Bál se zjistit, do čeho to spadl. Bylo to teplé, lepkavé a  rozpláclo se mu to po celých zádech.

„Padej, bídáku!“ zakřičel na něho ten, kdo ho shodil k zemi. Krátce po mladíkovi dopadl na zem ještě jeho otrhaný spací pytel složený do ruličky, který nosil přes rameno a starý meč, který už vypadal, že nejlepší léta má už dávno za sebou.

„Jsem Shenno, válečník od Černého jezera a ty mě tu nenecháš přespat?!“ zakřičel mladík na svalnatého hospodského, který se mu sice nevyrovnal výškou, ale silou určitě.

„Ne, jsi možná tak Shenno, odpadlík od Černého jezera, padej spát někam pod strom, když nemáš na zaplacení!“ zasmál se přes prošedivělý plnovous, kopl na ležícího mladíka jeden kámen u cesty a zmizel ve dveřích svého hostince na křižovatce dvou cest.

Shenno konečně vstal. Ulevilo se mu, že padl pouze do bláta a ne do něčeho horšího, ale to neměnilo nic na tom, že byl špinavý, unavený, hladový a navíc i ponížený před celou hospodou, protože mu nebylo vyhověno.

Před deseti lety, když ho otec zanechal u Černého jezera, dostal od mistra Tanga hnědý provázek, který mu přetáhl přes krk a řekl, aby ho nikdy nesundaval. Shenno tak učinil. Věděl, že za každou splněnou zkoušku dostane korálek, který navlékne na provázek a ukáže tak světu, jakým mužem je. Hnědý korálek za umění přežít v divočině, zelený za rozeznávání bylinek, červený za ovládnutí jízdy na koni, žlutý za lukostřelectví a modrý za umění boje s mečem. To byl jediný korálek, který Shenno nezískal, ač se mu v boji s mečem nikdo nikdy nevyrovnal.

A protože nezískal korálek, nemohl se nazývat válečníkem od Černého jezera, ale pouze nickou s korálky na krku. Přesto však pokoušel nepozornost hostinských a snažil se získat nocleh a jídlo zadarmo. Skoro nikdy neuspěl.

„Do háje se všim,“ zaklel, přehodil si přes rameno spací vak, na opasek si připnul meč, který schovával ve staré kožené pochvě a vydal se po jižní stezce dál. Doufal, že najde jiný hostinec, kde přespí nebo alespoň jezero, kde se umyje a strom, pod který si lehne.

Nenašel však ani jedno. Jediný vodní tok poblíž jižní stezky byl skoro vyschlý potok, kde si stěží umyl zablácená záda, namočil si vlasy, aby mu nebylo teplo a vydal se dál. Byl by se z potoka napil, ale jeho hnědý korálek naznačoval, že není hloupý a v divočině přežít umí. Věděl, že napít se stojaté vody by mu mohlo vážně ublížit.

Letní slunce, které ho doprovázela na kamenité cestě, mu začínalo vadit. Takřka nic neviděl, sužovala ho žízeň a cítil, že mu rudnou ramena. Musel klít nad svou vlastní hloupostí, protože před třemi dny se rozhodl, že prodá svůj lehký kabát a vzdušnou košili za pět měďáků. Za to si pořídil jeden nocleh, trochu piva a večeři.

„I žebrák byl bohatší než já, tse,“ odsekl stroze při vzpomínce na otrhaného muže ve starém oblečení, co s nim obchod uzavřel.

Mohl ujít dva tisíce kroků, než narazil na další rozcestí, tentokrát bez jakéhokoli hostince. Zastavil se přesně uprostřed křižovatky, podíval se vlevo, vpravo, před sebe, dokonce i za sebe. Netušil, kam se vydat dál, netušil, kde byl, protože se nikoho v hostinci nezeptal. Byl na jihu? Na severu? U moře? Nebo se blížil ke spáleništi na západě?

Nakonec se musel podívat na rozcestník, dlaní si zakryl letní slunce, přimhouřil zrak a četl z cedule.

Zaujal ho jeden směr, který vedl na východ. Stálo tam ‚Černé jezero.‘

Na mysl mu přišla jedna vzpomínka, zatnul zuby, sevřel pěsti a podíval se na cestu, která vedle od Černého jezera.

Přemýšlel, usilovně přemýšlel, kam se vydat. Měl se poníženě vrátit k Černému jezeru a prosit mistry o odpuštění a vyučit se modrému korálku? Měl jít co nejdále od jezera a putovat do hor? Nebo měl zahodit minulost a jít poslední možnou cestou k hranicím a riskovat potyčky s jinými národy?

„Shenno patří jenom jednomu místu v téhle zemi,“ odsekl si stroze pro sebe, poupravil si meč na svém boku, instinktivně se dotkl svých korálků na krku a vydal se k místu, které mu bylo deset let domovem, i když věděl, že ho nikdo nepřivítá s otevřenou náručí, ale s ohrnutým nosem, posměšky a nenávistí.

„Ale svých činů nelituji,“ připravoval si řeč. Věděl, že se bude muset před mistry obhájit, aby mohl znovu vejít do učení a chtěl být připraven.

Ale s tímhle mě akorát poženou ven rychleji než posledně, uvědomil si. Větu o tom, že činů nelituje, raději ze svého proslovu vyškrtl a zrychlil svou chůzi, aby k jezeru dorazil do setmění.

•••

Černé jezero získalo svůj název od barvy své hladiny. Zdálo se, že do něho někdo vylil obrovské množství tuže, sluneční paprsky se odrážely na klidné hladině, všudypřítomné oblázkové pláže vybízely k házení žabek a ryby, které se občas mihly na hladině, lákaly chlapce k tomu, aby si prozkoušely své rybářské schopnosti.

I přes svou krásu bylo jezero málo navštěvovaným místem a nebýt kláštera na jeho západní straně, bylo by zcela opuštěné.

Jezero bylo krásným místem, klidným, mírumilovným, ale ta budova za ním byla pravým opakem. Mohutné kamenné zdi vysoké jako dva dospělí muži v kouřové barvě a za tím budova jenom zdánlivě se podobající obyčejnému klášteru. Všechno to působilo smutně, ponuře, ale přesto to místo bylo domovem pro desítky sirotků, opuštěných, prodaných anebo zkrátka nechtěných chlapců. Shenno patřil mezi sortu těchto chlapců, i když byl jednou ze zlatých výjimek – byl do kláštera poslán otcem, který si přál, aby syn kráčel v rodinných šlépějích.

Jezero bylo osvícené pouze slabými paprsky dorůstajícího měsíce, když k němu Shenno unavený, vyhladovělý a žíznivý došel. Smočil si v jeho teplých vodách zničené bosé nohy, opláchl si obličej, zpocené tělo a přemáhal nutkání, aby se napil. Celého dne nepozřel ani lok jakékoli tekutiny a bylo to na něm poznat.

„Mistr Tang mi nabídne vodu dřív, než projdu branou,“ uklidnil sebe samého, sebral poslední síly a vydal se po břehu jezera k mohutné bráně kláštera.

Vzpomínal ty poslední kroky na to, jak do toho kláštera přicházel poprvé. Jeho otec, Velký Wen ho stále držel za ruku, táhl ho za sebou hlubokým sněhem, hlasitě dýchal mrmlal, že až se znovu setkají, tak nebude jeho syn pouze Shenno, ale bude mít svůj vlastní titul, jako má on sám, jeho bratr, otec, děd i praděd.

Uběhlo od toho dne takřka deset let a od té doby Shenno svého otce nespatřil, nezískal ani titul a věděl, že bez něho by se k otci vrátit nesměl. On popravdě ani nechtěl, nepřál si znovu potkat muže, který ho odvedl na místo, které z počátku nenáviděl, dokud se se svým osudem nesmířil. Pro Shennovu smůlu a úlevu také neexistovala šance, aby otce potkal.

Zastavil se před branou, zvedl ruku, zhluboka se nadechl a chtěl pěstí zabouchat, aby dal najevo, že chce vstoupit dovnitř, ale zastavil se. Jeho ruka zůstala viset ve vzduchu, dech se mu zastavil.

Mohl vůbec zaklepat? Netušil. Udělal mnoho věcí, mnoho špatných věcí, které mu zajistily, že byl v klášteře bit jako pes a nenáviděn všemi mistry, až na mistra Tanga, a jeden jeho čin byl natolik zlý, že byl z kláštera vyhnán, i když byl jedním z nejlepších.

„Nemůžeš se nazývat válečník od Černého jezera a nemůžeš získat titul, pokud nectíš naše zákony,“ řekl mu mistr Tang. A to byla poslední slova, co od něho před dvěma lety slyšel. Žádné sbohem nebo přání dlouhé cesty, pouze poslední poučení a poslední přísný pohled mistra lukostřelectví.

Nejdříve to Shenno všechno bral jako dobrou zprávu. Však nikdy nechtěl vstoupit do kláštera, nikdy by nesložil přísahu, kdyby ho noc předtím jeden starý mistr surově nezbil na rozkaz jeho otce, nikdy by nezískal jediný korálek, kdyby nebylo Arrina, jeho jediného přítele, a jeho prošení.

První dny po vyloučení z kláštera pouze pil, slavil, utrácel darované peníze a užíval si svobody, ale pak přišla krutá rána osudu. Přišel o všechny peníze, neměl kam jít, nikde ho nechtěli. Chtěl se přidat k městské hlídce, ale musel prokázat, že je bojovníkem, ale to on nemohl, protože neměl poslední korálek.

Zkoušel štěstí v mnoha městech, přesvědčoval velitele, že nepotřebuje pitomou kuličku s dírkou, aby byl zdatným šermířem, ale nikdo nechtěl přijmout mladého chlapce, co byl vyloučen z kláštera.

Pokoušel se tedy vyučit řemeslu, ale byl marný. Klášter ho naučil s mistry bojovat o to, kdo je lepší, ale kovář, mlynář i jiní chtěli poslušnost a to jim on nikdy nedopřál.

Shenno se tak dva roky protloukal životem, více než tisíckrát porušil přísahu, kterou složil a nenáviděl se za to. Ač to všechno dělal nedobrovolně, boj i klášter se stal jeho domovem i životem a on porušoval všechny zákony.

Řekl si, že pokaždé, kdy poruší přísahu, udělá sto kliků. A možná proto mu i po dvou letech bez tréninku zůstala svalová hmota, protože přísahu porušil více než mu bylo milé.

Pořád držel pěst ve vzduchu, přehrával si své hříchy v hlavě, klel sám nad sebou a nedokázal se donutit k poslušnosti.

„Shenno,“ šeptl své vlastní jméno a doufal, že se přiměje zaklepat. Ale nic.

Zachránil o fakt, že ho z hradeb musela vidět noční hlídka, protože malé dřevěné okénko v bráně se otevřelo a na druhé straně stál s loučí přibližně čtyřicetiletý muž s hlubokou vráskou od úsměvu a kaštanovými vlasy po ramena.

„Kdo jsi a o co žádáš?“

Shenno poníženě sklopil hlavu, než řekl: „Shenno, odpadlík, žádám o audienci u velmistra.“

•••

Cítil se stejně poníženě jako toho dne, co ve vrcholu té věže stál poprvé. Tehdy měl na obličeji zaschlou krev, zlomené dva prsty na levé ruce a na bedrech měl tři rudé pruhy od rány rákoskou, kterou ho jeden mistr zbil předtím, než ho dovedl k tehdejšímu velmistru Rothovi. Tehdy byl Shenno v klášteře pouze druhý den, poprvé se popral s chlapcem s velice světlou pletí a až platinovými vlasy, který ho nazval ušmudlaným divochem.

Jediné, co mu tehdy velmistr Roth řekl na jeho chabou obhajobu bylo: „ale ty jsi Divoch ze severu a seš špinavý až za ušima.“

Od toho dne Shenno velmistra Rotha nenáviděl, i když chlapce s platinovými vlasy začal mít rád. Možná kvůli tomu, protože ve chvíli, kdy byli po prvním pokárání od velmistra propuštěni, řekl: „ten dědek smrdí jako nemytý boty. A stejně tak vypadá.“

Shenno nedokázal určit, zda se mu ulevilo nebo ne, když v dubovém křesle velmistra nespatřil páchnoucího starce Rotha se spleteným plnovousem, ale stárnoucího mistra – nyní už velmistra – Tanga s prošedivělými spánky, stejně přísnýma, ale zároveň milýma očima a pěti korálky na krku, které kromě jednoho tygřího zubu, který značil mistra, doplnil i zub druhý, znak velmistra.

„Shenno,“ oslovil ho velmistr tím hlasem, který mu naháněl husí kůži, ale zároveň mu zněl jako pohlazení po rozcuchaných vlasech a objetí od otce, které nezažil. „Po jak dlouhé době ses vrátil do našeho kláštera?“

Ponížený Shenno otočil hlavu do strany, sklopil onyxové oči k zemi a takřka neslyšně odpověděl, že se vrací po dvou letech.

„A po kolika letech ti velmistr Roth povolil návrat, Shenno?“

„Nikdy, velmistře,“ odpověděl Shenno tak poníženě, že se musel zasmát nad svou vlastní naivitou.  Před návratem netušil, že bývalý velmistr zesnul, jak tím pádem mohl jenom pomyslet na to, že ten, koho nazýval tolik let starou botou, by ho vzal zpět?

„Nikdy ještě neuběhlo, Shenno,“ pronesl s klidem velmistr Tang a opřel se ve svém křesle s tygří kožešinou přes opěradlo.

To neustálé opakování jméno hříšníka bylo to, co ho nejvíce ničilo a velmistr Tang to poznal už před lety. Byl vynikajícím v pronikání do lidské duše a čtení ve svých žácích. Hledal jejich slabiny, nutil je tím k poslušnosti a slabinou toho severského Divocha s černýma očima bylo jeho jméno. Viděl, všímal si, jak Shenno při každém oslovení skloní hlavu, jak se nahrbí, jak přivře oči, cítil jeho slabinu a využíval ji, aby ho nutil cítit se špatně pro jeho hříchy.

„Velmistře, prosím,“ zasténal Shenno s husí kůží po celém těle.

Přišel si, jako kdyby stál nahý před celým světem. Cítil se maličký, zrazený, opuštěný, nechtěný…

Srdce i žaludek se mu zcvrkly, nemohl dýchat, potil se, kolena ho sotva unesla, ale přesto se nemohl ani pohnout. Bál se, že ho velmistr vyženě, že už nebude chtěný ani tam, kde se cítil jako doma.

„Shenno, pověz mi. Kolikrát si obíhal Černé jezero? Kolikrát tě mistři uhodili rákoskou? Kolikrát si cvičil zcela sám uprostřed dvora v dešti, po kolena v bahně a promrzlý na kost?“

Tentokrát se Shenno odhodlal na bývalého mistra podívat, ale nezvládl to na moc dlouho, bylo ponižující vyslovit to číslo. On to číslo vlastně ani říct nemohl, protože ho neznal.

„Každičký den od začátku tvého učení, Shenno,“ odpověděl za něho velmistr.

Ale ten proklatý hříšník si byl jist, že tolikrát to nebylo, bylo pár dní, kdy sekal latinu nebo měli mistři dobrou náladu, ale pravdou zůstávalo, že to byla více než půlka dní tam.

„A kolik hříchu si spáchal, za ty dva roky, cos nebyl naším členem?“

„Více než sto,“ odpověděl už jistě.

„Jaké hříchy?“ vyptával se velmistr dál.

Shennovi se zauzloval jazyk. Copak to mohl říct? Kdyby mlčel, velmistr by si to vynaložil tak, že udělal nejhorší, ale kdyby promluvil, pochopil by, že to nejhorší udělal. Ale raději mlčel, odmítal se přiznat.

Velmistr Tang ale odmítl fakt, že nedonutí Shenna říct své hříchy, šel na něho jinou cestou.

„Okradl si?“

Shenno přikývl.

„Napadl nevinné?“

Další přikývnutí.

„Podváděl?“

Polknutí a posléze další pokynutí hlavou.

„Zabils?“

Shennovi se stáhlo hrdlo. Věděl, že se na to velmistr zeptá a bál se toho ze všeho nejvíce. Styděl se přiznat, že zabil, proto mlčel.

„A koho, Shenno? Starce? Muže? Ženy? Děti? Cizince? Jací chudáci přišli o život tvojí rukou?“

„Všichni jmenovaní, pane,“ chroptěl Shenno zlomeným hlasem.

Velmistrova tvář se za celý rozhovor ani trochu nezměnila. Kamenná, bez přestávky sledoval svého bývalého učně, ruce měl spojené ne těžkém stole, který byl z velké části pokryt svitky a také mečem, který musel Shenno na pozemku kláštera odevzdat.

Ale po poslední odpovědi velmistr vstal. Obešel svůj stůl, postavil se před odpadlíka a poručil mu, aby se narovnal.

Shenno tak učinil, rázem se na svého mistra díval shora, protože dosáhl výšky svého otce a nebylo obvyklé, že by se někomu díval zpříma do očí.

„Před deseti lety jsme tě násilím donutili složit přísahu. Takřka jsme tě ztloukli do bezvědomí, druhého dne ses nemohl ani hýbat, třetího dne se ti zanítila rána na předloktí a dodnes tam máš jizvu.“ Přitom poukázal na Shennovu levačku, kde se skutečně jedna ošklivá jizva nacházela. „Pár měsíců poté si skládal první zkoušku, získal si hnědý korálek, ale předtím, než jsme ti ho dali do ruky, dostal si na výběr. Mohls opustit klášter a jít si vlastní cestou, domů, do učení, kamkoli. Ale tys prohlásil, žes nevydržel naše rány jenom kvůli tomu, abys následně zbaběle odešel. Přijal si první korálek a s tím i zodpovědnost válečníka. Nehřešil si, pouze porušoval naše pravidla, ale jednoho dne jsi byl z našeho kláštera přeci jen vyloučen, protože tvůj první a poslední hřích zde nemohl být prominut. A kvůli čemu, Shenno? Abys kradl, podváděl a vraždil dál? Doufali jsme, že se po pár měsících vrátíš se skloněnou hlavou a omluvou, ale co? Ty se vrátíš a doznáš se ke stovkám dalších hříchů?“

Shenno na ty otázky neuměl odpovědět, takže jenom mlčel a provinile se díval bývalému mistrovi do očí.

„Přeji si, abys zítřejšího poledne opustil náš klášter a tentokrát navždycky. Jestli odejdeš dřív, nechť na tebe Bohové sešlou kletbu horší než Peklo samotné,“ ukončil to mistr, uchopil Shennův poničený meč do pravé ruky a mrštil s ním do kamenného krbu, aby mu naznačil, že v očích Bohů i lidí ztratil jakoukoli úctu.

„Co mám do toho poledne dělat, velmistře?“ zeptal se Shenno sklesle.

„Omlouvat se a všem,“ ukončil to velmistr a poslal mistra, který měl té noci stráž, aby Shenna doprovodil do stájí, které pro něho tu noc měli sloužit jako ložnice.

Toho večera byl Shenno natolik ponížen, že se bál poprosit i o vodu a proto počkal, až zůstane ve stáji sám pouze s pár hřebci a pak se napil z jejich koryta a snědl trochu jejích píce, aby uklidnil jeho hladem zpívající žaludek.

Ke spánku ulehl až několik hodin po rozhovoru s velmistrem, do té doby ležel v píchajícím seně polonahý, promrzlý, snažil se zahřát ve spacím pytli, který si před dvěma roky sešil z několika různobarevných látek a zpytoval své svědomí, ale nemohl, protože mu v hlavě zněla pouze přísaha, kterou před lety složil a tolikrát porušil.

 Můj otec je síla, mojí matkou je smrt, sestrou utrpení, bratrem agónie, má manželka je víra, mým synem jest odhodlání, mojí dcerou odvaha a já jsem meč. Každá jizva pouze kuje lepší ocel, každý nepřítel brousí ostří, tlukot mého srdce určuje, jak dlouho budu mečem. Až mé srdce přestane tlouct, meč se zlomí a upadne v zapomnění. To jsem já. Já jsem mečem.

Takto zněla slova, která té noci ukolébala Shenna k bezesnému spánku.