„A když se ta první zkouška blížila ke konci a měli jsme před sebou poslední dvě noci, poprvé toho roku sněžilo. Sníh nám sahal po kolena, nebylo možné rozdělat oheň, myslel jsem si, že je to pro mě hrob. Zůstalo mi jenom trochu jídla, většinou jenom to vysušené maso starého zajíce, co jsem zázrakem chytil. Jenže to vystačilo sotva na to odpoledne, v noci jsem už hladověl a doufal v rozednění, abych se mohl vydat zpátky do kláštera. Vím, že jsem chtěl dorazit nejlépe jako zlatý střed, ani první, ale ani poslední. Popravdě si nepamatuji, jak to dopadlo, ale z kláštera jsem vyhoštěn nebyl a korálek jsem dostal. Bohužel jsem i o něco přišel. V tom sněhu, kde jsem byl více jak den, jsem získal omrzliny a přišel jsem o jeden prst na pravé noze.

Tu zkoušku nesložili tři chlapci, jestli si pamatuju. Jeden zemřel, Savoj, nebyl zvyklý na zimu, sníh zažil teprve podruhé v životě, ale dalo se to čekat. Mistr, nyní velmistr, Tang tvrdil, že očekával větší ztráty a mnohem více omrzlin a chybějící prsty, když v tomhle případě takřka neuspěl ani Divoch, který nic víc než sníh nezná. Dva další kluci to vzdali, myslím si, že odešli do Kukaččího Hnízda, kde se jeden vyučil kovářem a druhý snad mlynář? Netuším, nezajímal jsem se o ně.“

Shenno skutečně mohl jet na svém koni. Kopal se nejdříve vzpouzel a nelíbilo se mu, že by měl být řízen někým jiným, ale nakonec se podvolil, občas pohodil hlavou, jednou se pokusil králova grošáka kousnout, ale nechal toho a plnil svou funkci. Drobné nepokoje svého koně Shenno ignoroval, jel by i na oslovi, jenom aby nemusel chodit po vlastních nohou v těch botách, která musel ušít samotný ďábel.

Celý den hleděl na králova záda, která se skrývala pod tenkým brněním, občas si však všiml, že se král pokoušel otočit, ale v sedle se zdál nejistý a raději se hýbal co nejméně musel.

„Přišel jste o prst jenom vy?“ zeptal se Safírový lev.

„Jeden kluk přišel o dva, od té doby měl špatnou koordinaci pohybu, nakonec nezvládl jednu z následujících zkoušek a už jsem o něm neslyšel,“ odpověděl klidně.

„Jste zvyklý na zimu, ne? Proč Vás ten sníh tolik překvapil?“

„Nevěděl jsem, kdy v údolí přichází zima. Osm let jsem neslezl z Divokých hor a takřka jsem neviděl trávu, počasí v údolí pro mne byla novinka, kterou jsem neuměl odhadnout.“

„To nevysvětluje, proč Vás sníh toliko potrápil,“ namítl král a dokonce se i krátce otočil a podíval se na Shenna skrze hledí.

Ten odvrátil zrak a neodpověděl.

„A co třeba zkouška boje s mečem? Když občas poslouchám rozhovory svých válečníků, říkají, že je to ta nejprestižnější zkouška, kterou chlapec absolvuje.“ Jakmile Shenno zaslechl slova zkouška a meč, sevřelo se mu hrdlo.

Měl lhát? Co měl říct? Žádnou zkoušku nikdy neměl, pouze dostal korálek a musel odejít.

„Nepamatuji si, výsosti,“ odpověděl krátce.

„Někdo Vás snad bouchl do hlavy tak silně, že si nepamatuje?“ zasmál se tiše do své přilby.

„To ne, jenom mám o tom dni smíšené pocity, stalo se toho moc,“ zakroutil nesouhlasně hlavou, zvedl zrak a rozhlédl se kolem. Něco se mu nelíbilo.

A hned pochopil co.

Sevřelo se mu hrdlo, prudce zatáhl za otěže Kopala, aby ho zastavil, ale králův kůň šel dál a skončilo to tím, že Kopal zafrkal a začal sebou škubat.

„Klid, klid,“ uklidňoval ho, i když musel spíše uklidňovat sebe samého.

„Děje se něco?“ optal se král, který byl nucen zastavit svého koně.

„Ne,“ odpověděl Shenno stroze, poplácal svého koně a krku a podíval se směrem k místu, kam mířil zbytek družiny.

Existovali dvě možnosti, jak se dostat do Stříbrného města, které leželo jižně od Černého jezera a bylo to druhé největší město v Rhiosu. První možnost, kratší, vedla, roklinou Rudých kamenů, kde se vedle sebe sotva natěsnali dva koně a stěny rokliny sahali do výšky vzrostlých stromů.

Druhou možností byla cesta třikrát delší, vedla kolem Rudých kamenů, ale člověk nebyl obklíčen tou nebezpečnou skalou a neexistovala možnost, že by na něho něco spadlo.

„Dobře, Shenno, pojďme, je to nejkratší cesta k Úhoří řece. A čím dříve budeme na místě, tím dříve budete oproštěn od těch pout a budete moc žít svým životem.“ Bez jakékoli výzvy král zatahal za provaz, který měl zabránit Shennovi k útěku, i když to bylo spíše symbolické.

Shenno ale za otěže opět zatahal, Kopal se zastavil a nepohl se.

„Shenno?“

Špatně se mu dýchalo, přišlo mu, jako kdyby měl v žaludku těžký kámen, který ho stahoval k zemi, ale jeho hlava byla v oblacích, motal se, nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Byl by se i pozvracel, ale kromě žaludečních šťáv a vody by neměl co vyzvracet.

V jeho hlavě se cítil jako ve zvonici. Někdo na ni neustále tloukl, bolelo ho to, připadalo mu, že ho někdo drží v pevných kleštích a jeho včerejší večeře si přála jít ven.

„Shenno,“ upozornil ho král už přísnějším hlasem a dokonce zvedl i hledí své přilby, „musíme jet.“

A hned po těch slovech popohnal svého koně, tím i Kopala a Shenno s tím nemohl už nic dělat.

Pouze zavřel křečovitě oči, zaryl okousané nehty do kožené uzdy, zapřel se nohama o třmeny sedla a doufal, že cesta skrze roklinu nebude dlouhá.

Neotevřel oči odhadem dvacet minut, přesto cítil, jak se prostor kolem něco uzavřel. Přišlo mu, že se stěny přibližují, že se kameny hroutí a chtějí ho pohřbít. Nejhorší na tom bylo, že stály. Jeden povoz se zasekl mezi spadlým kamením a muži museli uvolnit cestu.

„Pokud si nepospíší, dorazíme k Stříbrnému městu už za tmy,“ povzdechl si nervózní král.

I když den nebyl teplý a celou roklinu objímal stín, Shennovi se po celém těle valil studený pot. Utíral ho, snažil se zamaskovat svou nervozitu, dokonce se i snažil otevřít oči, ale tím na sebe jenom upozorňoval.

„Jste v pořádku?“ ptal se ho Safírový lev.

„Jsem,“ přitakával nervózně.

Skupina se pohnula po necelé hodině, ale opět toho moc neušli, nemohl to být ani půl kilometr, když se narazilo na další překážku, která musela být odházena.

Shenno otevřel oči, motala se mu hlava, před očima měl hvězdičky. Zvedl hlavu, chtěl zjistit, jak vysoko by musel lézt, aby se dostal na vrchol a nemusel projíždět touto pekelnou cestou.

Odhadoval to na výšku šesti dospělých mužů. To by zvládl, kdyby kámen nebyl tak křehký a nehrozilo by, že se pod jeho vahou utrhne a on spadne na zem, kde by se jeho tělo znetvořilo do takové podoby, že by nikdo nerozeznal ani to, zda se jednalo o muže nebo ženu.

Pozoroval ten vrchol, hypnotizoval tu volnost tam nahoře a nejspíše tím zachránil nějaké ty životy – hlavně ten svůj, který pro něho byl nejdrahocenější.

Všiml si toho, viděl ten stín, který se tam nahoře pohnul, viděl to škobrtnutí a uloupnutí jednoho malého kamene, který spadl pouze metr před králova koně, který si tiše zamumlal něco ve smyslu o tom, že kameny jsou čím dál tím více nestabilní.

Rozechvěl se, díval se vzhůru a naslouchal. Klášter ho naučil mnoha věcem, ale nikdo mu nikdy neřekl, co dělat, když se nahoře nachází někdo, koho nevidí a dělá něco, o čem nemá ponětí.

„Výsosti,“ šeptl tiše Shenno, ale přes překřikování královských stráží a vojáků ho neslyšel.

„Výsosti,“ zašeptal Shenno podruhé a natáhl paži, aby se mohl krále dotknout a upozornit ho a jeho špatný pocit.

Na činy bylo pozdě.

Stín v roklině se změnil v tmu. Ti, kteří si toho všimli, zvedli hlavu a ti nejnešťastnější hleděli do očí své smrti v podobě kamenů o velikosti divokých prasat, které padaly z vrcholku kaňonu přímo na hlavy nebohých vojáků.

Vypukl chaos, ohrožení vojáci se snažili uniknout, ale o život přišlo minimálně sedm lidí, Shenno přes další zmatek nestihl počítat.

Sotva na hlavy vojáků dopadly první kameny, které rozdrtily těla mužů, z vrcholku kaňonu se ozval bojový pokřik, který Shenno přiřadil k Lilji. Znal jejich křik, zaryl se mu hluboko do paměti. Bylo to jako řev šelem a zároveň jejich kořisti, která volala o pomoc. Poznával v tom lva, tygra, medvěda, ale i vrčení vlka. Dokonale to vystihovalo to, jaký Lilji byl – byla to džungle, kde přežil pouze nejsilnější. Vládla tam nepochopitelná hierarchie, kde vládl ten, jehož meč byl nejostřejší a brnění nejsilnější. Ale přesto dokázali držet při sobě a bojovat jako jeden neporazitelný muž.

Vyplašení koně se marně snažili otočit a vyběhnout ven kaňonu, vojáci netušili, co dělat, král sebou ošíval, Kopal se snažil vzpínat, ale provaz mu v tom bránil, Shenno málem omdlel.

První šíp s černým peřím, kterým Lilji zdobil své šípy, se zabodl do ramene vojáka, který jel před králem. Zakřičel bolestí, snažil se ze svého ramene vytrhnout šíp, ale proslulý jed zapůsobil ihned a muž nebyl schopný pohnout se – byl paralizován.

Ten druhý šíp zasáhl krále přímo do krku.