Jeho otec byl ten největší muž, kterého v životě viděl. První roky svého života si chlapec myslel, že je pouze moc malý, ale čím více lidí potkával, tím více si uvědomoval, že malý není. Jeho otec byl zkrátka moc velký. Držel chlapce svou obrovskou rukou, táhl ho částečně za sebou, přes volné rameno měl přehozený šedý pytel a celou cestu nemluvil.

Chlapec neskutečně mrzl. Boty měl promáčené, nemohl hýbat prsty, necítil nos a slzy mu umrzaly na tvářích.

„Mám hlad,“ sténal.

„Nemáme jídlo,“ odpovídal mu jeho otec.

„Je mi zima,“ říkal tedy chlapec. Byl by znova plakal, ale věděl, že by jeho slzy opět umrzly na tvářích.

„Nemůžeme rozdělat oheň,“ říkal na to zase ten obří muž.

Chlapec netušil, kam ho otec vedl. Pár hodin před rozedněním přistoupil k jeho posteli, uchopil ho za rameno a zašeptal, ať se oblékne, že musí někam vyrazit.

Rozespalý chlapec s čupřinou tmavě hnědých vlasů nepoložil otci jedinou otázku, oblékl se, nazul si boty a počkal na svého otce, který balil věci do látkového pytle, který si posléze přehodil přes rameno, popadl svého syna za ruku a vydal se s ním hlubokým sněhem směrem z hory do údolí.

„Je i v údolí sníh?“ ptal se zprvu chlapec. To ještě necítil únavu.

„Je zima, všude je sníh,“ odpověděl mu otec nepříjemným hlasem.

„U nás je sníh skoro pořád a tys říkal, že v údolí sníh není skoro nikdy,“ namítl na to chlapec.

„Ale v zimě je!“ obořil se otec, stiskl pevněji chlapcovu ruku a ještě přidal do kroku, čímž pochod chlapci značně ztížil.

„Otče?“ hlesl chlapec a zastavil. Ale obří muž stále pokračoval, zatáhl za ruku svého syna a ten se svalil po těch kilometrech konečně vyčerpáním k zemi.

Chlapcův otec konečně zastavil, otočil se, sundal si z hlavy těžkou kapuci z šedohnědé kožešiny a odhrnul si z obličeje prameny tmavě hnědých vlasů, které sdílel se svým synem.

„Už nemůžu,“ sténal chlapec ve chladném sněhu.

Kamenná tvář Velkého Wena, jak byl přezdíván už více než dvacet let, se přiblížila k jeho synovi, podíval se na něho onyxovýma očima a uštědřil mu jednu facku na zarudlou tvář.

Tentokrát už se chlapec rozplakal, držel si bolavou tvář, na tvářích mu zamrzaly slzy.

„Shenno,“ promluvil otec a vytáhl svého syna na nohy. Klekl si k němu, ale přesto byl moc vysoký. „Je ti osm let, jsi dost starý na to, abys byl válečníkem, jako jsem já, tvůj strýc, jako byl tvůj děd a praděd. Pokud ale někdy ještě řekneš, že už nemůžeš, nikdy se vojákem nestaneš. Budeš malým, slabým, zůstaneš žít v horách kde nic neroste a budeš doufat, že se ti poštěstí, abys mohl žít v údolí.“

„Já nechci být válečník,“ zasténal malý Shenno a otřel si slzy valící se z tmavých očí.

Za ty slova si Shenno vykoledoval ještě jednu facku od svého otce. Byla to poslední rána, která ho kdy bolela. Ty, které přišly od jeho učitelů a starších chlapců, byly jako pohlazení.

A toho samého dne, kdy malý Shenno prohlásil, že nechce být válečníkem, za což si vysloužil jeden pohlavek, ve stovky kilometrů vzdáleném městě, uprostřed tmavých zdí, chlapec v safírově modrém kabátci prohlásil podobnou věc.

„Já nechci být král,“ řekl.

Ale otec mu pohlavek neuštědřil, protože toho dne zesnul.

Jeden z těch chlapců v následujících deseti letech svůj názor změnil a ten druhý byl přesvědčen, aby svůj názor změnil.