Záda ho bolela jako čert. Končetiny měl promrzlé, sotva je cítil a přísahal by, že mu mrznul i ten chybějící prst. Dal by cokoli za tu nejtenčí pokrývku na svém těle. Moc toho nenaspal, většinu noci sledoval hrbolek skrytý pod pokrývkou, který se občas překulil na jiný bok. Určitě měl nepohodlné spaní, nebyl na to zvyklý, ale bylo to mnohem lepší než to, co měl Shenno. Na zápěstí i na kotnících měl zaschlou krev, všechno ho neskutečně pálilo a bolelo, přál si, aby vyšlo slunce a král se probudil.

Krátce předtím, než vyšlo slunce, se s přemáháním překulil k místu, kde král položil kus chleba. Už byl okoralý, nechutnal dobře a bylo těžké ho sníst, když nemohl používat ruce. Představil si, jak kolem něco stojí všichni ti, které znal. Hlavně velmistr Tang, Arrin a otec. Stáli kolem něho, ohrnovali nad ním nos, smáli se tomu, jak se snaží najíst z pouhého suchého chleba. Spoutaný, promrzlý zbitý pes ležící v koutě pokoje v hostinci.

Zatnul zuby, zavřel oči a schoulil se do toho nejmenšího klubíčka, které zvládl. Řetězy zachrastily, z úst se mu vydal tichý sten. Vzpomněl si na zkoušku přežití. Na sníh, na to, jak musel být venku, protože se bál schovat v jeskyni, na hlad, samotu a ten strach, který ho doprovázel. Ani po těch letech nezmizel, byl stále tam, cítil se zcela stejně beznadějně. Bál se, že nepřežije těch posledních pár chvil, než se král probudí a odejdou.

Nakonec i usnul. Slunce už vycházelo, když pocítil konečně únavu, která mu dovolila usnout v nepohodlné pozici na tvrdé zemi.

Ale moc dlouho jeho spánek netrval. Uslyšel vrzání, pocítil kroky poblíž své hlavy, přibližovaly se, otevřel oči a hleděl na hnědé boty, které před pár dny koupil za prodanou zbroj.

Zvedl unavené oči, sjel krále pohledem, který před ním uhýbal zrakem a pomalu se posadil.

„Pojedeme dál,“ poručil král až moc chladně.

Shenno stěží vstal, nepožádal ho o pomoc, pouze se loudal za ním, pokoušel se nespadnout ze schodů, zrak držel sklopený a snažil se na sebe moc neupozorňovat a hlavně nemluvit.

Musel se schovat opět v rohu hostince, dokud si král nepopovídal krátce s hostinským a neoznámil mu svůj odchod. Až poté přišel syn hostinského, sundal Shennovi pouta, ale ten se neodvážil protáhnout nebo zasténat úlevou od bolesti – věděl, že nesmí vydat ani hlásku.

Venku bylo oproti ostatním dnům chladno, země byla mokrá, nebe se pomalu zatahovalo, nevypadalo to na pěkný den. Syn hostinského přitáhl Kopala, předal jeho otěže Shennovi, který nejdříve musel z povinnosti otroka pomoci svému pánovi vyhoupnout se do sedla, až poté převzal místo po Kopalově pravém boku a jakmile pán domluvil s hostinským, vydal se bosí na cestu po nerovné cestě, která vedle do lesa.

Počítal pro jistotu kroky, než se rozhodl promluvit. Nenápadně se ohlížel, zda je někdo nesleduje, nepřibližují se k nikomu a zda nehrozí, aby potkali pocestné. Jakmile se ujistil, že ne, konečně na krále od rána promluvil.

„Budeme odteď spát jenom venku. Peníze potřebujeme šetřit a mezi lidmi to je nebezpečné,“ zamumlal Shenno.

Král neodpověděl.

Shenno se rozhodl také nemluvit, držel pevně Kopalovu uzdu, snažil se vyhýbat ostrým kamenům, rozhlížel se kolem sebe a nakonec se i zastavil.

„Co se děje?“ zeptal se tiše Safírový lev.

„Slyším řeku,“ zamumlal Shenno.

„A to je problém?“

„Naopak,“ zakroutil hlavou, pokynul králi, aby slezl z koně a táhl ho skrze stromy tam, kde slyšel zurčet vodu.

Nejdříve si král myslel, že slyšet řeku na takovou dálku nelze, ale Shenno se nepletl. Udělali možná tak sedmdesát kroků, pak se řeka stala nejenom slyšitelnou, ale i viditelnou.

Říčka skrytá uprostřed lesa s průzračnou vodou a splavem, který způsoboval onen hluk. Shenno mlčky došel s koněm až k řece, aby se mohl napít, smyl z něho bahno, kterému nalezl na těle a poté ho uvázal k jednomu stromu, kde byl chráněn před slunečními paprsky, které si od rána našly cestu na obloze.

‚Doporučuju Vám umýt se. Kdo ví, kdy zase narazíme na vodu,“ poradil Shenno králi ve chvíli, kdy už byl po kolena ve vodě, nabíral si do dlaní chladnou vodu a namáčel si vlasy. Pak se posadil, voda mu sahala nad pas, zasténal, když se rozedřených zápěstí dotkla ledová voda, ale využil toho, aby krev smyl.

Jenže žádný pohyb. Král stál na břehu, hlavu skloněnou a nešel do vody.

„Bojíte se?“ zasmál se tiše Shenno, když se ze svého ramene snažil sloupnout bahno.

„Ne… Jenom nemám zrovna vodu rád,“ přiznal tiše.

„Takže se vyhýbáte celej život vodě? To není řešení,“ zakroutil hlavou.

„To ne, jenom… Moc velký prostor, proud a nejsem dobrý plavec.“

„Voda je tu po pas, tak malý zase nejste,“ zavrčel Shenno takovým hlasem, že cítil, jak mu právě všichni mistři v klášteře vrazili facku.

Jenže do vody nešel. Zůstal sedět na břehu, pouze si omyl nohy, opláchl obličej, ale dál nešel.

Shenno zůstal ve vodě dlouho, byl to blažený pocit, nohy ho už tolik nebolely, bolest na zápěstí i kotnících ustupovala.

„Možná by bylo lepší, kdybychom se vrátili. Nebo někde ztratili… Třeba bych mohl… zůstat v Lilji. Nebo dojít do Estorodu,“ navrhl někdo za Shennovými zády.

Otočil se k němu, sledoval sotva dospělého muže, který si objímal kolena, díval se na zem a pronášel slova, která zaváněla zradou.

„Můj domov je v Rhiosu,“ namítl Shenno. „A navíc s vámi nechci zůstat.“

Král odvrátil hlavu a šlo dobře vidět, že se ve tváři červenal.

„Tak já. Někde bych se ukryl, vzal si nové jméno a nebyl králem. Nechci jím být,“ navrhoval i nadále.

Shenno vstal. Voda z něho kapala, když přicházel ke králi, kde si sedl na měkkou půdu a sledoval ho. Vlasy mu padaly do tváře, pěsti měl pevně sevřené na stehnech.

„Chcete zradit zem?“ zeptal se ho vážně.

„Jsem pro ně mrtvý,“ pokrčil Safírový lev rameny a hlavu stále držel odvrácenou.

„Ano, co si asi myslí? Jsme bez krále, následovníka, ohroženi Lilji a na území pronikli vaši vrazi… Ta země se musí momentálně topit ve štěstí,“ vysvětlil mu přísným hlasem, jakým ho dříve kárali.

„Mají správce. Vládli osm let, zvládnout to, než najdou nového krále...“

Měl mu to vymlouvat? Měl mu snad i vrátit ránu, kterou mu včera uštědřil? Nebo ho měl znovu urážet, aby se vzpamatoval?

Šel na to jinou cestou. Pokrčil nad tím rameny a pronesl: „Fajn, když nejste už tedy král, nesvazuje mě k Vám už žádná etika.“

Král na něho překvapeně pohleděl.

„Vzdal jste se tímhle své koruny, ne? Aspoň přede mnou. Pro mě už král nejste, pro lid jste mrtvý… Už jste jenom… Tyeran, nepletu se? Tak zvedni zadek, Tyerane. Cesta do Tamallynu je dlouhá a ty začínáš chodit pěšky,“ obeznámil ho a pokynul ke Kopalovi, že je čas vyrazit.

„Proč do Tamallynu? Tam potřeboval král, ne já!“ ohradil se… Tyeran.

„Až tam mě svazuje jakási přísaha dovést tě živýho, potom si jdi kam chceš, ale do Tamallynu jdeš se mnou,“ vysvětlil mu, vyždímal si kalhoty a pokynul tomu drobnému blonďákovi, aby konečně vstal.

Jenže on furt seděl.

Zamračil se, přešel k němu, chytl ho za paži a vytáhl ho prudce na nohy, sklonil k němu hlavu a zašeptal: „Seš zrádce, přiznals to přede mnou… A já jsem největší hříšník, který kdy chodil po téhle zemi. Pamatuj si, že tě mám právo za tohle zabít; už nejseš můj král.“

„Ale jsem Váš pán, dokud nevyjdeme z Lilji, Shenno,“ pokusil se obhájit vyděšeným hlasem. Nesnažil se ani z Shennova sevření vymanit, pouze držel. „A pokud nejsem král, nesvazuje mě žádná povinnost vůči Rhiosu, že?“

Shenno přikývl v odpověď na obě dvě věci.

„Pokud jsem zběh z Rhiosu, nesvazuje mě ani náboženství?“

Zamračil se, ale zase přikývl.

„Takže nejsem hříšník. Jsem jenom jiný,“ ujišťoval se co nejopatrnějším hlasem.

Sice nedobrovolně, ale Shenno přikývl i na tohle.

„Tvoje otevřenost vůči tomu problému je až žaludek zvedající. Ale jak jsem řekl předchozí noc, nejsem jako ty. A vzhledem k tomu, že už seš prosté nic, jako většina lidí na tomhle světě… Ten problém mě už neohrožuje. A ani tvá slova nemají žádnou váhu.“

„Chováte se ke mne, jako kdybych byl tím nejhorším hříšníkem na světě… Ale vy jste určitě horší, než jsem já,“ špital Tyeran.

Shenno chvíli mlčel, v hlavě si přehrál své nejhorší hříchy – zabití nevinných. Zavrtěl hlavou, nesouhlasil s ním. Pro něho byl větším hříšníkem ten blonďák – protože Shenna přiblížil o něco více k peklu.