3. kapitola

Ve stájích

          Následníci královských rodů se po opuštění Sloupového sálu rozešli do všech koutů Egnatiina paláce.

          Epria odvedla sestru do jejich společného pokoje a pokoušela se ji zabavit hádáním písní podle melodie.

          Sekundus si vzal meč a předváděl svému stromovému nepříteli v zahradě sadu nejoblíbenějších smrtících úderů.

          Quintillus usedl sám v Severním salonku a nechal si od zdejšího písaře přinést účetní knihy, aby nahlédl do strýcova hospodaření. Ne, že by mu zde snad něco nesedělo, ale chtěl působit zaměstnaně. To byl totiž jeho způsob, jak se vyhnout všem případným konverzacím.

          Caesonius se ovšem na konfrontaci s bývalým milencem opravdu necítil a raději navštívil místní knihovnu, kde ho posléze nalezla Longina.

          Ta původně odešla ze sálu před bratry a stavila se u sebe v pokoji. Dočetla totiž knihu a chtěla ji uložit na bezpečné místo. Měla sebou více svazků, ale jelikož palác disponoval i místní knihovnou vyrazila právě tam, původně s úmyslem prohlédnout si, jaká díla sídlo nabízí.

          Když ale uviděla Caesonia, jak si tam čte a je sám, okamžitě k němu přikročila.

          „Kde je Dominius?“ zajímala se.

          Caes k sestře vzhlédl. V jeho modrých očích se zračilo nepochopení.

          „Nemám zdání, ze sálu odešel se Sekundem,“ vydechl.

          „Když jsem procházela kolem Jižního salonku, všimla jsem si pootevřenými dveřmi, že Sekundus v zahradě trénuje. A byl sám!“ dodala.

          Caes pootřevřel rty, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Zamyslel se. Pokud nebyl Dominius s bratrem, mohl být prakticky kdekoliv!

          „Nesmí zůstávat bez dozoru, vždyť to víš!“ povzdechla si jindy až ledově klidná bruneta.

          „Nemohl utéct,“ mínil Caesonius. Dle mágových slov mohl ze sídla odejít jen se strážemi v patách a pouze na krátký čas. „Najdeme ho,“ řekl rozhodněji, vstal a spolu se sestrou čítárnu opustil.

          Rozdělili se. Ona zamířila do zahrady, on měl prohlédnout vnitřek zámku.

          Longina nejprve vyslechla Sekunda. Ten ale tvrdil, že Dominia zanechal v pokoji.

          S povzdechem zakroutila hlavou. Nemělo cenu se rozčilovat. Pokud by byl v pokoji, Caes ho najde. Pokud ne, bude lepší, když se po zahradě porozhlédne.

Nechala mladšího bratra jeho zábavě a pokračovala v pátrání.

          Zahrada se rozprostírala kolem samotného paláce do všech směrů a nabízela oku lahodící pohled na okrasné stromy i keře a pestrobarevnou přehlídku nejrůznějších květin v malých pečlivě pěstěných hloučcích různých tvarů.

          Cestiček v ní nebylo mnoho. Jedna širší, vydlážděná žulou, vedoucí od brány ke vstupu do paláce. A jedna užší vinoucí se kolem celého sídla. Ta nabízela dvě odbočky. Ke stájím a k altánku.

          Altán, vyvýšený podklad mezi sochami držícími nad hlavami stříšku, byl vystavěný z mramoru a stál obklopený sestřihanými myrtovými keři s květy lehce zbarvenými do růžova. Sochy znázorňovaly pět legendárních sester z ilunské historie, Aemilii, Epicydillu, Flavii, Livii a Senerii, které tak dlouho bojovaly o přízeň krále Nectovelia až se navzájem vyvraždily.

          Longina nemusela blíž, aby je poznala. Byla sečtělá a tuto legendu dobře znala. Když navíc viděla, že Dominius v altánu není, opravdu neměla důvod k němu jít.

          Cesta ke stájím vedla mezi zastřiženými cypřiši a připomínala vstup do zahradního bludiště. To naštěstí nebylo nijak velké a všechny jeho zákruty končily právě u stavby přiléhající k obvodové zdi.

          Princezna se zastavila jen na okamžik. Přikročila ke dveřím, nahlédla dovnitř a spatřila svého brášku, jak hladí jednoho z hřebců po čenichu.

          „Dominie!“ vydechla důrazně, až hoch nadskočil leknutím.

          „Gino!“ zvedl na sestru hlas. „Pomátla ses na rozumu?“

          Dívka se zatvářila přísně a přikročila k němu.

          „A ty? Být ve stájích…, a sám! Co kdyby tě nějaký kůň kopl? Umíš si vůbec představit, co to s člověkem udělá?“ zeptala se přísným tichým hlasem.

          Dominius ale sestře věnoval jen nechápavý pohled.

          „Na rozdíl od tebe, mě koně mají rádi,“ oponoval.

          „Ano, ale jsou to stále jen zvířata… Nikdy nevíš, co kterému z nich přelétne přes nos. Mohou se leknout a co potom? Budeš smrtelně raněný a ani to nepostřehneš…“

          Dominius si povzdechl. Bylo to tu zas! Copak se o něj nikdy nepřestanou bát? Ani na okamžik?

          „Nic mi není,“ odtušil nedůtklivě.

          Longina se na mladšího bratra shovívavě usmála. Žije, to je důležité! A prozatím jí to vědomí i stačilo.

          Bráška už se na ni nedíval. Věnoval se hřebci.

          „Ty, Gino…?“

          „Ehm,“ zamručela.

          „Ty si chceš vzít prince Quintilla?“

          Ta otázka ji svou přímostí zaskočila.

          „Zvažuji to,“ odpověděla po chvilce. „Ačkoliv se mi nechce po zbytek života sledovat Caesovy žárlivé pohledy, po reakci princezny Eprie nemohu jinak než takovou možnost připustit.“

          Dominius se na ni zamračil.

          „To nezní jako: ‚Ano, toužím se stát jeho ženou‘. Tedy alespoň mě to tak nepřipadá,“ mínil.

          Longina na něj pohlédla, jakoby nechápala, co tím chce říct.

          „Quintillus je inteligentní. Ctí povinnost, což prokázal už tím, že se rozešel s naším bratrem. Je schopen prakticky okamžitě zastat povinnosti vládce…“

          „Na to jsem se ale neptal.“ Dominius se tvářil zcela vážně.

          „Podívej, pokusím se ti vysvětlit, jak se věci mají, ano?“ položila mu dlaně na ramena. Svýma skoro černýma vážnýma očima se vpila do jeho hnědo modrých.

          „Naši rodiče se poprvé po spoustě let na něčem shodli. Toto je výsledek. Jsme zde od toho, abychom zajistili našim zemím a lidem budoucnost. Když to nevyřešíme dostatečně rychle, přijde hladomor a náš lid zdecimuje. Stejně tak jejich. Pro ostatní země pak nebudeme žádnými soupeři. Přijdou a zaberou naše území. Kurdis už nebude, rozumíš mi?“

          Dominius zamrkal na srozuměnou.

          „Z nás sedmi tedy jednoduše MUSÍ vzniknout minimálně jeden pár!“ vydechla. „Je jedno kdo si koho vezme. Sňatek je jediný přípustný výsledek našeho zdejšího pobytu. I kdyby byl princ Quintillus ohavný mrzák, pokud princezna Eprie odmítne oba naše bratry, bude na mě, abych učinila, co je správné.“

          Na Dominiovi bylo vidět, že se mu sestřina slova vůbec nezamlouvají. Jeho oči těkaly po jejím obličeji, jakoby hledal jakoukoliv stopu pochybnosti. A zřejmě ji nenašel, neboť nakonec neochotně přikývl.

          „Rozumím.“

          Longina se usmála.

          „Tak pojď, Caes už je jistě šílený strachy.“ Objala brášku kolem ramen a raději ho vyvedla na denní světlo. Říct to nahlas, navíc Minimu, bylo jako vynést nad sebou ortel.  Ačkoliv se se svými slovy ztotožňovala, něco v jejím nitru kleslo o poznání hlouběji. Takhle si svoji budoucnost nepředstavovala…