9. kapitola

Dva bratři

          Lucretias využil chladnějšího dopoledne k rozjímání v zahradách. Byl ten typ, který má rád klid a nad věcmi dlouho přemýšlí. Ne, že by se nedokázal rozhodovat i rychle, když bylo potřeba, jen byl raději, pokud zrovna nemusel.

          Seděl na lavičce v altánku, měl zavřené oči a užíval si vůně moře a rozkvetlých myrtových keřů. Nikdy se nenaučil rozumět rostlinám a zvířecí říši, ale to neznamenalo, že neměl rád vůni květin a zpěv racků doléhající k nim od nedalekého pobřeží. Zvlášť ve chvílích, kdy se cítil osamělý a bezradný. Atmosféra v sídle totiž zůstávala od včerejšího oběda stále stejně mrazivá a nehostinná.

          Pořád netušil, jak prolomit ledy mezi ním a následníky. Navíc po fiasku ve večerní lázni měl problém, podívat se místnímu správci do očí. Při snídani mlčel a o to tíživější mu připadalo mlčení Floriana a ostatních kraleviců. (Což Centaurius tím svým také zrovna nevylepšoval.)

          Lucretias předpokládal, že dříve či později mnozí z následníků uvítají možnost opustit zámeček alespoň na pár hodin… Jen si nemyslel, že potřebu uniknout pocítí někteří hned druhý den od oznámení jejich úkolu. Fakt, že se navíc rozhodl stranit i korunní princ Ilune, také nevěstil nic dobrého. Přeci jen z jejich trojice přišla posnídat s ostatními jen princezna Herenia. Tichá a uzavřená dívenka, kterou výjimečně usadil správce po své pravici. Kurdiským sice chyběl jen prostřední bratr a nikdo z nich nedal najevo, že by jej snad při jídle postrádal, ale i tak. Pokud se budou takto „trhat“, jak si má udržet přehled? Poprvé Lucretia napadlo, jestli se mu to trochu nevymyká z rukou…

          „Já bych ti na to něco řek, ale to bych s tebou musel mluvit,“ protáhl líně Centaurius v mágově hlavě.

          Lucretia ta slova natolik překvapila, že se ošil, jako při zimnici, a mimoděk mu na rtech uvázl úsměv. Naplnil jej takový pocit štěstí a úlevy, že v první chvíli ani nedokázal nějak smysluplně formulovat vlastní myšlenky. (Nechtěl reagovat jako natěšený malý kluk, kterému se z dlouhých cest vrátil nejlepší a vlastně i jediný přítel. – Ne, že by takové úvahy měly význam, když Krystal sdílel všechny jeho myšlenky i pocity.)

          „Teď se mnou zrovna mluvíš,“ poznamenal po chvíli Luc, když se mu konečně podařilo trochu uklidnit.

          „Mýlíš se, mluvím ze spaní, to je něco jiného,“ odvětil mu na to Krystal. A kdyby to bylo fyzicky možné, Luc by přísahal, že si při těch slovech Cent i demonstrativně zívl.

          Mimoděk se ušklíbnul.

          „No a? Co bys mi na to tedy řekl, kdybys se mnou mluvil?“

          „Že se ti to nevymyká z rukou trochu, ale úplně. Jo, a že tu přemýšlíš nad hloupostmi, místo abys dělal něco užitečného.“

          „Užitečného?“ nechápal Lucretias. Co by měl v současné situaci asi tak dělat?

          „Jistě. Hodláš se snad až do konce měsíce místnímu správci vyhýbat?“

          Luc se ošil znovu. Směr Centauriových slov se mu nikterak nelíbil.

          „To jsem neřekl,“ ohradil se.

          „No právě, ale chováš se tak,“ mínil Krystal.

          „Nesmysl…“ odbil ho mág. „Nevyhýbám se mu. Přemýšlím, jak se co nejlépe omluvit a vynahradit mu tu vylitou bylinou směs. To není vyhýbání. Uznej, že u snídaně nebylo pro něco takového vhodné prostředí…“

          „Možná, ale teď už nesnídáš,“ podotkl Cent.

          „Ty mě nějak chceš vidět na rozpacích…“ prohodil mág a uchechtl se sám pro sebe. Potřásl i hlavou. Světlé krátké vlasy mu zavlály kolem obličeje.

          „To ani ne, spíš v jeho posteli.“

          Lucretias po takové upřímnosti zrudl až za ušima.

          „Cente to…“ polkl. Ani nedomyslel, co mu chce vlastně říct. Jakoby se mu všechny myšlenky rozprchly jako stádo divokých koní.

          Sekundus Kellerius totiž právě v tu chvíli vyšel rázným krokem z Jižního salónku. Lucretias přimhouřil oči. Co mohl asi chtít v salonku v ženském křídle? Pokud Luc věděl, princezna Longina si četla v knihovně a Epria byla mimo sídlo.

          Co ho ale zarazilo ještě víc, bylo, když se k prostřednímu kurdiskému princi připojil dvanáctiletý Dominius.

          „Sekunde,“ oslovil bratra starostlivě, „stalo se něco?“ V jeho modro hnědých očích se leskl zájem.

          „Ne,“ odtušil Sekundus vážně a podmračeně. „Co tu chceš?“ vyjel na něho.

          Dominius ho přejel zkoumavým pohledem a na otázku odpověděl pokrčením ramen.

          „Ty nevíš, co ode mě chceš?“ Sekundus si odfrkl. „To snad není možný,“ vydechl.

          „Caes s Ginou si šli číst,“ postěžoval si mladší z bratrů, „to mě moc nebaví. Řekli, ať jdu za tebou, jestli si chci hrát. Namítl jsem, že klidně můžu být sám jako včera, ale Caes prohlásil, že když ses vyvlékl ze snídaně, tak ti jistě nebude vadit, když mě budeš chvíli hlídat.“ Dominius se ušklíbnul. „Ale klidně mě můžeš nechat jít a já si zábavu najdu sám,“ navrhl. „Je tu ještě tolik míst, která jsem si neprohlédl…“

          Sekundus propálil bratra nehostinným pohledem.

          „Vydíráš mě?“ sykl. Vážně, to už s ním chce takhle jednat i on?

          Dominiův úsměv povadl.

          „Pomátl ses?“ namítl okamžitě. „Je mi jasné, že máš hlavu plnou jiných věcí. Určitě mě nechceš hlídat, stejně jako oni. A víš, že já o nějaký dozor také nestojím. Mohl bys mít volné dopoledne stejně jako já. Nebudu dělat nic nebezpečného, slibuji.“

          Sekundus si povzdechl. Jo, znělo to pěkně. Určitě by teď potřeboval vychladnout, nechat si to projít hlavou… Ale oni by se to dozvěděli. Jeden nikdy nevěděl, kdy ti dva nabydou pocitu přehnané starostlivosti a začnou čmuchat kolem.

          „Někdy jindy, Mini,“ odvrátil se od něho. Pohled mu padl přímo na mága, který je pozoroval z altánku. V koutcích mu zacukalo, ale tvář druhého prince zůstala nakonec vážná. „Máš nějaký nápad, co dělat?“ obrátil se na hnědovlasého bratra s otázkou.

          „Ne,“ odpověděl Dominius. Pak ale jakoby si na něco vzpomněl. „Máš ještě vyřezávaného Reba Oraia? Mohli bysme si hrát, jako dřív. Bitva o Avis, pamatuješ? Já svého Palantia pořád mám…“

          Sekundus si olízl rty a zkousli si ret.

          „Víš, bratře,“ začal neochotně, „nevzal jsem ho s sebou.“

          „Ale… Já ti říkal, ať ho vezmeš,“ nechápal Dominius.

          „Ano, ale… Já nechtěl, stačí? Už nejsem dítě Dominie. Máme se tu zasnoubit. Nemůžu a ani nechci si hrát, jako malý kluk.“

          „Seku…“

          „Dost, Mini! Mám tě hlídat? Dobře. Ale jestli si chceš hrát, budeš muset přijít s nějakým lepším návrhem.“

          „Hm…“ Elán z Miniho vyprchal jako nějakým kouzlem. Najednou, už si nechtěl hrát a další pokusy přesvědčit bratra k rozdělení se, také vzdal. Následoval ho do budovy, jako tělo bez duše.