7. kapitola

Šance pro druhorozeného

          Pokud šlo o snídani, mohli se hosté opět sejít v jídelně nebo si nechat jídlo donést do svých pokojů. Možnosti jíst o samotě využil, Quintillus, který se po včerejším rozhovoru se sestrou a setkáním v lázni nechtěl s nikým vidět, Epria, která vyrazila v časných ranních hodinách na projížďku v doprovodu stráží a nechala si sbalit jídlo s sebou, a Sekundus Kellerius, který od včerejška přemýšlel nad svými možnostmi.

          Byla to vlastně docela jednoduchá úvaha. Coby třetí dítě a druhý syn by za normálních okolností neměl šanci na trůn. Jenže rozhodnutím jejich rodičů poslat je sem, se všechno změnilo a Sekudus vycítil svoji příležitost. Aby se stal králem hned dvou království, stačí zalíbit se rusovlasé princezně!

          Pochopil, že čím dříve začne jednat, tím větší výhodu bude oproti ostatním mít. Jednoduše proto, že váhali. Princ Quintillus se držel stranou. Caesoniovo dilema bylo čitelné v jeho očích od rána až do noci. Longina přistupovala k problému sice pragmaticky, ale jako tichá inteligentní žena bude čekat na Quintillův první krok nebo zda se nezaslouží o mír někdo jiný…

          Sekundovi se líbila vášnivá povaha starší z ilunských princezen. Jakoby jí snad žilami koloval tekutý oheň namísto krve. Jenže Epria od první chvíle dávala jasně najevo své jasné odmítavé stanovisko. Stanovisko, které musí Sekundus zvrátit, pokud ji chce získat.

          Jedl sám, aby se vyhnul svým sourozencům. Nechtěl dostat Miniho do péče hned od rána. Ani odpovídat na Gininy poznámky. Dnes ne! Místo toho si raději dal záležet na svém vzhledu. Obvykle odíval černé pohodlné kalhoty a tuniku téže barvy. Protože měl černé vlasy a tmavé oči, přidávalo mu to na démonickém vzezření. Tedy minimálně dle jeho vlastního mínění. Dnes se ale oblékl do modro zlaté róby, tedy barev k jeho království.

          A na závěr vylovil z truhly cetku, kterou s sebou vezl původně jen kvůli Dominiovi. Byla to vyřezávaná figurka válečníka na koni. Mini měl také jednu, šlo o dárek k narozeninám, které měli ve stejný den. Jako malí si s nimi hrávali. Teď už šlo pouze o přežitek a kdyby to bylo jen na Sekundovi, nechal by ji doma. Teď byl ovšem rád, že ho bratr přiměl. Mohl ji využít.

          Že se princezna Epria vydala na ranní projížďku, věděl v zámečku i vrabec na střeše. Sekundovi ale její nepřítomnost nevadila. Naopak. Počkal, až bude jisté, že snídaně skončila a vyhlédl si její mladší sestru. Ta se vrátila do Jižního salónku k rozdělané výšivce.

          Sekundus vyčkával v zahradě, odkud bylo do dívčího „království“ dobře vidět. Teprve když byli všichni ostatní nežádoucí obyvatelé dostatečně daleko a mimo dohled a doslech, k nejmladší ilunské princezně vykročil.

          Herenia byla na svůj věk vcelku vysoká dívka. Ve stoje sahala Sekundovi někam k hrudníku. Sice byla ještě dítě, ale již začínala pomalu nabývat ženských tvarů. Rašila jí ňadra, kulatil se zadeček, tvář jí ozdobil první uhřík… Nic z toho však druhého kurdiského prince nezajímalo.

          „Dobré ráno, princezno,“ pozdravil ji, když nečekaně vykoukl zpoza jednoho křídla dveří na venkovní terasu.

          Herenia leknutím nadskočila, div nevyjekla.

          „Omlouvám se,“ usmál se na ni vlídně Sekundus. „polekal jsem tě?“

          Herenia mlčky zakroutila hlavou.

          „To je dobře, jsi statečná,“ pochválil ji. „Říkal jsem si, že ti musí bez sestry být smutno, když je tvůj bratr takový starý mrzout.“ Sekundus nasadil odměřený výraz, který jakoby vypadl Quintillovi z tváře.

          Dívenka maličko pookřála a rty se jí zkroutily do náznaku úsměvu.

          Sekundus se uchechtl.

          „Tak je to lepší. Úsměv ti sluší,“ zalichotil jí znovu. „Něco pro tebe mám,“ z poza opasku za zády vytáhl vyřezávaného kopiníka na koňském hřbetu, jedním skokem překonal vzdálenost od dveří ke stolu, kde vyšívala a vtiskl jí dřevěnou figurku do dlaně.

          Herenia nevycházela z úžasu. Hračka se jí líbila, i když na války si obvykle nehrála, ale nerozuměla princově chování. Z dálky jí připadal jako nebezpečný lump. Epria o něm neřekla jediného hezkého slova. A teď se tu na ní usmíval, choval se přátelsky… Přesto v jeho očích a hlase bylo něco, co ji nutilo k obezřetnosti.

          „Děkuji,“ vypravila ze sebe zdvořile.

          „Není zač.“ Sekundus pohodil hlavou. Své krátké vlasy tím nedbale rozcuchal. „Co to vyšíváš?“ zajímal se a pokusil se jí nahlédnout přes rameno. Princezna se však pohnula tak, aby nemohl nic spatřit, pokud se nechtěl postavit, nebo jí látku vytrhnout násilím.

          „Je to tajemství?“ V tmavých očích se mu zalesklo.

          Přikývla.

          „Dobře,“ odtušil s dalším úsměvem. „Baví tě to?“

          Přitakala mu dalším bezhlesým kývnutím.

          Sekundus přestával vědět jak dál. Dostat se ke starší sestře přes tu mladší se jevilo jako dobrý nápad, ale teď měl pocit, jakoby příliš tlačil na pilu. Zvedl se a odstoupil od ní.

          „Tak to tě potom zřejmě ruším…“

          „Nerušíte,“ hlesla. Tak to přeci nebylo. Pouze jí svým způsobem děsil, ale to nebylo něco, co by mu mohla říct nahlas přímo do očí.

          „Víš…,“ nervózně se podrbal na hlavě. „Je mi líto, že se tvá sestra zlobí. Pravda je, že nikdo z nás tu nechce být. Všichni jsme zde vězni, stejně jako ona. A já bych… Chtěl bych jí to zde nějak ulehčit. Možná… bys mi mohla pomoct? Říct co má ráda? Já už bych se postaral, aby se jí toho dostalo vrchovatou měrou, co říkáš?“ navrhoval.

          Herenia rozšířila oči. Co mu na tohle má říct? Na co se tedy přesně ptá? Srdce v hrudi jí doslova panikařilo. Zelenohnědýma očima těkala po místnosti hledajíc oporu. Té se jí ale dostalo, až když do jižního salonku vstoupil její bratr…

          Quintillus usoudil, že by jeho nejmladší sestra neměla zůstávat úplně sama a vydal se jí hledat. Tušil sice, kde bude, ale i tak vyzkoušel jako první dveře jejího pokoje. Když vstoupil, našel ji s druhým princem Kurdisu.

          „Co se tady děje?!“ zahřměl. Místnost proťal nenadále jeho pevný hlas.

          Herenia i Sekundus se po něm překvapeně otočili. Ačkoliv u Herenie překvapeně okamžitě vystřídal vděčný úsměv. Rázem se k bratrovi rozeběhla a na Sekunda vmžiku ráda zapomněla.

          „Nic,“ odtušil Sekundus, „jen jsme si povídali.“ Ruce zvedl v gestu naprosté rezignace.

          „Opravdu?“ Quintillus se zadíval na sestřičku, která sice váhavě, ale přikývla.

          „Dobrá,“ korunní princ Ilune zvedl hlavu ke svému kurdiskému protějšku. „Již se o svoji sestru postarám, nepotřebuje tě,“ obeznámil ho.

          „Jistě,“ Sekundus Quintillovi jemně kývl hlavou a souhlas a otočil se k odchodu.

          „Má ráda koně!“ zavolala za ním ještě ilunská princezna. Přeci jen, ptal se co má Epria ráda, ne, čím jí uškodí. A třeba v ní jen vyvolává špatný pocit? Kdo ví…

          Sekundus se zastavil, otočil, pousmál a dívce zdvořile poděkoval. Nadšený z vývoje událostí ale nebyl. V duchu pěnil, jako vzteklinou nakažený lišák.