Kapitola 8

Ráno vstanu dost brzo. Je sotva 5:30. Ale nemohu už spát. Se zíváním se doploužím do kuchyně a postavím na čaj. S hrnkem čaje se posadím ke stolu a zírám z okna. Myšlenky mi proplouvají myslí aniž bych stačil jednu uchopit a rozvinout. Nevadí mi to. Nechci myslet na nic konkrétního. Sem tam usrknu čaje. Je 7:00, když do kuchyně vstoupí Jeffrey.

„Proč ještě nespíš?“ zeptá se mě.

„Nemůžu,“ odpovím a protřu si oči.

Jeffrey na to nic neřekne, jen si udělá kafe. Poté se s hrnkem posadí naproti mně. Ani jeden nic neříkáme. Prostě jen tiše sedíme a koukáme z okna. Po chvíli vstanu a začnu připravovat sýrové a šunkové sendviče. K rodičům je to daleko, takže svačina na cestu se bude hodit. Po sedvičích se pustím do přípravy snídaně. Udělám ovesnou kaši s ovocem. Jakmile je hotová, naberu porci a podám ji Jeffreymu. Ten si ji s díky převezme a začne jíst. Odejdu probudit Jaspera.

„Jaspere, broučku, vstáváme,“ jemně jím zatřesu.

Jasper otevře oči a rozespale na mě zamžourá. Chvíli na to se mě zachytí a obličej mi zaboří do krku. Obejmu ho a jemně ho hladím po zádech. Je ještě vláčný a rozehřátým spánkem. Po chvilce se ode mě odtáhne.

„Doblé láno, tatínku!“ zívne.

„Dobré!“ usměju se na něj.

Jasper vstane a jde do kuchyně. Já mezitím zamířím do koupelny, kde vlezu pod sprchu. Pořádně se vymydlím a umeju si vlasy. Spláchnu ze sebe mýdlo a šampon. Vypnu vodu a vylezu ze sprchy. Kolem boků si omotám ručník, přistoupím k umyvadlu a začnu si čistit zuby. Po vyčistění zubů začnu prohledávat skříňky, jestli tu nenajdu něco jako fén, abych si mohl vysušit vlasy. Hm, nenajdu. Sám pro sebe pokrčím rameny, popadnu ručník a snažím se je vytřít co nejvíc do sucha. Jakmile jsem spokojený, vyjdu z koupelny a zamířím do pokoje, kde se obleču. Také sesbírám moje a Jasperovy věci, které dám do kufru a cestovky. Venku nechám jen Jasperovo oblečení, které si obleče a taky kartáček na zuby. Ten sbalím později. Vrátím se do kuchyně, kde jsou Jasper a Jeffrey v družném rozhovoru.

„Jaspere, běž si vyčistit zoubky a převléct se,“ řeknu.

Jasper pokýve hlavou a vyrazí do koupelny. Jeffrey jde hned za ním. Naberu si zbytek ovesné kaše, co tu zbyl a soukám ji do sebe. Dojím a umeju tu trošku nádobí, co tu je. Po chvilce vejde do kuchyně už převlečený Jeffrey.

„Můžeme vyrazit?“ zeptá se.

„Můžeme. Jen ještě sbalím Jasperovo pyžamo a kartáček,“ odpovím.

„To už jsem udělal,“ usměje se na mě Jeffrey.

„Aha, tak jedem,“ pousměju se.

„Ok, tak já odnesu cestovky a kufr do auta,“ řekne Jeffrey.

„Počkej, cestovky?“ zamrkám překvapeně.

„No jasně, když už pojedu takovou dálku, tak se tam chvíli zdržím,“ řekne Jeffrey.

Pokývu hlavou a zamířím do obýváku pro Jaspera. Jeffrey mezitím odnese zavadla do auta.

„Jaspere, pojď se obout. Jedeme na výlet,“ usměju se na něj.

„Na výlet? Kam?“ zeptá se.

„To je překvapení,“ mrknu na něj.

„Tak jo,“ řekne a jde do chodby se obout.

Vezmu sendviče, lahve s vodou a jdu za ním. Oba se obujeme, oblečeme bundy a jdeme do garáží, kde už na nás čeká Jeffrey. Jasper se posadí na zadní sedadlo, na volné místo vedle něj položím sendviče a lahve s vodou. Poté s Jeffreym nasedneme do auta. Jeffrey nastartuje a vyjedeme z garaží. Jenže sotva se tak stane, tak se leknu tak, že by se ve mně krve nedořezal. Před domem totiž opět stojí Marcusovo auto a v něm sedí Marcus.

„Jen klid. Mám na autě tmavá skla, takže zvenku není vidět, kdo v něm je. A pochybuju, že by věděl, jaké mám auto,“ uklidňuje mě Jeffrey.

Souhlasně přikývnu ale nedá mi to a po pár metrech se otočím, abych se ujistil, že za námi Marcus nejede. Hodně se mi uleví, když zjistím, že stále stojí na místě.

„Tak co, prcku? Těšíš se na výlet?“ zeptá se Jeffrey Jaspera.

„Jo, moc,“ přikývne Jasper.

Jeffrey se zasměje a začne si s Jasperem povídat. Po chvilce je přestanu vnímat a hledím z okýnka na ubýhající cestu. Vysoké budovy New Yorku po nějaké době vystřídají pole, lesy a pastviny. Ani nevím jak, ale po několika hodinách jízdy usnu.

Probudím se až pozdě odpoledne. Protřu si oči a podívám se na sedadlo řidiče. Úlekem se napřímím, když zjistím, že je prázdné. V tu chvíli si uvědomím, že auto stojí. Okamžitě se ohlédnu na zadní sedadlo. Taky prázdné. Co se děje? Kde jsou Jasper a Jeffrey? Rozhlédnu se a z okýnka spatřím benzínku a z ní vycházejícího Jeffreyho s Jasperem. Úlevně vydechnu. Odpoutám se, otevřu dveře a vystoupím. V tu chvíli si uvědomím, že mě bolí celé tělo z přesezení.

„Podívej Jaspere, táta je vzhůru,“ uslyším Jeffreyho smích.

„Tatínku!“ rozběhne se ke mně Jasper se smíchem.

S úsměvem ho chytím a vyzvednu si ho do náruče.

„Podívej, co mi strejda koupil,“ ukáže mi velkou tabulku čokolády Milka.

„To je strejda hodnej. Ale tu čokoládu smíš spapat až spapáš sendvič, ano?“ řeknu.

„Ale já už měl dva,“ namítne Jasper.

„Tak to potom jo. Kousek čokolády si vem, ale ne celou, to by tě bolelo bříško,“ postavím ho na zem a pohladím po vlasech.

Jasper přikývne a začne rozbalovat čokoládu. Trošku se protáhnu.

„Odskočím si,“ oznámím Jeffreymu a zamířím k benzínce.

„Jasně. Ale toalety jsou uzamčené. Takže si musíš obsluze říct o klíč a ten je za poplatek za 2 dolary,“ řekne Jeffrey.

Přikývnu a pokračuju v cestě. Vejdu dovnitř a přejdu k obsluze, kterou požádám o klíč k toaletám. Milá modrovlasá dívka položí klíč na pult a požádá o 2 dolary. Vytáhnu z kapsy peněženku a zaplatím. Vezmu klíč, vejdu na toalety a zamířím k pisoáru. Vykonám potřebu a umeju si ruce. Vzhlédnu a zadívám se do zrcadla nad umyvadlem. Zírám na svůj odraz a hledám změny. Jediná změna, které si všimnu je, že mi nepřibyly žádné nové modřiny a ty staré už vybledly. Odfrknu si, to je teda změna, pomyslím si ironicky. Tak moment! Zarazím se. Já si odfrknul? A použil jsem ironii? To jsem neudělal už roky. Nebo spíš jsem se neodvažoval to dělat. Zavrtím nad sebou hlavou a vyjdu z toalet. Vrátím klíč obsluze a vrátím se k autu.

„Měl by ses najíst,“ podá mi Jeffrey dva sedviče.

„Díky!“ řeknu a hladově se do nich zakousnu.

Když dojím, natáhnu se do auta pro vodu a napiju se.

„Tatínku, dáš si čokoládu?“ nabídne mi Jasper.

„Kousek ano. Děkuju!“ řeknu a kousek si ulomím.

Jasper zbytek čokolády zabalí a položí na sedadlo do auta. Stačil jsem si všimnout, že mu zbylo tak třičtvrtě. Jsem rád, že mě poslechl.

„Tak co, pokračujeme v cestě?“ zeptá se Jeffrey.

„Jo, ať tam přijedeme v rozumnou dobu,“ řeknu.

Všichni nastoupíme do auta a pokračujeme. Během cesty probíráme všechno možné, žertujeme, smějeme se. Kolem sedmé hodiny večer konečně dorazíme do malé vesničky, kde jsme s Jeffreym vyrůstali. Netrvá dlouho a dorazíme na malý kopec nad vesničkou, kde je dům našich rodičů. Hned za domem je zastřešená dřevěná terasa s posezením, grilem, vířivkou a bazénem. Za terasou se rozléhá docela velká zahrada, která plynule přechází v louku, za kterou se rozléhá obrovský les. Vystoupím z auta a zhluboka se nadechnu. Svěží vzduch provoněný lesem, lučním kvítím, zahradou a domovem. Ohlédnu se a spatřím Jaspera, jak se udiveně rozhlíží. Jeffrey mezitím přejde ke dveřím a zazvoní. Zatajím dech. Nic. Dveře zůstávají zavřené. Vydechnu a pocítím lehké zklamání.

„Vypadá to, že nejsou doma,“ poznamená Jeffrey.

„Tak počkáme v autě?“ zeptám se.

„To nebude potřeba. Počkáme vevnitř,“ řekne Jeffrey, vytáhne klíče a odemkne.

„Ty máš klíče?“ zeptám se nevěřícně.

„No jo,“ poškrábe se Jeffrey rozpačitě na hlavě.

Nic na to neřeknu. Vlastně se nemám co divit, Jeffrey odsud odešel jinak než já. Všichni tři vstoupíme do domu. Zujeme boty a jdeme do obýváku. Jaspera ihned zaujmou akvária s rybičkama. Jedno je se slanovodníma a druhé se sladkovodníma. Vyjdu z obýváku a pomalu procházím celým domem. Obývák, kuchyně, dvě koupelny, jedna v přízemí, druhá v patře, můj starý pokoj. Nic se nezměnilo. S úsměvem se vrátím do obýváku. Jasper stále stojí u akvárií a Jeffrey mu ukazuje a popisuje ryby v nich. Posadím se na obrovskou pohovku a sleduji je. Asi po hodině uslyšíme otevírání dveří.

„Co to tady je?“ ozve se z předsíně tátův hlas.

Jeffrey okamžitě vyjde z obýváku do předsíně. Bohužel za sebou zavře dveře, takže neslyším co říkají. Vstanu z pohovky a gestem přivolám Jaspera k sobě. Jasper se ke mně z boku přitiskne a drží se mě za lem trička. Položím mu ruku na rameno a nervózně čekám, co se bude dít dál. Po chvíli se rozrazí dveře a v nich stojí moje máma.

„Jessie!“ vydechne a v tu ránu se ocitnu v jejím objetí.

Na nic nečekám a objetí opětuju. Položím si hlavu na její rameno a vdechnu máminu vůni. Do očí mi vhrknou slzy. U ucha slyším máminy vzlyky. Za pár minut se máma trošku zklidní. Pustí mě z objetí a vezme můj obličej do dlaní.

„Jessie, chlapečku můj!“ šeptne a rukama mě hladí po obličeji, vlasech a ramenou.

„Tatínku, kdo je to?“ zatahá mě Jasper za tričko.

Máma mě pustí a překvapeně na Jaspera zírá. Nejspíš byla tak překvapená mnou, že si ho ani nevšimla.

„To je tvoje babička, Jaspere. Mami to je Jasper, můj syn,“ představím je a popostrčím Jaspera trošku dopředu.

Máma se šokovaně sesune do nejbližšího křesla a těká pohledem mezi mnou a Jasperem.

„Tvůj syn,“ řekne jako by tomu nemohla uvěřit. Nejspíš to tak i bude.

„Pojď ke mně, zlatíčko,“ usměje se na mého syna, když se trochu vzpamatuje a natáhne k němu ruku.

Jasper k ní přistoupí a chytí se natažené ruky. Máma ho pohladí po tváři a ještě jednou si ho prohlédne, načež ho obejme.

„Takže ses vrátil,“ ozve se ode dveří.

Strnu. To je táta. Nejistě na něj pohlédnu.

„Půjdu připravit něco k večeři. Určitě máte hlad,“ řekne máma a odejde do kuchyně.

Táta vejde dovnitř a zavře za sebou dveře. Jasper se za mě okamžitě schová. Je vystrašený. Nedivím se, táta se svojí postavou, ostrými rysy a věčně zamračeným výrazem musí připadat nebezpečný a děsivý dospělému člověku natož malému dítěti.

„Tvůj syn?“ zeptá se.

„Ano, to je Jasper. Jaspere tohle je tvůj dědeček,“ řeknu.

„Pojď ke mně, chlapče. Ať si tě prohlédnu,“ řekne táta.

Ucítím jak Jasper zesílí svůj stisk na mém tričku.

„Děsíš ho, tati,“ špitnu.

Táta si povzdechne. Přijde blíž k nám a přidřepne si.

„Nemusíš se mě bát. Nejsem žádná obluda, nekoušu,“ promlouvá jemně k Jasperovi.

Jasper zpoza mě opatrně vykoukne. Pohlédne na mě. Pousměju se a přikývnu. Jasper se mě pustí a pomalu přejde k tátovi.

„Takže ty jsi můj vnuk,“ poznamená táta a prohlíží si Jaspera.

Když se dostatečně vynadívá, vstane a vezme Jaspera do náruče. Jasper se ho chytí kolem krku. Vydím na něm, že se ještě trošku bojí. Táta si to nejspíš uvědomuje taky, protože s Jasperem v náruči zamíří k baru, kde jsou různé sladkosti. Otevře ho a vytáhne pytlík gumídků.

„Na, určitě máš bonbony rád,“ podává je Jasperovi.

Jasper si je převezme a znovu se na tátu zahledí. Strach z jeho očí zcela vymizel a nahradila ho zvědavost.

„Děkuju, dědečku!“ řekne.

Táta se na půl úst usměje. Postaví Jaspera na zem a pohladí ho po vlasech. Jasper se na něj ještě jednou zadívá a pak vyběhne z obýváku.

„Po večeři očekávám vysvětlení,“ zamračí se na mě táta.

Naprázdno polknu a přikývnu. Oba se vydáme do kuchyně.

Ohřála jsem pečené brambory s kuřecím masem a sýrem, co nám zbyly od oběda. Omlouvám se, že vás takhle odbývám, ale nečekala jsem vás a tak jsem nenakoupila. Jen si nejsem jistá, jestli to vystačí pro všechny, dívá se na nás nešťastně máma.

„To nic. Měli jsme se ohlásit,“ řekne přicházející Jeffrey.

„Se mnou si starosti nedělej, Eileen. Já si vezmu utopence,“ řekne táta od ledničky se sklenicí utopenců v ruce.

Položí utopence na stůl. Vezme si talíř, nůž a několik krajíců chleba. Sedne si za stůl, otevře sklenici a vytáhne jednoho utopence. Všimnu si, jak na to Jasper zvědavě kouká. Táta si toho všimne taky.

„Chceš kousek?“ zeptá se Jaspera.

Jasper přikývne. Táta kousek ukrojí a podá ho Jasperovi spolu s kouskem chleba. Jasper kousíček ukousne a pak se nestačím divit, jakou rychlostí to do sebe nacpe.

„Já chci taky utopence,“ vyhrkne.

Máma a Jeffrey se rozesmějí. Máma vyndá talíř a vidličku, které podá tátovi. Táta to převezme, vyndá na talíř jednoho utopence, nakrájí ho, přihodí krajíc chleba a položí to před Jaspera. Ten se do toho okamžitě pustí. Máma nám podá naše porce zapečených brambor a všichni se pustíme do jídla.