Stál jsem na střeše nejvyšší budovy ve městě a díval se tam, kam jen mé nelidské oči mohly dohlédnout. Sledoval jsem město, které si žilo svým vlastním životem, kterému bylo jedno jedince, které bylo jen jeden dav, nikoliv mnoho jedinců.

Předklonil jsem se, roztáhl ruce a pomalu nechal své tělo přepadnout a padat dolů, k zemi. K mnoha idem, kteří někam spěchali, ať bylo domů, do práce, nebo do baru. Zem se nezadržitelně blížila.

Na poslední chvíli jsem roztáhl křídla a dost velkou rychlostí letěl těsně nad hlavami lidí, kteří o mě nevěděli, maximálně si všimli jen poryvu větru, jak jsem to těsně nad jejich hlavami vybral.

Byli mi ukradení, sice jsem slyšel sem tam nějakou tu jejich myšlenku, ale jejich myšlenky typu: ‚Kterou dneska dostanu?‘ ‚Odpustí mi nevěru?‘ ‚Nenávidím ho, ale jsem s ním.‘ mne opravdu nedrali, nezajímali mě. Lidstvo není to, co bylo dřív, naše práce je sice náročnější, protože kdysi dopravní nehody nebyly, musíme tedy zachraňovat více životů, ale i tak lidstvo kleslo. Aspoň podle mě.

Sebevrazi…? Já osobně je nezachraňuji, ano, slyším jejich sebevražedné myšlenky, ano, jsem tam, když se zabijí, ale naučil jsem se ovládnout pud zachránit jim život. Znám však anděli, kteří se vždy snaží člověka zachránit, prý se mohou lidé zlepšit.

Nevěřím tomu.

Několikrát jsem mávl křídly a dostal se o trochu víc, ale stále jsem letěl relativně nízko, stále, když jsem mávl křídly, mohli lidé pocítit jednorázový poryv větru.

Zalétl jsem to užší uličky.

Prolétl bych ji v pohodě, nebýt toho, že na mě někdo seshora spadl a srazil mě k zemi.

I pro anděla pád z dvou a půl metru může být bolestivý, kór když ten někdo na vás padne tak, že při dopadu na zem vám zlomí křídlo.

„Doprdele,“ ulevil jsem si a shodil ze sebe, toho dotyčného, ani jsem se na něj nepodíval, zajímalo mě spíše moje zlomené křídlo. Hleděl jsem na to, nemohl jsem s ním hnout a to, že je zlomené bylo dost vidět. „TSK, debile,“ ponadával jsem si a pomalu se postavil. Jak asi mám teď letět? Zlomenina křídla… to se hojí sakra dlouho!

„P-promiň,“ špitl ten dotyčný.

Podíval jsem se na něj a bez váhání mu dupl na krk. „Říkáš, ‚p-promiň‘? Jestli chceš umřít, rád ti pomůžu,“ vztekle jsem zavrčel. Křídlo pekelně bolelo, byl jsem špinavý, spadl jsem do kaluže, a ještě jsem byl naštvaný. A naštvaný anděl není zrovna dobrá věc.

„P-promiň,“ zachroptěl naléhavě.

Odfrkl jsem si a dal z něj nohu. Otočil jsem se k němu zády, chtěl jsem jít pryč, lidé mě stejně nevidí, tak to je jedno. Musel bych se zjevit, nebo jak se to říká. Prostě máme schopnost nebýt viděni, i když na některé lidi to stejně neplatí. Ale těch není moc.

„Nechtěl jsem se zabít,“ zaslechl jsem ještě.

Ignoroval jsem ho, na tohle jsem fakt neměl, omylem jsem zachránil sebevraha, co mě vidí a ještě mi zlomil křídlo.

Tahle noc se dosti divná. Zlá.

„Počkej, po-pomůžu ti!“

Zastavil jsem se a podíval na toho malého caparta, vzhledově mu mohlo být tak dvacet, mohl mít tak sto sedmdesát… černovlasý, modrooký. No, možná byl pohledný, ale to mi bylo tak nějak jedno.

„Pomoci? Mě?“ odfrkl jsem si a rozešel jsem se.

„No fajn,“ také si odfrkl a než jsem se vzpamatoval, moje nohy šlapaly vzduch.

„Hah?“ vyjekl jsem a podíval se nad sebe.

Ten capart měl blanitá křídla, tvářil se taknějak všelijak, držel mě za oblečení a nesl mě pryč.

„Děláš si ze mě prdel?!“ vyjel jsem po něm a začal sebou šít.

„Na anděla dost sprostý!“ zavrčel na mě. „A nevrť se, nebo tě nechám spadnout!“ vyjel po mně  jednim mohutným trhnutím naznačil, že to myslí vážně.

„To tys mi nezmožnil lítat, debile,“ snažil jsem se ho praštit.

„Taky jsem se ti omluvil a nesu tě mimo lidi, idiote!“ házel po mě dost nepříjemné pohledy.

Letěl dost vysoko, bez problémů jsme přeletěli i nejvyšší budovy.

Nakonec jsem se přeci jen přestal vrtět, nechtěl jsem spadnout, tohle bych nepřežil ani já. A poprvé jsem byl naštvaný na svoje dlouho blond vlasy, měl jsem je všude. Naprosto všude.

„Proč jsi mě srazil?“ pokusil jsem se o normální konverzace, nepopírám, že jeho černá blanitá křídla mě krapet fascinovala. Už jen protože nejsou tak úplně běžná. U žádných démonů… až na upíry. A to jen některé – nejstarší.

„Omylem,“ odsekl ten mladíček a už se na mě nepodíval, bylo však poznat, že se o něco jedná, o něco takového, co by s andělem neprobíral. No, upíři a andělé se nikdy moc nemuseli.

Andělé mají lidi chránit, upíři lidi zabijí.

Není výjimkou, že anděl zabije krmícího se upíra, nebo upír anděla, který zachraňuje člověka, jen aby se mohl „najíst“.

Všiml jsem si, že jsme začali klesat, ale stále jsme byli ve městě, jen v tovární čtvrti, řekl bych.

Až po chvilce mi došlo, že padám volným pádem.

Jenže, než jsem začal zmatkovat, ten upír mě chytil do náruče a opatrně se mnou přistál.

„Mohl jsi mě varovat, debile,“ zavrčel jsem a snažil se dostat z jeho náruče.

„Seřval bys mě, idiote,“ zabručel a odmítal mě dát dolů. „Tady žiju,“ vykopl dveře. „Asi je budu muset opravit,“ zamumlal a posadil mě na pohovku, kterou tam měl. Musím mu nechat jednu věc, má to tu velmi elegantně zařízené, jako z nějakého patnáctého století, přeseto příjemné. Dokonce tu měl i krb.

Tu jeho poznámku ke dveřím, které si sám rozbil, jsem v tichosti přešel.

Sledoval jsem, jak zalezl do nějaké místnůstky, vytáhl nové dveře, staré vyhodil z pantu a nové tam nasadil. „Opraveno,“ oprášil si ruce a zamířil si to ke mně.

„Netušil jsem, že upíři jsou takoví … paka,“ uchechtl jsem se. Svým způsobem byl dost roztomilý a svérázný. Na druhou stranu, asi i upíři s ním musí krapet opovrhovat, docela bych ho viděl jako anděla, jen tak mezi námi. Opravdu si nedovedu představit, jak se krmí z člověka. Ani ze zvířete. Ne, na to byl moc roztomilý, takový drobný.

„Hele, ty pomlč, ty ‚slušný a milý‘ anděli,“ odfrkl si a došel ke mně.

„O co se to snažíš?“ Vyjekl jsem, když mě položil na břicho a strhal ze mě oblečení.

„Vo nic, neměj péči,“ přimáčkl mě na postel a sundal i kalhoty.

„Ty debile,“ zavrčel jsem, ale ruce mi dost hbitě svázal za zády. Cítil jsem, jak mi dal nějaký obklad na křídlo, ano i přes peří je máme dost citlivá. Křídla jsou ta nejcitlivější místa na našem těle. To platí u nás, andělů, i u nich, démonů.

Když se přestal věnovat mému křídlu, začal mi dávat polibky na páteř.

„Tak a dost!“ snažil jsem se nějak rozvázat si zápěstí, která jsem měl dost pěvně svázaná za zády. A jedním křídlem ho těžko umlátím.

„Neboj, anděli,“ promluvil takovým… tím zlým upířím hlasem.

Bylo mi jasné, že tohle nebude procházka růžovým sadem a že on je přes svůj roztomilý vzhled dost zákeřný.

„Dej tu hnátu pryč,“ zavrtěl jsem a pootočil hlavu, ale viděl jsem velké kulové, ten holomek mě políbil a zakryl mi pak výhled.

Stáhl jsem půlky, co to šlo, ale bylo mi to prd platné, on mi ty nohy prostě roztáhl a nasoukal se tam.

„Ty, ach,“ zabořil jsem hlavu do pohovky a stihl zuby.

„Tak to bylo rychlé,“ zasmál se mi do ucha ignorujíc mé nenávistní pohledy. Jen si spokojeně prstem hrál v mém análu. Nenávidím své tělo. „To sis fakt myslel, že to bude zdarma?“

„Ty vole, to tys mě zranil!“ zavrčel jsem a snažil se ignorovat fakt, že jsem se vzrušil, že se mi to líbí a že moje tělo vychází vstříc jeho prstům.

„Šak ti to zpříjemňuji, ne? Omluva je omluva a já to beru …. Velmi pohodlně, nemyslíš?“ zkousl mi ušní lalůček a pohladil zdravé křídlo.

Zavřel jsem oči a zavrčel: „Ty šmejde,“ ale nakonec jsem se jen poddal a jen si užíval.

Nechal jsem ho, ať si mě připraví, ať mě dráždí, jen jsem stiskl zuby, zatnul pěsti a pěvně stiskl očí víčka, nechtěl jsem vydat ni hlásku.

Po chvilce si mě přizvedl, pronikl do mě a začal můj úd i rukou zpracovávat.

Odporné, jsem skoro znásilněn upírem, ne jsem znásilněn, ale… horší je, že mě se to líbí. Ke konci jsem už ani své vzdechy netišil, uvolnil jsem se a poddal se mu. Vždy jsem byl příznivec jemného sexu, ano, měl jsem už několik andělů, ale žen andělů, nikdy ne muže, ale toto… upír, muž a hrubý… mělo to taky své kouzlo a mě překvapilo, jak mé tělo reaguje.

Zkousl jsem si spodní ret a pootočil obličej k upírovi.

O víc jsem se snažit nemusel, políbil mě, přesto si dal pozor, aby mi nelehl na záda. Že byl opatrný, bylo velmi příjemné, ale jemný tedy už moc nebyl. Přišlo mi, že můj zadek nebere jako něčí zadek, ale něco, co může jen ojet.

Ovšem nezapomněl ani na mě, i mě se věnoval.

V tichosti jsem vystříkl a nechal ho, dokud nebude chtít přestat, ale on nedlouho po mém orgasmu, přestal s tichým zavrčením, jako šelma. Opatrně slezl z pohovky, přikryl mne a znovu mi začal opečovávat křídlo. Štěstí, že to bylo křídlo, které jsem měl nechané volně opřené o nevysoké opěradlo pohovky.

„Co to kurva mělo bejt?“ zavrčel jsem a nechal ho, až mi rozváže ruce.

„Omluva,“ pokrčil rameny.

„No to omluva nebyla, to mi nenamluvíš,“ odsekl jsem, snažil jsem se ignorovat fakt, že se mi to líbilo a díval se raději na druhou stranu, než byl upír. „Sereš mě,“ odfrkl jsem si.

Nakonec asi prostě budu muset chvilku pobýt s upírem, zdá se, že ví, jak se o poraněné křídlo postarat.

I majitele toho křídla, problesklo mi hlavou a já pevně stiskl polštář, který jsem nahmatal. Tak mě sere, opravdu dost.

Dal mi letmou pusu do vlasů. „Neboj, postarám se o tebe,“ mile se usmál a odběhl kamsi do jiné místnosti.

Odfrkl jsem si, ignorujíc fakt, že mi z prdele teče jeho sperma a že tu jsem zavřený a zranitelný.

Přísahám, že ho zabiju!