Kapitola 12

„Tady to máte. Přeji dobrou chuť!“ usměju se a dám objednávku před hosta, kterým je 70tiletý pán.

„Děkuji moc, mladíku!“ poděkuje a pustí se do jídla.

S úsměvem se vrátím za výčep. Obhlédnu lokál, je zrovna čas oběda, tak je tu pár hostů. Všichni obslouženi a vypadá to, že i spokojeni.

„Taky se najez, Jessie,“ přijde z kuchyně Rodger a postaví přede mě talíř s rýží a sýrovo-bylinkovou omáčkou s kuřecím masem.

„Díky!“ poděkuju.

Klesnu na židli a dám se do jídla. Slastí přivřu oči. Bože, to je dobrota! Jídlo ve mně zmizí ani nevím jak. Vezmu prázdný talíř a okýnkem ho vrátím do kuchyně. Poté obejdu hosty, abych se ujistil, že je vše v pořádku. Naštěstí jsou všichni spokojeni. Většina těch co už měli dojedeno, si poobjednávali kávu nebo dezert a 3 hosté zaplatili a odešli. Jelikož jsou všichni obslouženi, tak si odskočím na toaletu. Po návratu mě ovšem čeká překvapení.

„Tatínku!“ ozve se a najednou mám plnou náruč Jaspera.

„Jak ses sem dostal?“ zahledím se na něj.

„Vzal mě sem děda,“ zazubí se na mě.

„Aha, a kde je děda?“ rozhlédnu se po lokále ale nikde tátu nevidím.

„Šel za tím pánem do kuchyně. Žíkal, že s ním musí něco vyžešit,“ odpoví.

„Tak to jo. Tak víš co? Ty si tady hezky hačneš a já ti dám nějakou dobrotu, ano?“ mrknu na něj.

„Jo,“ zakývá hlavou Jasper.

Usměju se. Vyzdvihnu si Jaspera do náruče a posadím ho na barovou židli u výčepu a zajdu do kuchyně. No jo, to mi mělo být jasné. Táta a Rodger sedí v rohu na židlích, v rukách šálky s kávou a kecají a kecají a kecají.

„No jo, to je pohodička, co?“ ušklíbnu se.

„No to víš, když si nikdo žádné jídlo neobjedná, tak holt nemám co dělat,“ pokrčí rameny Rodger a zasměje se.

„Tak už máš co dělat. Jeden zákazník by rád to tvoje mascarpone s ovocem a karamelem,“ zasměju se.

„A který zákazník?“ ušklíbne se táta.

„No, takový malý, blonďatý, tebou přivedený,“ odpovím.

„Tvůj syn, jo? No tak takovému prominentnímu zákazníkovi musím udělat to nejlepší mascarpone, co umím,“ řekne Rodger a vstane.

„To je ten nejprominentnější zákazník,“ podoktne táta a pousměje se.

S úsměvem vyjdu z kuchyně. A málem se mi zastaví srdce. Jasper je pryč! Panicky se rozhlédnu. A uvidím Jaspera, jak si čile povídá s jedním hostem. Oním hostem je onen 70tiletý pán, kterého jsem dnes obsluhoval. Rozejdu se k nim.

„Jaspere, neměl bys obtěžovat hosty,“ pokárám ho.

„Jen ho nech, mě tady nevadí. Naopak je to pro mě příjemné zpestření,“ usměje se na mě pán.

„Pán mi povídá zajímavé pžíběhy,“ pohlédne na mě Jasper.

„No dobrá,“ povzdechnu si.

„Och a doneseš mi ještě čaj, prosím,“ požádá mě pán.

„Jistě, jaký si dáte? Nabízíme ovocný, zelený, bílý, heřmánkový, bylinkový nebo pečený,“ nabídnu.

„Ovocný, prosím,“ řekne.

„Dobře, hned to bude,“ usměju se.

Odejdu k pultu a dám vařit vodu do rychlovarné konvice. Vezmu dva hrnky, k jednomu dám dva sáčky cukru, plátek citronu a připravím si malou porcelánovou konvičku, do které vhodím větší pytlík čaje. Do druhého nasypu horkou čokoládu v prášku. Jakmile konvice vypne, vleju vařící vodu do menší konvičky a zaleju čokoládu, do které následnu vleju trochu smetamy. Vyskládám si to na tác a odnesu Jasperovi a hostovi, se kterým si povídá.

„Děkuji!“ usměje se na mě pán.

„Jů, díky tati!“ usměje se na mě Jasper.

„A tady máte ještě něco mladý pane. Takovou mňamku, co ti tatínek objednal,“ ozve se za mnou Rodger a položí před mého syna mascarpone s ovocem a polité karamelem.

„Děkuju!“ zazubí se na Rodgera Jasper.

Rodger na mě mrkne a vrátí se do kuchyně. Já se zase vrátím k obsluhování hostů.

                                                                                                                                  ****

„Ahoj!“ pozdraví mě Frederick.

„Ahoj! Co si dáš?“ usměju se na něj.

„Bílý čaj,“ oplatí mi úsměv a posadí se na barovou židli u pultu.

Přikývnu a dám se do přípravy čaje. Jakmile je příprava u konce, podám ho Frederickovi. Ten poděkuje a napije se.

„Nemáš tu moc lidí,“ poznamená.

„Nediv se, je čtvrt hodiny před zavíračkou,“ pokrčím rameny.

„To je pravda,“ usměje se.

„Jessie, kuchyni už mám uklizenou. Budeš chtít pomoct tady?“ vyjde z kuchyně Rodger.

„Já mu pomůžu,“ odpoví Frederick dřív než stačím otevřít pusu.

„Ok, tak já teda jdu,“ zasměje ses Rodger a odejde.

S pozvednutým obočím se podívám na Fredericka.

„No co? Pomůžu ti uklidit a pak tě doprovodím domů,“ trhne rameny.

„Neměl bys jít za synem?“ zeptám se.

„Ten už dávno spí. Navíc jsou doma moji rodiče, kdyby něco,“ řekne Frederick.

„Rozumím,“ přikývnu.

Frederick s úsměvem dopije čaj. Převezmu od něj hrnek a konvičku a jdu to do kuchyně umýt.

„Dej mi účet, prosím,“ požádá mě Frederick, když se vrátím.

Beze slova mu podám účtenku. Frederick si ji prohlédne, vytáhne z kapsy peněženku a z ní vyndá příslušný obnos. Uložím peníze do pokladny.

„Tak s čím chceš pomoct?“ zeptá se Frederick.

„Nó, můžeš otřít stoly, já zatím umyju výčep,“ řeknu.

„Dobře,“ souhlasí Frederick.

Jdu do úklidové místnosti, která je za kuchyní a vezmu odtamtud dva kbelíky a hadry. Napustím do nich teplou vodou a naleju trochu čistícího prostředku. Přejdu zpět do lokálu a podám jeden kbelík a hadr Frederickovi. Ten si to převezme a začne utírat stoly. Já se pustím do umývání výčepu. Po chvíli máme oba hotovo. Vylejeme vodu a Frederick začne zvedat židle a dávat je na stoly. Já si zatím napustím mop a vytřu podlahu. Vyleju vodu a všechno pouklízím. Poté si vezmeme bundy, já pozhaínám, zamknu a odejdeme.

„Jessie, jak to vlastně vypadá s tvým manželstvím?“ zeptá se Frederick.

Povzdechnu si. Vlastně jsem tu otázku čekal dřív.

„Jeffrey zítra odjíždí zpě do New Yorku a podá mým jménem žádost o rozvod. Říkal, že se pokusí soudce přesvědčit, aby zahájil stání co nejdříve. Ale nepochybuju, že se to potáhne dost dlouho. Marcus bude jistojistě dělat potíže,“ zahledím se na nebe.

„To nepochybně. A co máš v plánu, až budete rozvedeni? Zůstaneš?“ zahledí se na mě Frederick.

„Ne,“ vydechnu.

„Ne?“ zopakuje po mě nevěřícně.

„Ne. Chtěl bych odjet zase do Washingtonu a znovu otevřít zlatnictví. Přeci jen jsem měl kdysi dost úspěch. A taky kvůli Sarah,“ pohlédl na něj.

„Aha,“ řekne Frederick.

„Možná bys tam mohl odjet se mnou,“ navrhnu.

„Já nevím. Co bych tam dělal? V takovém velkém městě,“ řekne Frederick.

„Jsi automechanik. A ve Washingtonu je dost bohatých lidí s auty. Mohl by sis otevřít vlastní autodílnu,“ řeknu.

„Promyslím si to,“ řekne Frederick.

To už dojdeme před dům mých rodičů.

„Děkuju za pomoc a za doprovod,“ otočím se k Frederickovi.

„Nemáš zač,“ řekne Frederick, chytí mě za boky a přitáhne si mě k sobě.

Přitisknu se k němu a obejmu ho kolem krku. Chvíli takhle stojíme než se Frederick kousek odtáhne. Vzlédnu k němu. Frederick na mě chvíli hledí a pak se ke mně nakloní a jemně se otře svými rty o mé. Zachvěju se. Je to příjemné. Frederick se trošičku odtáhne a pohlédne na mě. Nedá mi to, natáhnu se k němu a lapím jeho rty svými. Frederick okamžitě převezme vedení a náš polibek prohloubí. Je o jemný, pomalý a procítěný polibek. Neuspěchaný a láskyplný. Takhle mě už dlouho nikdo nepolíbil. Vlasně mě takhle nikdy nikdo nepolíbil. Patrick i Marcus mě vždy líbali dravě, vášnivě a majetnicky.

Po chvilce se odpojíme. Frederick si opře čelo o mé. Zavřu oči a vydechnu.

„Dobrou noc, Jessie!“ zašeptá Frederick a políbí mě na čelo.

Otevřu oči, když mě pustí a sleduju jak odchází. Najednou si koutkem oka všimnu pohybu ve stínu. Otočím se a začnu to místo sledovat. Nic. Zamračím se. Že by se mi to jen zdálo? Zakroutím hlavou. Měl bych jít do postele a pořádně se vyspat.

Zajdu do domu. Zavřu dveře a opřu se o ně. Přejedu si konečky prstů po rtech a při vzpomínce na polibky s Frederickem se mi rty samovolně roztáhnou do úsměvu. Svléknu si budnu a přezuju se do pantoflí. Ani si neuvědomím, že si začnu pobrukovat. Zamířím do obýváku, kde sedí mí rodiče.

„Ahoj!“ pozdravím.

„Ahoj!“ odpoví mi oba.

„Páni, broučku ty jen záříš,“ usměje se máma.

„Měl jsem prostě dobrý den,“ odpovím.

„Jistě. Frederick dokáže zázraky,“ ušklíbne se táta.

Ještě víc se rozzářím.

„Jdu si lehnout. Dobrou!“ rozloučím se.

„Dobrou!“ odpoví mi rodiče.

Otočím se a téměř odtancuju do koupelny. Svléknu ze sebe oblečení a vlezu pod sprchu. Po vysprchování si ještě vyčistím zuby a jen s ručníkem kolem pasu, protože jsem si zapomněl vzít pyžamo, přejdu do svého pokoje. Převléknu se do pyžama a ručník přehodím přes židli u psacího stolu. Poté ještě jdu zkontrolovat Jaspera. Klidně spí a je tak roztomilý.

„Dobrou noc, broučku!“ řeknu tiše a jemně ho políbím na čelo.

Vrátím se zpátky do svého pokoje a zalezu do postele. Pohodlně se uvelebím a zavřu oči. Během chvilky usnu klidným a hlubokým spánkem.