5. kapitola

Dominiova kratochvíle

          Aby se sestra s bratry nestrachovali, Dominius přislíbil, že si bude hrát v Severním salonku a oni se s ním na oplátku domluvili, že ho čas od času přijdou zkontrolovat a chvíli se mu dle možností věnovat.

          Miniovi nevadilo být sám. Naopak!

          Odmalička se mohli všichni dospělí a posléze i sourozenci přetrhnout, aby s ním pořád někdo byl. Nikdy si nesměl hrát s dětmi sluhů, nebo sám pobíhat po zahradách a lézt po stromech, o jízdě na koni nemluvě. Byla to otrava. A to všechno proto, že necítil bolest…

          Mohlo by se zdát, že je to požehnání, ale to by byl omyl. Nebyla to výhoda. Mohl si zlomit ruku, ale nic by necítil. Proto Longina zmiňovala, že by ho mohl kůň smrtelně ranit a on by to ani nepostřehl. Bylo to jeho prokletí a zároveň nejstřeženější tajemství kurdiské královské rodiny.

          Nebylo divu, že byl Mini rád za každý okamžik, kdy se mu podařilo vyklouznout z jejich přehnaně starostlivé péče.

          Doma to bylo prakticky nemožné, ale tady, kde měli stráže dost starostí s hlídáním zámku a svých ilunských protějšků, to bylo něco docela jiného! Sourozenci byli příliš zvyklí, že má Mini jiné hlídání a mohou se věnovat svým zájmům. Sice neochotně, ale nakonec se spokojili s jeho slibem, že bude opatrný. Co jim také zbývalo, pokud ho nechtěli mít neustále na očích nebo někde přivázaného…

          A tak seděl sám na žlutohnědém běhounu před krbem a pokoušel se uhlem namalovat koně na prázdný list ve svém deníku. Kreslení byla jeho oblíbená „bezpečná“ kratochvíle. A koně měl rád. Sice na nich nesměl jezdit, ale to na tom nic neměnilo.

          Povzdechl si.

          Ať se snažil sebevíc, nedokázal dostat z hlavy sestřina slova. Jakoby snad jejich situace už tak nebyla dost bláznivá! Opravdu by Longina přistoupila na takový sňatek? A princ Quintillus?

          Potřásl hlavou. Nedokázal si je spolu představit. O Ginu se už pokoušel nejeden vévoda a ona všem vyklouzla ze sítí jako ta nejmrštnější rybička. A Quintillus? Sice se s Ceasem rozešel, ale co Dominius věděl, učinil tak na základě předpokladu, že jsou oba dědicové svých království a tedy se jednoho dne budou muset oženit. Což ovšem teď, přestalo platit. Pokud tomu tedy rozumí dobře, mohli by se k sobě vrátit, nebo ne?

          Dveře do salonku se otevřely a chlapec s sebou trhl. Ohlédl se po příchozí princezně v očekávání některého ze sourozenců. Namísto toho ale překvapeně pohlédl do tváře pihovaté rusovlásky se smaragdovýma očima.

          „Neviděl jsi mého bratra?“ otázala se ho odtažitě. Pohled stočila na stranu. Jakoby jí snad bylo proti mysli se na něho dívat.

          Dominia ale pálilo něco docela jiného: „…I kdyby byl princ Quintillus ohavný mrzák, pokud princezna Epria odmítne oba naše bratry, bude na mě, abych učinila, co je správné.“

          „Proč odmítáte mé bratry?“ zeptal se přímo. Z lehu se zdála vyšší, než ve skutečnosti byla. On se jí však nebál ani v nejmenším.

          „Co, prosím?!“ sykla. V jejích očích se nebezpečně zalesklo. „Ptala jsem se, zda jsi viděl Quintilla!“

          „Já vím,“ odtušil, jakoby se nechumelilo. V jeho modrohnědých očích se nedalo nic vyčíst.

          Epria zaskočena jeho drzostí pootevřela rty.

          Mlčeli.

          Nikdo ani nemrkl…

          Načež toho měla zrzka tak akorát. Otočila se na podpatku a nechala nejmladšího kurdiského prince, jeho „zábavě“ ať už jí bylo cokoliv.

          Epria ze salonku odešla stejně rychle, jako do něj před tím vpadla. Málem přitom vrazila do vlastního bratra.

          Quintillus sjel sestru přísným tázavým pohledem.

          „Bratře!“ vyhrkla.

          „Ano?“

          „Hledám tě,“ zpravila ho.

          „Našla jsi mě,“ odtušil.

          „Musím s tebou mluvit…“

          Kývl jí a tak ho následovala.

          Dominus neslyšel, co si sourozenci dále říkali. Přemýšlel, jestli by za nimi neměl vyběhnout, sám sobě však položil otázku: „Co bych jim řekl?“. Celkově pochyboval, že by s ním mluvili… Nebyl ještě dospělý. I když ilunští jistě neznají jeho handicap a tajemství, měli by ho za dítě a tedy už z principu méněcenného.

          Povzdechl si. Roozhodl se raději dokončit svoji skicu. Slíbil přeci, že bude rozumný. A do toho dozajista nespadají pokusy o rozhněvání ilunských kraleviců. Však ono to nějak dopadne. Jsou zde všichni pospolu teprve druhý den…