Pršelo. Poslední dny pršelo takřka bez přestání.

Schovali se v lese, Kopal by uvázán u jednoho mohutného stromu, Safírový lev se choulil v jeskyni, do které by se Shenno se svou výškou jen tak tak natáhl. Ale neudělal tak, nechal uvnitř krále, na okraji jeskyně rozdělal oheň a sám seděl na půl v dešti, opíral se o chladný kámen a přežvykoval suché hovězí, které koupil ve městě. Bylo to jediné jídlo, co bylo cenově dostupné a prodávalo se na kraji města, kde ho městská stráž nemohla vidět.

„Zmoknete, Shenno, a budete prochladlý,“ promluvil král ve stínu jeskyně, kterému tvář jenom zlehka ozařoval plamen rudooranžového ohně, který mezi nimi praskal a plápolal.

„Poslední noci jsem byl na dešti stále a navíc jsem v něm spal, jeden den navíc mi už neublíží,“ odpověděl Shenno s pohledem do hustého lesa.

Safírový lev mlčel, hypnotizoval Shenna svým pohledem méně než pět sekund, posléze se zamračil, pootevřel zlehka ústa, ze kterých nic z počátku nevyšlo, až nakonec jednoduchá otázka: „Bojíte se uzavřených prostorů, je tomu tak?“

Po zádech Divocha přejel mráz, i když venku bylo poměrně teplo. „Proč myslíte?“ zeptal se.

„Bál jste se vkročit do kaňonu a pak jste měl skoro furt zavřené oči, nemýlím se?“

„Nemýlíte,“ povzdechl si Shenno.

„Není to důvod, proč jste přišel o prst? Nemohl jste se schovat do jeskyně a na suchém místě si rozdělat oheň, že?“ ptal se král dál.

Když si Shenno myslel, že jenom on je dobrým pozorovatelem, ukázalo se, že i král si umí všímat drobností na lidech a skládat si je do souvislostí a faktů.

„Je to ten důvod,“ polkl Shenno a instinktivně si promnul kožené boty na špičce, kde bylo trochu prostoru pro jeho chybějící prst.

„Proč se bojíte?“

Shenno neodpověděl.

„Nemusíte odpovídat,“ omluvil se na to král poníženě a opět se začervenal.

„V pořádku,“ odmlčel se Shenno a konečně ke králi otočil hlavu, opřel se o mokrou stěnu jeskyně a snažil se říct všechno v co nejkratším čase. „V klášteře jsem byl jediným Divochem. Mohlo se to stát po dvou nebo třech týdnech mého žití tam, když skupinu starších chlapců napadlo, že by se ten Divoch mohl umýt. Shodili mě do studni, zavřeli ji a následně odešli. Neuměl jsem plavat, v horách nebyla možnost, jak se to naučit. Držel jsem se mermomocí děr v kamenech a ve spárech, mrzl jsem, nikdo mě neslyšel volat o pomoc. Nebyl tam ani ždibec světla, pouze tma, strašlivá ozvěna, studená voda a přibližující se stěny. Po pár hodinách mě jeden kluk vytáhl, ale… Zatímco strach z vody jsem překonal ve chvíli, kdy přišlo léto a on mě naučil plavat ve volných chvílích, nikdo mě už neodnaučil myslet si, že se ty stěny přibližují…“

Neviděl do králova obličeje, nedíval se na něho a tak si jeho výrazu nevšiml, pouze poslouchal slova: „Proč Vás hodili do studny? To nikdo nezakročil?“

„Klášter chce vychovat muže. Když projevíte slabost, musíte odejít. A žalování nebo prošení o pomoc předtím, než mi půjde o život, by bylo zbabělostí a vyhazovem. Po pár měsících jsem se s tím naučil žít. Ti, kteří byli jiní, si na tenhle fakt museli zvyknout.“

„Byli tam i další, co se od jiných odlišovali? Jiný Divoch tam podle Vás nebyl, tak kdo?“

„Jeden kluk, sirotek, měl téměř bílé vlasy, bledou pokožku, světlé oči a zešikmené oči. Zcela jiný, než všichni ostatní, ale v klášteře byl od miminka, vychovali ho mistři, byl tak trochu pod jejich ochranou, takže si ostatní netroufli na něho vztáhnout ruku, ale ano… I on byl jiný,“ přikývl Shenno, ale Arrinovo jméno opět nezmínil. Bál se ho jenom vyslovit.

„Myslíte mistra lukostřelby?“ zeptal se král zaujatě.

Shenno ztuhl, ale nervózně přikývl s otázkou, odkud ho zná.

„Královský rádce si přál, abych následoval otcův zvyk navštívit čas od času kláštery. Navštívil jsem před pár měsíci právě Černé jezero a zaujal mě právě jeden jejich mistr, který vypadal, jako kdyby byl uplácán z čerstvě napadaného sněhu. Myslíme toho samého muže?“

Shenno souhlasně přikývl.

„Galantní muž. Nabídl jsem mu, že by se mohl přidat do královské gardy, vypadal jako statný voják, kterého je pro klášter škoda, ale odmítl se slovy, že v klášteře vyrostl a nejraději by v něm také zemřel.“

Shenno přitakal, že takový byl vždycky a nedivil se mu. Jiný domov než klášter nepoznal, měl důvod tam zůstat.

„Ptal jsem se ho, co způsobilo, že válečník jako on má kůži i vlasy v barvě nevinnosti, ale pověděl mi, že na to znají odpověď pouze Bohové. Myslím si, že Bohové toho muže obdařili něčím, čeho by si měli všichni vážit,“ zamyslel se král nahlas.

Královo smýšlení o Arrinovi se mu moc nelíbilo. Možná to bylo tím, že zatímco špinavý Shenno a bílý Arrin byli terčem provokace pro jejich odlišnosti, kterou na nich ostatní nenáviděli, pro krále byla Arrinova odlišnost něčím zajímavým, co ho nutilo o něm mluvit jako o obdařeném Bohy. Záviděl Arrinovi, že on byl pro jiné zajímavým a poutavým, když byl jiný, zatímco on musel podepisovat dekrety, že se nikdy už nepodívá do nejkrásnějších měst a míst v jejich zemi.

Ze žárlivosti by Shenno řekl nejraději něco ve smyslu, že není galantní, že je to bastard, myslí jen na sebe, je chamtivý, ale nemohl. Lhal kováři, protože to bylo pro ochranu krále, ale o svém nepokrevním bratrovi si nedovolil lhát. Hanba by ho bičovala po zbytek života.

„Měli bychom se raději prospat,“ ukončil Shenno konverzaci, zabalil se do svého pláště, natáhl si kapuci a natočil se čelem ke zdi, aby na krále neviděl.

Ten mlčel, snad přemýšlel, proč byla jejich konverzace tak rychle ukončena. Popřál Shennovi dobrou noc, schoulil se na nepohodlné zemi, kterou překrýval ne moc pohodlný spací pytel a pokusil se usnout, i když se viditelně třásl strachem. Uklidňoval se však faktem, že je tam s ním někdo, kdo dosáhl šesti korálků.

•••

Shenno znal mnoho lidí mnoha národností, vyznání, znal jejich historii, zvyky, znal jejich národní písně. A právě kvůli písním věděl jednu věc.

Rhios byla zemí bitev, válečníků, krve a smrti.

Alespoň tomu tak bývalo ještě v době, kdy se Divoši skrývali ve svých horách a pro Rhios byli označeni jako nepřátelé. Byla to také doba, kdy se vedly časté války s Lilji, muži umírali denně po tisícovkách a lidé se báli toho, co jim přinese druhý den. Od té doby se toho hodně změnilo, válka s Lilji z velké části skončila, Divoši byli přijati jako jedna z národnosti Rhiosu, ale nikdy nebyli zcela přijati.

Válečná období Rhiosu byla časem, kdy vzniklo nejvíce písní. Převážná z nich pojednávala o bojích a smrti a tak tomu zůstalo. Lidé Rhiosu měli potřebu zpívat a psát o svých válkách, o krvi, umírajících a zmrzačených. V tomhle se od nich Divoši lišili.

Když byl Shenno ještě dítětem se všemi prsty na nohou a otec mu násilím splétal na hlavě copánky s rudými pentlemi, matka mu zpívala. Zpívala o slunci, lásce, horách, o Bozích… Shennova nejoblíbenější byla píseň o ledovém Bohu Leofarovi. Ta píseň byla nejdříve smutná, byla o malé Divošce, která se ztratila v horách v bouři. Hodiny, ale možná i dny bloudila v bílé vánici, volala své rodiče, třásla se zimou a slzy měla zaschlé na tvářích, rty promodralé a chladem nemohla už pohnout ani prsty. Na pokraji svých sil klesla k zemi a prosila Bohy o pomoc. Přes silnou vánici ji však žádný neslyšel, až na jednoho. Přišel k ní, vzal dívenku do ledové náruče a nesl ji pryč. Myslela si, že zemřela, že se jí zmocnila Smrt, ale nebylo tomu tak. Vánice slábla, zatímco ji něco neslo sněhem. Byla unavená, oči měla zavřené, chtělo se jí spát, ale vzdálený hlas jí napovídal, aby nadále bděla. Najednou ji její zachránce položil před jeden dům, zaklepal na dveře a odstoupil co nejdále od dveří, aby se ho nedotklo to teplo, když lidé otevřeli. Odnesl dívenku do její vesnice, uklidnil bouři, která Divochy sužovala po několik dní, uklonil se lidem a zmizel v podobě několika sněhových vloček.

Divoši uctívali mnoho Bohů, stejně jako jiní, ale Leofar byl jenom jejich. Nikdo jiný jeho existenci nepřijímal, protože sníh a mráz byl na jiných místech Rhiosu vzácným úkazem v těch nejchladnějších zimách, zatímco v Divokých horách byl takřka furt.

Leofar se v jejich mytologii popisoval jako bílý muž s ledovýma očima. Shenno ho jednou popisoval Arrinovi, který se smíchem akorát odvětil: „takže já jsem Leofar?“

Mnohokrát Shenna napadlo, že by to mohla být pravda. Vypadal tak, jak ho pověsti popisovali, slunce ho pálilo a ty ledově modré oči měl také. „Možná jo,“ odpověděl Shenno.

Shennova matka byla zvláštní žena. Moc si na ni nepamatoval, nejčastěji vzpomínal pouze na to, jak jeho a otce z dálky pozorovala, jak mu zpívala zastřihovala jeho nerovné vlasy, když si na protest usekl zapletené copánky, i když její hlavu zdobilo velké množství podobných copů s pentlemi.

Měsíc na obloze byl obrovský, marně se snažil dostat skrze husté větve stromů, ale Shennovi ten jeden paprsek stačil. Opíral se o stěnu jeskyni, dýchal noční vzduch plný deště, který už ustal, snažil se usnout, ale nešlo to. Bděl dlouhé hodiny, tiše si zpíval píseň o ztracené dívce a ledovém bohu, vzpomínal na to, co bylo a nemohl se zbavit myšlenky na to, kde je jeho matka. Naposledy ji viděl v horách, když ho otec vedl pryč, ale to je už desetiletá historie.

„Když v té chvíli poslední vločka sněhová… odlétla,“ vydechl Shenno se zavřením očí.

Byl zvyklý na to, že poslední roky byl po nocích sám. Nikdo ho nerušil, on nikoho nerušil a na nikoho nemusel dávat pozor. Teď si tyhle věci neuvědomoval, zpíval si a neuvědomoval si, že by někoho mohl jeho hlas odrážející se do jeskyně probudit.

„Umí všichni Divoši takto zpívat?“ zeptal se zcela probuzený král, který se ještě choulil v rohu jeskyně a upíral safírový zrak na Shenna, který k němu pozvolna natočil hlavu.

„Všichni ne. Můj otec byl strašný zpěvák, matka uměla naopak krásně,“ odpověděl mu polohlasem.

„Asi je dobré, že jste po matce,“ zamyslel se král nahlas s úsměvem na jeden koutek. Zvedl se, Shenno slyšel jeho kroky, jak přešel k němu ven a usadil se na ledový kámen jenom pár centimetrů od něho.

„Lepší, než být po otci,“ odsouhlasil to Shenno tak na půl. Svým způsobem byl rád, že nebyl jako jeho otec. Neměl toho muže rád, protože mu udělal hodně zlých věcí a málo dobrých. A opustil ho. To bylo to nejhorší, co kdy provedl.

„Umíte více písní?“ otázal se Safírový lev.

„Umím písně, které byste neměl rád. O válkách, o nemravnostech, hříšnících a krvi – písně Rhiosu. Divošské si už nepamatuju, jenom tuhle jedinou.“

„Je to pěkná píseň,“ uznal král s rozčepýřenými zlatými vlasy na hlavě. Když nad tím Shenno přemýšlel, jeho rozčepýření musel způsobit neklidný spánek na tvrdé zemi, na který král nebyl zvyklý. A možná i noční můry a přemýšlení nad tím dnem, který prožil.

„Také ji mám rád. Protože je nenásilná. Na rozdíl od Vašich písní,“ zamumlal Shenno a konečně i ke králi otočil hlavu.

„Cožpak vy nemáte písně o válkách?“

„Jenom pár. My zpíváme o hezkých věcech, abychom na boje a smrt zapomněli. Nejsme v tomhle ohledu jako vy. Vy máte píseň o tom, jak milence rozdělila smrt jednoho z nich a druhý si vzal život. My máme píseň o tom, jak jeden z nich překročil hory, zmrzlá jezera, prošel bouří a to jenom pro to, aby přinesl do vesnice ledovou růži, která podle pověsti neroztaje, pokud si jsou souzení. V té písni neroztála,“ rozmluvil se Shenno.

„Ledová růže?“ nechápal Safírový lev.

„Je to pověst. Má růst na vrcholku nejvyšší hory v Divokých horách, vypadá jako každá jiná růže, ale je celá z ledu a hrubší zacházení ji zničí. Pokud ji někomu darujete a ona neroztaje, znamená to, že je to vaše zpřísněná duše. Pokud ano… To písně a pověsti vlastně neříkají,“ zakroutil nesouhlasně hlavou.

Král mlčel, dlouho měl rty semknuté, než se zeptal: „Je někdo, pro koho byste se vydal tu růži najít?“

Shenno si nic dlouho rozmýšlet nemusel, ale přesto chvíli mlčel, než zakroutil hlavou a řekl, že nikoho takového nemá.

„A chcete, aby někdo takový byl?“ ptal se dál s jiskrou v oku.

„Záleží na tom?“ pokrčil Shenno rameny.

Král s překvapením poodtáhl hlavu.

„Divoši vymírají. Je nás méně a méně, naši muži umírají ve válkách, ženy umrzají v horách. Teď ne, teď trpí na jihu. A do hor ani nesmím, nikde jinde ta růže neroste… Je pro mě nemožné najít tu růži a protože jsem špinavý a nemám dostatečně placatý nos, je pro mě i nemožné donutit někoho, aby mne měl rád, výsosti.“ To oslovení Shenno zdůraznil jenom kvůli tomu, aby králi ukázal, že za tohle částečně může on.

„Ale… To přeci neznamená, že budete sám. A lidé se mění, když se Divoši přizpůsobí našemu životu, lidé na vás změní názor,“ mumlal král na svou obranu.

„Potkal jsem mnoho žen i mužů, kteří přísahali, že by se nikdy nedotkli a už vůbec by nepolíbili nikoho, kdo má tmavou pleť a černé oči a vlasy,“ zavrčel na to Shenno.

Po chvíli mlčení a jednom velkém zrudnutí král zašeptal: „Já se Divocha dotkl. A dokonce i svými rty.“

„Mého čela. Přikazuje Vám to totiž více než čtyři století stará etika,“ odsekl na to Shenno nenávistně.

Shenno toho mladíka považoval za zbabělce už od první chvíle, co ho viděl. Přišel mu tak, neviděl v něm krále a ani osobnost. Pouze malé kotě, které někdo přezdíval lvem.

Ale donutil se změnit na něho názor. Možná Divochy nenáviděl, ale buď byl odvážný a chtěl vyvrátit vše, co řekl jeho lid o Divoších, ač se jich sám bál a nenáviděl je, nebo byl prostě hloupý.

Nejdříve vyvrátil to o tom, že by se Divocha ani nedotkli. Položil mu ruku na hřbet ruky. Oproti té jeho byla menší, jemnější a strašně světlá, i na Shernediho měl král světlou pokožku, i když Arrinovi se vyrovnat nemohl. Pak i to druhé.

Kdyby měl zavřené oči, sotva by to pocítil, přišlo by mu, že se kolem něho pouze prohnal teplý vánek, ale on to viděl a viděl i to, co se stalo.

Králova tvář byla k té jeho neuvěřitelně blízko, viděl, jak se mu lehce chvějí oční víčka, viděl u tu nepatrnou pihu, která byla jinak skrytá pod vlasy a v neposlední řadě pocítil také ten velice jemný dotyk královských rtů na těch jeho, které si předešlé dny neustále kousal do krve.