Díval se na to elegantní tělo, které teď leželo vedle něj, jenže ustrojené a viditelně poraněné, i když ne nijak vážně, jen poslední zákazník byl na sado-maso. Chtěl ho pohladit po zádech, ale nemohl, jistě by ho to bolelo. Nikdy by si nemyslel, že by to pro něj udělal, že by se sám obětoval.

Pohádali se před tím kvůli tomu. Ani jeden nechtěl, aby ten druhý dělal prostituta, ale byl to jejich život a momentálně jim to vydělávalo na hostely a na jídlo, když prchali. Jaké štěstí, že byli pro každého lidského tvora doslova neodolatelní.

Na durhou stranu, někdy jim to útěk docela zkomplikovalo, ale ne natolik, aby je jejich pronásledovatelé chytili. Ve dnes se ztratili v davu, mohli si nechat zmizet svá křídla, což byla ohromná výhoda, ztratili se tak v davu. V noci létali – rychle a neslyšně.

Kolik to mohlo být od toho incidentu? Týden? Deset dní? Ani jeden nevěděl, oba se v tom sletu událostí ztratili.

Prvně si vydělali na oblečení – kvádra.

Pak na jídlo – Michael se marně snažil Vladimira naučit a tak chodili jíst do bufetů a podobně.

Nakonec vyřešili ubytování.

Vladimir si promasíroval spánky. Musí si najít jídlo… a ne lidské. Měl velmi silnou chuť na krev… na horkou lidskou krev a namlouvání, že to je jen zvyk z minulosti, už nepomáhalo.

Tiše vydechl a položil dlaň na Michaelovo rameno, doufal, že tam nemá ránu od biče. Když si vzpomněl, jak vypadala jeho záda, když se spatřil v jejich malé koupelničce, bylo mu náhle úzko.

Michael sebou trhl a Vladimir rychle stáhl svou dlaň, asi i tam měl ranku od biče. Chtělo se mu brečet, protože tohle Michael měl kvůli němu, to on si nabrnkl takového chlapa, nabízel velmi luxusní částku, ale Michael se rozhodl jít místo něj. Nikdy, za celou svou existenci, se necítil tak provinile.

Někdo zaklepal na dveře a on sebou trhl. Co teď, co by měl dělat? Vzít Michaela a utéct? Cítil na tu vzdálenost, že za dveřmi není člověk. Na druhou stranu, ti, kdož je pronásledují, by asi neklepali.

„Otevři,“ zamumlal Michael. Nespal, ani nemohl, ty rány na zádech pálili jako čert, ale byl rád, že k tomu chlápkovi čel on a ne Vladimir, který byl oproti němu trochu drobnější. Jeho smysly byly otupené, nedokázal si uvědomit, že by jim mohlo hrozit nějaké nebezpečí, chtěl jen, aby ta záda přestala bolet a pálit, a on by se mohl pomilovat s Vladimirem a ne nechat jen cizince ojet jeho prdel. Příčila se mu ta práce, ale s jejich vzhledem to byla nejjistější práce, kterou na jejich útěku mohli najít.

Cítil, jak se Vladimir zvedl z postele, a slyšel, jak jde ke dveřím.

Ozvala se jen dutá rána a Vladimirovi nadávky.

Michaelovi to nedalo a zvedl se, byl v elegantních kalhotách a košili, takže jeho pohmožděná záda a zneužitý zadek nebyly vidět.

Pohlédl na drobného anděla, který se klepal a neodvážil se mu podívat do očí.

Michael se usmál.

„Jak jsi nás našel?“ podíval se vyklepaného anděla, myslel si že je mrtev.

„Gabri – tedy archanděl Gabriel mi dal toto,“ ukázal malý kamínek na kousku provázku. „A taky děkuje, že jste mě k němu přenesl a on mě mohl oživit… a že jste … tam byl, když si myslel že umíral,“ měl stále skloněnou hlavu.

„Už nejsem archanděl, abys ke mně musel být formální, prcku,“ rozcuchal mu vlasy. „A tohle si raději vezmu,“ sebral mu z dlaní ten kamínek.

„A-Ano, ar – Michaeli. Archa – vlastně Gabriel mi dal knížku, prý vám ji mám dát,“ štrachal něco po kapsách, ale stále se nepodíval Michaelovi do očí, což ho zaujalo, myslel si, že když ten prcek chrápe s archandělem, tak bude trochu přidrzlejší a ne vyklepaný více než obvykle.

Michael si okamžitě vzal malou knížečku, jen co ji anděl našel. „To je ale-,“ zarazil se. Byla to Gabrielova nejoblíbenější kniha, nikdy ji nikdo nesměl vzít, ani si prohlídnout, střežil ji, jako člověk briliant.

„Gabriel tvrdí, že se Vám teď bude hodit a že si taky máte dát bacha na Zadkiela, pomátl se více. Prý. Já se s ním nestýkám, tak nevím, nejsem voják… jsem učenec… jen,“ díval se na špičky svých bod.

„Pověz,“ nadechl se Michael. „Proč se mi nepodíváš do očí?“

„S prominutím, jste hrozivější, než před tím,“ skrčil se a trhl sebou, jako by očekával ránu, ale Michaelovy myšlenky pádili jiným směrem.

„Vyřiď Gabrielovi, že jsem rád, že jste oba živi a zdrávi. Jsem velmi a mile překvapen. A taky… že mu děkuji za dar. Ale už mě nehledejte. A teď zmiz za ním,“ mávl rukou.

Anděl několikrát rychle přikývl. „Vyřídím,“ a s tím se ztratil na chodbě.

Vladimir sedící na zemi, jak ho ta drobotina shodila, když se vřítila do pokoje, jen překvapeně hleděl na Michaela. „Ti nechal poslat svůj deníček, nebo co?“ zavrčel a pomalu se začal zvedat, nezapomněl však prásknout dveřmi.

„V podstatě,“ zamumlal Michael a už si sedal ke stolu, najednou zapomněl na tu nesnesitelnou bolest v zádech. „Víš ty, jak vlastně vznikli démoni a upíři?“ nahodil Michael.

„Kdysi jsem něco slyšel, ale už si to nepamatuji přesně,“ pokrčil rameny Vladimir. „Proč tak najednou?“ šel také ke stolu.

„Démoni a upíři jsou vlastně andělé a archandělé druhé strany. I když o to taky není tak přesně. Obojí jsme potomci dvou bratrů…. Jeden zešílel a uvrhl se raději do temnoty. Druhý se zděsil jednání svého bratra a raději se uchýlil k světlu, když to řeknu takto. Ve starých listech to je psáno jinak… tedy jsou použita jiná slova, ale s tímto významem. Zpět k tématu – oba bratři si rozhodli udělat svůj vlastní svět, kde by se cítili dobře. První obyvatelé temnoty byli upíři, tedy hned po šíleném bratrovi nejsilnější. První obyvatelé světla, světa milého bratra, byli archandělé. Postupem času vznikl ještě třetí stupeň, u nás andělé a u vás démoni, proto nás, druhého stupně, je tak málo. Byli jsme první a neměli jsme důvod se nějak množit, když to tak řeknu. Ale já nejsem jeden z původních, já jsem asi třetí nebo čtvrtá generace druhého stupně, a aby se zachovali jména, první se vždy rodí synové a vždy dědí jméno otce. Což u vás není, proto lidé paradoxně uznávají více démonů, aniž by třebas věděli, že to byl upír, a andělů a archandělů… my dědíme jména otců, vy ne. I když počty jsou plus mínus stejné. Ach, zase jsem odběhl od tématu. No, to není vše. Existuje ještě povídačka, že jako reakci na tyto dva světy… nebe a peklo, světlo a temnotu, říkej si tomu jak chceš… třeba svět Satana a svět Boha, mě to je jedno… vznikla třetí rasa… potomci upírů a archandělů. Takzvaní ‚Nenávidění‘. Dokázali se ztratit ve světě světla, světě temnoty i světě lidí… byli všude a nikde… někdo říká, že to jsou padlí andělé, tedy někdo, koho se zřekl bůh, jiný zase tvrdí, že to jsou tvorové, které nechce ani peklo, jak jsou hříšní… a někdo zase tvrdí, že to je neutrální rasa, která se pohybuje ve všech třech světech. A v téhle knížce,“ poklepal prstem na knihu. „Se podle Gabriela na toto vše nachází pravdivá odpověď jednoho z posledních ‚Nenáviděných‘, než zemřel, že to je jeho výpověď o tom všem… nevěřil jsem mu to… nikdy… do teď,“ ukázal na svá velký černá křídla, která si nechal zjevit a pak zase zmizet.

„Tak a teď… jako pro blondýny…. Ty tvrdíš, že my jsme potomci těch tvých ‚nenáviděných‘?“ naznačil prsty uvozovky a nemohl si neodpustit ironický tón.

„Tvrdím, že se bratři, tedy tvůj a můj šéf, spojili, udělali z nás, co udělali, protože se tu něco chystá… a už nemluvím o osobních problémech se Zadkielem, mluvím o to, že se chystá dost možná vzpoura… bratři již ztratili schopnost dostat se do světa lidí… a vy jste my, jestli mě chápeš… upír je archandělem temnoty, démon je andělem pekla… jestli… jestli se někdo rozhodl očistit, pokusí se přes svět lidí dostat do nebe, protože jinak se tam nedostaneš, než přes člověka,“ otevřel knihu.

„Takže… my jsme k nečemu vyvolení?“ zeptal se Vladimir a pokukoval do té drobné knížky.

„Ano,“ pokýval hlavou Michael.

„A nezdá se ti ta vzpoura moc sci-fi?“ zeptal se znovu.

„Zdá… ale nic jiného mě napadá… nemusí to být vzpoura… můžeme být jen tak k něčemu jinému, já nevím, chci si to vyčíst, teď hned,“ začetl se.

„Bolí tě záda?“ zeptal se už trochu znuděně Vladimir.

„Ne,“ zamumlal Michael.

„Chceš sex?“ Vladimir to nevydržel a ptal se rovnou.

„Ne,“ odpověděl automaticky Michael. „Počkat… cože? Sex? Ty a já?“ podíval se na Vladimira nechápavě. Jeho mozek odmítal pracovat.

„No… vidíš tu někoho jiného, než mě a tebe?“ pokrčil rameny Vladimir.

„Říkal jsi, že až bude čas,“ nechápavě se na něj díval.

„Já teď čas mám,“ vstal od stolu, odsunul knihu stranou a posadil se na stůl, nutno podotknout, že on na rozdíl od Michaela, který se ani ne před hodinou vrátil z „práce“, byl nahý. Sledoval, jak se Michaelovi zorničky rozšířily, dokonce měl pocit, že za chvilku začne slintat. „Nebo,“ nadhodil Vladimir svůdným hlasem. „Si ho taky můžu vyhonit sám, aniž by ses mě mohl dotknout,“ jemně uchopil svůj úd a několika jasnými pohyby naznačil, že to myslí vážně.

Michael otevřel ústa, že něco řekne, ale zase svou pusu zavřel, sledoval, jak se Vladimir pomalu honí. Ani si neuvědomil, jak ho vzrušuje, když se Vladimir sám sebe dotýká. Zkousl si spodní ret a rozepl kalhoty. I on se sám sebe začal pomalu dotýkat, ale volnou rukou naznačil, aby se Vladimir posunul, a jedním prstem mu pak začal jemně dráždit jeho dírku. Jen se na Vladimira usmál. „Pokračuj, jen pokračuj,“ trochu prstem v útrobách svého milence trhl, a sledoval, jak sebou Vladimir také trhl.

Ale ta sexy dírka byla až příliš k neodolání, než aby do ní nepronikl – neodolal.

Pomalu vstal ze židle, políbil Vladimira a jedním prudkým pohybem, ostatně jako vždy, do něj pronikl.

Vladimir se okamžitě přestal honit.

„No tak to tedy ne,“ zamumlal Michael a zase se z něj vysunul.

Opatrně sundal Vladimira ze stolu, sám si na něj lehl a naznačil, aby si na něj Vladimir nasedl.

Moc se k tomu neměl, ale nakonec na něj Vladimir nasedl. „Hoň se.“

„Prvně okurka a teď tohle? Začínám si myslet, že jsi úchyl,“ zamumlal Vladimir, ale uposlechl ho, i on toužil po milování, ale překvapilo ho, že vydrží na těch zádech ležet, vypadala hrozivě.

„Jsem úchyl…si do tebe, kocourku,“ mile se usmál Michael a už si jen užíval, nechal vše na Vladimirovi a to, že se sám honil, ho vzrušovalo skoro na neúnosnou mez a věděl, že nevydrží dlouho…

A do toho ta záda… pálila ho, tak neskutečně ho pálila, ale to vzrušení bylo silnější, než nějaká trapná bolest.

„Já..,“ zkousl si ret Vladimir, a než stihl cokoliv říct, pokropil Michaelovu košili svým spermatem.

Prudké sevření Vladimirových útrob uvolnilo i Michaela. „No… aspoň, že po dnešku mám na novou košili,“ zamumlal, když si všiml, co Vladimir provedl…