Oznámení

          Sál, ve kterém se následníci obou zemí sešli, se nazýval Sloupový. Jednoduše podle zdobených sloupů, které podpíraly klenutý strop po obou stranách rozměrné síně.

          Devatenáctiletý Caesonius Kelerius sedící na pohovce pod gobelínem se zahradním motivem si z dlouhé chvíle pohrával s pramenem delších rovných hnědých vlasů. Jeho o rok mladší sestra Longina si vedle něj spokojeně pročítala román zakoupený a dovezený až z Egalu. Sedmnáctiletý kurdiský princ Sekundus se nezaujatě opíral zády o zeď a znuděné zívání maskoval prohlížením dlaně. Zato energický dvanáctiletý Dominius poskakoval po žulových kvádrech, jimiž byla vydlážděna podlaha, a hrál hru, nešlápni na čáry.

          U oken naproti přes síň postávali ilunští. Dvacetiletý urostlý Quintillus se bedry a dlaněmi opíral o kamenný parapet a užíval si dotek slaného mořského větru v černých rozpuštěných vlasech po ramena. Šestnáctiletá krátkovlasá pihatá zrzka Epria si svýma uhrančivýma zelenýma očima odměřeně prohlížela jejich protějšky, zatímco drobná Herenia s hnědými přizrzlými vlásky ve dvou drdůlcích na zadní části hlavy se mile usmívala a bojácně se držela za ruku a částečně i za zády své starší sestry.

          Nikdo nepromluvil.

          Služebnictvo uvedlo kralevice do síně na příkazy mágského vyslance hned po snídani druhého dne od příjezdu posledních očekávaných hostů a zanechalo je zde jen s malým občerstvením na stolku v rohu vedle hlavních vstupních dveří.

          Jejich čekání se od té chvíle jen protahovalo.

          Mág, po chvíli, která minimálně některým z nich připadala téměř nekonečná, vstoupil bočními dveřmi.

          „Vítejte princové, princezny,“ pozdravil přítomné zvučně. Byl starší než oni, přesto stále mladý muž. Vysoký, se světlými vlasy a bledší pletí než měla většina z nich. Svůj fialový Krystal mágů nosil zasazený v přezce na opasku a oblečený byl do dlouhé róby barvy zapadajícího slunce.

          „Jmenuji se Lucretias Demetrias a jsem vyslancem Rady Moudrých. Byl jsem pověřen, abych dohlédl na jednání, jež má vést ke sjednocení obou vašich království a vyřešení krize, jež je postihla,“ začal, když si získal jejich pozornost.

          „Vaši rodiče uzavřeli dohodu o sjednocení s jedinou podmínkou. Dva z vás se musejí vzít.“

          Mezi následníky to zašumělo.

          „Nechtěli však rozhodnout o vašich životech bez vás. Proto vám dávají lhůtu jednoho měsíce na zasnoubení. Pár, který se zde, v Egnatiině paláci, utvoří jako první, bude novým králem a královnou vašich spojených říší. Pravidla jsou jednoduchá. K zasnoubení musí dojít v prostorách sídla. Platí od okamžiku jeho oznámení zde ve Sloupovém sále a oba do něj musí vstupovat dobrovolně. Sňatky mezi sourozenci jsou nepřípustné. Máte nějaké otázky?“

          Mladí princové a princezny byli tím sdělením natolik šokováni, že se nikdo na žádné otázky nezmohl.

          „Pokud ne, nechám vás, abyste si promluvili. A ještě jedna věc.“ Zastavil se prakticky na odchodu. „Od teď až do zásnub nesmí nikdo z vás Egnatiin palác opustit bez doprovodu stráží a na dobu delší než jeden den. Vojáci byli již instruováni vašimi rodiči. Budou dbát na vaše bezpečí, ale zároveň nebudou podléhat vašim rozkazům, pokud byste se chtěli vzdálit na delší čas, případně se úplně vytratit.“ S těmi slovy mág pohodil hlavou na rozloučenou a ze sálu odešel. Zůstal však stát za dveřmi, aby slyšel vše, co si kralevici budou říkat.

          „To je všechno?“ nadnesl Sekundus otázku do prostoru. „Máme se mezi sebou dohodnout, kdo bude vládnout?“ přelétl pohledem své sourozence i protějšky z Ilune.

          Caesonius si však povzdechl.

          „Ne, dohodnout se, kdo bude vládnout, ale utvořit mezi námi sedmi alespoň jeden manželství schopný pár,“ opravil mladšího bratra trpělivým hlasem a přitom bezděčně  pohlédl na korunního prince sousedního království.

          Ten si jen odfrkl a uhnul pohledem.

          „Přesně jak říkáš,“ odtušil Quintillus stroze.

          „Co to znamená?“ pípla malá Herenia směrem k sestře.

          „To znamená, Heren, že jeden z nás tří musí požádat o ruku někoho z nich, případně obráceně a ten ji musí dobrovolně přijmout,“ ujala se vysvětlení Epria. „Rodiče nám dali měsíc na to, abychom se zamilovali,“ doplnila s jasně znělou ironií v hlase.

          „Manželství a láska jsou dvě rozdílné věci,“ mínila Longina s knihou stále rozevřenou v klíně.

          Na to Epria ohrnula ret. Než by se ale mohla pustit s kurdiskou princeznou do sporu, vmísil se mezi ně brunet Hereniina věku.

          „Caes a Quitillus se už milují!“

          „Psst! Co to říkáš, Dominie…!“ napomenul ho nejstarší bratr pohoršeně. Hmátl po něm a přitáhl si ho za ruku tváří k sobě. Očima brášku varoval, aby už nic neříkal.

          „O tom nic nevím,“ odtušil Quintillus a raději se věnoval praktické stránce věci: „Nuže? Co s tím provedeme?“

          „Ať tak nebo tak, dva muže lze těžko považovat za manželství schopný pár,“ mínila Longina a přehodila si cop tmavých vlasů přes rameno. „V úvahu tedy připadají tyto možnosti. Já a Quintillus, Epria a Sekundus, nebo Epria a Caesonius.“

          „Tak to ani omylem!“ rusovláska si založila ruce a propálila brunetu vražedným pohledem, kterým následně zpražila i oba její zmíněné bratry. „Tohohle se odmítám účastnit!“ oznámila zvučně celému sálu. „Pojď Heren, jdeme!“ rozhodla a odvedla sestřičku pryč.

          Princ Quintillus Eprii nenapomínal, ale ani se ke shrnutí možností princeznou Longinou nijak nevyjádřil.

          „Všichni si to musíme nechat projít hlavou. Uvidíme se při obědě,“ rozloučil se s kurdiskými neutrálním hlasem a následoval své sestry.

          Caes nejmladšího bratra konečně pustil z křečovitého sevření.

          „Omlouvám se,“ vydechl nervózně.

          „To nic, mě to nebolí,“ usmíval se hoch.

          Caes si zkousl ret a zastyděl se. Dominia to sice možná nebolelo, ale modřiny v místech, kde ho sevřel, se přeci jen začínaly vybarvovat.

          „To neříkej! Vážně mě to mrzí,“ ujišťoval ho.

          „To mu tak pomůže, když už se stalo.“ Sekundus nad tím zakroutil hlavou. „Jakoby tvůj vztah s Quintillem nebyl veřejným tajemstvím…,“ odtušil ironicky.

          „Ale stejně tak je už přes rok minulostí a ty to víš,“ oponoval mu Caes pevně.

          Longina nezaujatě zavřela knihu, čímž je ze vznikající hádky vyrušila.

          „To vypadá, na opravdu dlouhý měsíc…,“ poznamenala lhostejně a též se zvedla k odchodu.