11. kapitola

Hříchy mládí

          Sekundus s Dominiem potkali Caesonia v bráně. Šel rychle a zamyšleně. Prosmýkl se kolem, jakoby je ani nepostřehl.

          Sek povytáhl obočí, ale když nahlédl do atria, kde právě v jedněch dveřích mizeli Quintillus s Herenií, došlo mu, v čem vězí zakopaný pes.

          Starší bratr se sklonil blíž k tomu mladšímu a zašeptal: „Už by to mohl hodit za hlavu, nemyslíš?“

          „Hm…,“ protáhl Mini. Neměl na nic náladu. A ze všeho nejméně chtěl mluvit o jejich bratrovi a jeho bývalém milenci.

          Nebyl u toho, když jejich vztah začínal, a pamatoval si, jak skončil.

***

          Caesonius stál na terase. Překříženými předloktími se opíral o kamennou balustrádu a oči měl upřené do dalekého obzoru, jakoby se pokoušel prohlédnout mračna zakrývající budoucnost. Vítr si hrál s jeho dlouhými hnědými vlasy, byl jediným náznakem života v auře nedotknutelnosti, která jej obestírala.

          Dominius při pohledu na bratra cítil tíseň. Chtěl se zeptat co se děje, ale nenašel odvahu. Pokaždé, když chtěl promluvit, měl pocit, že mu v krku uvízl opravdu velký knedlík, který jej zadusí, pokud ho nepolkne.

          Na dveře pokoje zaklepal sluha. Caesonius jej vyzval ke vstupu, ale ani se neotočil, když mu dotyčný oznamoval, že jej Quintillus Ilunius očekává v zahradách u záhonu žlutých růží.

          Poděkoval, povzdechl si, napřímil se, otočil, sňal z prsteníčku zlatý prsten s květem růže a lístky po obvodu, a chvíli si ten šperk prohlížel. V modrých očích se mu zračil smutek.

          „Co se děje?“ zeptal se Mini, když konečně nalezl svůj hlas.

          Caesonius si povzdechl.

          „Myslím, že Quin chce vzít svůj slib zpět,“ vydechl starší z bratří. Na Miniho se přitom ani nepodíval.

          Dominiovi to přišlo jako znamení osudu. Caes stál přesně tak, jako jejich matka královna Musa na obraze za ním, před kterou tam klečel jejich otec král Gavius a žádal ji o ruku s květinou pelyňku v jedné ruce a prstenem v druhé. Na malý okamžik, jakoby jejich matce z oka vypadl. Pak se ale otočil přímo k němu a podal mu ten prsten.

          „Pohlídej mi ho, ano?“

          Dominius si šperk vzal, i když ničemu nerozuměl.

          „Proč?“ zajímal se bezelstně.

          Caesonius se smutně pousmál s chmurami jasně vepsanými do kůže kolem očí, ale neodpověděl.

          Odešel.

          Dominius z toho neměl dobrý pocit. Několikrát převrátil šperk v prstech, sevřel ho v dlani a pak vyběhl za bratrem.

          „Caesi!“

          Bylo pozdě. Bratr už byl pryč. On se ale nezastavil. Věděl, že se mají sejít v zahradách a tak zamířil ven. Spěchal. Tu a tam se prosmýkl mezi služebnými, strážemi, ozdobnými keři… a zastavil se až na dohled a doslech od lavičky, u které stáli.

          „Chceš náš vztah ukončit…“ zopakoval právě Caesonius Quntillova slova. Působil stejně nepřítomně, jako na terase svého pokoje.

          Quintillus se od něj odvrátil ve tváři podmračený výraz.

          „Nedělej, to ještě těžší, Caesi!“ ohradil se proti jednání svého milence. „Musel jsi tušit, že to mezi námi nevydrží!“ zabručel.

          „Dal jsi mi svůj prsten,“ vydechl hnědovlasý modrooký mladík.

          Quintillus přimhouřil oči.

          „A teď tě musím požádat, abys mi jej vrátil.“ Dominiovi v křoví připadalo, jakoby Quintilla stálo obrovské úsilí, aby se na Caese znovu podíval. Chladu a odměřenosti v jeho výrazu nevěřil. Na rozdíl od svého bratra viděl silně zaťatou pěst za jeho zády v ostrém kontrastu s napřaženou dlaní čekající na šperk. Šperk, který mu Caesonius nemohl vrátit, protože ho ve své dětské ruce ukrýval Mini.

          Caesonius sklopil zrak.

          „To nemůžu…“ uhnul navíc pohledem na stranu ve tváři rudý jako rak. Jakoby pohled byť jen na špičky Quinových bot, byl pro něho bolestivý.

          V očích prince Quintilla se nebezpečně zalesklo.

          „Nemůžeš, nebo nechceš?!“ udeřil na něj.

          „Nemůžu!“ ohradil se Caes. „Já ho… ztratil… nemám ho… nemůžu ti ho vrátit…“ vyhrkl překotně.

          Quin ho chytil za ramena. Zatřásl s ním, dokud se mu Caes nepodíval přímo do očí. Neřekli nic. Jen vteřinu hleděli jeden na druhého.

          Pak Quntillus Caesonia pustil. Ruce mu poklesly. Mlčel.

          „Je mi to líto,“ vydechl Caes, „zkusím tvůj prsten najít…“ přislíbil.

          „To bys tedy měl,“ odtušil Quintillus hořce. Otočil se a zanechal Caesonia v zahradách samotného…

***

          Později Dominius předal prsten zpátky Caesoniovi. Ptal se, proč to udělal, ale bratr řekl jen tolik, že se nedokázal vzdát naděje. Bylo mu nejstaršího bratra líto.

          Oproti tomu Sekundus Caesoniem pohrdal pro jeho cit k princi sousedního království. V jeho očích přestal být Caesonius budoucím králem a jako staršího bratra ho uznával, pouze z povinnosti. Měl ho za slabocha a nijak se tím netajil.

           „Je to hloupé a ubohé!“ prskal Sek dál jed svých slov a Dominius mlčky poslouchal. Nemohl se zbavit pocitu, že tato situace nemá žádné opravdové východisko.