Chlapec spadl z bílého koně s doprovodem rudé krve, která se řinula z jeho úst a krku. Kůň se splašil, jakmile spadl jeho jezdec na zem, splašeně po něm začal dupat, vrážel do ostatních koní a další jezdci skončili na zemi.

Dva smrtící šípy doprovodily další dva a pak další, a další, až se z toho stala sprcha otrávených šípů, které nacházely své cíle, ať to byli koně nebo jezdci, úspěch to mělo.

„Výsosti!“ zakřičel tentokrát už Shenno, zatahal za provaz, který spojoval jeho koně s koněm pravého krále, který se vydával za obyčejného vojáka.

„Jsme daleko od hranic… nesmí tu být… Nesmí… Cesta se zdála bezpečná,“ naříkal zděšený Tyeran, který byl ke svému běsnícímu koni jako přibitý.

Shenno se k němu natáhl, vytáhl z poza jeho opasku krátký meč, přeřízl jim provaz, který je svazoval a donutil vzpírajícího se Kopala otočit, aby mohl uniknout z kaňonu a salvy šípů, které postupovaly k nim.

„Výsosti!“ zakřičel Shenno z plných plic, ale král se stále nehýbal. Sledoval, jak jeho dvojník našel smrt pod kopyty vlastního koně, díval se, jak koně naříkají, jezdci umírají a jeho družina mizí před jeho vlastníma modrýma očima.

Málem zmizel i on, ale šíp místo jeho paže našel krk jeho koně.

Vzrostlý grošák se s naříkáním a králem svezl k zemi, snažil se utéct, ale jed brzy koloval i v jeho žilách a veškerý pohyb byl už spíše cukáním posledních nervů.

Král seskočil ze svého sedla, sotva stál na rozklepaných nohou, snažil se vpít do rudých skal a snad čekal na smrt.

Shenno chtěl uniknout, mohl, jeho kůň pouze čekal na příkaz k útěku.

„Výsosti!“ běsnil Divoch. Nutil svého koně, aby udělal těch pár kroků dozadu, snažil se dosáhnout na krále, aby ho mohl vytáhnout k sobě, ale zatímco Kopal pokračoval dopředu, král couval od Shenna a blížil se k mrtvým a těm, kteří teprve umírali.

V jedné sekundě se Shennovi zamlžilo před očima. Přišlo mu, že se vznáší, ale zároveň mu něco stahovalo všechny orgány a měl pocit, že brzy padne k zemi a zemře, aniž by ho zasáhl jediný šíp. Už předtím měl pocit, že se celé okolí zužuje, ale v tom zmatku a v potocích krve bylo vše horší a Shenno měl problém udržet se na nohou a při zdravém rozumu.

Zaklel, seskočil ze svého koně, riskoval, že mu Kopal uteče, ale snažil se pevně svírat jeho otěže. Druhou paží chytil pevně královu paži, přitáhl ho blíž k sobě, vyhnul se jednomu kopnutí Kopala, přiblížil se k jeho boku a sebral veškerou sílu, která v něm zůstala po celém tom předchozím pochodu, vyhodil krále přes Kopalův bok a sám vyskočil za něj.

Skutečně se snažil zachránit krále Rhiosu tím, že ho vezl jako pytel brambor přes hřbet neposlušného koně?

Slyšel za sebou tu salvu šípů, viděl, jak se kaňon před jeho očima postupně rozevírá, poslouchal bolestné výkřiky za svými zády a bojový pokřik mužů nad jeho hlavou.

Nechápal, co se stalo. Byl veden Rudými kameny, protože se jednalo o nejkratší cestu do Stříbrného města a zároveň bylo bezpečné, protože od Lilji bylo dostatečně vzdálené. Ale přesto byl právě svědkem toho, jak několik hlav bylo rozdrceno kameny, zatímco ti další leželi na zemi a v jejich krvi koloval jed, který jim zamezoval v pohybu a bylo jisté, že vykrvácí.

„Moji… muži,“ sténal Safírový lev na Kopalově hřbetě.

Šípů za Shennovými zády ubývalo, jakoby mužům Lilji nevadilo, že jim uprchli dva muži. Jejich cílem bylo zabít krále a pokud se vydají dolů, aby okradli mrtvé, uvidí rozdupaného chlapce s blonďatými vlasy v bohatém sametu a pomyslí si, že král je mrtev. Budou spokojení…

•••

Shenno zastavil v lese dostatečně daleko od kaňonu.

Slezl z Kopala celý rozlámaný, v krku měl knedlík. Sledoval krále, nehýbal se. Lekl se, že ho nějaký šíp trefil, že zemřel. Chytil ho, sundal ho co nejopatrněji z Kopala, položil ho do mechu a z hlavy mu sundal helmu.

Safírový lev dýchal, na tvářích měl zaschlé potůčky od slz, rty měl plné krve, jak si kousal tváře strachem.

„Výsosti?“ šeptl, klekl si k němu a poplácal ho hřbetem ruky po tvářích, aby ho probudil.

„Jsem mrtvý?“ zeptal se zesláblým hlasem, který perfektně seděl na někoho, kdo viděl poprvé umírat.

„Ne,“ odpověděl Shenno.

„A ostatní?“

„Ano,“ odmlčel se.

„A vy?“ tázal se kál dál.

„Ne,“ šeptl. A byl za to rád. Odmítal zemřít rukou Lilji.

„Co se stalo, Shenno?“ koktal a snažil se posadit.

„Rudé kameny se staly hrobem pro Vaše muže. Lilji zaútočil. Ale netuším, jak se dostal tak daleko do naší země,“ vysvětloval Shenno. Nechápal, jak mohl být tak klidný. Bylo to tím, že viděl umírat? Že sám zabíjel? Nebo jenom tím, že byl vychován pro smrt, zatímco ležící král pouze pro korunu?

„Přivedl jsem své muže na… smrt?“ zasténal král tichou otázku, na kterou mu Shenno nechtěl odpovědět.

Ale musel, cítil povinnost.

„Ani já bych neodhadl odvahu Lilji proniknout tak hluboko do naší země, výsosti.“

„Jsi propuštěn, Shenno, Bratře Arrinův. Nechej mě zde zemřít, prosím,“ zašeptal a ruce v kožených rukavicích si položil na obličej, který byl bílý jako čerstvě napadaný sníh.

„Neumíráte, výsosti,“ namítl Shenno, „doprovodím vás do Králova Výslunní,“ nabídl se, i když věděl, že by měl co nejrychleji zmizet za Úhoří řeku.

„Ne, Shenno. Nesmím se tam vrátit. Když si moji nepřátele myslí, že jsme mrtvý, musím pokročit v cestě.“

V té chvíli se Shenno konečně zeptal: „kam jste mířil, výsosti?“

„Do Enyonu, hlavního města Tamallynu. Můj otec s nimi a Estorodem chtěl uzavřít smlouvu, která by spojila naše národy proti Lilji a Roslinolu.“

„Chtěl jste se sto muži projít celý kontinent?!“ zděsil se s vyvalením černých očí.

„Stříbrné město a hraničáři nám měli poskytnou muže,“ vysvětlil král.

„Lilji si ale teď myslí, že jste mrtvý. Máte možnost dostat se s malou družinou až do Enyonu bez povšimnutí,“ zamyslel se Shenno.

„Ano, vím. Podobný plán padl jako vedlejší. Kdybych přežil jakýkoli útok, měl jsem pokračovat jako prostý jezdec až do Enyonu,“ vysvětlil Tyeran, sundal si ruce ze své tváře a posadil se tak, že měl tvář jenom kousek od Shenna.

„Doprovodím Vás do Enyonu,“ navrhl Shenno zhurta. Byl by se uhodil za jazyk, který předehnal myšlenky. „Enyon mi není zakázaným územím vaší vyhlášky. A dva jezdci budou méně nápadní než malá družina. Když navíc budeme pokračovat přes Estorod, nikdo se nás nebude snažit napadnout, je to mírumilovný národ,“ vyhrkl Shenno. Vrátila se do něj ta dětská touha, přál si chránit krále, i když věděl, že jeho králem je jenom o pár měsíců mladší dítě, které nemělo o světě potuchy.

Safírový lev na něho hleděl skleněnýma očima a lehce kroutil hlavou. Bál se, Shenno to z něho cítil.

„Možná jsem Divoch, které nenávidíte, ale právě jsem Vám zachránil život,“ dodal Shenno vážně. „Mým úkolem je chránit tuto zem. A krále. Zem chrání tisíce dalších, krále momentálně nikdo,“ pokračoval. „Bohové by mi nikdy neodpustili, že jsem opustil krále,“ ukončil svá slova s husí kůží na zádech.

Tyeran se přemáhal k jakýmkoli slovům. Rty mu cukaly, v očích se mu zrcadlil strach, celé tělo se mu chvělo.

„Bohové mne proklejí, pokud budu souhlasit s tím, aby jeden jediný muž riskoval cestu bez jediného meče přes celičký kontinent,“ namítl král.

„Ten muž už sám proklet je, myslím si, že o kapku více prokletí jeho krále mu neuškodí,“ usmál se s přemáháním. Nebylo mu do smíchu, jenom chtěl podpořit svého krále.

Dokonce se odhodlal i ke slovu, které hodně dlouho neřekl: „prosím, výsosti.“

Král nechtěl souhlasit, bylo to na něm vidět. Zdálo se, že chtěl pouze umřít, podobně jako Shenno, ale něco ho muselo přinutit k tomu, že Shenna už podruhé políbil na čelo na důkaz králova rozhodnutí. Mohlo to být buď Shennovo úpěnlivé prošení nebo to, že neměl na výběr.

•••

„Nejbezpečnější cesty vždy byla a bude podél pobřeží. Budeme muset projít přes Lilji a poté kousek přes Esterod, který nás nechá na pokoji, pokud necháme na pokoje my je,“ navrhl Shenno, který stál až po pás v modravé řece, která ležela přibližně patnáct tisíc kroků od kaňonu, kde král málem nalezl smrt.

Po několika denním pochodu a cestování měl oblečení špinavé, plné rudého písku a hlavně zabahněné od spánku v mokru. Snažil se tu největší špínu vydrhnout, ale byl si jistý tím, že košile, kterou mu dal Arrin, už nebude světlá tak, jak bývala.

Drhnul si vlasy, chtěl z nich dostat i ten nejmenší kus bahna a nepořádku, který do nich nachytal. Snažil se ulevit rozbolavělým nohám, čistil nohavice svých kalhot, dokonce na chvíli přiměl i Kopala vlézt do vody, aby se ochladil.

Král seděl na kamenech u břehu, kterým se přezdívalo Dračí vejce. K Shennovi byl otočený zády, držel si kolena blízko u těla, tvář měl schovanou v klíně, brnění odhozené na zemi vedle sebe.

„Bylo to poprvé, co jste viděl umírat lidi?“ zeptal se Shenno, ač jeho otázka zněla trochu jako prosté oznámení královi situace, kterou si nechtěl přiznat.

„Ne. Viděl jsem popravu toho Divocha, co zabil mého otce,“ namítl šeptem Safírový lev, který se krátce přes rameno ohlédl na Shenna, který stál ještě po pas ve vodě a ždímal svou košili.

„To není to, co jsem myslel. Poprava je něco jiného, než to, co jste viděl dnes,“ namítl Shenno a konečně z vody vylezl. Rozprostřel své kalhoty a košili na jedno Dračí vejce, usadil se na jiný králi zády, sledoval líně tekoucí řeku, nechal slunce, aby mu osušilo pokožku a mezitím si přehrával v hlavě ten celičký den. Od začátku. Od chvíle, kdy ho probudil již mrtvý voják. Kopal ho lehce do zad, nutil ho, aby vstal a podal mu sladké červené jablko, které mu poslal král a čutoru s vodou, která mu měla vystačit na celičký den. Pak dostal Kopala. Kůň naštvaně pohazoval hlavou, nechtěl Shenna nechat vysednout, musel ho podplatit tím jablkem.

Nakonec ho uvázali ke královskému grošákovi a Shenno byl nucen králi vyprávět o svých dnech v klášteře, pokud se chtěl vést. Snažil se říkat jenom to nejpodstatnější a neškodné. O tom, jak ho otec v klášteře přenechal, aby Shenno následoval rodinnou tradici, jak se z počátku pouze s chlapci rval, že to nebylo nic neobvyklého a jak se postupně učil všemu, co mu jeho otec ukazoval už v horách. Skončil vyprávěním o zkoušky přežití, pak už nebyl na nic čas.

Pak ti všichni muži zemřeli… A on tam seděl, hříšník, který unikl smrti…

Vynechal z veškerého svého vyprávění Arrina. Občas zmínil chlapce, který mu zlomil dva prsty, s kterým vždy soupeřil v tom, kdo bude lepší v šermu, ale nikdy neřekl jeho jméno.

„Výsosti?“ ozval se Shenno, když král dlouho mlčel.

„Ano?“ hlesl.

„Klášter mě naučil, že jestli někdy budu muset projít nebezpečnými místy, musím cestovat nalehko a nenápadně. Se mnou by problém nebyl, ale brnění z královské zbrojnice, které máte, by mohlo vzbudit podezření,“ pověděl Shenno tiše.

„Tak je prodáme,“ pokrčil Safírový lev rameny, „nezáleží na nich,“ dodal.

Shenno si nebyl jistý, zda zaslechl ta další slova správně, ale zdálo se mu, že slyšel něco jako: „na ničem už nezáleží.“

•••

Brnění prodali jednomu kováři na Větrném Pahorku. Malé městečko na skále poblíž Žraločího zálivu, které bylo jenom půl dne cesty od řeky, kde se Shenno s Tyeran zastavili, aby si odpočinuli a Shenno se umyl.

„Zběhls?“ zeptal se kovář Shenna, který mu brnění nabízel, zatímco král čekal venku schovaný pod svým pláštěm a pevně svíral Kopalovi otěže.

„Byl jsem vyhozen a mám se klidit za Úhoří řeku, jinak mi setnou hlavu,“ zalhal Shenno a přihodil na hromadu ještě přilbu.

„Když myslíš, že se ti to už nebude hodit,“ zamrmlal si kovář pod knír a nabídl za všechno Shennovi poměrně slušnou cenu.

Nemohl za o koupit druhého koně, aby cesta byla rychlejší, ale mohl za to sobě koupit lepší boty, v kterých nebyla chůze takovým utrpěním. Také koupil pořádný spací vak pro krále a jedny boty i pro něho. Moc peněz jim nakonec nezůstalo.

Shenno už mířil s králem, který se vezl na Kopalovi, pryč z města, když ho odchytila proradná městská stráž a chtěla po něm, aby podepsal pergamen, který mu zakazoval návrat do města.

„Už potřetí,“ zašklebil se Shenno nenávistně na krále, čímž mu naznačil, jaké problémy mu jeho vyhláška způsobila. Ten jenom odvrátil hlavu a zrudnul jako rajče.

Pro tentokrát se Shenno se strážci nevybavoval, ani si nezjišťoval jejich jméno, pouze se podepsal, ujistil vojáky, že jeho společník je Shernedim a ne Divochem, dal jim jeden peníz od cesty za to, že ho nezatkli a nezpůsobili mu větší problémy a vyrazil z města cestou, která vedla k jihu.

„Už jste někdy spal na zemi v lese? Nebo třeba v hostinci, kde to smrdí hůř než ve chlévě?“ zeptal se Shenno krále, který se hrbil ve svém sedle.

„Nikdy,“ zašeptal sklesle.

„Fajn, dnes bude vaše premiéra, výsosti.“