Kolem Černého jezera prošli bez zastavení a Shenno za to byl rád. Bál se, že by se král mohl rozhodnout navštívit učně, jako se to dříve dělávalo, když ještě žil Tyron Ostrostřelec. Shenno královu návštěvu sice nikdy nezažil, ale starší chlapci mu o tom vyprávěli. Tentokrát se bál, že by se král podívat k Černému jezeru chtěl a Arrin by tak viděl Shenna svázaného a navždycky by ho zavrhnul jako hříšníka, protože by si jeho situaci vysvětlit nenechal.

Družina naštěstí jela dál. Shenno byl připoután ke koni stejného vojáka jako předchozího dne, ale kůň hnal o poznání více. Krále od rána neviděl, byl někde v předvoji na svém bílém koni, zatímco Shenno byl v zadní části družiny.

„Budeme se tu spolu hnát ještě dva a půl dne, nechceš mi říct aspoň svoje jméno? Nebo odkud seš. Jestli od Černýho jezera, tak budu klidně hádat, pochybuju, že budeš o moc starší než já,“ volal marně na svého hlídače – ani se za ním neotočil a neokřiknul ho.

Shenno se do něho pokoušel hučet čtvrt hodiny, poté to vzdal, i na něho to mluvení bylo moc a všiml si, že čím více mluvil, tím více byl kůň popoháněn, až Shenno takřka běžel.

Ale po další čtvrt hodině na Shenna přišla jistá potřeba, kterou způsobil fakt, že předchozího večera vypil moc vína.

„Potřebuju čůrat,“ zamumlal ke strážci a dokonce dohnal jeho koně, aby šel chvíli po jeho boku. „Akutně,“ dodal s prosíkem v očích.

Strážný se na něho přes hledí své přilby nenávistně podíval, zamračil se, v modrých očích se mu odrazila zloba vůči Divochovi, ale svého koně zastavil. Jezdci poblíž se také zastavili, otočili se za svým spolubojovníkem, ale ten jim pokynul rukou, by jeli dál a seskočil ze svého koně, aby Shenna odvázal a odvedl k nedalekým stromům.

Je tak maličký… Stačilo by mu vrazit jednu do zubů, vzít jeho koně a zmizet, přemýšlel Shenno při vykonávání potřeby.

Rázem mu došlo, že udělat to, měl by v patách za chvíli celou družinu, spáchal by další hřích – napadení a krádež – a Arrin by mu nikdy neodpustil.

Když se zbavil přemýšlení na útěk, zamyslel se nad tím, jaký klášter by si troufl dát šest korálků někomu, jako byl jeho strážce. Malý, i přes brnění značně hubený, nevypadal moc obratně a zdálo se, že je pro něho brnění moc těžké.

„Fajn, hotovo,“ zvolal Shenno konečně a vrátil se blíže ke svému strážci, kterého se prohlédl.

Všiml si, že se na něho dívá, upírá na něho modré oči a zrcadlí se mu v nich… neurčitá emoce, které si všiml u krále.

Otevřel pusu, že by něco řekl, ale nakonec si jenom olízl popraskané rty, zavřel je a šel kousek za svým strážným zpět ke koni, aby se mohli připojit zpět k družině.

„Vsadím se, že uhádnu tvé jméno,“ zašeptal k němu Shenno, když se válečník snažil přivázat provaz zpět ke koňskému sedlu.

Na chvíli se zasekl, ale ve své práci pokračoval, i když značně neobratněji.

Shenno se tiše zasmál, předklonil se, natáhl hlavu k hlavě neobratného válečníka a zašeptal: „Tyeran, Safírový lev, nepletu se?“

Válečník se už suveréně třásl, to Shennovi potvrdilo, že se nepletl.

„Bezpečí na cestě, hádám dobře? Ten, kdo se vydává za krále je atrapa? Nebo návnada? Chce vám snad někdo ublížit? Nějaký…. Divoch?“ zasmál se Shenno královi teď už do očí.

Lehce od krále odtáhl hlavu, naklonil ji do strany se samolibým úsměvem a čekal, jak na to král zareaguje.

Také se k němu pokusil natáhnout, vyhoupl se na špičky, ale stejně nedosáhl až k Shennově obličeji. „Co mne prozradilo?“ zeptal se.

Shenno poukázal na jeho helmu. „Oči,“ odpověděl lhostejně.

„Jsem snad jediným mužem v království, co má modré oči?“ opáčil král nechápavě a vyhoupl se mezitím na svého koně, aby se mohl vydat na cestu.

„Ne, ale jste jediným mužem, kdo se na mě takhle dívá,“ přiznal Shenno.

„Každá Vaše slova mi jsou urážkou, bratře Arrinův,“ pověděl král netaktně ve chvíli, kdy popohnal svého koně do kroku a nemile tak se Shennem cuknul.

„Ale přesto jste tím, kdo mne vede na jih. Proč jste si vybral, že budete vést vězně? Myslím si, že mnoho vašich mužů by se toho úkolu dozajista ujalo. Například Remo Ryšavý, ten mne už jednou ostatně táhl, proč ne znova?“

„Tvé jméno by mělo být spíše Shenno Ukecaný, mluvíš tak, jak by poddaný a natož vězeň mluvit neměl,“ odpověděl král.

„Ano, já vím, ale Bohové mne prokleli, nevítán ve vlastní zemi už takřka jsem, lidé mi říkají, že jsem špinavý, i když jsem se zrovna umyl, prořízlá pusa mi už nemůže ublížit, výsosti.“

„Můj otec by vás za všechna tvá slova, dnešní, včerejší i dřívější, nechal zmrskat k smrti,“ upozornil ho s krátkým pohledem do jeho tváře.

„Jsem si tím jist, ale nechápu, proč tak neučiníte Vy,“ opáčil s krátkým úšklebkem.

„Mohu být synem svého otce, ale také jsem syn své matky,“ odpověděl král v malé hádance.

Problémem bylo, že Shenno na tuto otázku znal odpověď: „Otcova tělo, ale matčino srdce?“ ujistil se.

Král přikývl.

„Tak nejsem jediný… Vaše matka musela být velice zvláštní žena,“ prohodil Shenno mimoděk.

„To platí i o té vaší,“ dodal Safírový lev.

„Řekněte mi, proč se král bojí projíždět vlastní zemí?“ otázal se Shenno.

„Tato země byla deset let v rukou správců, zatímco já čekal na své dosáhnutí dospělosti. Kdybych při cestě napadnut a zabit, Rhios by byl v rukou správců dalších pět let, než by můj mladší bratr dospěl,“ vysvětlil.

„Takže jste našel chudáka, co se vám trochu podobá, aby byl případná návnada?“

S velkou odmlkou a lehkou nervozitou král přeci jenom odpověděl: „Ano.“

„Zdáte se jako muž, který by neobětoval život prostého chlapce pro vlastní dobro,“ pronesl Shenno klidně. Národnost onoho chlapce tipoval na Shernediho a ti ho minulé roky tloukli natolik, že by mu ani trochu nevadilo, kdyby na světě bylo o jednoho méně.

„Jsem král, ne prostý muž. Mé dobro je i dobro mého lidu a jestli kvůli tomu musím ohrozit život jednoho chlapce,“ povzdechl si.

Ten povzdech Shennovi napověděl, že toto nebyl králův nápad, ba s ním ani nesouhlasil.

„Králův rádce vám přikázal toto udělat?“ zeptal se s vážností.

Král neodpověděl, ale Shenno to pochopil jako souhlas.

Král, který si nechá poroučet, smál se mu ve své hlavě.

 

Ten večer nepršelo, obloha byla čistá, měsíc v úplňku byl natolik silný, že vrhal stíny. Shenno našel zrovna na obloze souhvězdí draka a labutě. Rukama si mnul rozbolavělá chodidla plná puchýřů. Boty, které mu Arrin dal, byl stvořená k jízdě na koni a občasné chůzi, ne nekonečnému pochodu, který absolvoval už podruhé a musel ještě jednou. Byl si jistý, že následujícího dne se už nepostaví, neudělá ani krok a bude trpět jako pes, který je nucen chodit po střepech.

Král toho večera přišel o něco později, tábor už spal, cvrčkové na louce bez přestání cvrkaly, sova houkala v nedalekém lese.

Král tu noc přišel bez pláště, který by ho zahaloval. Měl na sobě pouze košili z modrého sametu, černé jezdecké kalhoty a kožené boty. Posadil se na studenou zem proti Shennovi, podal mu zabalený kus soleného hovězího s žitným chlebem a čutoru s vodou.

Hned poté se podíval na jeho nateklé nohy plné puchýřů a obrovských mozolů.

„Máte špatné boty, Shenno,“ řekl, přičemž poukázal na jeho nohy.

„Nemám špatné boty, jenom špatný způsob dopravy,“ opravil ho Shenno, než se zakousl do studeného tvrdého masa, na kterým si málem vylámal všechny zuby.

„Vašeho koně dostanete zpět, až překročíme řeku.“

„Neujdu už ani krok, popravte mě rovnou. A toho koně vraťte do kláštera… Někomu by jinak chyběl,“ namítl Shenno se zamračením.

„Co bych byl za krále, kdybych nechal vězně vést se na koni?“ zeptal se král. Chápal, kam Shenno směřoval, chtěl se prostě vést na svém koni.

„Byl byste král, který nedoprovází vězně, ale prostého Divocha do jeho nového domova,“ navrhl Shenno.

„Neodpustil bych si, kdyby mi ten prostý Divoch utekl,“ řekl na to Safírový lev.

„Na Vaše sedlo se dají přivázat i otěže, nejenom provaz,“ pokrčil Shenno rameny a vyprázdnil čutoru takřka na jeden velice dlouhý lok.

„Pokusím se s tím něco do zítřka udělat,“ přikývl král a vstal, jakmile Shenno dojedl.

„Když mě necháte na mém koni jet, nebudu Vás obtěžovat neustálým mluvením,“ nabídl Shenno s úšklebkem a tak vstal, aby se s králem rozloučil, i když měl zápěstí spoutaná k sobě.

„A co kdybyste mi raději povídal o tom, jaký je život v klášteře?“

„Drsný,“ odpověděl krátce Shenno.

„Myslím si, že ten život jde rozvést do více slov.“

„Asi ano,“ pokrčil na to rameny a odvrátil hlavu.

Král k němu natáhl ruku, snad si myslel, že se s ním Shenno rozloučí jako předchozího dne, ale Shenno mu ukázal své spoutané ruce.

„Mohu Vám tedy ukázat, jak byl král naučen, aby se loučil se svými poddanými?“ otázal se ho s nepatrným úsměvem Safírový lev.

Shenno přikývl. Klášter učil chlapce mnoha věcem, jedním z toho i bylo to, jak se chovat k jeho výsosti, ač to Shenno ignoroval. Přesto věděl, že pokud se chce následujícího dne vést na koni a nechodit v těch desných botech celou dobu pěšky, bude se muset rozpomenout na správné mravy.

Klekl si na levé koleno, ruce držel co nejníže, hlavu měl zakloněnou, oči zavřené.

Pamatoval si, co mu řekl Arrin, když je mistr Molus učil etice před králem. „Bude to čest, nemyslíš?“

Ale Shenno nad tím jenom ohrnul nos. Chtěl sice strážit krále a být v jeho blízkosti, ale představa, že by se ho někdy měly dotknout královy rty ho dostatečně znechucovala.

Ale stejně si tím musel projít. Oči držel křečovitě zavřené a zuby zatnuté, když mu král odhrnul vlasy z čela, aby ho mohl políbit na čelo, na důkaz králova rozhodnutí vyhovět jeho požadavku.

Možná to byl jenom Shennův pocit nebo to bylo způsobena chladnou nocí, ale přišlo mu, že Safírový lev měl rty vařící a cítil je na čele ještě dlouho poté, co mu popřál dobrou noc a odešel.