6. 
   

   kapitola

   
   

Probudím se a dezorientovaně se rozhlédnu po pokoji. Chvíli mi trvá než si rovzpomenu na včerejší události. Pohlédnu na Jaspera, spícího vedle mě. Opatrně vstanu, abych ho nevzbudil. Vyjdu z pokoje a jdu do kuchyně, kde už sedí Jeffrey a popíjí kávu.

„Dobré ráno!“ zívnu.

„Dobré! Udělal jsem ke snídani míchaná vajíčka se slaninou a k tomu chleba namazaný sýrem,“ usměje se na mě Jeffrey.

„No ne, ty ses naučil vařit?“ pozvednu obočí v údivu.

„Jen základní jídla. Nic složitého, žádné omáčky, pečínky nebo nějaké delikatesy. Nikdy nebudu takový kuchtík jako ty nebo máma,“ zasměje se Jeffrey.

Jen s úsměvem zakroutím hlavou a jdu si pro svou porci. S talířem se usadím u stolu a pustím se do jídla.

„Ví o mě Marcus?“ zeptá se mě Jeffrey.

Nechápavě na něj kouknu.

„Jestli o mě ví a jestli ví, kde bydlím, tak toto bude první místo, kde tě bude hledat. A on tě bude hledat. Typ jako on tě nenechá jen tak odejít. Jako právník se zaměřeněním na trestní a rodinné právo s tím mám své zkušenosti,“ řekne vážně.

Tak tohle mě nenapadlo. Rychle se začnu probírat vzpomínkami, abych zjistil, jestli jsem se Marcusovi o Jeffreym někdy zmínil. S těžkým srdcem si vzpomenu, že ano. Bylo to v začátcích našeho vztahu. Jeden večer jsme s Marcusem leželi v posteli a já mu vyprávěl o své rodině. A bohužel jsem se zmínil o svém bratrovi a o tom, kde bydlí. Vyděšeně se rozklepu a začnu zrychleně dýchat. To ne! Co když sem Marcus přijde? Co budeme dělat?

„Jessie? Jessie, klid. Já vás nedám. Není se čeho bát, ano?“ chytí mě Jeffrey za ruce a uklidňuje mě.

Trošku se uklidním. Ale Marcus může ublížit i Jeffreymu.

„Může ti ublížit. Nejlepší bude, když okamžitě odejdeme,“ řeknu.

„Nesmysl. Kam bys chtěl asi tak jít? Už mám plán, tak to nech na mě,“ řekne.

„Dobře,“ řeknu a sklopím hlavu.

Nevidím proto, jak se Jeffrey zamračí. V tom uslyšíme lehké kroky a za chvilku mám plnou náruč mého syna.

„Dobré ráno, broučku!“ usměju se a políbím ho do vlásků.

„Doblé láno, tatínku! Doblé láno, stlejdo Jeffley!“ řekne Jasper a posadí se na židli.

„Dobré ráno!“ odpoví Jeffrey a podá Jasperovi snídani.

Sotva Jasper dojí a poklidíme v kuchyni, ozve se zvonek. Strnu. Otočím se na Jeffreyho. Do pokoje naznačí mi ústy. Přikývnu, popadnu Jaspera a urychleně jdu do pokoje.

„Jaspere, zahrajeme si teď takovou hru, ano? Musíme být co nejvíc potichu a ten kdo to vydrží nejdýl, vyhraje,“ řeknu mu potichu.

Jasper horlivě přikývne a posadí se na postel. Podám mu jeho oblíbenou knihu, kterou si začne okamžitě prohlížet. Sám se postavím ke dveřím a snažím se něco zaslechnout. Kupodivu se mi to i podaří.

„Dobrý den! Co si přejete?“ zeptá se Jeffrey.

„Dobrý den! My dva se ještě neznáme. Jmenuji se Marcus a jsem váš švagr,“ uslyším Marcusův hlas.

„Švagr? Netušil jsem, že se Jessie oženil,“ řekne Jeffrey.

„No jo, posílali jsme vám pozvánku, ale nejspíš se někam zatoulala. Ale o to teď nejde. Jde o to, že Jessie se ztratil i s naším synem a já nevím kam,“ řekne Marcus.

„Ach tak, no ale s tím vám asi moc nepomůžu. Jako Jessieho manžel jistě víte, že já a Jessie jsme spolu už několik let nemluvili,“ odvětí Jeffrey.

„Jistě, jistě. Samozřejmě to vím, ale Jessie v poslední době mluvil o tom, jak rád by se s vámi usmířil, tak mě napadlo, jestli sem nepřijel nebo se vám neozval,“ řekne Marcus.

„Aha, ale je divné, že jen tak zničehonic zmizel. Vy jste se pohádali?“ zeptá se Jeffrey.

„Nene, nic takového. Sám netuším, co se stalo,“ lže Marcus.

„No, to je vážně divné,“ zamyslí se Jeffrey.

„To ano. To je váš kufr?“ zeptá se Marcus.

Zalapu po dechu. Já jsem ale debil! Do pokoje jsem dal jen Jasperovu cestovku a svůj kufr jsem nechal v chodbě. Vzal jsem si z něj jen několik věcí.

„Ano, jedu totiž na dovolenou, na Havai. V létě jsem to nestihl, tak jedu teď,“ začne vysvětlovat Jeffrey.

Oddechnu si. Jeffrey to zahrál dobře.

„No, tady máte moje číslo a kdyby se vám Jessie ozval, dejte mi vědět, prosím. Užijte si dovolenou,“ řekne Marcus.

„Děkuji! Na shledanou,“ rozloučí se Jeffery.

Pak už jenom uslyším zabouchnutí dveří. Sednu si k Jasperovi, který naštěstí nic nezaznamenal. Jeffrey nakoukne do pokoje.

„Už je pryč,“ řekne.

„Díky bohu!“ řeknu.

„Jó, vyhlál jsem!“ zajásá Jasper.

Jeffrey se na mě tázavě podívá. Zakroutím hlavou, aby to neřešil. Přesuneme se do obýváku. Jasper zůstane v pokoji, kde si hraje.

„Není pro vás bezpečné tady zůstat,“ řekne Jeffrey.

„Říkal jsi, že máš plán,“ nadhodím.

„Ano, to mám. Jen mi řekni, ví kde bydlí rodiče?“ zeptá se Jeffrey.

„Ne, neví. Má za to, že jsem žil od narození ve Washingtonu,“ odpovím.