Kapitola 14

„Jaspere odpoledne spolu půjdeme ven. Co říkáš?“ podívám se u snídaně na svého syna.

„Jo,“ řekne jen a ukousne si z toustu.

„Kam půjdete?“ zeptá se máma.

„Jsem domluvený s partou, že se sejdeme i s našimi dětmi, aby se seznámily. A kam přesně půjdeme nevím, to budeme vymýšlet spíš za pochodu,“ odpovím.

„S jakou paltou?“ zeptá se mě Jasper.

„S mými kamarády. A přivedou i svoje děti, tak třeba budeš mít nové kamarády,“ mrknu na něj.

„To je supel,“ zavýskne Jasper.

Jen se usměju. V tichosti dojíme snídani a poté s mámou sklidíme ze stolu. Stoupnu si ke dřezu a pustím se do umývání nádobí. Jasper uteče do svého pokoje. Táta odejde do koupelny, kde se pustí do opravy kapajícího kohoutku u umyvadla.

„Dneska by mohla být k obědu zelná polévka a boloňské špagety, co myslíš Jessie?“ zeptá se mě máma, zatímco utírá nádobí.

„To zní dobře,“ přikývnu.

„Ale nevím, jestli Jasper bude zelnou polévku jíst. Jí zelí?“ pohlédne na mě.

„Nemá s tím problém,“ zakroutím hlavou.

„To jsem ráda. Pamatuju si, že ty jsi zelí miloval. Zelí a kyselé okurky,“ zasměje se máma.

„To je pravda,“ zasměju se.

„Kdy jsi je měl naposledy?“ zeptá se máma.

„Ani nevím. Marcus zelí a okurky vyloženě nesnášel, takže jsem obojí měl spíš výjimečně,“ řeknu.

Máma se zhluboka nadechne a chvíli to vypadá, že chce něco říct. Nakonec ale zatřese hlavou a nic neřekne. Doděláme nádobí a já se postavím k plotně a chci začít vařit.

„Zlato, nech to dneska na mě,“ pohladí mě máma po rameni.

„Chtěl jsem ti pomoct,“ namítnu.

„Já vím. A jsi hodný, ale dneska to nech jen na mě. Odpočiň si, připrav se na setkání s přáteli, běž si hrát s Jasperem. Je toho tolik co můžeš dělat,“ usměje se na mě.

„Tak dobře,“ oplatím jí úsměv.

Vyjdu z kuchyně a jdu za Jasperem.

„Ťuk ťuk, můžu dál?“ nakouknu do jeho pokoje.

„Jo,“ přikývne Jasper a zazubí se na mě.

„Copak děláš?“ zeptám se a posadím se na postel.

„Maluju babičce oblázek,“ odpoví Jasper a lehne si na břicho na zem, kde si maluje.

„To je od tebe hezké. Babička bude mít určitě radost,“ sesunu se z postele a posadím se vedle Jaspera.

„Nedívej se,“ zakryje obrázek ručkama.

„Neboj, nepodívám se. Mohu?“ natáhnu se po jednom papíře a tužce.

Jasper přikývne a dál se věnuje svému obrázku. Vezmu papír, tužku a pustím se do kreslení. Dřív jsem kreslil a maloval docela často. Většinou jen návrhy šperků, které jsem potom vyráběl, nebo návrhy šatů. Ty jsem si ovšem schovával. Méně často jsem pak maloval lidi, kteří pro mě něco znamenali nebo věci, které mě zaujali. A sem tam abstrakty. Marcus mě ale donutil přestat kreslit a malovat. Pro něj to byla ztráta času. Nakreslím složitě proplétaný náhrdelník s kameny na ženském hrdle. K tomu přikreslím náušnice a prsten na ženské ruce. K tomu přidám popisky za jakého materiálu by to mělo být. Bílé zlato, rubíny, onyxy.

„Jů, tati to je hezký,“ vypískne Jasper, když se podívá na můj výkres.

„Líbí se ti?“ zeptám se.

„Moc,“ odpoví.

Usměju se a pohladím ho po vláskách. Jasper se ke přitulí. Obejmu ho a hladím po zádíčkách.

„Tati?“ pohlédne na mě.

„Hm,“ zabručím, aby věděl, že poslouchám.

„Budeš mít zase zlatnictví? Děda žíkal, že jsi kdysi měl. A že jsi vyláběl a plodával klásné špelky. Žetízky, náušnice, nálamky, plstýnky,“ řekne Jasper.

„To nevím. Možná,“ odpovím.

Tak rád bych měl svoje zlatnictví, ale je tu příliš mnoho překážkových faktorů.

„Chceš vidět můj oblázek?“ zeptá se mě.

„To bych rád,“ přikývnu.

„Tak podívej. Tohle jsi ty, tohle je babička, tohle je děda, tady stojí stlejda Jeffley a tohle jsem já,“ ukazuje na různé postavičky, které jsou na rozkvetlé louce a nad nimi je duha a usmívající se sluníčko.

„Páni, to je pěkné,“ usměju se.

„Tak myslíš, že se bude babičce líbit?“ zeptá se mě.

„Určitě,“ přikývnu.

„Tak já jdu babičce dát můj oblázek,“ vyskočí Jasper a rozeběhne se za mámou do kuchyně.

Vstanu a pohlédnu na svůj výkres. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Přejdu do svého pokoje a uložím výkres do šuplíku u psacího stolu.

„Tati, tak babičce se líbil,“ vběhne do mého pokoje Jasper.

„No vidíš. A co budeme dělat teď?“ mrknu na něj.

„Budeme číst,“ odpoví Jasper.

„Dobře, tak si běž vybrat nějakou pěknou knížku a budeme číst,“ usměju se.

Jasper přikývne a odběhne k sobě do pokojíčku, aby si vybral knížku. Posadím se na postel a čekám až se vrátí. Po chvilce přiběhne zpátky. Okamžitě se vyšplhá na postel a přitulí se ke mně. Vezmu do rukou knihu, kterou si vybral. Nejkrásnější řecké báje a pověsti. Překvapeně zvednu obočí. Kde to vzal?

„Kde jsi vzal tuhle knihu? Tu jsme přece nepřivezli,“ zeptám se Jaspera.

„Dal mi ji stlejda Jeffley, když odjížděl. Plý na lozloučenou,“ vzhlédne ke mně.

„Aha,“ řeknu a v duchu přemýšlím, jestli je ta kniha pro děti vhodná.

No nic, otevřu ji a začnu předčítat.

„Kluci, oběd je na stole,“ přijde po nějaké době máma.

„Hned jsme tam,“ odpovím.

„Budeme ještě číst?“ zeptá se Jasper.

„Až večer, ano? Teď se půjdeme napapat a potom půjdeme ven,“ pohladím ho.

„Tak jo,“ pokývá hlavou a natáhne se po knížce.

„Počkej chvilku,“ zarazím ho.

Vstanu a v nočním stolku najdu záložku do knihy, kterou jsem kdysi vyrobil. Je z tvrdého modrého papíru, okraje ozdobené barevnými kamínky, na jednom okraji přivázaný černý kožený střapec, uprostřed latinský nápis Omnia vincit amor (nade vším vítězí láska). Musím se smát sám sobě, tomu jak jsem býval naivní.

„Tady, dej si to knížky. Tak budeme vědět, kde jsme skončili,“ podám záložku Jasperovi.

„Co to je?“ vezme Jasper záložku do rukou a prohlíží si ji.

„Záložka. Dává se do knížek,“ vysvětlím.

„Aha. Je moc pěkná. Kde jsi ji koupil?“ podívá se na mě.

„Nikde. Vyrobil jsem ji,“ usměju se.

„Taky si chci vylobit záložku. Můžu?“ zeptá se mě.

„To víš, že jo. Hned o víkendu, jo?“ zasměju se.

Jasper začne zběsile kývat hlavou. Poté dá záložku do knihy a odběhne k sobě do pokoje, aby ji uklidil. Sejdeme spolu do kuchyně, kde se usadíme u stolu. Máma nám všem nandá jídlo, popřejeme si dobrou chuť a pustíme se do toho. Po obědě umyju nádobí a jdu se převléknout. Poté sejdu do obýváku, kde máma s Jasperem hrají hru, při které si tleskají rukama.

„Jaspere, pojď se převléknout,“ řeknu.

Jasper se na mě ohlédne, přikývne, sesune se z gauče a běží do svého pokoje. Usměju se na mámu, která mi úsměv oplatí a vezme do ruky knihu a začne si číst. Zamířím za Jasperem, abych mu pomohl s převlékáním. Jakmile je převlečený, sejdeme do chodby, kde si oblečeme bundy a obujeme boty.

„Mami, my jdeme,“ zavolám na mámu.

„Bavte se,“ zavolá nazpět.

Usměju se a zavřu za námi dveře. Vezmu Jaspera za ruku a jdeme na piknikový plácek. Jasper jde poklidně vedle mě a cestou mi ukazuje věci, které ho nějakým způsobem zaujaly.

„Jessie, Jaspere, na procházku?“ zavolá na nás paní O'donellová.

Paní O'donellová je stará milá paní, které táhne už skoro na 90 let. Pamatuju si ji z už z dětství, vždycky nám dětem dávala nějaké dobroty, ať už šlo o sladkosti, ovoce nebo domácí buchty. Také jsme se jí za to vždycky odvděčovali. Tu jsme jí donesli domů nákup, odházeli sníh nebo vypomohli s úklidem. Jako puberťáci jsme jí pomáhali sbírat ovoce ze stromů a také dané stromy prozeřávat, s pracemi na zahradě nebo jsme dělali těžší domácí práce, které by ona nebo děti nezvládli, např. mytí oken nebo drobné opravy.

„Dobrý den! Vlastně se máme sejít s mými přáteli a jejich dětmi,“ přejdeme k ní.

„Doblý den!“ pozdraví Jasper.

„Ach tak! To vás nesmím sdržovat,“ řekne paní O'donellová.

„Nezdržujete. S vámi já si vždycky rád popovídám,“ usměju se.

„Ty jsi byl vždycky hodný hoch, Jessie,“ usměje se na mě.

„Po mámě,“ zasměju se.

„To ano. Och mám tady třešňový bonbon. Určitě si dáš vyď, mladý muži?“ otočí se na Jaspera.

„Můžu tati?“ otočí se na mě Jasper.

„Můžeš,“ přikývnu.

„Ano, plosím,“ řekne.

Paní O'donellová se usměje a podá Jasperovi bonbon.

„Děkuji!“ řekne Jasper a bonbon rozbalí a strčí si ho do pusy.

„Máš tak hodného a slušného chlapce. Je vidět, že se o něj dobře staráš a že jsi ho dobře vychoval,“ usměje se.

„Je to andílek,“ řeknu a pohladím Jaspera po vláskách.

„Rozhodně tak vypadá,“ pokýve paní O'donellová hlavou.

„Nechcete s něčím pomoct?“ zeptám se jí.

„Och, děkuji ale už mám všechno hotové,“ zakroutí hlavou.

„Dobře, ale kdybyste někdy něco potřebovala, tak stačí říct. Rád vám pomohu,“ řeknu.

„Děkuji!“ usměje se paní O'donellová.

S Jasperem se rozloučíme a vyrazíme znovu na cestu. Po chvilce dojdeme na piknikový plácek. Už jsou tu Cherokee, Satu a Cletus.

„Ahoj!“ pozdravím.

„Ahoj!“ odpoví mi všichni tři.

„Doblý den!“ pozdraví Jasper.

Všichni vstanou a přejdou k nám.

„Ahoj! Ty jsi Jasper, viď?“ přidřepne si Cletus před Jaspera.

„Jo, a vy jste tatínkův kamalád?“ zeptá se Jasper.

„Ano, jsem strejda Cletus,“ řekne Cletus.

„A já jsem teta Satu, tatínkova kamarádka,“ nakloní se k nim Satu.

„A já jsem teta Cherokee,“ přejde k nim Cherokee.

„Pojď, budeme si hrát, ano?“ vstane Cletus a natáhne k Jasperovi ruku.

„Tak jo,“ chytí se ho Jasper.

Kousek poodejdou a začnou spolu hrát jakousi hru. Usadím se s holkama na lavičku a usmívám se.

„Máš roztomilého syna,“ řekne Satu.

„To opravdu je,“ přikývne Cherokee.

Nadmu se pýchou. A už k nám přicházejí Cathrine s Rayem a jejich dcerkou Zoe.

„Ahoj!“ pozdraví nás.

„Ahoj!“ odpovíme.

„Podívej Zoe, tohle je strejda Jessie,“ přijde ke mně Cathrine s dcerkou v náručí.

„Ahoj Zoe!“ řeknu a natáhnu k ní ruku.

Malá se mě chytne a zvědavě si mě prohlíží.

„Líbíš se jí,“ poznamená Ray.

„To jsem rád. Představím vám Jaspera. Jaspere!“ zavolám na něj.

Ten po chvilce přiběhne.

„Jaspere, tohle je teta Cathrine a strejda Ray,“ představím je.

„Ahoj Jaspere! Ty jsi ale hezký chlapec,“ dřepne si k němu Cathrine.

„Děkuju, teto!“ usměje se na ni Jasper.

„A tohle je Zoe. Zoe tohle Jasper, tvůj kamarád,“ postaví před Jaspera Zoe.

„Chceš si hlát?“ zeptá se Jasper Zoe.

Ta přikývne a obě děti odběhnou a kousek od nás si spolu začnou hrát. Všichni se posadíme k čelem k nim a povídáme si. Po asi půl hodině přijde i Frederick se svým synem Henrym.

„Ahoj!“ zavolá na nás.

„Ahoj!“ vstanu, přejdu k němu a zlehka ho obejmu.

Frederick mi objetí opětuje.

„Tohle je Henry,“ postrčí ke mně chlapečka.

„Ahoj Henry! Já jsem Jessie,“ usměju se na něj.

„Ahoj! Tatínek mi o tobě vyplávěl,“ pohlédne na mě.

„Opravdu?“ podivím se.

„Ano. A žíkal, že máš taky syna,“ přikývne Henry.

„To je pravda. Jaspere!“ znovu na něj zavolám.

Hned přiběhne se Zoe v patách.

„Jaspere, tohle Frederick a tohle je Henry,“ řeknu.

Všichni se navzájem pozdraví.

„Chceš si s námi hlát?“ zeptá se Jasper Henryho.

„Chci,“ odpoví Henry.

Všechny tři děti se chytí za ruce a odběhnou kousek stranou, kde si začnou hrát. Já a Frederick se posadíme k ostatním. Frederick mě nenápadně drží kolem pasu. Všichni sledujeme hrající si děti, povídáme si a smějeme se.