2. kapitola

Objekt zájmu

          Egnatiin palác stál na venkově nedaleko útesů na východním pobřeží. Pozemky k němu náležící obepínala zeď výšky dospělého muže, a vše potřebné k chodu domácnosti nakupovalo služebnictvo ve dvě míle vzdálené vsi.

          Srdcem sídla bylo atrium s trochou zeleně a mramorovou kašnou. Dále bylo rozděleno na tři křídla. Severní, východní a jižní. Ze západní strany se totiž vcházelo.

          Jižní křídlo bylo věnováno ženám. Disponovalo Jižním salonkem s přímým vstupem do zahrad a výhledem na mramorový altánek. Také dveřmi propojenými komnatami dam. Ložnicí pro služebné. Kuchyní a prádelnou.

          Severní křídlo náleželo mužům. Severní salonek poskytoval prostory ke společenským aktivitám včetně popíjení. Pokoje pánů byly obdobně jako u dam navzájem propojeny dveřmi. Pouze pokoj pro služebnictvo byl od zbytku oddělen. Do vinného sklípku se scházelo po schodech a těsně vedle východního křídla byly prostory vyhrazeny pro vojáky a stráže, kterých dokázaly pojmout až 20.

          Východní křídlo bylo ze všech nejhlavnější a také nejvyšší. Dominoval mu Sloupový sál, určený pro přijímání návštěv a pořádání slavností. Rovněž v něm byly umístěny pokoje pro hosty. Knihovna. Pánské a dámské lázně. Toalety. A samozřejmě Jídelní salon.

          Stáje stály zvlášť za východním křídlem až téměř u obvodové zdi, aby pokud možno co nejméně narušovaly na svou dobu přepychový vzhled paláce a přilehlých zahrad. Vše totiž bylo navrženo a postaveno tak, aby to na první pohled působilo impozantně.

          I po sto letech byl zámeček pečlivě udržovaný. Spravoval ho Florianus Ilunius, králův bratr, filosof a malíř.

          Florian měl celkově slabost pro umění všeho druhu a Egnatiin palác si oblíbil už jako malý kluk. Ze současné situace pochopitelně nebyl nadšený (dopis s vysvětlením a plánem na následující měsíc mu přivezl mág ještě před příjezdem samotných princů a princezen), avšak chápal, že si zoufalá situace žádá zoufalé činy. Alespoň že měli jeho bratr se švagrovou (a samozřejmě i královský pár jejich sousedů) tolik rozumu, aby ve stínu tragédie, kterou tato stavba symbolizovala, ponechali volbu partnerů na těch, kterých se týká.

          Ti ovšem, jak se ukázalo, nebyli svou situací ani tak příliš nadšeni. Co je sledoval vycházet ze sálu, tvářili se sice rozdílně, ale všechny je spojoval jeden rys a tím bylo zahloubání do vlastních myšlenek.

          Když se posléze v atriu objevil sám Mocný Demetrias, Florianus ho obdařil zářivým úsměvem a vyrazil mu v ústrety, oblažit jej svou přítomností.

          „Mocný Demetrie!“ zvolal a připojil se k ustaraně se tvářícímu muži. „Pochopily mé neteře a synovec situaci? Reagovaly, jak jste si přál?“ zajímal se veselým tónem.

          Lucretias si v duchu povzdechl: „A je to tu zas…“

          Centaurius na jeho myšlenku škodolibě odvětil: „Jen si to užij. S lidmi přeci jednáš rád. Já ti říkal hned, že to bude nuda…“

          „O to nejde…“ Na to aby svou myšlenku rozvedl, ale neměl mág potřebnou trpělivost ani chuť. Raději se proto věnoval místnímu správci.

          „Reagovaly přesně tak, jak se dalo očekávat,“ odpověděl neutrálně na jeho dotazy. „Nikdo z nich pochopitelně není unešený.“

          „Pochopitelně,“ přikývl strýc ilunské delegace, „Ještě aby ano, to by měli stráže hodně napilno,“ zasmál se.

          Lucretias nemohl věřit vlastním uším. Ten člověk byl neuvěřitelný!

          „Vy mi tedy přejete věci, správče Floriane,“ vydechl pohoršeně.

          „Vám? A co teprve jim.“ Florianus se nacházel v dobrém rozmaru. Ostatně co Lucretias dorazil, se v něm nalézal stále. Neměl zde příliš často takovou mladou milou společnost a Mága si oblíbil na první pohled. Zdvořilý, inteligentní, evidentně pocházející ze severu, možná z Arbonady, Zaumarie nebo Tarsu? Urostlý tak akorát, žádná hora svalů s rameny přes celá záda, nebo paží silnější než jeho stehna. Ano, byl trochu mladší než on, ale o to chutnějším soustem by mohl být… Tedy za předpokladu, že by se nechal svést.

          „Splnil jsem svou část. Nyní je rozhodnutí na nich,“ odtušil Lucretias vážně.

          „To jistě… A vy? Máte už nějaký typ? Vyhlédnul jste si „dokonalý“ královský pár?“ V hnědých očích Floriana Ilunia se leskly zvědavé jiskřičky jako u dítěte, které má možnost dozvědět se právě nějaké veliké tajemství.

          „Na tom koho si případně oblíbím já, nikterak nezáleží, správče Floriane, to dobře víte.“

          „Ano jistě, ale určitě máte nějakého favorita, nebo se mýlím? Jak na vás třeba působí můj synovec? Nebyl by z něj skvělý král?“

          „Možná?“ Lucretias pokrčil rameny. „Viděl jsem ho poprvé, jak bych to mohl posoudit?“

          „Nevím, neznáte intiuici?“

          „My mágové máme raději fakta.“

          „Opravdu? A já slyšel, že jednou z nejdůležitějších vlastností pro uchazeče je jejich představivost,“ namítl správce sídla.

          Mocný Demetrias si povzdechl.

          „Představivost, neboli obrazotvornost, ano. Intuice je ovšem něco zcela jiného. Není možné ji prokázat. Pro mágy je důležité umět si přesně představit určité věci a procesy. Ovšem na základě toho, jak skutečně vypadají, nebo probíhají,“ podal svou vyčerpávající odpověď.

          „Jen vás škádlím,“ odtušil Florianus. „A co kurdiská princezna? Viděl jsem ji, je krásná. Hodila by se ke Quintillovi, nemyslíte?“

          „K tomu se opravdu nebudu vyjadřovat,“ utnul Lucretias rázně takové dohady. Zastavil se před svým zdejším pokojem a otočil se tváří ke správci.

          „Povězte mi, správče Floriane, co je pravdy na tom, že korunní princové byli ještě před rokem milenci?“ provrtával staršího muže pohledem.

          To byla další věc, která se Florianovi na mágovy líbila. Ty jeho úžasné jantarové oči. Pichlavé, jako bodláčí. Jiskrné jako hladina tůně za měsíčního svitu…

          „Oni už nejsou?“ podivil se.

          „Prosím?“

          „Inu, co vás překvapuje, Mocný Demetrie, jsou to oba krásní mládenci… Nebo vás snad takové spojení pohoršuje?“ Florianus se ušklíbnul.

          Mág si zkousl ret a uhnul pohledem na stranu.

          „Ne,“ rozhodl se odpovědět. „Pouze mne to překvapilo vzhledem k dlouhodobé politice vašeho bratra a jeho jižního protějšku. Jak se to princům vůbec podařilo? Muselo jim být od počátku jasné, že udržet takový vztah dlouhodobě je nemožné…“ kroutil nad tím hlavou.

          Florianus mu věnoval shovívavý úsměv.

          „Byl jste někdy mladý, Lucretie? Nebo zamilovaný?“ To bylo poprvé od jejich seznámení, kdy jej oslovil prvním jménem.

          Lucretias na něho překvapeně pohlédl.

          „Víte mladí lidé, ti často nepřemýšlí nad důsledky svých jednání. Zvlášť, když se do toho zamíchají city. Pokud je mi známo trval jejich vztah přibližně od dosažení dospělosti prince Caesonia. Tehdy se bratr rozhodl, jako projev dobré vůle, poslat na oslavu jeho narozenin svého syna s darem. Doprovázel jsem ho, coby jeho strýc, abych dohlédl na jeho bezpečnost i chování. No a tam se stalo, že se oba chlapci vytratili z dohledu většiny hostí… Přičemž nepozorovali jen hvězdy, jestli mi rozumíte…“ Správce se pobaveně uchechtl.

          „Nějaký čas si posílali dopisy a setkávali se zde, za zády svých rodičů, nebo na velkých oficiálních slavnostech. Pravda, už tu dlouho nebyli… mohlo mi dojít, že něco není v pořádku.“

          „Vám, to nevadilo?“ zajímal se Lucretias překvapeně. „Vždyť byli oba následníky svých zemí. Měli se oženit, zplodit dědice, byli každý budoucností svého národa!“

          „A oběma národům nejvíce prospěje jejich spojení. To jsou vaše slova, Mocný Demetrie. Prosím… Toto bylo vždy jen na nich. Stejně jako nyní. Jsem umělec, ne politik.“

          Lucretias si povzdechl.

          „Rozumím,“ přitakal. „Překvapilo mě to, to je celé.“

          „A přemýšlíte, zda to může nějak ovlivnit jejich následující rozhodnutí, je to tak?“

          „Ano,“ přiznal mág neochotně. Původně se nechtěl o své úvahy s nikým kromě Centauria dělit, ale teď měl pocit, že snad ani nemá jinou možnost.

          „Inu, ukáže čas. Měsíc je dlouhá doba Mocný Demetrie.“ Florianus se usmál, položil mágovi ruku na rameno, jako dítěti, kterému právě udělil výchovnou radu a pak se otočil, aby se vrátil k plátnu na stojanu uprostřed atria.

          Lucretias za ním hleděl jen okamžik. Raději se zavřel ve své komnatě.

          Povzdechl si.

          „Co to mělo být?“ přemýšlel.

          „To? Myslím, že se tomu říká rozhovor…“ protáhl Centaurius.

          „Cente!“

          „No co… sex vypadá jinak,“ pronesl Krystal pobaveně.

          Lucretias si povzdechl. Usedl na postel, lehl si a podložil si hlavu dlaněmi.

          „Víš, myslím, že se mu líbíš…“ pronesl Centaurius, když se jeho mág dlouho neozýval.

          Lucretias se přetočil na bok.

          „Ale no tak… Nemůžeš potřeby svého těla ignorovat věčně. A Florianus by si určitě nechal říct…“

          „Je mu 38!“ ohradil se Luc.

          „No a? Bude zkušený.“

          „Je bratr ilunského krále.“

          „To ale není nakažlivé…“

          Mág se odmlčel.

          „Claudius je pryč už 5 let. Nevrátí se a ty to víš…“

          Lucretias se přetočil na druhý bok.

          „Uznej, že už měl na rozmyšlenou dost času. Kdyby se k tobě chtěl vrátit, měl příležitostí víc než dost.“

          Bez reakce.

          „No dobrá. Chceš mlčet? To zvládnu taky.“ Krystal umlkl a jeho vědomí se stáhlo velmi hluboko do mágova podvědomí.