10. kapitola

Rubáš lásky

 

          Quntillus vzal sestru ze salonku ven do atria. Z toho, co právě viděl, neměl dobrý pocit. Herenia mu připadala rozrušená, a když zde nebyla Epria, bylo na něm, aby jí byl oporou.

          Zastavil se naproti hlavní bráně do východního křídla. Slunce už stálo dost vysoko na obloze, aby stín opustil západní zeď a začal se krátit směrem k východu. I tak ale stále ještě poskytoval příjemný chládek, zde za zdmi, o které se lámal severní vítr.

          „O co šlo?“ zajímal se tiše, když s nejmladší sestrou osaměli.

          „O nic,“ odvětila nejistě a odtáhla se od něho. Nebránil jí. Věděl, že potřebuje svůj vlastní prostor, aby se rozpovídala.

          „Mluvili jste o ničem?“ vyzvídal dál.

          Herenia pokrčila rameny a zastavila se zády k němu napůl cesty k fontánce.

          „A to nic, má rádo koně…?“ nedal se tak snadno odbít.

          Ohlédla se po něm. Zpočátku byl ten pohyb prudší, jako by chytala něco z Epriiných manýrů. Ale ke konci už si držel její krk pouze jakousi nevědomou setrvačnost.

          „Ptal se, co má Epria ráda,“ špitla. Do očí bratrovi ale nepohlédla. Jen těkala pohledem po dláždění a ozdobných keřích v rozích travnatého obdélníku, jehož střed kašna tvořila.

          Quin zamyšleně pokýval hlavou.

          „Proč potom ten spěch?“

          Dívka si povzdechla. „Já měla… strach,“ otočila se k bratrovi opět zády a jen tak bez cílně začala fontánku obcházet. Ve zkratce přitom přeříkala, co se dělo v salonku před jeho příchodem.

          Z jejích slov se nezdálo, že by Sekundus Kellerius učinil něco vyloženě zlého nebo špatného. Alespoň k Herenii ne. A jestli projevuje zájem o Eprii…? Za této situace, nebylo to vlastně očekávatelné…?

          Možná raději Sekundus, než Caesonius, prolétlo mu hlavou. Sice mladšího z kurdiských princů znal jen povrchně a že se povídalo se, jak je dobrý v boji, a bude příštím kurdiským vrchním gomonem, nejvyšším velitelem armády, o jeho povaze nevypovídalo zhola nic, ale to neznamenalo, že musí nutně být špatný člověk.

          Quintillus si povzdechl. Došel až k Herenii, pohladil jí po vlasech, které měla spletené do dvou drdůlků a tiše k ní promluvil: „To nic. Neudělala jsi nic špatně. Je to mezi ním a Eprií.“

          Holčička mu pohlédla do tváře. V té její se zračila starost.

          „Jsi v pořádku?“ tázala se.

          „Ano, jsem,“ odtušil. Ve skutečnosti se však cítil mizerně. Celá tahle situace ho štvala. Epriino chování, Sekundův přístup, Caesoniovy pohledy, Longinino chladné uvažování, Hereniiny podvědomé obavy… A ze všeho nejvíc ho štval fakt, že by měl být schopen situaci vyřešit, ale to, co k tomu potřebuje, bylo ztraceno!

 

          Knihovna Egnatiina zámečku byla prostorná a obsahovala mnoho významných děl. Knihy historické, cestopisné, o umění, o válkách, ale i romány, divadelní hry a básnické sbírky od slavných tuzemských i zahraničních umělců. Některé kousky byly opravdovými skvosty a bylo obtížné a drahé jejich přepisy sehnat. Longina tak byla v čítárně jako v sedmém nebi.

          Seděli s Caesoniem naproti sobě každý nad svou knihou a mlčeli. Nemluvili spolu o důvodu, proč jsou zde. Ani o svých plánech, a postojích k danému tématu. Znali se. Oba se snažili číst mezi řádky. Caesonius měl za to, že Longina svůj názor demonstrovala hned při oznámení a posléze u večeře. Musí vzniknout pár, možnosti jsou bla, bla, bla… Jednu si vyberte a zařiďte se podle ní. Jednoduché! Longina ovšem věděla, že její bratr k tomu nedokáže přistupovat tak racionálně jako ona. Tvářil se většinou klidně a vyrovnaně, ale zrcadlem jeho emocí, byla ze všech zde nejvíce Epria. Kdyby nebyl korunní princ a nejstarší bratr, přál by si vzpříčit se rozhodnutí rodičů a bojkotovat jakékoliv své případné zasnoubení. A možná nejen to své…?

          Ale mluvit o tom? Otevřeně a upřímně, jako Gina ve stájích s Dominem? To u nich nepřicházelo v úvahu. Rozuměli si, když mlčeli. Otevřít stavidla slov pro ně až příliš často předznamenávalo hádku. A o tu nestáli. Potřebovali něčí podporu a takto ji alespoň domněle cítili. Oba však věděli, že věčně status quo udržet nepůjde.

          Caesonius vstal.

          „Půjdu se projít,“ oznámil sestře. Knihu nechal otevřenou na straně, kde už asi před hodinou přestal číst. Nedokázal vnímat text. Připadalo mu, že se snad zalkne. Potřeboval na vzduch.

          Jenže sotva vkročil do atria, očima spočinul na Quntillovi. Seděl na okraji kašny, černé husté vlasy mu spadaly na ramena rýsující se pod jeho bílou tunikou. Rukama se opíral o okraj s pohledem upřeným na mladší sestru, která opodál tančila pro jeho potěchu, myšlenkami však na hony vzdálený…

          Caesovi pohled na něj div nevyrazil dech. Srdce v hrudi se v ten moment rozbušilo skoro stejně hlasitě, jako poplašný zvon města Rellis.

 

V zlatě máš zakutý

kruh osudu, kruh svého žití.

Ze slunečních paprsků

ušitý pošetilou nití

čeká rubáš lásky,

visí v tvé skříni

…

 

          Zlatý kroužek na řetízku pod oděvem jej na hrudi zastudil. Měl pocit, že si nikdy nezvykne. Uplynul rok ode dne, kdy napsal tu báseň, ale kdykoliv se znovu setkali, jakoby most mezi nimi ležel na dně nejhlubší propasti. Na jednu stranu ji nemůže překonat a na druhou nedokáže odejít…

          Herenia ustala v tanci, o který ji bratr požádal. Hleděla do smutné tváře Caesonia Kelleria, ale ten si jí nevšiml. Jeho oči barvy letní oblohy hleděly pouze na Quintilla.

          Ilunský princ se po příchozím ohlédl. Záhy hloubku jeho temných očí zastřel závoj odměřeného chladu. Copak tu na něj bude narážet pořád? Neřekl však nic. Mlčeli.

          Herenia viděla jak se Caesův ohryzek pohnul a Quin pevně semkl rty. Nerozuměla tomu. Bála se cokoliv říct… Narušit tíživé napětí vězící ve vzduchu.

          Quintillus vstal. Caesonius ztuhnul jako socha neschopen pohybu.

          „Můžeš projít,“ obeznámil ilunský princ kurdiského. Atrium je dost velké pro nás oba, nemusíš tu stát jako foniský sloup!

          „Děkuji,“ odtušil Ceas přiškrceně a nervózně uhnul pohledem. Věděl, že by měl vykročit. Prostě projít okolo nich a nechat je být. Zahnat zpátky neposedné myšlenky, volající po rozhovoru, který spolu měli vést už dávno…, ale nedokázal to.

          Povzdechl si.

          „Je Epria v pořádku?“ zeptal se účastně. Přeci jen to zcela evidentně nesla nejhůře.

          Quin si ovšem na místo odpovědi jen odfrkl.

          „Tohle tě zajímá?!“ sykl. „Proč se nezeptáš jí, až přijede? Nebo můžeš sednout na koně a dohonit ji. Ale dej si pozor, aby tě nepředběhl tvůj bratr, vypadá, že je pro ni stejně zapálený!“ dodal a afektovaně trhnul rukou, jakoby by odháněl obtížný hmyz.

          Co…? Caseonius mu věnoval zcela nechápavý pohled. Řekl jsem snad, že ji chci pronásledovat? Nebo dokonce uhánět?

          „Nestojím o tvou sestru!“ vyhrkl. „Nemám proč jí dohánět,“ pokoušel se obhájit.

          Quintillus už ho ale neposlouchal. Odvrátil se od něho a usedl zpět na okraj kašny. Herenia se k tanci nevrátila. Strnule stála opřená o jeden ze zdobených kenealských sloupů kolem atria s rukama za zády. Taky dobře, odtušil na to ve vlastních temnících myšlenkách…

 

          V Caesoniově nitru něco pokleslo ještě hlouběji.

 

Dnem i nocí jsem tkal,

za stehem steh, za švem šev,

z paprsků naděje já šil

nejcennější dar.

Rubáš mé lásky,

visí v tvé skříni

…

 

          Hleděl na svého někdejšího milého z profilu a měl pocit, že už ničemu nerozumí. To Quintillus se přeci rozešel s ním, ne naopak! A teď se pohoršuje nad pouhou možností, že by uvažoval o jeho sestře? Jakoby to snad bylo možné…

          Odvrátil se od ilunských sourozenců a vykročil podloubím. Chtěl pryč. Kamkoliv, jenom daleko od toho černovlasého tmavookého prince!