To ticho začínalo být zlozvykem.

Nepromluvil, nereagoval. Pouze mlčel, díval se na někoho několik dlouhých minut bez jediné emoce ve tváři. Bledý, bez jediné jiskřičky v oku. Pak odvrátil zrak, díval se do země, v pěstech drtil svůj spací pytel a nezdálo se, že chce odpovědět.

Nejdříve Shennovi přišlo, že mu nevěří, jeho tvář tomu napovídala, ale pak, když mu v očích pohasla jiskřička, uvědomil si, že to Safírový lev vzal jako… zradu. Řekl mu dost ošklivých věcí o něm samotném, aby pak udělal něco, co všechno způsobilo.

„Dobrou noc,“ řekl Shenno nakonec tiše, lehl si, přetočil se tak, aby byl k němu zády a pokusil se usnout. Jenže spánek dlouho nepřicházel. Stejně jako minulou noc.

Kvůli únavě a tomu, že šli spát moc pozdě, vstali až ve chvíli, kdy slunce bylo vysoko na nebi a chýlilo se k poledni. Shenno vstal první, sbalil všechny své věci, pomocí dohořívajících uhlíků rozdělal oheň a vydal se do lesa pro cokoli k jídlu.

Našel pouze pár jedlých bobulí. Kdyby měl jakoukoli zbraň, lovil by, pokud by měl čas, nastražil by pasti, aby měli lepší jídlo, ale neměl ani jedno. Musel se spokojit s bobulemi, které v táboře rozdělil na dvě chudé půlky. Jednu snědl, druhou nechal ležet na plochém kameni, aby si je Sarfírový lev vzal, jakmile se probudí.

Mezitím vykartáčoval špinavého Kopala, rozpletl mu zamotanou hřívu a přetáhl ho na jinou část mýtiny, aby se napásl. Pak už uznal, že je čas, aby se alespoň trochu pohnuli.

Potichu se přiblížil k místu, kde Tyeran spal, klekl si na jedno kolena a dlouho se přemáhal, aby se ho dotkl. Stiskl rty, sledoval ten bledý až dětský obličej, ruku měl nataženou kousek od něho, všiml si, že se sám třásl. Stiskl pěst, zhluboka se nadechl, rozevřel dlaň, dotkl se ho a jemně s ním zatřásl.

„Vstávej. Budeme muset vyrazit,“ zašeptal, jakmile rozlepil jedno oko.

Na dvě sekundy se jejich pohledy setkaly, ale Shenno uhnul jako první, vstal a šel uhasit oheň.

Lev se posadil, poškrábal se na hlavě.

„Na kameni je pár bobulí… Víc jsem nenašel,“ řekl mu. Jakmile vstal, vzal jeho spací vak, složil ho a připnul na hřbet Kopala.

Už stačilo pouze počkat na to, až se nají. Sledoval ho, dával si na čas, vkládal si postupně do pusy jednu bobuli za druhou, až moc přežvykoval, mezi sousty si dával dlouhou pauzu. Podle výrazu v jeho tváři přemýšlel. Shenno se opíral o jeden strom, poklepával bosou nohou o tvrdou zem, začínal být pomalu netrpělivý.

„Pospícháme. Čím dříve budeme pryč z Lilji, tím lépe pro nás,“ procedil skrze zuby.

Jako na povel Lev vstal. Otřel si své ruce do kalhot, otočil se a se sklopenou hlavou přistupoval k Shennovi, ne ke Kopalovi.

„Já… Chtěl bych s Vámi mluvit,“ přiznal tiše, spojil ruce za zády a hlavu nechal stále sklopenou.

„Tak rychle,“ zahuhlal Shenno.

Ale mlčel. Sekundy se vlekly, Shenno začínal být netrpělivý. Už chtěl něco říct, když v tu chvíli promluvil.

„Neměl jsem to říkat. Možná nechci být králem, ale je to má povinnost vůči zemi,“ mumlal, „rád bych tedy… vzal svá slova zpět.“

Nahrbil překvapeně obočí. Více, než fakt, že vzal nakonec svá slova zpět, ho překvapila ta rychlost. Dával mu více dní. Je jako dítě.

„Nuže dobrá, výsosti. Vracíme se k původnímu plánu a to, abychom došli do Tamallynu?“ zeptal se.

„Ano,“ přitakal Safírový lev.

V duchu si Shenno lehce povzdechl, ale nakonec poslušně poklekl na jedno koleno, narovnal se v zádech, ruce si položil na jedno stehno a sklopil hlavu.

„Budu Vám sloužit dobře, Výsosti. A pokud bude situace vyžadovat, padnu pro Vás,“ pronesl tichým, ale pevným hlasem.

Věděl, co teď přijde. Zvedl lehce hlavu, i zrak, sledoval, jak se k němu přibližuje. Už po čtvrté pocítil jeho rty. Jemný dotyk rtů, dvakrát na jeho rty, dvakrát na čelo. Vždy mu jeho rty přišly vařící, jemné, ale najednou byly… ledové, odtažitém, sotva se ho přitom dotkl.

Safírový lev udělal krok dozadu, natáhl k Shennovi ruku, aby mu pomohl vstát. Ač Shenno nechápal, proč to dělá, chytil se jeho předloktí, snažil se, aby se králova ruka nedotýkala nových strupů od pout a vyhoupl se na nohy. Chtěl ho okamžitě pustit, ale vnímal ten stisk a došlo mu, že král jeho ruku jenom tak nepustí. Zvedl k němu zrak, chtěl vědět proč, napadlo ho, že chce ještě něco říct a měl pravdu.

„Slibte mi ještě něco,“ řekl pevně, ale s pohledem sklopeným k jejich rukou.

Sám Shenno sledoval jejich ruce. Vnímal hlavně to, jak moc jsou odlišní. Na jedné straně to byla ruka velká jako lopata, špinavá, zjizvená od zbytku krve z pout, do kterých ho poslední dny častokrát zavírali. Na druhé straně bledá hubená ruka s dlouhými prsty, které se jemně zarývaly do zjizvené kůže.

„Co Vám mám slíbit?“ zeptal se.

„Až tohle skončí. Pokud to někdy skončí a my budeme oba dva živí. Budete tam, kde řeknu. Nikde jinde.“

Naslouchal, ale nechápal, bezmocně nadzvedl jedno obočí a zeptal se: „Má služba Vám bude trvat do konce mého nebo Vašeho života? Takhle to myslíte?“

„Ne. Nebudete mi sloužit. Jenom budete vždy na blízku, ale oproštěný od jiných povinností.“

Chvíli si nebyl jistý, zda chce přijmout. Ale došlo mu, že pokud přijme, přijme tím i to, že nebude králem popraven za to, co mu provedl. Bude vězněný tam, kde mu řekne, ale to znamenalo být vězněm v královské blízkosti. Ve městě. V Králově výsluní… Ne na jihu, který by byl pro Divocha nehostinný a odsouzením k záhubě.

„Slibuji,“ polkl.

•••

Jeden se vezl, druhý vedle něho šlapal bosí a zpocený. Úděl pána a otroka, přetvářky pro Lilji pro Shenna začala být vyčerpávající a drásala mu nervy. Chodidla měl plná puchýřů, poškrábána, záda měl spálená od sluníčka a byl neuvěřitelně moc utahaný.

Ještě nevyšli z lesa. Procházeli po lesní cestě a tu tam potkali nějaké pocestné. Obvykle to byli obyčejní lidé z Lilji, obchodníci, statkáři a dokonce i pár tuláků.

Až do odpoledne se nic zajímavého nedělo. Pak už se to říct nedalo.

V dálce si Shenno všiml dvou koní. Statní koně, které využívala armáda, hádal. A nepletl se. Na hřbetech dvou koní seděli dva muži, vojáci, hádal dobře. Jeden měl u sebe luk, ten druhý na opasku připnutý dlouhý meč. Neměli na sobě plnou výzbroj a ani na obyčejnou hlídku nebyli dostatečně vybaveni. Zdáli se spíše jako průzkumníci. Nebo někoho hledali.

Ani ne za tři minuty se setkali. Shenno strhl Kopala ke straně cesty, sklopil hlavu k zemi, ale koutkem oka sledoval dva vojáky Lilji. Prohlíželi si ho, prohlíželi si krále. Něco na šíji Shennovi napovídalo, že je špatně.

Koně vojáků z Lilji je konečně minuli. Přidal do kroku, táhl Kopala silněji, přes rameno se ohlížel za dvěma muži.

„Výsosti?“ šeptl tiše.

„Ano?“

„Lidé Lilji… Mluvil jste s nimi v hostinci o Rhiosu?“

„No… Ne. Ale jeden stůl… Seděli tam vojáci, říkají, že pátrají po mužích z Rhiosu, že jim utekli,“ vykoktal ze sebe nechápavě.

Shenno měl jenom pár sekund na rozmyšlenou. Jestli se nepletl, v kaňonu, kde zahynul falešný král, mohl útok zorganizovat pouze Lilji nebo Roslinol. Roslinol však neměl důvody zabít krále, ale Lilji ano. A pokud zaútočili, musel vidět uniknout dva muže. A pokud se pak vydali ohledat těla a nebyli moc hloupí – nebo znali královskou tvář -, muselo jim dojít, že dva uprchlíci budou způsobovat problémy. Kdyby unikli dva obyčejní vojáci, jejich zpráva by mohla vyvrcholit v další otevřenou válku. Pokud by ti, co unikli, byli důležitější, ne-li král… Pátralo by se po nich všude.

Na druhou stranu, i obyčejní cizinci, kteří se zkrátka nelíbili, mohli být dle práva armády Lilji na místě popraveni, pokud se nejednalo o cizince putující s nabídkou prodeje zboží a vlastní armádou dvaceti mužů na obranu.

Výsledek Shennova přemýšlení byl stejný v obou případech.

Zastavil se, otočil a zaměřil svůj zrak na vojáka, který zrovna natahoval svůj luk.

Chytil královu nohavici, trhnul s ní k zemi zrovna ve chvíli, kdy nad královskou kšticí prosvištěl jeden šíp.

„Ti muži jsme my,“ procedil Shenno rychle mezi zuby.

Když už byla jeho výsost na zemi a bez šípu v hlavě, začínalo teprve to nejhorší.

Nejmoudřejší by bylo, aby se co nejrychleji oba dva dostali na Kopala a uháněli, dokud by je buď ti muži nedohnali nebo neztratili, ale jakmile Shennovi ta myšlenka probleskla hlavou, zvíře dostalo ze svých plic bolestný výkřik, vzepřelo se na zadní a kroutilo sebou, dokud se do jeho krku nedostal druhý šíp.

V té chvíli zbývalo už pouze zmizet, dokud voják s šípem natahoval tětivu a druhý připravoval svůj meč uhánějící kupředu.

„Běžte!“ zařval z plných plic na krále.

Chytil ho proti jeho vůli za límec košile. Bolest nebolest se rozeběhl do lesa, šlapal po jehličí, ostrých větvičkách, na šišky, snažil se kličkovat, aby nebyl snadným terčem, ale musel tak koordinovat i krále a způsobil tím, že nejednou narazili do stromu.

Výhodou však byla hustota lesa. Uhánět přes něj s koněm a mečem v ruce nemohlo být lehké, střílet do něj šípem ještě složitější.

Kompletní obraz toho, co se dělo a stalo, Shenno ještě v hlavě neměl. Věděl jenom, že musí utíkat. Vracel se směrem k řece, protože věděl, že by jim mohla zachránit život, pokud budou dostatečně rychlí.

Za zády slyšel křik. Vojáci na sebe řvali, jeden z nich se určitě musel začít prodírat stromy po svých, hlas druhého se vzdaloval. Král sténal bolestí a jestli se Shenno nemýlil, slyšel i tlumené vzlykání.

Zvuk řeky byl každým těžkým krokem silnější a silnější. Něco na tom Shennovi nesedělo, protože řeka tak hlasitá být neměla. Pokud tomu tak bylo, znamenalo by to, že se tam nacházel splav nebo něco horšího.

Popoháněl krále, sám se otáčel, voják jim byl v patách, ale běžel po svých, prodíral se lesem, ale přesto je doháněl.

„Shenno… Shenno!“ zakřičel z ničeho nic král z plných plic.

Shenno se přestal ohlížet na vojáka, podíval se dopředu a měl co dělat, aby včas zastavil.

Ten hluk se ukázal jako vodopád. Shenno zaklel. Jestli něco neuměl, byla to geografie. Nepamatoval si mapy, nevěděl, jak vypadají území a skutečně netušil, v jak špatném terénu se nachází.

Podíval se z kraje dolů, tipoval to na výšku deseti dospělých mužů… Ale jeho velikosti.

„Skočíme,“ rozhodl jistě, stále držel královu košili.

„Zabijete nás!“ bránil se král, který se zapřel nohama o zem, aby ho Shenno nemohl strčit.

„Nebo to udělá on, to je fuk, ne?“ zavřeštěl na něho, ohlédl se, ještě rychle vyhodnotil situaci, prohlédl si terén, hledal cokoli, co by použil jako zbraň, ale nic nenalézal.

Neměl na vybranou, opřel se vší silou do krále, který se snažil vzpírat, ale neměl na to.

Král se ty poslední metry k útesu vzpíral, ale Shenno byl silnější, i když byl unavený.

Žaludek měl stažený do velikosti švestky. Krve by se v něm nedořezalo, srdce mu málem proskočilo hrudníkem, když mu došlo, že to udělá, ale udělal to a strhl sebou i Safírového lva.