Prvního dne jízdy svítilo slunce, pot pomalu sklouzával po Shennových zádech, zachytával se na vystouplých jizvách a pálil v těch čerstvých. Prvního dne použil lehkou košili jako pokrývku hlavy, pršiplášť měl připevněný k sedlu Kopala a na krku se mu lehce pohupoval v souladu s koňským krokem provázek korálky. Přišlo mu to zvláštní, cítil tu tíhu navíc, všímal si, jak do drobná dřevěná kulička modré barvy mlátí do klíční kosti, všímal si, že se lidé na cestách za nim otáčí nebo naopak sklánějí své hlavy, když kolem nich na hnědákovi projíždí.

Druhý den bylo zataženo, značně se ochladilo, Shenno už nemusel svou košili používat jako pokrývku hlavu, Kopal začal být trochu nevrlý, nejdříve nechtěl nechat Shenna vysednout a následně se ho pokusil i ze sebe shodit. Musel mu koupit na uplacení pár jablek, aby se kůň pohyboval v klidu a nevzpíral se, jakmile kolem nich prošel nějaký pocestný.

Od třetího dne na cestě pršelo. U země se držela hustá bílá mlha, okolí bylo klidné, pouze déšť bubnoval do vyprahlé země, která se postupně smáčela, až byla nepříjemně zabahněná. Vyschlé potoky nestíhaly přijímat to obrovské množství vody, řeky byly špinavější, divočejší a kvůli tomu musel Shenno pracně hledat místo, kde by mohl jednu říčku přebrodit více než půl dne, jelikož to díky dešťům nebylo možné jenom tak kdekoli.

Sedmého dne, když pršet přestalo, dal Kopalovi den volna. Utábořil se pod stromem, trhal z jabloně letní jablka, odpočíval ve stínu větví a přemýšlel, kam pojede dál. Slova Arrina i velmistra Tanga ho ranila. Předtím se chtěl přidat do městské hlídky, armády nebo k hraničářům, ale po návštěvě kláštera? Už nechtěl nic. Nic ho nezajímalo, chtěl být jenom zpět v klášteře, chtěl být se svým přítelem, chtěl být mistrem jako on. Rád by učil mladší chlapce umění boje s mečem, byl v něm vážně dobrý, ale nyní? Neměl ani meč. Arrin ho jmenoval právoplatným válečníkem od Černého jezera, i když nesložil jednu zkoušku, ale nedal mu meč. Co to bylo za válečníka bez meče?

„Kdybych prodal Kopala, měl bych na meč,“ zauvažoval, když se díval na pasoucího hřebce, který mácháním svého ocasu odháněl otravný hmyz ze svých stehen.

Přemýšlel nad tím pouze pět sekund, pak zakroutil hlavou a pokáral se.

Toho koně mu daroval Arrin, i když nechtěl. Věděl, že bude mít u velmistra problém, protože daroval klášterního koně hříšníkovi, ale přesto to udělal. Riskoval své postavení pro někoho, koho už v životě nechtěl vidět.

„Je vůbec normální?“ zeptal se nechápajíc Shenno a hodil ke koni ohryzek jablka, aby ho mohl sežrat.

„Ale přesto… Už nikdy mě nechce vidět,“ povzdechl si se zavřením očí. Bylo mu z toho na nic, ale přesto z toho byl zmatený. Necítil se špatně za to, co provedl, měl své vlastní důvody, ale byl za to odsouzen. Chápal, že byl proklat za své další hříchy, přijal to, přijal Peklo i nenávist od Bohů. Ale odmítal přijmout nenávist od nejlepšího přítele.

Musel na chvíli usnout, mezitím se mu zdál i sen, krátký sen, který předpověděl jeho budoucnost.

Když byl malý a žil ještě v horách, moc svého otce nepotkával. Byl to pro něho takřka cizinec, který odcházel do války a přicházel s kamennou tváří, aby svému synovi vyprávěl o zvěrstvech, která provedl.

„Proč to děláš, otče?“ ptal se maličký chlapec obrovského muže s černýma očima.

„Chráním naší zem, dělám to pro našeho krále,“ odpovídal.

„Chtěl bych také chránit krále,“ povzdechl si chlapec.

„Ne krále, Shenno, ale naši zem,“ opravil ho Velký Wen.

Ale Shenno to myslel tak, jak řekl. Válka nebyla nic pro něho, nechtěl být válečník, chtěl pouze chránit krále, i když netušil proč.

Probudil se ve chvíli, kdy slunce zapadalo za obzor. Zakryl poslední paprsky slunce svou dlaní, zvedl se do sedu, projel si mozolovitou rukou rozcuchané tmavé vlasy a zadíval se na Kopala, který stále stál na louce uvázaný k jednomu stromu a švihal ocasem ze strany na stranu.

„Královo Výsluní… Mělo by být jenom více na západ. Přidat se ke královské stráži… Mohl by hříšník jako já udělat něco takového?“ zeptal se tiše sebe samého a zahledět se do zapadajícího slunce.

„Máme již krále, že?“ zeptal se Kopala.

Věděl, že jejich země dlouho krále neměla, takřka deset let, jelikož král zemřel a jeho syn byl malý, nemohl vládnout, ale už musel dorůst do věku, aby si na hlavu posadil korunu, přijal manželku a zplodil potomka.

„Královo Výsluní,“ zašeptal si. Místo, kde sídlil král, nádherné město poblíž moře obklopené vysokými zdmi, plné různorodých lidí, plné těch, kteří nosili na krku stejné korálky jako on, i když pocházeli z jiných klášterů.

„Strážil bych krále,“ zašeptal si, „udělal bych pro něho cokoli. A navíc bych byl držen daleko od hranic a cizinců… Nikoho bych nezabil, pokud by to nebylo správné,“ zamýšlel se nahlas. Nebylo to přesně to, co po něm Arrrin chtěl? Aby už více nehřešil?

„Třeba si k sobě díky tomu i Bohy a Arrina nakloním,“ řekl si ještě předtím, než znova usnul unavený z dlouhé cesty v sedle.

•••

Vesnice, kde se Shenno zastavil, nesla jméno Kukaččí Hnízdo. To byl příhodný název, jelikož tuto vesnici využívala městská hlídka Králova Výsluní a posílala tam nepohodlné osoby, které často narušovaly klid města nebo zkrátka nebyli vhodní jako obyvatelé nejkrásnějšího, nejbohatšího a nejexkluzivnějšího místa v zemi.

A protože nepohodlných lidí bylo požehnaně, ta vesnice se dala nazvat spíše malým městem. Dalo se tam najít prakticky vše, kovář, zbrojíř, mlynář, tesař, malý nevěstinec, pivovar, tři hostince, hřbitov a v neposlední řadě také vinný sad, i když se proslýchalo, že víno odtamtud je moc kyselé a navíc ředěné vodou a šťávou z citrónů a jablek.

Shenno se tam zastavil ze dvou důvodů, kvůli zbrojnici a jídlu. Nejdříve uklidnil svůj hladovějící žaludek pečenou křepelkou na medu s čerstvě upečeným chlebem, zapil to korbelem piva a následně ještě koupil píci pro Kopala, který ve stáji týral chudáka syna hospodské, který ho musel vykartáčovat a vyčistit kopyta.

„Kam míříte, válečníku?“ zvolal na něho při odchodu prošedivělý stařec s povislou kůží na krku a prořídlými šedými prameny pod ramena. Shennovi neuniklo, že i na jeho krku se ještě pohupoval starý provázek s hodně starými korálky, které už ztratily svou barvu, ale bylo jich pět a to bylo nejpodstatnější.

„Do Králova Výsluní,“ odpověděl mu pobaveně. Líbilo se mu, jak si za ty dny vydobyl respekt ostatních. A přitom to byl vrah… Není svět občas komický?

„Ach tak, ach tak. Posaď se, příteli, odkud pocházíš? Pojď, zvu tě na pivo!“ zavolal na něho, jakmile si všiml, že se Shenno pokoušel o další krok.

S tichým povzdechem se posadil vedle starce, vzal si od hospodské další pivo a odpověděl starci: „Z Divokých hor, přesněji z tý nejvyšší. Neznáš vesnici Bez Prstů? Odtamtud a ten název je dost přesnej,“ odpověděl mu Shenno s pobaveným úsměvem.

„To je mi fuk, z jakého zadku seš, ale narodil ses v horách? Seš čistokrevnej Divoch?“ zeptal se ho stařec a uštědřil mu ránu do ramene.

Shenno si už na to zvykl. Zkrátka byl Divoch, byla to jejich malá národnost pocházející z hor, která dlouhá staletí žila izolovaně od království, nespadala pod krále, ale nakonec byli uznáni za příslušníky země a dostali stejná práva. Ale to nic neměnilo na tom, že lidé s tmavší pokožkou, černýma očima a velkou odolností proti mrazu byli špinaví Divoši, co uměli dobře sáňkovat, ale nikdy nevypěstovali ani bramboru.

„Čistokrevnej,“ přitakal Shenno.

„Tak to ti přeju hodně štěstí…,“ zamumlal stařec, ale zastavil se, protože neznal Shennovo jméno.

„Shenno, bratr Arrinův,“ pověděl se značnou hrdostí, „válečník od Černého jezera.“

„Tak tedy hodně štěstí, Shenno, bratře Arrinův, Královo Výsluní nerado přijímá Divochy, mají radši světlejší muže.“

To trochu Shenna znepokojilo, ale pokusit se mohl a ani slova starce mu nesnížila sebevědomí.

„A kdo seš ty?“ zeptal se ho Shenno.

„Echo Přidrzlý od Černého jezera. Pověz mi, pořád je velmistrem starej Roth?“

Shenno zakroutil hlavou, „bohužel, nedávno zesnul, nahradil ho bývalý mistr lukostřelby, Tang.“

„Ach tak… Ten pardál měl beztak už čas na umírání, v našich mladých letech mě v klášteře pěkně bil, to ti řeknu, řádnej pardál a agresivní, ale aby šel do války? Ne, to prosim ne, raději si válel zadek v tom křesle ve věži,“ zakroutil nad ním Echo nesouhlasně hlavou.

Chvíli spolu popíjeli, z velké části si povídali o starém Rothovi, Echo ho popisoval jako mladíka, který vždy poslouchal rozkazy mistrů, ač to byl největší zmetek, který se tam v jeho letech nacházel a Shenno dodával, jaká stará bota to byla za jeho časů.

Až ve chvíli, kdy bylo Shennovo pivo skoro pryč, se zeptal: „Poslyš, Echo, dlouho jsem byl na cestách a ztratil jsem přehled. Co král? Už dospěl?“ Ani tolik nelhal. Skutečně cestoval a zprávy se k němu nedostaly snadno.

„Ale jo, před pár týdny byl korunován, teď se mu hledá manželka. Nevim, nevim, hele… Malej kluk, pěknej, to jo, ale takovej… zakřiknutej. Jestli tě nechaj v Králově Výsluní, tak ho určitě uvidíš.“

Malý a zakřiknutý král… Nebylo to přesně to, co si Shenno představoval. Doufal ve krále, který by na něho pohleděl a neodvrátil by pohled, protože byl Divochem, ale všímal by si jeho proporcí, jizev a odhodlání.

Od toho krále, kterého mu Echo krátce popsal, mohl čekat akorát strach, protože určitě Divochy považuje za ty špinavé seveřany, co celý život žerou sníh a považují sněhuláky za svoje manželky.

S Echem se Shenno rozloučil zrovna ve chvíli, kdy jim chtěl stařec objednat ještě jedno pivo na spláchnutí žízně. Shenno se však vymluvil, že pospíchá a nemůže se zdržet, slíbil však, že se v Kukaččím Hnízdě zastaví a určitě se potkají znovu na pivě.

S tím slibem Shenno vypadl z přeplněné hospody, nadýchal se čerstvého vzduchu a šel pro Kopala, aby mohl najít kováře, který by mu opravil podkovy a zároveň dobrého zbrojíře, u kterého by našel vhodný meč pro muže jeho velikosti.

Vedl hřebce přeplněnými uličkami Kukaččího Hnízda za sebou, pevně svíral uzdu, proplétal se kolem lidí, kteří na prapodivném trhu nabízeli svoje výrobky a se slušností odmítal všechno, co mu bylo nabídnuto, až na jedno ostře kořeněné hovězí na špejli a dvě červená jablka, která nabídl koni.

Proplétání se mezi uličkami města mu nabídlo pohled na takřka všechny národnosti v jejich malé zemi, ač nenašel dva zástupce. Divochy a Arrinovi lidi.

Nejvíce obsahovalo město samozřejmě Shernediů. Nijak zvláštní lidé bez větších poznávacích znamení, kteří žili po celém území království. Pak Abanové, ohnivý lid, kteří mezi v tom davu vyčnívali svými rudými vlasy. Nejčastěji nabízeli svoje hrnčířské výrobky a kožešiny ze všemožných zvířat, nebylo jich však tolik jako Shernediů. Shenno dokonce viděl i kupce z Tylynovů, kteří nejspíše nakupovali nové zbraně a zbroj pro svou stráž na hranicích s Roslinolem. Žádný z těchto národů v jejich zemi však Shenna nezajímal tolik jako Savojové. Vypadali jako on, měli tmavší pokožku, tmavé vlasy, černé oči, ale byli menší s placatým nosem a vlasy si vyholovali i ženy, občas si nechali jeden pramen, ze kterého upletli cop. Někdy si je člověk mohl splést s Divochem, ale byl mezi nimi rozdíl. Savojové byli rybáři, žili na ostrovech poblíž pobřeží, moc nekomunikovali s okolím a na břehu jich moc nežilo, maximálně na pobřeží. Divochové naopak žili vysoko v horách, muži se přidávali do armád, ale nikdy moc dlouho nežili, jelikož byli posláni rovnou do předních linií, brzy zemřeli a ženy tak neměli manžely.

Všechna tahle etnika se nacházela v jediné zemi – Rhiosu -, který se rozkládal převážně na severu kontinentu, ale zabíral i značnou část východního pobřeží.

Kromě Rhiosu tu však byla i země Roslinol, který měl s Rhiosem společné západní hranice a proslulí byli hlavně pro to, že to nebylo království, ale jakási aristokracie, kde vládl ten, kdo vlastnil více než deset tisíc otroků. V překladu to mnoho lidí nebylo, ale ten, kdo vládl, vládl svobodnému lidu a svým vlastním zajatcům, které si ukradl, koupil nebo zkrátka rozmnožil. Shenno tu zemi nenáviděl a jenom při pomyšlení na ni se mu zvedal žaludek.

Kromě Roslinolu měl ještě Rhios společné hranice s Lilji, odvěkými nepřáteli. A na samém jihu přežíval utiskovaný Tamallyan a Estorod, které byly zcela mimo Shennovo chápání.

Jeho ze všeho nejvíce zajímal Rhios a jeho šest etnik. Každý člověk se dal k jednomu přiřadit a většinou právě k Shernediům nebo Tylynovům. Vždy ho zajímalo, do jakého etnika se řadil Arrin, ale na to mu on sám nedokázal nikdy odpovědět, protože Arrin patřil mezi ty sirotky, kteří si na své rodiče nepamatovali a do kláštera se dostal se skupinkou odkoupených otroků z Roslinolu. Byl sotva půl roční, nikdo jeho původ nedokázal určit a odkoupený otrok, tehdy desetiletý chlapec, tvrdil, že ten malý uzlík s platinovými vlásky dostal na cestě od staré ženy, která ho prosila, aby ho dostal do bezpečí.

Byla to bizarní historka, hodně nepřesná, Arrin o své minulosti moc nemluvil a velmistr Tang, který ten bledý uzlík převzal, historku nevykládal nikdy nikomu. Podle něho nezáleželo na tom, odkud se chlapec vzal, důležité bylo, že byl. Ale podstatné bylo, že příběhu o uzlíku, co dostal bývalý otrok na cestě, byl pro všechny nedůvěryhodný a mnoho učňů a mistrů od Černého jezera se smálo, že Arrin je určitě syn mistra Tanga, což by vysvětlovalo jeho náklonnost k Arrinovi a fakt, že ho vychoval, a nějakého ledního medvěda, což by vysvětlovalo původ té bledosti a takřka bílých vlasů. Ještě bizarnější historka...

Na pár sekund se Shennovi sevřel žaludek, mohlo to být z překořeněného hovězího, ale možná také z toho, že si zkrátka vzpomněl na Arrina, který už nejspíše musel pykat za to, že daroval svého koně. Snad velmistr nepřišel na ten korálek, pomyslel si předtím, než v něm zmizel poslední kousek hovězího. V té chvíli se také objevil u kovárny, kde plánoval sehnat jeden dlouhý meč a pár vrhacích nožů pro případ nouze.