Kapitola 10

Druhý den ráno zamířím s tátou do hospody. Smlouvu už mám podepsanou a táta chce mít jistotu, že si pamatuju, jak natočit pivo či točenou limonádu. Vstoupíme do hospody a táta za námi zamkne, přeci jen otevírací doba je až za hodinu. Rozhlédnu se. Nic moc se tady nezměnilo. Vzpomenu si na dobu, kdy jsem si tady přivydělával. Když jsme s Jeffreym dospěli do věku, kdy bylo legální mít brigádu, tak táta trval na tom, abychom přes prázdniny vypomáhali u něj v hospodě nebo u mámy v pekárně.

„Naplň tyto půllitry,“ položí přede mě táta pět sklenic.

Na nic nečekám a do všech načepuju pivo. Táta si je postaví před sebe a začne je zkoumat.

„No výborně. Ani u jednoho nemáš podmíru. Pamatuješ si, jak obsluhovat hosty?“ zahledí se na mě.

„Jo, pamatuju,“ přikývnu na souhlas.

„Dobře. V tom případě tady dneska zůstáváš. V kuchyni pracuje jako kuchař Rodger, tak na tebe čas od času dohlédne,“ řekne táta a má se k odchodu.

„Rodger? On tady ještě pořád pracuje?“ podivím se.

Je to překvapivé. Rodger je tátův kamarád. Vlastně spolu kamarádí od střední školy. Ačkoli je to docela zvláštní. Rodger je totiž úplně jiný než táta. Je to milý, přátelský chlapík, kterého neuvidíte jinak než s úsměvem na tváři. Navíc je to i vtipálek a kolikrát svými vtípky a žerty rozesmál celé osazenstvo hospody. Vždycky jsem měl Rodgera rád.

„No jo, pracuje,“ přikývne táta a odejde.

S úsměvem si kolem pasu navléknu číšnickou zástěru. Do ní strčím bloček, propisku a peněženku. Začnu sundávat židle ze stolů, aby si měli hosté na co sednout. Uslyším vrznutí dveří. Ohlédnu se a uvidím Rodgera. Chvíli na sebe zíráme. Musím říct, že Rodger se nijak nezměnil. Světle hnědé krátké vlasy, hnědé oči zakryté brýlemi, středně vysoký, hubený.

„Jessie? Jsi to ty?“ vypadne z něj po chvíli.

„Jo, jsem,“ přikývnu.

„Páni, kluku, kde se tady bereš? Velkoměsta se ti omrzela? Ne, nic neříkej. Jsem rád, že jsi zpátky, bez tebe tady bylo tak nějak mrtvo. Ani nevíš jak jsi mi chyběl,“ spustí, obejme mě a následně mě pocuchá ve vlasech.

Musím se usmát. Rodger mi následně pomůže sundat zbytek židlí. Pak začne výslech. Neřeknu Rodgerovi vše, jen osekanou verzi. Neřeknu mu, že mě Marcus mlátil, jen že jsem měl problémy v manželství a tak jsem od manžela odešel. Naopak o Sarah a Jasperovi mu řeknu vše. Je mi ale jasné, že ví, že jsem mu něco zatajil ale netlačí na mě. Nakonec mě poplácá po rameni, znovu zopakuje, že je rád, že jsem zpátky a zapluje do kuchyně, aby se připravil na další pracovní den. Odemknu dveře, dám ven ceduli s dnešní nabídkou a usadím se za výčepem, kde čekám až dorazí první hosté.

Naštěstí nemusím čekat dlouho. Ačkoli takhle brzy sem chodí lidé,mířící do práce nebo školy, kteří si zde kupují cigarety nebo pro jídlo, které si nechávají zabalit s sebou. Skoro všechny je znám. I když u některých mi dělá problém je poznat, protože si je pamatuju jako děti. Zato mě poznají všichni hned a tak se zpráva, že jsem se vrátil brzy roznese po celé vesnici. V poledne proto máme narváno. Mám dojem, že se tady sešla snad celá vesnice. Nejhorší je, že každý z nich si se mnou chce popovídat nebo prohodit alespoň pár slov. Jenže na to nemám čas. Musím obsluhovat!

„Lidi, poslouchejte! Vím, že všichni máte radost, že se Jessie vrátil a chcete vědět, co dělal a jak se měl v minulých letech. Jenže Jessie je tady momentálně zaměstnaný. Každému z vás musí donést jeho objednávku. A vzhledem k tomu, kolik vás tady je, to není nic jednoduchého. Tak ho prosím, nezdržujte a nechte ho dělat jeho práci. Jessie se nikam nechystá a nejspíš už tady zůstane. Alespoň na nějakou dobu. Takže všichni budete mít šanci si s ním promluvit. Děkuji za vaši pozornost! A teď se musím vrátit do kuchyně, aby se mi tam nic nespálilo,“ zasáhne po chvíli Rodger.

Děkovně se na něj usměju. Naštěstí si lidi vzali jeho slova k srdci. Kolem třetí hodiny odpoledne se hospoda trošku vylidní a zůstane tu jen pár lidí. Rodger mi donese kuřecí biftek s brambory. Mezi jednotlivými sousty sklízím ze stolů, vyřizuji objednávky a platby. Po páté hodině tu zůstane celkem 5 chlapů, kterým je kolem 60 let a jsou to zdejší štamgasti.

„Jessie pojď se k nám na chvilku posadit,“ zavolá na mě jeden z nich.

Obhlédnu hospodu. Skutečně tu nikdo kromě nich není. Tak na chvilku bych mohl.

„Prý máš dítě?“ řekne potichu pan Mern.

„Ano, syna. Jmenuje se Jasper. Chcete ho vidět? Mám tady jeho fotku,“ vytáhnu mobil a najedu na Jasperovu fotku.

Předám mobil panu Hatsu. Chlapi si začnou fotografii prohlížet a nešetří slovy chvály. Spokojeně se usměju a všechny si je prohlédnu. Ani jeden se nezměnil. Pan Mern postarší indián s prošedivělýma vlasama a černýma vlídnýma očima a nejen očima. Má i vlídnou a tichou povahu. Navíc je strašně hodný, laskavý a obětavý. Kdysi jsem se kamarádil s jeho vnučkou.

Pan Hatsu je postarší asiat s dlouhýma bílýma vlasama a černýma očima. Je to trochu podivýn. Proto nosí motorkářské oblečení a občas říká zvláštní věci. Nikdy nevím, jestli to co říká myslí vážně nebo si dělá legraci. I s jeho vnučkou jsem kamarádil.

Pan Wright je černoch s tmavě hnědýma očima. Je to hodný člověk ale občas až moc upovídaný. A ano, přátelil jsem se i s jeho vnukem.

Pan Mitchell je běloch s bílýma vlasama, plnovousem a pronikavýma zelenýma očima. Je veselý a zábavný. Tak trochu mi svým vzhledem, povahou i osobností připomíná filmovou postavu Albuse Brumbála z filmu Harry Potter a kámen mudrců.

Pan Wood je také běloch s vyholenou hlavou a vodnatýma modrýma očima. Navíc je to bývalý voják a podle toho to vypadá. Není to zlý člověk, jen hlučný a přísný.

Je to docela zvláštní partička. Ale co? Proti gustu žádný dišputát.

„Povedl se ti. Jen nám prozraď, kdo je jeho matka? Nějaká dívka, kterou jsi potkal ve Washingtonu?“ mrkne na mě pan Mitchell.

„Kdepak, Sarah. Bohužel zemřela při porodu,“ posmutním.

„Slyšeli jsme,“ zabručí pan Wood a napije se piva.

„Ano, jen jsme netušili, že vyměnila svůj život za jiný,“ řekne tiše pan Mern.

Smutně se pousměju. Najednou mi na rameno dopadne něčí ruka. Vzhlédnu. Rodger.

„Natočíš mi taky jedno? Mám takový dojem, že už nikdo na jídlo nepřijde,“ udělá na mě psí oči.

„Tak dobře,“ zvednu se ze židle.

Rodger ji hned obsadí a pustí se s chlapama do řeči. Dojdu k výčepu a načepuju pivo, které donesu Rodgerovi. Přitáhnu si další židli a poslouchám. Nezdá se ale jejich rozhovory jsou docela zábavné. Hlavně když se Rodger baví, nebo spíš dohaduje, s panem Mitchellem. To se pak prohýbáme smíchy úplně všichni. Takhle bavit se vydržíme až do zavíračky.

Zandám tabuli a zavřu dveře. Zamykat nemusím. Vezmu si kbelík, napustím vodu a začnu utírat stoly. Rodger zatím umývá výčep. Následně posbíráme židle a dáme je na stoly. Pustím se do zametání.

„Tak já jdu Jessie. Zvládneš to tu zavřít?“ zeptá se.

„Zvládnu, neboj,“ ujistím ho.

„Dobře. Tak ahoj!“ rozloučí se.

„Ahoj!“ odpovím a dál se věnuju zametání.

Uklidím koště, vezmu mop a chystám se vytřít podlahu, když uslyším otevření dveří.

„Je mi líto, ale už máme zavřeno,“ řeknu aniž bych se otočil.

„To my víme,“ zavrčí za mnou mužský hlas.

Polekaně se otočím a stanu tváří v tvář své bývalé partě. Překvapeně pootevřu pusu a nevím co říct.

„No, nic neřekneš?“ zavrčí středně vysoký brunet s rozcuchanýma vlasama a modrýma očima, kterýma mě momentálně propaluje.

Svůj drsňácký vzhled doplňuje tmavým a většinou i potrhaným oblečením, koženými náramky a náramky s ostny a masivními prsteny. Naprázdno polknu. Naštvat Raye není zrovna dobrý nápad. Je to totiž rapl, který nikdy nejde pro ostré slovo nebo ránu daleko. Už na škole se každou chvíli dostal do nějaké rvačky. Většinou z nich vyšel i vítězně.

„Co by říkal? Ono je přece normální na několit let zmizet, vůbec se neozvat, nepřijet a pak se zase zničehonic znovu objevit jako by se nic nestalo,“ řekne s ironií v hlase zelenooká rudovláska.

Cathrine. Na to, že je malá a drobná, má docela páru. Navíc je povahově stejná jako Ray.

„Nemusíte být na něj hned hnusní. Jessie má určitě vysvětlení,“ zastane se mě pankáč se zeleno-modrýma vlasama vyčesanýma do mohawku a modrýma očima.

Trošku se pousměju. Cletus je i přes svůj vzhled milým člověkem. Navíc hrozně chytrým.

„Jessie je dobrý člověk. Měl by dostat šanci vysvětlit, co se stalo,“ řekne tichým trochu zamlženým hlasem vysoká indiánka Cherokee s černými vlasy sestříhanýma do mikáda a černýma očima.

Ray si odfrkne ale nic neřekne. Pohlédnu na poslední dva členy party, kteří doteď nic neřekli. Drobná asiatka s krátkýma vlasama jménem Satu a vysoký svalnatý černoch s rasta copánky jménem Frederick. Navíc Frederick vypadá docela nebezpečně, neznat ho a potkat ho v noci na ulici, tak bych co nejrychleji utekl.

„Budu mít volno v neděli, tak se můžeme sejít a já vám všechno řeknu,“ navrhu.

„V neděli ve dvě odpoledne na našem místě,“ prskne Cathrine a společně s Rayem odejdou.

Cherokee, Satu a Cletus se se mnou rozloučí a také odejdou. Zůstali jsme tady už jen já a Frederick. Nejistě na něj pohlédnu.

„Smím tě doprovodit domů?“ zeptá se.

„Ano, ale budeš muset chvíli počkat. Musím to tady ještě vytřít,“ řeknu.

„To nevadí. Počkám venku,“ usměje se na mě a vyjde ven.

Okamžitě se pustím do vytírání a snažím se být co nejrychlejší, aby Frederick nemusel čekat dlouho. Konečně mám hotovo, vyleju vodu a uklidím mop. Obléknu si bundu. Po cestě ven ještě pozhasínám světla. Vyjdu ven a zamknu za sebou.

„Půjdeme?“ zeptám se Fredericka.

„Jistě,“ přikývnu.

Společně se vydáme na cestu. Jdeme v tichu. Ale ne v nepříjemném tichu. Dojdeme až před náš dům. Oba se zastavíme.

„Tak, jsi doma,“ řekne Frederick.

„Jo,“ přikývnu.

„Víš Jessie, jsem rád, že ses vrátil zpátky,“ zahledí se na mě Frederick.

„Já taky, Fredericku. Ani nevíš jak moc,“ vrátím mu pohled.

„Všude dobře, doma nejlíp, co?“ zasměje se.

Uchechtnu se. To má pravdu.

„Máš tady smítko,“ natáhne ruku a sundá mi ono smítko z vlasů.

„Děkuju!“ usměju se na něj.

„Nemáš zač!“ oplatí mi úsměv.

„Musím už jít. Měj se!“ rozloučím se.

„Ty taky. Ahoj!“ řekne Frederick, otočí se a odchází.

Chvíli sleduji jeho vzdalující se záda. Nakonec přejdu ke dveřím od domu, odemknu a vejdu dovnitř. Přezuju se, sundám bundu a zamířím do obýváku, kde jsou máma, táta a Jeffrey.

„Ahoj! Kde je Jasper?“ zeptám se.

„Ahoj!“ opětují mi pozdrav.

„Už spí,“ odpoví mi na otázku máma.

„Jaký byl první den v práci?“ zeptá se Jeffrey.

„Dobrý, ačkoli trošku náročný. Alespoň ze začátku. Teď si jdu lehnout. Dnešek mě nějak vyčerpal. Dobrou!“ zívnu.

„Dobrou!“ ozve se trojhlasně.

Zamířím rovnou do koupelny, kde se vysprchuju a vyčistím si zuby. Ještě než jdu do postele, zamířím do Jasperova pokoje. Opatrně přejdu k jeho posteli, abych ho zkontroloval. Musím se usmát. Je tak roztomilý. Leží na boku a rukou objímá Joa. Klidně oddechuje. Poupravím mu peřinu a opatrně, abych ho neprobudil, ho políbím na čelo. Poté odejdu do svého pokoje, kde si nastavím budík na mobilu a následně si lehnu do postele. Sotva se moje hlava dotkne polštáře, usnu.