby ustoupil, splnil by tak dlouhovlasému přání, ale nechtěl se ho vzdát. Nešlo to. I když oba měli doma své ženy a děti, z tohoto se stal rituál, kdy oba museli, i když by se jim nic nestalo, kdyby to zkončilo.

Ucítil na svém břiše horkou tekutinu svého milence, byl tak zahloubán do svých myšlenek, že sotva postřehl, že se i on blíží ke svému vrcholu. Vášeň? Ne, ta tu nebyla. S tichým zabručením se udělal do útrob svého milence a hned na to z něj vyklouzl a začal se upravovat. Po očku sledoval svého dlouhovlasého milence, jak se i on upravuje.

Nakonec oba seděli u rybníka a sledovali úplněk.

Oranžovlasý chtěl říct, aby se na to už vykašlali, že dělat to z nutnosti on nechce, neužije si to, nelíbí se mu to tak hodně, jako jindy, jeho hrdost mu to však nedovolovala. Nakonec si jen klekl před svého milence, naklonil mu hlavu mírně na stranu a dýchl mu horký vzduch ze svých plic na jeho krk.

Zahlédl, jak se ošil, ale neřešil to. Otevřel ústa a přisál se na milencův krk, hladíc při tom jeho dlouhé vlasy, které byly velmi jemné, skoro jako malého dítěte. Ve svých ústech ucítil horkou tekutinu, hladově ji polykal, ale včas přestal, olízl dvě malé ranky a podíval se do široce otevřených očí svého milence.

„Promiň,“ špitl sotva slyšitelně oranžovovlasý a objal ho. Věděl, že teď bude dobu slabý, že na něj musí spoléhat, ale nehodlal jeho tělo znovu využít. Vlastně si ani nemohl vzpomenout, kdy kromě krmení se do toho přimíchal sex.

„Nenávidím tě,“ špitl dlouhovlasý a snažil se vymanit z objetí. „Nejsem tvoje … jídelna,“ zapřel se rukama na jeho hrudi. „Nejsem, jasné? Jen … nechci, abys vypil celé město, jasné?“ ujišťoval ho, ale vypadalo to, že ujišťuje spíše sebe.

„Má družka, ale,“ začal protestovat oranžovovlasý, ale byl umlčen polibkem.

„Zabiju ji. A budu krmit jen tebe,“ složil se mu do klína. „Upíre,“ dodal nenávistně, ale v jeho klíně pokojně usnul hlazen upírem, který ho za tu trošku krve jednou měsíčně chránil.