Snad nikdy tak dlouho nemlčel, když byl v něčí společnosti.

Nepromluvil od noci, nepromluvil ráno, když podával králi jídlo, nepromluvil, když se zvedl a začal uklízet tábor, aby se vydali na cestu. Pouze pokynul, aby si král vyskočil na Kopala, vzal jeho otěže a vydal se skrze les k cestě podél pobřeží.

Shenno se po celou dobu díval před sebe, pevně svíral Kopalovi otěže, občas se rozhlédl kolem, když slyšel nějaký zvuk, vždy pokynul na pozdrav obchodníkům a cestovatelům, které míjeli, ale ani jednou se nepodíval na jeho výsost a nepromluvil k němu. Neměl co říct.

Safírový lev se zase snažil od Shenna držet zrak co nejdále. Pozoroval lesy, pevně svíral hrušku sedla, nervózně se kroutil a ani se k Shennovi jedinkrát nepodívat.

V hlavě mu bzučelo, nestíhal vlastní myšlenky, všechno se s ním točilo, připadalo mu, že ani nemůže chodit rovně.

Vzpomněl si toho dne na to, když musel v patnácti v rámci jedné zkoušky složit zkoušku mlčení. Od úplňku do úplňku nesměl promluvit, vydat jedinou hlásku a to ani ve chvíli, když nebyl na dohled jediný mistr nebo práskač.

Moc chlapců ve zkoušce neuspělo, pouze tři, Arrin, on a jeden menší parchant, který se vyžíval v trápení Shenna. Odměnou těm úspěšným bylo to, že mohli na měsíc odejít s kláštera a vyzkoušet si normální život. Mohli zkusit, jaké je to žít ve městě, mohli se přiučit u jakéhokoli mistra chtěli a dokonce ani neměli povinnost vrátit se. Ten třetí kluk se nevrátil, ale Shenno s Arrinem ano, mezitím však prožili měsíc na vlastní pěst, lovili malou zvěř, spali pod širákem, bavili se v hospodě. Ani se jim do kláštera moc vracet nechtělo, ale přesto přišli a vrátili se k jejich starým životům.

Ten měsíc mlčení pro Shenna bylo šílenstvím. Přežil jenom díky tomu, že ho Arrin naučil znakovat, mohli tak spolu sami dva komunikovat, nikdo je nerušil, nikdo jim nerozuměl. Občas to dělali ještě později, když si chtěli říct něco, o čem jiní neměli vědět.

To znakování mu chybělo. Instinktivně se dvěma prsty na levé ruce dotkl jemně svých rtů, udělal jimi menší oblouček a naznačil tak větu, že by si rád promluvil.

Ale nikdo neznakoval zpět. Ani král, ani Arrin, který byl dva dny cesty vzdálený. Shenno byl nucený promluvit, jestli chtěl něco říct.

Tiše si odkašlal, aby na sebe upozornil, ale s králem to ani nehnulo. Zamračil se, sevřel pevně Kopalovi otěže, jemně s ním cukl, aby to pocítil i král a promluvil: „Stal jste se hříšníkem, výsosti. A hříšníci jsou v očích Bohů nemilosrdně trestáni.“

„Já vím,“ odpověděl na to Safírový lev, „Ale hříchy k našim životům patří.“

„Možná k vašim ano, ale Divoši jsou učeni tomu, že hříšníci skončí v pekle a čím více hříchů, tím více utrpění,“ namítl Shenno.

„I my jsme tomu učeni, ale nikdy jsem nebyl poučen o tom, že toto by Bohové považovali za hřích,“ vysvětlil, „provinil jsem se mnoha věcmi, ale tímto ne.“

„Každý milostný akt, který nepovede ke zplození bojovníka, který by byl schopen bránit svou zem, je hříchem,“ namítl Shenno stroze.

„Pokud však muž zplodí více potomků s více ženami, je téže hříšník,“ opáčil král.

„Muž s mužem však zplodit nemůže, výsosti, a akty bez potomků jsou hříchem.“

„Ano, to už jste říkal, ale vynechal jste pohlaví hříšníků,“ povzdechl si král.

Shenno jen našpulil rty, odvrátil hlavu do strany a na krále už nepromluvil.

„Nikdo navíc netvrdí, Shenno, bratře Arinnův, že se jednalo o milostný akt. Bylo to projevem slušnosti a toho, že král bere všechny své poddané jako rovnocenné bez přihlédnutí na jejich národnost,“ argumentoval král nadále.

Shenno musel uznat, že ač bojovníkem nemohl být nejlepším, v řečnictví exceloval. Přesný opak jeho samého…

„Musím vám připomenout, výsosti, že jste Divochy vyhnal z jejich území,“ upozornil ho Shenno se zaskřípáním zubů.

Král dlouho neodpovídal, Shenno si myslel, že ho složil na lopatky, ale nebylo tomu tak.

„Mám strach z Divochů, ano. Byl jsem dítě, když mého otce zabil Divoch a už v té době jsem onen zákon o jejich přemístění nechal sepsat z čiré nenávisti a strachu k nim. Mé názory se postupem času změnili, ale bylo mi královskou radou zakázáno změnit mé rozhodnutí; král není všemocný.“

„Tím pádem nejste nic víc, než přeceňována figurka v hezkém kabátci na herní desce,“ odsekl Shenno.

„Ale to vy tu přeceňovanou figurku ochraňujete,“ obeznámil ho král.

Proč Shennovi vyšla na mysl otázka, zda by bylo velkým hříchem, kdyby králi uštědřil ránu do obličeje?

•••

Shenno viděl pouze jedny hranice rozdělující světy. A to byla hranice mezi Roslinolen a Rhiosem. Byl to příkop, více než osm kroků hluboký, šest široký příkop plný ostrého kamení, mršin zvířat, která do něho spadla a občasně i kopí, na které se měl nabodnout někdo, kdo by do příkopu spadl, když se snažil propast přeskočit. Ten příkop dával všem lidem jasně najevo, že dále jít nesmí, že mají žít na své straně světa a o druhý svět se nezajímat.

Obyvatel Rhiosu nesměl přemýšlet nad ubohými otroky, kteří žili hůř jak zvířata a otroci nesměli myslet na útěk a na to, jaké je to mít jakákoli práva.

Hranice Rhiosu s Lilji byla jiná. Byl to pás stromů. Na jednu stranu to bylo krásné, vysoké zelené stromy vrhající stín, chládek pod jejich větvemi, ale na druhé straně čekalo nepřátelské území, kde si mohli usmyslet zabít vás jenom z důvodu, že jste ze druhé strany pásu.

Shenno si byl vědom, že na druhé straně je může potkat smrt.

„Není se čeho bát. Nezdůrazňovat svůj původ, neremcat o politice, držet se mimo stezky…,“ uklidňoval Shenno spíše sebe než krále. Ohlédl se přes rameno. Safírový lev stále seděl na Kopalovi, záda rovná jako pravítko, nezdál se nervózní a ani vyděšený, dokud mu Shenno nepohleděl do očí, pak si toho strachu všiml.

„Lilji ve velkém obchoduje s Roslinolem. Sice nepodporují jejich otroctví, ale zase jim to ani neberou,“ zamumlal si Shenno ještě pod vousy, které mu rašily na bradě. Drbal Kopala na nose, ještě se neměl do toho, aby překročil hranice.

„Tím myslíte co?“ zeptal se Shenno.

„Vy jste obchodník, co hledá působiště pro své nové obchody s drahými kovy, já jsem prostý otrok, co má zajistit, aby pán nestrádal?“ odpověděl Shenno otázkou, jako by bylo zcela jasné, co myslel.

„Na otroka jste moc dobře živený,“ namítl Safírový lev, „a oblečený.“

Shenno se zamračil, dlouhé měsíce na vlastní pěst očividně nestačily k tomu, aby byl dostatečně hubený. Svého oblečení se moc vzdávat nechtěl, ale chtěl přežít.

Nejdříve ze sebe stáhl boty. Hodil je do jedné tašky na Kopalově hřbetě, posléze ze sebe stáhl košili, která byla nasáklá potem a hodil ji k botám.

„Dovolí milostivý pán otroku nohavice?“ otázal se Shenno o něco klidnějším a podřazenějším hlasem.

„Ovšem,“ odmlčel se král, tedy momentálně pán.

Vstoupili do pásu. Kopal se z počátku vzpouzel, neměl rád hluboké lesy, jako byl zrovna ten. Král musel dokonce seskočit, šel poblíž Kopala, kterého Shenno vší silou táhl vpřed a zároveň ho svými slovy uklidňoval, že se nic neděje a čím rychleji půjde, tím dříve bude venku.

Jednou se i pokusil zvednout na zadní, Shenno ho však stáhl dolů, pohladil po nose, řekl mu pár konejšivých slov a táhl ho dál.

„Ten kůň vás neposlouchá,“ poznamenal král, když sledoval jejich zápas, „nikdy. Ani předchozí dny.“

„Není můj,“ řekl na to Shenno se zamračením.

„Ukradl jste ho?“

„Ne, dal mi ho jeden přítel. O svého koně jsem přišel,“ zalhal trochu Shenno. Byl mu odebrán, dostal ho jiný učeň, takže o něho sice nepřišel, ale už nebyl jeho.

„Váš přítel Arrin?“ zeptal se král tiše.

Shenno se odmlčel, dlouze, až poté zamumlal: „Možná.“

„Popravdě se nezdáte jako někdo, kdo by měl mnoho přátel.“

„Vy také ne,“ odsekl Shenno. Periferně viděl, jak král ucouvnul, ale nechal to být. Neomluvil se, nevzal svá slova zpět. Byl si jistý, že mu král nic neprovede, sám by zemřel. A v případě, že ho dovede tam, kam potřeboval? Tím svá slova snad vykompenzuje.

„Jste zlý, Shenno, bratře Arinnův,“ řekl konečně král něco, co si dlouhé dny už myslel.

„Možná ano, ale sejde na tom?“ odpověděl mu otázkou.

„Řekl bych, že ano. Jakmile dojdeme do Tamallynu, mohu vás nechat odměnit nebo popravit.“

„Udělejte, co uznáte za vhodné,“ pokrčil Shenno rameny. „Pokud se však rozhodnete pro mou popravu, udělejte něco pro Kopala, ne pro mě. Vraťte ho k Černému jezeru, ať prožije zbytek života se svým pánem, kterému nebude tolik odmlouvat,“ zatahal přitom znova za otěže. Zbývalo pár posledních metrů.

„A nezapomeňte ještě na jednu věc,“ šeptl Shenno, zastavil se na okraji stromů a otočil se ke králi. Slunce ho hřálo v té chvíli na zádech, ochlazovalo se.

„Na co?“ otázal se Safírový lev.

„Jsem zlý, mám prořízlou pusu, sám jste to řekl. Mohu říct před svou popravou věci, které vaší výsost zničí.“ Přitom si jedním prstem poklepal na své rty a usmál se. Ne však pobavením, ale úsměvem, který říkal, že má krále v hrsti.

Měl v očích strach, to se mu nedalo upřít, ale snažil se tvářit sebejistě. „Já jsem král, vy jste bojovník z kláštera. Vaše jméno neznamená nic, moje všechno. Má slova jsou posvátná, vaše vítr. Vy si přejete, aby se to nikdy nestalo a já…,“ odmlčel se, „vím pouze to, že se nejednalo o nepromyšlený tah.“