Královo jméno znělo Tyeran, Safírový lev. Tomu se Shenno musel přiblble smát, protože mu ten chlapec jako lev nepřišel. Mohl ho mít ve znaku, mohl mít přesně tu barvu očí, která jménu napomáhala, ale lvem nebyl. Bylo to dítě s velkýma očima, plnými růžovými rty, výraznými lícními kostmi a bez svalů. Byl spíše kotětem, nežli lvem.

Roztomilým kotětem, které by ti, jako byli Shenno, v klášteře potrápili. Nejdříve by mu dal hloupou přezdívku… Možná by mu říkal ‚koťátko,‘ protože se mu vážně podobal. Pak by přišla provokace, podkopávání nohou, krádež jeho věcí, klasický tyranismus silnějšího a většího. Skončilo by to tím, že by z kláštera utekl nebo spáchal hřích, aby byl vyloučen a Shenno by si poklepal na rameno, že Rhios ušetřil od dalšího zbabělého vojáka.

Ale Shenno bohužel nebyl v klášteře, byl nucený stát před tím kotětem se skloněnou hlavou a poslouchat obvinění.

Kdyby ho toho dne už jednou neslyšel, možná by slova králova rádce vnímal a nezareagoval až na výzvu, že se má podepsat na pergamen a přísahat králi, že se nikdy více neocitne na území, které mu bylo zakázáno.

Se skloněnou hlavou zvedl zrak, díval se skrze své rozcuchané vlasy na krále, který z něho nedokázal odtrhnout zrak a nebyl schopen změnit svůj výraz. Stále to tam viděl, strach, hrůzu, ale i respekt. Přišlo mu také, že se tam vmísila ještě jedna emoce, ale nedokázal ji moc dobře rozeznat, možná to bylo potěšení nad tím, že se zbaví dalšího Divocha ze své blízkosti.

„Podepiš se,“ vyzval Shenna králův rádce a podal mu husí brk, kterým nejdříve poukázal na pergamen s prohlášením, který ležel na malém stolku před králem.

„Mám svázané ruce,“ zamumlal na to Shenno a na důkaz zvedl svá svázaná zápěstí, které Remo rozvázal až poté, co mu král pokynul, aby tak učinil.

„Na Kojotím pahorku učí dobré vázání uzlů,“ prohodil Shenno k Removi s úšklebkem a promnul si rozedřená zápěstí.

Vzal od rádce brk, krátce se podíval na krále nic neříkajícím pohledem a sklonil se, aby naškrábal svým nevzhledným písmem své jméno, i když u jména svého nepokrevného bratra si dal více než záležet.

Brk předal králi, který poprvé od té doby od Shenna odtrhnul zrak a krasopisem napsal své jméno hned vedle Shennova.

Vzhledné T u králova jména lehce zasahovalo do Shennova V, navrstvená barva se na překrytém místě rozpila do menšího fleku, ale král netrval na přepsání smlouvy, nechal to být, uvelebil se mlčky ve svém křesle, nahrbil se, takže byl ještě menší než předtím a požádal královskou stráž, aby Shenna dobře střežila, dokud výprava nedorazí do území, kam už Shenno směl vkročit.

•••

I když zněl králův rozkaz, aby ze zajatce nespustili oči, Shenno byl za chvíli sám. Seděl s těžkými kovovými želízky u kůlu, kolem kterého Remo obvázal konec řetězu a zpečetil ho jedním zámkem. Chvíli si ještě povídali, porovnávali své kláštery, pomlouvali své mistry, ale nakonec mu Remo zdělil, že odchází. Proč? Protože začalo pršet.

A to si Shenno začal myslet, že je to fajn chlápek, ale nebyl.

Odešel do nedalekého stanu, smál se se svými přáteli a Shenno tam seděl na mokré zemi, promrzlý na kost a navíc hladový. Opíral se o kůl, přemýšlel, že kdyby chtěl, tak by utekl. Minimálně mu přišlo, že Remo to všechno tak udělal, aby mohl utéct, navíc viděl přivázaného Kopala opodál… Chytrý chlapík, ale nesmim utéct, řekl si Shenno našvaně.

Už žádný hřích, žádný hřích, žádný hřích…!

Opakoval si to tak dlouho, dokud na rozbahněné zemi neuslyšel přibližující se kroky.

Zvedl hlavu, lehce se pohnul, bahno pod jeho zadkem začvachtalo. Chtěl se více pohnout, ale mokrá košile se na něho nalepila a pohyb v ní byl rázem těžší. Na řasách měl kapky vody, skoro nic přes liják neviděl, i když si nemohl nevšimnout, že déšť značně polevil.

Slunce zapadlo před více jak hodinou, většina ohňů vyhasla nebo nepřežila déšť, ale pár plamenů kousek od něho ještě přežívalo a umožňovalo mu, že alespoň trochu viděl na přibližující se postavu. Oheň se v těch safírových očích neskutečně moc odrážel, více nápověď nepotřeboval, krále poznal díky této drobnosti.

„Výsosti,“ zamumlal naštvaně.

Kapky deště sklouzávaly po králově pršiplášti, díval se na Shenna modravým pohledem z pod kapuci s otázkou v očích, ale nevyslovil ji. Chvíli bojoval sám se sebou, zda se pohnout nebo ne, Shenno to viděl v jeho nohách, ten třes a nervozita.

Nakonec vykročil, natáhl v ruce, ve kterých měl složený šedý plášť a opatrně ho přehodil přes Shenna, nasadil mu kapuci a jako vyplašený koloušek uskočil, aby ho snad ten Divoch nekousnul.

„Král se o své poddané musí starat. Nesmějí moknout v dešti,“ promluvil Tyeran tichým hlasem bez jediného zádrhelu.

Shenno čekal, že se jeho hlas bude zadrhávat, bude znít jako dítě, ale zněl dospěle, i když něžně.

„I v případě, že je ten poddanej Divoch?“ sykl Shenno se zamračením a poupravil si na své hlavě kapuci, takže král mohl poslouchat cinkání těžkého řetězu, co měl na rukou.

Král na otázku neodpověděl.

Místo toho sám jednu položil: „kde ste se narodil, Shenno?“

„V Divokých horách,“ odpověděl mu.

„A Vaši rodiče?“ ptal se dále král se safírovýma očima.

„Stejné hory, ale jiný vesnice. Otec Bez prstů a matka nevim přesně kde, poblíž údolí, ale furt čistokrevná Divoška.“

„Váš otec se narodil bez prstů?“ vyvalil král oči a klekl si na zem, takže svůj plášť začal máchat v bahně, ve kterém Shenno musel sedět.

„Ne, to je vesnice,“ zašklebil se na to Shenno.

„Ach tak, promiňte,“ sklopil zrak. I tak Shennovi v té tmě neuniklo, že se poníženě začervenal.

Nejraději by se Shenno zeptal, proč má potřebu vyptávat se, proč ho nenechal odejít ze zakázaného území samotného, proč má takovou averzi vůči Divochům, když ostatní dělají stejné hnusárny, ale kousl se do jazyka a mlčel.

„Proč jste šel do Králova Výslunní?“ pokračoval mladičký král.

„Chtěl jsem být v králově stráži, ale jsem moc špinavej,“ pokrčil rameny.

Král dlouho mlčel. Odvrátil zrak, snad neměl už co říct.

„Smrti krále je mi líto, věřte, ale Divoši za to nemůžou. Byl to jeden z tisíce, ale vy trestáte nás všechny pro jednoho hříšníka,“ promluvil tedy Shenno a slovně tak zaútočil na krále, což ho mohlo stát život.

Aby svým slovům dal váhu, vstal, plášť z něho spadl, moknul, ale konečně se mohl na krále dívat z výšky.

Zděšený král také vstal, udělal dva kroky od Shenna, rozechvěl se a upínal na něho oči, pomocí kterých prosil, aby mu neubližoval.

„Jako malý jsem měl sen, že jednou budu v královské stráži, ale tenhle sen mi zhatil jeden všivej parchant. Kdybych věděl, kdo to byl, zabil bych ho vlastníma rukama, ale to je Vám jedno, že? Házíte všechny Divochy do jednoho pytle,“ odsekl naštvaně. „Bili mě, ponižovali, málem jsem několikrát zemřel, trpěl jsem pro svůj sen… A zbytečně. Děkuji, Vaše výsosti,“ zavrčel na něho naposledy.

Věděl, že ho jeho slova mohou stát hlavu, věděl, že mohl situace využít a naklonit si krále na svou stranu, ale udělal pravý opak. Vlastně mu to bylo jedno, protože do Pekla půjde tak i tak, bylo jedno, zda se tam dostane toho nebo následujícího dne. Chtěl zkrátka jenom počkat na Arrina.

Naposledy se na krále podíval, sledoval to o hlavu a půl menší děcko, nakonec si odfrknul a složil se zpět na zem zády ke králi, opřel se bokem o ledový kůl a doufal, že to král pochopí a odejde.

A ten pochopil, ale ještě předtím zvedl ze země zabahněný plášť, setřel z něho většinu bahna vlastní rukou a znovu ho přehodil přes Shenna, aby na něho nepršelo.

„Omlouvám se. Dobrou noc, Shenno, bratře Arrinův,“ zašeptal mu za zády, než kroky napověděly, že odešel.

•••

Celou noc nespal. Byla mu zima, vlhkost se prokousávala jeho kůží, masem a zalézala až do morku kostí, třásl se, bahno bylo tou nejhorší matrací v jeho životě a pršiplášť, který měl přes sebe přehozený, nedokázal udržet tělesné teplo. Nemluvě o tom, jak mu kovová želízka ničila zápěstí a rozedírala kůži do krve.

Proklínal, i když nechtěl, Arrina. To on ho přivedl na tu cestu, to on ho nikdy v životě už nechtěl vidět a přál si, aby už nepáchal hříchy.

„Řekl bych, že tě nenávidím, ale nejsem lhář,“ zašeptal si promrzlý Shenno krátce před úsvitem, než na chvilku usnul.

Ale nemohl spát více než hodinu, poté ho probudil člen královské stráže, kterého neznal a vytáhl ho nemile na nohy. Tábor se už sklízel, královská výprava se měla vydat dál na cestu, kam, to Shenno netušil, ale moc se o to ani nezajímal, nebyl to jeho problém.

Netušil, co přimělo krále cestovat… Nalehko. Odhadem mohl Shenno říct, že tábor obsahoval pouze stovku mužů, větší množství koní, krále, pár rádců a jednoho zajatce, který měl být vyhozen za určité hranice, kde se směl a nesměl pohybovat.

„Kam má tahle výprava namířeno?“ zeptal se strážce, který mu sundaval z želízek řetěz a místo toho k němu připevňoval lehčí provaz, na kterém ho vedl jako psa skrze bortící se tábor k připraveným mužům.

Dobrou hodinu musel Shenno stát na sluníčku, začal mít neskutečnou žízeň a hlad, ale nic neříkal. Očkem sledoval připravené vojáky, snažil se prokouknout hledí na jejich přilbách a zjistit tak, zda nějakého nezná, ale nešlo to.

Jeho provaz byl přivázán na sedle jednoho grošáka na kterým seděl rovný jako pravítko menší válečník, který se urputně snažil dívat na cestu před sebe a zajatce, který mu byl přidělen, zcela ignoroval.

Shennovi se něco na tom válečníkovi nelíbilo, tak ho také ignoroval a raději v té vřavě pátral po králi, který se dlouho nikde neobjevoval, až konečně na sněhově bílém koni vyjel z poza jednoho rozpadajícího se stanu.

„No,“ zamumlal si Shenno pro sebe. Viděl krále poprvé na denním světle a musel uznat, že ten včerejšek byl pouze přeludem. Nepadla by pro něho tisícovka žen, jakmile by zamrkal. Možná stovka, ale více ne. Na koni však vypadal vyšší, měl poměrně řídké zlaté vlasy a zapadlé oči.

„Jak velký území nám král ukradl?“ zeptal se Shenno svého věznitele chvíli předtím, než vyšli na nepříjemně dlouhý pochod. S jeho únavou, hladem a žízní to bylo ještě mnohem těžší pohybovat se dostatečně rychle, aby ho kůň nevláčel za sebou.

„Úhoří řeka je hranicí,“ promluvil věznitel, ale v přilbě se jeho hlas odrážel a byl špatně srozumitelný.

Ale ten název si Shenno nemohl s ničím splést, proto překvapeně zakřičel, že je to tři dny jízdy na koni.

„Ano,“ odpověděl na to se zahuhláním věznitel a už se Shennem nepromluvil. Nechal ho pouze s jeho naštvanými myšlenkami na krále.

Většinu země, zasyčel. Chorý král vzal poslední špetce Divochů, která přežívala, většinu země. Mohli žít pouze na jih od Úhoří řeky, což znamenalo, že nesmí ani do hor, které jim původně patřili. Byli snad už všichni vyhnáni na jih a Shenno byl poslední? Bylo to možné.

Jih království se vyznačoval pouze jednou věcí – farmařením. Divoši, kteří jsou zvyklí na tuhé zimy a krátká léta byli odsouzeni k úmorné práci na poli, kterou neznali a teplotám, která jim nevyhovovala. Sám Shenno měl první roky v údolí problém přežít tolik slunce.

Prvního dne ušli podle Shenno pouze třicet tisíc kroků, i když je nepočítal. Nechápal, proč se taková malá skupina posouvala tak pomalu, dokud si poté, co prošli kolem Kukaččího Hnízda nevšiml, že se povozy naplnili jídlem, sudy vína a piva.

„Král cestuje za někým… hádám,“ řekl si Shenno sobě, ale částečně i svému vězniteli, který s nim nepromluvil ani slovo. Dokonce se na něho ani nepodíval, pouze sledoval krajinu před sebou a občas vyhověl Shennovu naléhání, zda by zpomalil koně, že nestíhá.

Zastavili se krátce před západem slunce naproti kukuřičnému poli. Vojáci opět začali stavět tábor, Shenno dostal svůj kůl a těžký řetěz, který mu měl zabránit v útěku a tentokrát doopravdy. Remo totiž svou práci odvedl důkladněji a Shenno si byl už jist, že natolik zesláblý a vyhládlý s řetězem sotva pohne. Hrdost mu však nedovolovala, aby poprosil alespoň o kapku vody nebo drobeček chleba.

Hrbil se u svého kůlu, čelo si opíral o kolena a přemítal, co provedl špatně a zda je tohle trest za jeho minulé hříchy.

„Proč, Divochu, proč?“ začal si přeříkávat starou básničku, ale další slova pozměnil, „proč jsi ty děti zabil? Proč starce oloupil? Jídlo kradl, muže bil, farmářům těžký časy přivodil…,“ šeptal si pro sebe do doby, než zapadlo slunce. V táboře se jako mávnutím kouzelného proutku začal ozývat smích, muži jedli, pili, smáli se. A Shenno seděl na kraji poblíž uvázaných koní, hypnotizoval svého hnědáka a přál si, aby tam byl Arrin, který by ho vytáhl ze srabu a popohnal ho k útěku. Arrin mu byl sice od včerejška o něco blíž, ale přesto moc daleko, aby mu mohl pomoci. A beztak by to znovu neudělal…

„Proč… Divochu… proč?“ šeptal Shenno zesláble, ale další sloku už nedal, místo toho se zesláble zhroutil k zemi a už nemohl ani škemrat o vodu, kterou neměl více než den.