8. kapitola

Hladoví vlci

 

          Rána byla nedaleko útesů nad mořem vlhká a prosycená solí. Ten den vál navíc severní vítr, který přinášel chladivé osvěžení po dlouhých horkých dnech. Proto se Epria na koni halila do těžkého kožešinového pláště a stejně tak její vojenský doprovod.

          Mohlo by se zdát, že v letních měsících neměli kralevici důvod vybavit se na letní zámeček teplým oblečením, ale ilunští znali dobře vrtošivé podnebí svého království i v těchto končinách. Bouře zde uměla přijít skoro stejně rychle a nenadále jako v horách… Navíc opravdu nepředpokládali, že zde budou uvězněni!

          Mysleli si, že je rodiče posílají pryč, aby měli klid na vyjednávání o budoucnosti jejich říší. Epria se ještě po cestě do Egnatiina paláce vztekala, že je rodiče stále ještě považují za děti, a nenechají je se k problému také vyjádřit!

          Teď jí vlastní pohoršování připadalo hloupé. Co by dala za to, kdyby se je rozhodli jen uklidit stranou? Jenže ne! Oni se to rozhodli hodit na jejich bedra. Tíhu vlády, budoucnosti, všeho…! Což se jí pozdávalo ještě méně.

          Nejen, že jim to ten mág oznámil, jakoby se nechumelilo, navíc tu tmavovlasou mrchu od jižních sousedů nenapadlo nic lepšího než na Eprii namalovat terč pro své bratry! A Quintillus? Ten se ji v tom rozhodl nechat!

 

***

 

          Epria ze Severního salonku odešla stejně rychle, jako do něj před tím vpadla. Málem přitom vrazila do vlastního bratra, kterého původně usilovně hledala.

          Quintillus sjel sestru přísným tázavým pohledem.

          „Bratře!“ vyhrkla.

          „Ano?“

          „Hledám tě,“ zpravila ho.

          „Našla jsi mě,“ odtušil.

          „Musím s tebou mluvit…“

          Kývl jí a tak ho následovala.

          „O čem?“ zajímal se. Věděl, že teď už ho jeho sestra nepustí ze svých spárů, dokud ji nevyslechne.

          Epria pohodila hlavou, aby dostala neposedné vlasy z obličeje.

          „Chci vědět, co máš v plánu,“ obeznámila ho.

          „V plánu?“ odtušil. „Nic nemám v plánu.“

          „Jak to myslíš?“ nechápavě se zaškaredila.

          „Jsme zde několik dní,“ konstatoval. „První, kdy víme, co po nás chtějí. Co bych měl mít v plánu? Domníváš se, že jsi jediná, koho to šokovalo? Kdo tápe a přemítá, co dál?“ střelil po ní přísným pohledem.

          Epria otevřela ústa k námitce, ale zase ji spolkla.

          „Chceš vědět, jestli souhlasím s výčtem možností, které nadnesla princezna Longina? V podstatě ano. Je to způsob jak z volby vynechat naše nejmladší.“

          „Co tím myslíš?“

          Quintillus se nehezky ušklíbnul.

          „Doopravdy nikomu nic nebrání, aby požádal o ruku Herenii, za tři roky už bude oficiálně dospělá. Může se zasnoubit. Sekundus je o pouhých pět let starší než o ona. Caes o sedm. V dospělosti se takové věkové rozdíly ztrácejí. To samé platí pro jejich Dominia. Mezi jím a tebou jsou jen čtyři roky. Než se naděješ, bude z něj muž schopný uspokojit tvé potřeby…“

          „Jsi nechutný!“ vyhrkla znechuceně Epria se smaragdovýma očima rozšířenýma nechtěným poznáním.

          „Možná, ale tak to je. Možnosti, které zmínila Longina, oba naše mladší sourozence z výběru vylučují. Je to fér. Měla bys je akceptovat.“

          Epria tomu nemohla uvěřit.

          „Ty s tím souhlasíš…?“ vydechla ohromeně.

          Přikývl. Už to snad řekl dost jasně.

          „V tom případě předpokládám, že požádáš Longinu o ruku!“ vyjela na bratra příkře.

          Quintillus ušklebek rozšířil.

          „To není tak jednoduché…“

          „Aha…, ono to není tak jednoduché! Takže mě předhodíš vlkům, a sám zůstaneš mimo, je to tak?!“

          Quintillus mlčel. Nenamáhal se na její obvinění vůbec nic říct. Vešli do atria.

          „Nenávidím tě!“ vykřikla Epria a rozběhla se pryč. Jak má něco takového akceptovat?

 

***

 

          Vzpomínka na včerejší odpolední rozhovor s bratrem ji ještě dnes nepřestávala rozčilovat. A ještě měl ten jejich mrňavý (i když už ne tak moc) smrad tu drzost, zeptat se jí, proč jeho bratry odmítá!

 

***

 

          Epria Ilunia se včera dopoledne pokoušela zabavit mladší hádáním písní podle melodie. Právě byla na řadě a tak Heren broukala jednu ze svých oblíbených melodií, kterou Epria ihned poznala. Pouze myšlenky se jí trochu vzdálily…

          „Posloucháš mě vůbec?“ otázala se jí sestra dotčeně.

          Starší zrzka procitla.

          „Promiň, co jsi to říkala?“

          „Co je s tebou?“ dvanáctiletá brunetka se tvářila ustaraně.

          „To nic,“ chtěla ji Epria odbít. Sestřin pohled byl ale pichlavý jako růžový keř. „Připadám si jako kořist pro smečku vlků,“ vydechla.

          „Není kořistí spíš trůn?“ zajímala se Herenia.

          „Možná…“ Jenže pro kurdiské k němu vede cesta skrze ni!

 

***

 

          Nebylo to přeci o tom, že by nechtěla chránit mladší sestru stejně jako Quin! Ale vadilo jí, jak z ní všichni kolem, kromě Heren, udělali zboží, nabízené na tržišti. Uvědomila si však během své ranní projížďky, že skutečně není v její moci svoji pozici přímo změnit. Může jim však jejich „lov“ ztížit.

          Nebojím se! Zatvrdila se. Já jsem tu doma! Jen ať přijdou…!