Sledoval, jak hvězdy nad ránem pomalu mizí z oblohy, která se postupně měnila z tmavě modré, do krásné světlejší, ale věděl, že na víc se už koukat nemůže, že brzy bude muset jít, nebo pocítí takovou bolest, jakou snad nikdy nechtěl ani zažít. Zrak mu sklouzl na parapet, kde se už probouzel první denní hmyz. Pomalu zavřel okno a šel si lehnout do postele, žaluzie měl poctivě zavřené tak, že to pokoje nepronikalo žádné sluneční světlo. Byl tu jak ve vězení, nemohl nic. Ve dne spal, v noci taky nikam moc nešel, přátele neměl… žil tím, co dělal tady, měl tu práci a musel tu pracovat, za to pravidelně dostával jídlo. Měl tu v podstatě vše, až na to, že nikam nesměl. Tedy směl, ale nemohl.

Na holé postarší dřevěné parkety dopadal uzoučký paprsek světla, který dával vědět, že je už den a všichni by měli začít pomalu pracovat. Venku se dokonce už ozývali kohouti a do toho jim odpovídali nejrůznější zpěvní práci – všichni oznamovali, že už je krásný letní den, že život opět pokračuje, že se v noci nic nestalo a vše je tak, jak má být. Mláďata začínala po rodičích žadonit snídani a oni museli odletět na první ranní úlovky pro své ratolesti, které jistě zajistí pokračování jejich druhu.

Povzdychl se a zahrabal se pod peřinu, ne že by mu byla zima, byl to jen zvyk. Zvyk, kterého se nechtěl zbavit. Pomalu zavřel oči a poslouchal život venku, protože vidět ho nemůže.

Těžce odolával pokušení vyjít na sluneční paprsky. Chtěl by je zase jednou vidět… chtěl by je spatřit, ale nemohl a to ho dělalo tolik smutným.

Hvězdy i měsíc znal už v podstatě nazpaměť, ale nemohl si vzpomenout na to, jak se rosa třpytí na slunci, jak se sluneční paprsky odráží na hladině jezer a moří. Na zářivé odlesky paprsků v oknech, na hedvábných vlasech žen.

Ani si nevzpomínal jaké to je pocítit teplo ze slunce na své pokožce.

Zachumlal se do peřin ještě víc, mohlo být něco před pátou ranní, v létě slunce vychází brzy.

Jeho noci jsou tak krátké.

Jeho noci? Ano, jeho noci, protože den už mu nenáležel, nebyl denní stvoření, jako většina lidí.

Zavřel oči a představoval si, že je někde na pláži a opaluje se, ale něco mu k tomu stále chybělo….

Teplo slunečních paprsků….

Náhle na svém rameni ucítil cosi teplého….

Pomalu otevřel oči a spatřil hustou rezavou kštici, která zakrývala skoro celý obličej. Chtěl se usmát, ale nemohl, chtěl ven, chtěl spatřit zase jednou sluneční světlo.

„Ahoj,“ zaslechl milý hluboký, i když dost chraptivý hlas. Bylo znát, že zrzek má co dělat, aby vůbec promluvil, a i přesto se na něj mile usmíval. „Posuň se,“ dodal.

Poslechl a sledoval, jak se ta dlouhá zrzavá kštice pohnula a na postel si sedlo svalnaté tělo, i když svalnaté… svaly měl tak akorát, ani moc a ani málo. Sledoval, jak si sundává černé triko se smrtkou, jak se jeho svaly na zádech vlní v pravidelných rytmech.

Vydechl, už mu bylo jedno, že nemůže na slunce, byl rád, že je konečně doma, že tu má zase společnost.

„Dnes mi nebudeš povídat, jaké to tu bylo strastiplné utrpení, když jsem byl na koncertu?“

Usmál se. „Mluvíš, jako namrdaná kačica,“ uchechtl se a schoval se pod peřinu skoro celý, že mu jen koukal kousek hlavy.

Zrzek se pomalu otočil a zatvářil se uraženě. „Tak já se vrátím po týdnu z práce a ty tahle? Teda, pche!“ otočil uraženě hlavu. „Asi tě dnes budu muset trochu ztrestat,“ dodal troch podrážděně, ale jiskřičky v očích prozrazovali, že si dělá srandu, ale také bylo znát, že mluvit pro něj je dost vyčerpávající.

„Ztrestat? Takového andílka, jako jsem já?“ zeptal se bojácně mladík pod peřinou, ale i jemu oči zářily hravostí.

„Zlatko, jestli ty jsi anděl, tak já jsem Pán Bůh,“ sklonil se nad mladíka pod peřinou a i přes peřinu ho začal lechtat. Sledoval, jak se ta drobotina svíjí a směje, při čemž odhaluje své dost dlouhé špičáky. „Máš hlad?“ zeptal se zrzek vážně a přestal ho lechtat.

Zmateně zamrkal a podíval se na zrzka, který seděl na posteli s dost starostlivým výrazem.

„Ty jsi celou dobu nejedl, že?“ pokračoval zrzek a sledoval, jak se černovlasý mladík vzpamatovává z šoku a snaží se přemýšlet.

„Já… no… nejedl,“ přikývl. „Čekal jsem. Já… zítra se půjdu najíst,“ mile se usmál mladík a padl do náruče o dost vyššímu a robustnějšímu zrzkovi, i když zrzek se stále dal považovat za hubeného muže.

„Ty blázen. I ty můžeš umřít hlady!“ vystartoval po něm zrzek, ale svíral ho v pevném starostlivém objetí. „Nemůžeš se odbývat, jen protože já tu nejsem. Jasný?“ dodal spíš jako jeho matka.

„Hele… jen co přijedeš, už zase začínáš mít zbytečné starosti,“ zamumlal černovlásek, i když věděl, že zrzek to myslí dobře. Podíval se mu do zelených ustaraných očí a usmál se. „Nemusíš se tolik strachovat, já přeci jen něco vydržím.“ Natáhl se a políbil ho. Nemusel ani použít tolik síly, stačilo jen trochu, aby zrzka, svého tenorového metalového zpěváka, položil na postel. Ještě méně síly použil na stržení černých kalhot, asi si hold jeho zrzek bude muset opět koupit nové, někdy prostě svou sílu neovládne, jak bych chtěl.

Sám se svlíknul poměrně rychle a už sledoval to nahé svalnaté tělo pod sebou. Oproti němu vypadal jako dítě, malé tintítko, které by snad nepřepralo ani myš, ale když odhalil své dlouhé špičáky, vše bylo jasné.

Jemně pohladil hrud zrzka a trochu si pohrál s jeho bradavkami, nemohl na to přeci jen hned skočit, jak chtěl.

Musel si ho připravit, prostě musel, ale měl co dělat, aby mu ho tam rovnou nestrčil, kor když jeho zrzek tak ochotně rozevřel nohy.

Zaslechl sám sebe, jak začíná funět, skoro jako rozzuřený býk, ale on nebyl rozzuřený, on byl nadržený, on to chtěl teď a hned. Nečekal, že mu to po týdnu bude tak chybět, ale jeho mozek odmítal jakýkoliv rozumný pokyn, jeho mozek byl odstaven, aby jeho penis mohl pracovat, a to doslova.

Začal si ho připravovat, k tomu se ještě přinutil, ale když ztratil zdravý rozum, dá se tak říct, tak mu ho tam prostě narval, ignorujíc fakt, že to pod ním je jen člověk… a člověk, který se musí připravovat.

Zaslechl výkřik, ale nebyl ho schopný zpracovat, nedošlo mu, že to toho druhého může taky bolet, že ten druhý není z betonu ani oceli.

Když udělal první dva přírazy, jeho mozek opět vyhrál nad jeho penisem a on si uvědomil, že zrzkovi se to tak úplně líbit nemusí a tak zvolnil a začal k tomu všemu i zrzkovo tělo laskat.

Cítil, jak se zrzek klepe, jak se snaží potlačit, další výkřik, nebo snad i pláč, ale taky věděl, že za chvilku ho ta bolest přejde. On vlastně taky nebyl tak zcela člověkem, i když měl k lidem blíž jak on, stále se nedal tak úplně považovat za člověka.

Musel zastavit, nechtěl zrzka, i když byl démonem, roztrhat, a zdálo se, že to byl dobrý nápad.

Viděl, jak se zrzek uvolnil a při malém pohybu vzdychl. Už si to užívá i on, což bylo dobře, tak zase začal pomalu přirážet. Zaslechl, jak jeho zrzavý kolega vzdychá, jak se pod jeho doteky chvěje, jak mu vychází vstříc.

Uvědomil si, že jestli to tahle bude pokračovat, udělá se, přeci jen, ten týden na sebe ani nemákl a je to znát. Uchopil penis zrzka a začal ho jemně třít, přírazy trochu zvolnil a začal se jeho penisu věnovat hlavně rukou, nechtěl se ponížit tím, že by byl dřív, jak on, musel se teď opravdu hodně přemlouvat, aby nepřirážel o sto šest, aby se krotil, nemohl se prostě udělat hned, to nešlo, zakázal si to.

Jenže ono to tak snadno nešlo, nahrbil se, snad aby to vydržel, stiskl čelisti a urputně zpracovával penis svého zrzka, který mu vycházel natolik vstříc, že se vlastně nemusel ani snažit, ani nijak hýbat… a jeho orgasmus se nenávratně blížil a on nevěděl, jak to zastavit, protože nad jeho mozkem opět vyhrával penis….

Zvrátil hlavu, nemělo cenu se o něco snažit, nemělo smysl to oddalovat, prostě dnes to nebude nic moc, dnes to bude tak na uvítanou a zítra si to užijí plnými doušky.

Zaslechl sám sebe, jak vzdychá, jak se oddává té slasti, i to jak vykřikl, když jeho tělem proběhla salva orgasmu, ani si nevšiml, že jeho zrzek se udělal taky… že má na ruce malé breberky – spermie, které nikdy nenaleznou vajíčko…