Kapitola 5

Vběhnu do ložnice do obýváku. Otevřu komodu s důležitými dokumenty. Najdu svůj a Jasperův rodný list, stejně tak i potvrzení o našem zdravotním pojištění. Nakonec vezmu i oddací list. Jen tak pro jistotu, kdyby byl nějakým způsobem potřeba. Také najdu nádobu s penězi, kterou tady Marcus nechává pro případ, že by se něco stalo. Je tam přes dva tisíce dolarů. Všechno to poberu a v ložnici hodím na postel. Najdu svoji peněženku a peníze nacpu do ní. Kromě peněz už v ní mám pouze řidičák a občanku. Nechám peněženku na posteli a běžím do Jasperova pokoje. Ze skříně vytáhnu velkou cestovní tašku a začnu do ní dávat Jasperovo oblečení. Trička, rifle, mikiny, svetry, ponožky, spodní prádlo, šálu, čepici, rukavice a taky pyžama, přihodím i zarámovanou fotografii Sarah.

„Tatínku, co to děláš?“ ozve se ode dveří.

Otočím se a podívám se na zmateného Jaspera, stojícího ve dveřích. Přejdu k němu a kleknu si před něj.

„Balím. Pojedeme totiž na výlet. Jenom my dva. Bude to takové naše dobrodružství, ano?“ usměju se na něj.

„Aha, a Joe může jet taky?“ zeptá se mě.

„To víš, že ano. Bez Joea by to nebylo ono. Dej si do tašky nějaké hračky a knížky, ano?“ řeknu.

„Jupí!“ zavýskne Jasper a rozběhne se pro svou plyšovou pandu.

„Pojedeme na výlet, Joe,“ oznámí plyšákovi a začne si do tašky skládat své oblíbené hračky a knížky.

Vběhnu do ložnice a vytáhnu ze skříně obrovský loďák. Patří Marcusovi, ale to je mi teď jedno. Začnu do něj házet své oblečení, poté najdu svá fotoalba. Ty tady nechat nehodlám. Hodím je do kufru společně s dokumenty. Přeběhnu do koupelny a vezmu základní hygienické potřeby jako kartáčky na zuby, zubní pastu, mýdlo a také vyramuju lékárničku. Z té vezmu náplasti, obvazy, dezinfekci. V ložnici najdu kosmetickou taštičku, do které to všechno dám a tu potom dám do kufru. Ještě popadnu peněžku, kterou nacpu do kapsy u kalhot. Snesu kufr do kuchyně a začnu hledat nějaké jídlo, které bychom mohli vzít s sebou a které by se nezkazilo. Toho bohužel moc není. Podaří se mi najít pouze nějaké müsli tyčinky, jablka a hrušky. No alespoň něco. Sbalím to do kufru a z ledničky vezmu dvě dvoulitrové lahve vody.

Otočím se a zrak mi padne na krabice se zimníma botama a tašku se zimní bundou. Chvilku váhám ale nakonec ty věci dám do kufru také. Zavřu ho a odložím do chodby. Vyběhnu zpátky do Jasperova pokoje. Jasper stojí u postele nad cestovní taškou.

„Hotovo?“ zeptám se.

Jasper přikývne. Vezmu cestovku, chytím Jaspera za ruku a jdeme do chodby, kde se obujeme a oblečeme do bund. Hodím si cestovku přes rameno, do jedné ruky popadnu kufr, do druhé Jasperovu ruku, který v druhé ruce drží pandu Joea a vyjdeme z domu. Okamžitě zamíříme na autobusové nádraží. Auto se vzít neodvažuju, protože Marcus v nich má sledovací zařízení. Prý kvůli zlodějům. Po cestě se neustále rozhlížím, jestli nikde neuvidím Marcusovo auto.

Po asi 20 minutách konečně dorazíme na nádraží. Na informační tabuli zjistím nejbližší spoj do New Yorku. Máme štěstí, nejbližší spoj jede za 10 minut. Okamžitě zamíříme na určené stanoviště. Bohužel, na onom stanovišti stojí i naše sousedka. Je to milá 70tiletá paní, která nám občas hlídala Jaspera. Naneštěstí je to také největší drbna z okolí.

„Ahoj Jessie! Ahoj Jaspere! Kampak jste se vydali takhle sbalení? A kde máte Marcuse? On s vámi nejede nebo přijede později?“ spustí na nás palbu otázek, sotva si nás všimne.

„Jedeme na výlet,“ pochlubí se Jasper.

„Na výlet? Sami dva? A kam?“ diví se sousedka.

„Na chatu. Musím to tam zazimovat a zabezpečit proti zlodějům. Marcus chtěl jet taky ale volali mu z práce. Že prý něco naléhavého, tak jedeme sami,“ usměju se na sousedku.

„Ach tak. A zřejmě jedete na víc dní, že? To je dobře. Děti by měly trávit nějaký čas na čerstvém vzduchu,“ pokýve s úsměvem hlavou.

Naštěstí v tu chvíli přijede autobus, tak nemusím odpovídat. Nechám ostatní cestující nastoupit před námi. Sousedka se naštěstí posadí doprostřed autobusu, takže nehrozí nebezpečí, by slyšela kam máme namířeno.

Nechám nastoupit Jaspera, který pozdraví a okamžitě namíří do zadní části autobusu, kde se usadí.

„Dobrý den! Dvě jízdenky do New Yorku. Jednu dětskou a jednu dospělou. A máme s sebou zavazadla,“ řeknu řidiči a ukážu na cestovku a kufr, které jsem nechal na chodníku před autobusem.

„Dobrej! Zavazadla si dejte do prostoru u zadních dveří. Já vám vzadu otevřu, aby se vám líp nakládaly,“ usměje se na mě postarší řidič.

„Děkuju!“ oplatím mu úsměv, zaplatím a vystoupím, abych mohl naložit cestovku a kufr.

Po naložení zavazadel se posadím k Jasperovi. Řidič nastartuje a vyrazíme na cestu.

Je už téměř 18:00, když dorazíme do New Yorku. Opatrně proberu Jaspera, který během cesty usnul. Vezmu cestovku a kufr a vystoupíme. Rozhlédnu se. Budeme potřebovat taxi. Naštěstí jich tady stojí hned několik. Vydáme se směrem k nim.

„Haló! Pane, počkejte! Něco jste zapomněli!“ otočím se a uvidím jak za námi běží řidič autobusu. V ruce drží plyšovou pandu.

„Joe!“ vykřikne Jasper, vytrhne se mi a běží k řidiči.

Ten mu předá hračku a Jasper si ji okamžitě přitiskne k sobě.

„Moc děkujeme!“ pousměju se na řidiče.

„Jo, děkuju!“ řekne Jasper.

„Ale, nemáte za co. Každý občas něco zapomene. Štěstí bylo, že už mám po šichtě a tak jsem prohlížel autobus, abych se ujistil, že nikde nic a nikdo není a mohl ho tak umýt. A taky, že jsem vás dohnal,“ zasměje se řidič a odejde.

Sám pro sebe se usměju. Je to osvěžující potkat po dlouhé době hodného a slušného člověka. Znovu zamíříme k taxíkům.

„Dobrý den! Byl by někdo z vás tak hodný a odvezl nás na 95. Avenue?“ oslovím skupinku pokuřujících taxikářů.

„Jasně, kámo! Nasedejte,“ řekne s úšklebkem jeden mladší taxikář s dredy.

Odhodí cigaretu a otevře dveře a kufr od auta. Naložím do kufru loďák i cestovku. Taxikář kufr zavře a čeká až nasedneme.

„Tatínku, mám hlad,“ řekne Jasper u dveří.

Zamračím se. Užuž mu chci vynadat, ale pak si uvědomím, že jsme od snídaně vlastně nic nejedli. Povzdechnu si.

„Omlouvám se, ale mohl byste ještě na chvilku otevřít kufr?“ otočím se na taxikáře.

„Bez problému,“ pokrčí rameny a znovu otevře kufr od auta.

Poděkuju a otevřu loďák a vylovím z něj jednu müsli tyčinku, jablko a pro jistotu vyndám i lahev s vodou. Taxikář kufr zavře a oba se posadíme do auta. Taxikář nastartuje a pomalu vyjede z nádraží. Já mezitím rozbalim tyčinku a i s jablkem ji podám Jasperovi. Ten se do toho hladově zakousne. Načnu i vodu a jakmile zastavíme na semaforu, dám Jasperovi i napít.

„Tak jsme tady,“ oznámí taxikář po půl hodině jízdy a zastaví u chodníku.

„Díky!“ řeknu a zaplatím mu.

Hned poté vystoupíme. Taxikář mi pomůže vyndat cestovku a kufr, rozloučí se a odjede. Vezmu zavazadla, chytím Jaspera za ruku a rozejdu se po ulici. Prohlížím si čísla popisnána domech a hledám dům, ve kterém má byt můj bratr. Jen doufám, že nám pomůže a nepošle nás do háje. Přeci jen jsme spolu nemluvili víc jak 6 let. Konečně najdu správný dům. Přejdeme ke zvonkům a zazvoním.

„Prosím?“ Ozve se z mluvítka.

„Ahoj Jeffrey! Tady Jessie,“ řeknu nervózně.

„Co chceš?“ Ozve se po chvilce ticha.

„Potřebuju tvoji pomoc. Prosím,“ řeknu.

„No tak pojď dál. Čtvrté patro,“ ozve se z mluvítka povzdech a dveře začnou bzučet.

Otevřu je a s Jasperem vstoupíme dovnitř. Přivolám výtah a vyjedeme do čtvrtého patra. Jeffrey už stojí ve dveřích, opřený o futra. Když uvidí Jaspera, tak překvapeně pozvedne překvapeně obočí. No jo, on o Jasperovi vlastně neví. Jasper si Jeffreyho zvědavě prohlíží.

„Ahoj!“ pozdravím.

„Ahoj!“ odpoví Jeffrey a nastane trapná chvilka ticha.

„No tak pojďte dál,“ řekne Jeffrey po chvilce a ustoupí ode dveří. Vejdeme dovnitř. Jasper mě zatahá za rukáv. Sehnu se k němu.

„Tatínku, kdo je to?“ zeptá se mě potichu.

„To je strejda Jeffrey,“ řeknu stejně potichu.

Narovnám se a zachytím Jeffreyho pohled. Nejspíš nás slyšel.

„Nemáš hlad, prcku?“ otočí se na Jaspera.

„Jo,“ odpoví Jasper.

„A máš rád špagety s boloňskou omáčkou a sýrem?“ zeptá se Jeffrey.

„Jo,“ odpoví Jasper.

„Tak pojď za mnou do kuchyně,“ řekne Jeffrey a odvede Jaspera do kuchyně.

Nechám cestovku a loďák v chodbě a jdu za nimi. Jasper sedí u stolu a Jeffrey ohřívá něco, pravděpodobně špagety, v mikrovlnce. Zůstanu stát mezi dveřmi. Všichni jsme potichu. Mikrovlnka pípne. Jeffrey vyndá talíř se špagetami s boloňskou omáčkou, nasype na ně sýr a společně s příborem a skleničnkou coca-coly je podá Jasperovi. Ten se ihned pustí do jídla. Jeffrey přejde ke mně.

„Pojď do obýváku. Musíme si promluvit,“ řekne.

Přejdeme do obýváku a posadíme se.

„Tak za prvý. Co je to za dítě?“ vybalí na mě.

„Jasper. Je to můj syn. Můj a Sarah,“ řeknu.

„Tak Sarah. Já myslel, že jsi gay. Tak jakto, že máš dítě se Sarah?“ zamračí se na mě Jeffrey.

„Vzpomínáš si na mého přítele ze střední? Na Patricka?“ zeptám se.

„Jo, vzpomínám. Kvůli němu jsme se pohádali a přestali spolu mluvit. Ale proč ho teď vytahuješ?“ řekne.

„To hned vysvětlím. Když jsem s ním a se Sarah odešel do Washingtonu, tak jsme začali všichni podnikat. Já a Sarah jsme si otevřeli zlatnictví a Patrick kavárnu. Já a Patrick jsme bydleli v garsonce nad kavárnou a Sarah ve velkém mezonetovém bytě nad zlatnictvím. Jednou jsem chtěl Patricka překvapit a tak jsem přišel domů dřív než obvykle a našel jsem ho v posteli s jiným mužem, “ vyprávím.

„Já ti už tenkrát říkal, že je to zmetek. A že ti jednoho dne ublíží, ale tys mi nevěřil,“ odfrkne si Jeffrey.

„Jo měl jsem ti věřit. Ale abych pokračoval. Já a Patrick jsme se dost ošklivě pohádali, já si sbalil věci a odešel k Sarah. Společně jsme se opili, nadávali na chlapi jací jsou svině a nakonec jsme se spolu vyspali. Když Sarah zjistila, že je těhotná, tak jsme se domluvili, že si dítě nechá a že se oba budeme podílet na jeho výchově a přitom dál zůstaneme přáteli. No a pár měsíců na to se narodil Jasper,“ dovyprávím.

„A kde je Sarah teď? Proč nepřijela s tebou?“ zeptá se Jeffrey.

„Zemřela při porodu,“ posmutním.

„To mě mrzí. Byla to hodná holka. Měl jsem ji docela rád,“ řekne Jeffrey tiše.

„A co se stalo pak?“ pokračuje ve výslechu.

„No co. Dál jsem pokračoval v podnikání ve zlatnictví. Převzal byt po Sarah a vychovával Jaspera. Nebylo lehké zkombinovat péči o malé dítě a práci ale nějak jsem to zvládl. A po třech letech se objevil Marcus. Nejdřív se mi jevil jako milý ale nesmělý muž. Líbil se mi a já se líbil jemu. Tak jsme spolu začali chodit a já se do něj zamiloval. Po roce vztahu mě požádal o ruku a já souhlasil. Vzali jsme. Svatbu jsme měli v Miami. Jediné co mě ten den opravdu mrzelo bylo, že jsi tam nepřijel ani ty ani naši rodiče a ani mí přátelé,“ vyprávím.

„Tak moment. Kdybys mě pozval, tak bych přijel. Stejně tak i naši rodiče a tví přátelé,“ vyjede na mě Jeffrey.

„Ale já vás zval. Myslel jsem, že ty a rodiče jste nepřijeli, protože jste na mě stále naštvaní. Jen jsem nechápal, proč nepřijeli i mí přátelé,“ namítnu.

„To těžko,“ řekne Jeffrey.

„Ale ano. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem nadepisoval obálky vašimi jmény a adresami. Marcus pak všechny pozvánky odvezl na poštu a nechal pos...,“ zarazím se.

No jasně! Marcus! Ten hajzl! On ty pozvánky neposlal! Jeffrey se znovu zamračí. Ovšem vidím na něm, že mu to došlo.

„Pokračuj!“ vybídne mě tiše.

„Po svatbě mě Marcus přesvědčil, ať pustím byt a zruším zlatnictví, že se o mě i o Jaspera postará. Jakmile jsem to udělal, jsme dali Jaspera k Marcusově sestře a jeli na líbánky. Na Havai. Byly to ty nejúžasnější líbánky. Když jsme se ovšem vrátili, tak jsem po přijetí do našeho domu nechtíc bouchnul trochu víc dveřmi od auta a Marcus mě uhodil. Dal mi facku. Tehdy se mi hned začal omlouvat, plakat. Večer mi dokonce dovezl květiny a bonbonieru a prosil mě o odpuštění. A já mu odpustil. A pak mě udeřil podruhé, potřetí. Pokaždé dovezl květiny, bonbonieru a s pláčem prosil o odpuštění. A já mu pokaždé odpustil. Pak začaly postupně mizet bonboniery, květiny a nakonec i omluvy. Navíc mě postupně izoloval, aniž bych si toho všiml. Bez jeho svolení jsem nikam nesměl, když jsem někam šel, tak mi neustále vypisoval a vyvolával a když jsem se někde zdržel, tak mi dělal hysterické scény. Takže jsem nakonec přestal kamkoli chodit. A pak mi zabavil i mobil a počítač. Po čase jsem ho začal omlouvat. Je přece správné, že mě potrestá, když jsem neposlušný. Já si to přece zasloužím. Je to moje vina. Můžu si za to sám. Je to můj manžel, takže může použít mé tělo ke svému uspokojení, kdykoliv se mu zachce. Takhle jsem ho omlouval. Odvahu utéct a hledat pomoc jsem získal, až dneska dopoledne. Když udeřil Jaspera. Nikdo nebude ubližovat mému synovi. To nedovolím,“ dovyprávím.

Jeffrey na mě zůstane ohromeně zírat.

„To...to myslíš vážně? Panebože brácho. Jak sis mohl nechat takhle ubližovat?“ přesedne ke mně a obejme mě.

„Tatínku?“ ozve se ode dveří.

Otočím se. Jasper na nás kouká a tiskne k sobě pandu Joea. Usměju se a roztáhnu ruce. Jasper ke mně přeběhne a stulí se mi do náruče.

„Pomůžu vám,“ zašeptá mi do ucha Jeffrey.

Usměju se na něj a oči se mi zalijí slzami. Tentokrát jsou to ovšem slzy dojetí, radosti a štěstí.