4. kapitola

Pozvání

          Kurdiští sourozenci nalezli klid až když Dominius slíbil, že až do oběda zůstane buď v pokoji, nebo v atriu. Longina s Caesoniem se tedy odebrali do knihovny spolu a pokračovali tam, kde původně přestali.

          V poledne se pak naplnila slova prince Quintilla. Následníci obou zemí se znovu setkali. Tentokrát v jídelním sále, kde zasedli ke stolu spolu se správcem zámečku a vyslancem Rady moudrých.

          Sluhové přinesli předkrmy. Florianus pronesl přání, aby si všichni náležitě pochutnali a hosté mu jej neurčitě opětovali.

          Pak se rozhostilo mlčení a atmosféra vázla. Zatímco jeden chod střídal druhý, Lucretias bedlivě pozoroval kralevice. Princ Caseonius místy zdvihl pohled ke Quintillovi sedícímu naproti němu, který tuto skutečnost zcela ignoroval. Krátkovlasá rusovláska s pichlavýma zelenýma očima sedící mezi bratrem a mladší sestrou se tvářila stejně nedobytně jako sídlo mágů. Sekundus s Longinou působili nezaujatě. Jejich věčně vážné tváře vypadaly, jako vytesané z mramoru díky čemuž sourozenci působily skoro jako dvojčata. Dominius vypadal ustaraně. Podobně jako princezna Herenia si s jídlem spíš hrál, než aby do sebe něco vpravil. Přemítal, co a zda vůbec, by měl udělat.

          „Nuže, přemýšleli jste o svém úkolu?“ zeptal se Lucretias, když služebnictvo přineslo dezert.

          „Tak ono se tomu říká úkol,“ odfrkla si Epria.

          Starší bratr ji zpražil káravým pohledem.

          „Nech ji, Quine,“ požádal ilunského prince Caesonius s náznakem účasti v hlase.

          „Prosím?“ Černovlasý mladík přísně povytáhl obočí.

          „Má právo se zlobit,“ mínil dlouhovlasý brunet s modrýma očima. „Přiznejme si, že od našich rodičů nebylo příliš moudré poslat nás sem, aniž by nám cokoliv vysvětlili.“ Caes přelétl pohledem všechny spolustolovníky včetně mága i místního správce.

          „Kdyby nás informovali předem, kolik z nás, bratře, myslíš, že by dorazilo?“ otočila se na něj Longina.

          „Na tom něco je,“ přisvědčil sestře Sekundus.

          „A já prosím, Caesi, abys přestal strkat nos do věcí, do kterých ti nic není. Jak já jednám se svojí sestrou, je jen má věc,“ odtušil Quintillus. V ten okamžik jakoby vzduch zhoustl a zamrzl po vzoru severních ledovců.

          Herenia vzhlédla od talíře s vidličkou na půl cesty k ústům. Dominius těkal pohledem z nejstaršího bratra na jeho někdejšího milence. Sekundus si odfrkl, zakroutil nad nimi hlavou a pokračoval v jídle. Epria se dezertu ani nedotkla, vytrčila hrdě bradu a poklepávala prsty o ubrus. Longina tázavě hleděla na bratra.

          Caesonius po chvilce uhnul pohledem a rezignovaně vydechl: „Máš pravdu.“ Na to se nejstarší kurdiský princ zvedl se od stolu, omluvil se s bez nevysvětlení se vzdálil z jídelny.

          Quintillus se nevzrušeně vrátil k jídlu.

          „Inu, zdá se, že máte o čem přemýšlet,“ porušil nastalé ticho Florianus. Zdvihl obočí a věnoval úsměv mágovi na druhé straně stolu. „Vezmu si dezert ven, princezny, princové,“ uklonil se a následoval Caesoniova příkladu.

          Lucretiovi neuniklo, jak na něj správce kývl. Poznal v tom gestu výzvu. Znejistěl. Měl by ho následovat? Nezdálo se, že by se zde schylovalo ještě k nějaké zajímavé výměně názorů… Vstal, omluvil se kralevicům a z jídelny rovněž odešel.

          Luc Floriana dohonil ještě před atriem.

          „Co se děje?“

          „Způsobil jste rozruch. Nechte je, ať se s tím popasují.“ Správce věnoval mágovi jeden ze svých nejsvůdnějších úsměvů. Bílé zuby mu kontrastovaly s opálenou kůží a jeho hnědé oči odrážely sluneční paprsky jako temná zrcadla.

          Lucretias se ošil.

          „Pouze jsem se zeptal, zda už o tom přemýšleli. Chtěl jsem vyvolat diskuzi…“

          „Diskuzi?“ protáhl Florianus. „Mezi mladými lidmi, které právě rodiče zavřeli na zámku a nechali jim oznámit, že vše co do té chvíle považovali za jisté v jejich životech, právě skončilo?“ odmlčel se. „Vžijte se do jejich situace!“

          „To bych opravdu rád, ale nemůžu jim porozumět, když se mnou nemluví…“

          „Ale proč by s vámi mluvit měli, Mocný Demetrie? Jste pro ně ztělesněním celé této tragédie. Šelma, která narušila jejich teritorium a pouze vyčkává na okamžik, kdy je bude moci pozřít…“

          „Prosím?“ Co je tohle za metaforu?

          „Chci říci, že jste pro ně cizinec. Nedal jste jim důvod, aby vás vnímali jakkoliv jinak, nebo se mýlím?“

          Lucretias a pootevřel rty.

          „Tak vidíte!“ odtušil Florian. „Neotevřou se vám, dokud vás budou vnímat jako společného nepřítele. I když musím uznat, že sledovat jak se všech sedm následníků spojí, aby vaši misi bojkotovalo, by mohlo být také zajímavé…“

          „Co prosím?“

          Florianus se zasmál.

          „Uvolněte se, Lucretie! Nebuďte pořád tak vážný. Víte co? Co byste řekl společné lázni?“

          „J-já nevím, t-to…“

          „Dobrá, tak po večeři. Pošlu pro vás.“ Florianus zanechal mága u kašny a za pohvizdování jedné z oblíbených melodií odešel do své pracovny spojené s pokojem.