7. kapitola

„Ten má tedy výdrž. Pořád je před domem,“ řekne Jeffrey.

„Cože? Ještě pořád? Vždyť už je sedm večer,“ podivím se.

„No jo, sedí tam v tom svém autě už od rána a nehnul se odtamtud na krok,“ odstoupí od okna s hrnkem čaje v rukách.

„Co budeme dělat?“ vjedu si rukama do vlasů.

„Klid. Mám takový nápad. Na letišti pracuje jeden můj bývalý klient jako bezpečák. A ten mi dluží docela velkou laskavost,“ řekne Jeffrey a vezme do ruky mobil.

Začínám chápat. Chce Marcuse zmást odjezdem na letiště a předstíráním odletu. Jeffrey mezitím vytočil číslo na onoho bezpečáka a čeká na přijetí hovoru.

„Dobrý den, pane Bastl! Tady právník Valen. Ano, přesně ten. Ne to ne, nemáte se čeho bát. To já mám problém, nebo spíš můj bratr má problém a potřebuju vaši pomoc. Jde o to, že potřebuju předstírat odlet na Havai a poté se nenápadně dostat zpět domů. Dobře, jste moc hodný. Děkuju!“ dotelefonuje Jeffrey a položí telefon.

„Takže ti pomůže,“ konstatuju.

„Pomůže. Chvíli budu v hale předstírat čekání na odlet, jakmile vyhlásí odlet na Havai, tak budu u přepážky předstírat předávání letenky a poté se dostanu do chodby, která vede do letadla, odkud mě pan Bastl protáhne postranním východem ven a odveze zpět,“ vysvětlí mi Jeffrey.

Souhlasně pokývu hlavou, Jeffrey to má dobře vymyšlené. Jeffrey si znovu vezme mobil a něco na něm hledá.

„Dobrý. Letadlo na Havai letí za dvě hodiny. Když hned vyrazím, tak to bude akorát,“ řekne Jeffrey.

Oba se vydáme do chodby, kde si Jeffrey obuje boty, obleče bundu, vezme kufr a odejde z bytu. Stoupnu si k oknu tak, aby na mě nebylo vidět a sleduji, jak Jeffrey vyjde z domu a odchytí taxi, se kterým odjede. Jdu do obýváku, kde si hraju s Jasperem. Hrajeme Člověče, nezlob se, když se ozve zvonek. Přiložím si prst na pusu, abych Jasperovi naznačil, že má být potichu a neslyšně přejdu k bytovým dveřím. Třeba to bude jen neškodná sousedka nebo pošťák. Kukátkem pohlédnu ven. Málem se mi zastaví srdce. Marcus! Vyděšeně couvnu.

„Jessie, já vím, že tam jsi. Otevři ty dveře! No tak lásko. Víš, když jsem včera přijel domů a nenašel vás tam, tak jsem si zpočátku myslel, že jde jen o nějaký vtip. Pak mi došlo, že o vtip nejde a dostal jsem strach. Bál jsem se, že se vám něco stalo. Ale pořád jsem doufal, že jste v pořádku a že se brzy vrátíte, ale tys to myslel vážně, viď? Od teď to ale bude jiné. Lituju, že jsem ti tak moc ubližoval. A ještě víc lituju, že jsem ublížil Jasperovi. Objednal jsem se u psychiatra a budu k němu chodit. Slibuju! Už nikdy vám neublížím. Všechno bude dobré. Miluju tě! Tak prosím otevři! Otevři dveře, lásko, prosím!“ promlouvá ke mně Marcus a na konci uslyším i vzlyk.

Zacpu si pusu rukou. Marcus bude chodit k psychiatrovi? Bude se léčit? Opravdu bude všechno v pořádku? Vždyť kdysi to mezi námi bylo krásné. Mohlo by to být zase takové? Možná bych tomu měl dát ještě šanci. Pomalu se přiblížím ke dveřím a chystám se otevřít.

„Tatínku?“ uslyším tichý šepot.

Ohlédnu se a uvidím Jaspera. Vzpomenu si, jak mu Marcus ublížil, jak Jasper plakal bolestí a ptal se proč? Stáhnu ruku a odstoupím ode dveří. Co jsem to chtěl udělat? Klesnu na kolena a přitáhnu si Jaspera do objetí. Ten mi okamžitě zaboří obličej do krku a objetí mi oplácí.

„Jessie, prosím otevři! Prosím! Chci tě zase cítit ve své náruči, cítit tvoji vůni, políbit tě, slyšet tvůj hlas, vidět tě smát se. Stejně tak chci obejmout i Jaspera a zase si s ním hrát, vyprávět mu pohádky a vychovávat ho společně s tebou. Tak otevři, prosím!“ nevzdává se Marcus.

Přitisknu k sobě Jaspera ještě víc. Nesmím otevřít, nesmím!

„Promiňte, mohu se zeptat co tu děláte?“ ozve se z chodby další mužský hlas.

„Přijel jsem si pro svého manžela a syna,“ odpoví Marcus.

„Sem? Pokud vím, tak v tomhle bytě žije pouze pan Jeffrey Valen a ten je svobodný a bezdětný,“ odvětí muž.

„Ano, můj manžel a syn jsou zde na návštěvě. Přijeli sem včera večer,“ řekne Marcus. Z jeho hlasu slyším, že začíná být podrážděný.

„Žádného muže s dítětem jsem tady včera večer ani dneska neviděl. A pokud vím, tak Jeffrey Valen před asi půl hodinou odjel a vypadalo to, že na delší dobu. Takže vás žádám, abyste odešel!“ řekne muž.

„Vy mi nemáte co rozkazovat! Jessie, otevři okamžitě ty zkurvený dveře!“ rozkřikne se Marcus a zabuší do dveří.

Zalapu po dechu. Tolik k tomu, že se změnil. Okamžitě odvedu Jaspera do pokoje, zapnu Jeffreyho počítač a dám ho Jasperovi. Ten okamžitě na internetu najde stránku s různými hrami. Já se vrátím na chodbu.

„Okamžitě odejděte nebo zavolám policii!“ řekne muž.

„Odejdu. Ale jen se svým manželem a synem. Jessie doprdele otevři nebo ty dveře vyrazím!“ křikne Marcus a znovu zabuší do dveří.

„Mary, volej policii!“ zavolá muž.

„Fajn, tak já odcházím. Ale vrátím se! Slyšíš Jessie? Já se vrátím! Pro tebe a Jaspera!“ zavolá Marcus a slyším jak odchází

Když jsem si jistý, že je pryč, otevřu dveře a vykouknu na chodbu. Uvidím asi 40tiletého hnědovlasého muže.

„Dobrý den!“ pozdravím nervózně.

„Dobrej! Vy jste asi ten Jessie, o kterém mluvil, že ano?“ řekne muž.

„Ano, jsem,“ potvrdím.

„No je dobře, že jste neotevřel. Kdoví co by vám ten hajzl udělal,“ řekne muž.

„Proč myslíte, že by mi něco udělal? Vždyť ho neznáte,“ řeknu.

„Protože jsme slyšeli jeho projev,“ vyjde z vedlejšího bytu černovlasá žena, nejspíš Mary.

„Přesně tak. Víte, měli jsme dceru. Ta se vdala za zmetka, který ji mlátil. Snažili jsme se jí svatbu s ním rozmluvit, ale nedala si říct. Po čase od něj utekla a přišla k nám. Přemlouvali jsme ji, aby ho opustila nadobro, aby se s ním rozvedla. Jenže on ji našel. Stál před našimi dveřmi a říkal podobné věci jako váš manžel. Vrátila se k němu. Za tři měsíce jsme ji pohřbili. Ten zmetek ji umlátil k smrti,“ řekne muž.

On i jeho žena mají slzy v očích. Je mi jich líto ale nedokážu si představit bolest, kterou prožívají. Kdybych přišel o Jaspera a ještě takovým způsobem, asi bych zešílel.

„Díky, že jste ho vyhodil!“ polknu.

„Hlavně se k němu nevracejte!“ doporučí mi muž.

„Ano. A mimochodem, vy jste s panem Valenem příbuzní?“ zeptá se Mary.

„Je to můj bratr,“ usměju se.

Posadím se v obýváku na pohovku a koukám do zdi. Nebýt sousedů, tak bych udělal tu největší kravinu, jakou jsem v tu chvíli mohl udělat. Jsem v polovině nadávání sebe sama v duchu, když se otevřou dveře do bytu. Vykouknu z obýváku. Jeffrey! Díkybohu!

„Díkybohu, že jsi zpátky! Chvíli jsem měl strach, jestli ti něco neudělal,“ řeknu.

„Klid, všechno šlo podle plánu. Skoro celou dobu mě sledoval. A na zpáteční cestě jsem ho nikde nezahlédl,“ řekne Jeffrey.

„Byl tady,“ řeknu.

„Cože?“ vytřeští oči Jeffrey.

„Byl tady. Říkal, že mě miluje, že se změnil, že začne chodit k psychiatrovi, že všechno bude dobré a krásné. Nebýt souseda, který ho vyhodil, tak bych mu otevřel,“ přiznám a obejmu se rukama.

„Souseda? Kterého?“ zeptá se Jessie.

„Na jméno jsem se nezeptal. Ale jeho žena se jmenuje Mary a bydlí ve vedlejším bytě,“ řeknu.

„Aha, už vím. Je dobře, že zasáhli,“ řekne Jeffrey.

„Nezlobíš se?“ zeptám se, zatímco se vrátím do obýváku a znovu se usadím na pohovku.

„Ne, lidé jako Marcus jsou výborní manipulátoři a umí být velmi přesvědčiví,“ řekne Jeffrey.

„To je pravda. Och a půjčil jsem Jasperovi tvůj notebook. Hraje na něm nějaké hry. Nevadí ti to?“ řeknu.

„Ne, nevadí,“ zakroutí hlavou Jeffrey.

„Dobře. Měl bych ho jít uložit. Je už pozdě,“ řeknu a vstanu.

„Měl by sis jít také lehnout. Zítra vás odvezu k našim. Tam budete v bezpečí,“ řekne Jeffrey.

„K našim? Jeffrey, já nevím. Nemusí nás k sobě vzít. Vždyť jsem s nimi tak dlouho nemluvil. A o Jasperovi vůbec neví. Co když ho nepřijmou?“ řeknu.

„Jessie, jsou to naši rodiče. Pomůžou ti, jsem si tím jistý. A Jaspera si zamilují. Vzdyť je to jejich vnuk. Budou z něj nadšení, uvidíš,“ řekne Jeffrey.

„Dobře. Dobrou!“ řeknu a odejdu do pokoje.

„Dobrou!“ řekne mi Jeffrey.

Pomůžu Jasperovi převléknout se do pyžama a naženu ho do koupelny. Jakmile je umytý, tak vběhne do obýváku, aby popřál Jeffreymu dobrou noc a poté zalehne. Také se převléknu, umyju a zalehnu. Jasper i s pandou Joem se ke mně přitulí a po chvilce usne. Objímám ho a hledím do stropu.

Jet za rodiči? Pořád mám pochyby. A přiznám se, že i strach. Ale zároveň je chci po dlouhých letech vidět. Mámu si pamatuju jako drobnou modrookou blondýnku s milým a něžným úsměvem, jemnou a laskavou povahou. Tátu zase vysokého a statného bruneta, se zelenýma očima, ostrými rysy v obličeji. Důstojného a trochu odměřeného, přísného ale spravedlivého. Jsou pořád takoví nebo se změnili? A jak moc? Zešedli jim vlasy? Kolik vrásek jim přibylo? Pamatuju si, že máma byla ta, která nás většinou objímala a líbala, trestala nás málokdy. Trestal a káral nás spíš táta, byl na nás dost tvrdý. Prý aby z nás něco bylo. Jen málokdy nás pochválil nebo objal. I jejich objetí si pamatuju. Mámino objetí bylo vždy tak vřelé a plné lásky, z tátova objetí jsem zase pocit bezpečí a jistoty, že se mi nemůže nic stát.

Semknu pevně oči. Chci být zase dítětem. Bezstarostným dítětem, které se se svým bratrem a přáteli prohání po lese a loukách u naší vesnice. Které přijde domů, kde ho čeká máma s nějakou dobrotou či vynikajícím jídlem a táta, který si čte noviny, dívá se na televizi či někde něco kutí nebo opravuje. Vzlyknu. Chci zase slyšet tátovi příběhy, které nám občas vyprávěl. Chci zase slyšet mámin zvonivý smích a zpěv při uklízení nebo vaření.

Nakonec během vzpomínání usnu.