Michael se díval na to tělo, vše se mu zdálo špatně. VŠE BYLO ŠPATNĚ!

Jak… jak se to vše stalo? Seděli spolu u krbu, chtěli si udělat romantickou chvilku, něco obdobného, jako tu noc, kdy odešel, kdy Vladimira opustil. Ale teď… tohle není to, co chtěl, raději by zůstal člověkem a chcípnul hlady než tohle. Nic nechápal, nic mu nedávalo smysl. Vyděšeně se podíval na své zkrvavené ruce.

Ne.

Odmítal vše.

Snažil se myslet na to, jak ještě před necelou hodinou se jejich těla otírala ve smyslném tanci sexu, jak si bral jeho úd do úst, jak se mu věnoval, jak se pak u ohně milovali a pociťovali velmi příjemný žár ohně.

Nešlo to.

Protože tu stál, ruce od krve. Nejen ruce, měl krev naprosto všude… nedalo se najít na něm místo, které by bylo čisté, bez krve nebo špíny. I jeho jindy tak načechraná hříva, zářivé vlasy, byli teď slepené potem, zaprášené, místy od krve nebo bláta. Hnusil se sám sobě. Hnusila se mu tato situace.

Proč to udělal? Chtěl začít křičet do okolí, ale hlas ho zradil.

Chtěl plakat, ale nenacházel slzy.

Nakonec se zmohl jen na tichý povzdech a otřel si ruce do svých kalhot, ne že by to moc pomohlo.

Sklonil se k mladému muži.

Vypadal na dvacet, ale Michael věděl, že mu je mnohem víc, i když na anděla byl stále mladý, ani se nestihl dostat na vyšší úroveň, než je pouhopouhý voják… voják, který byl poslaný na smrt.

Otočil ho na záda a ruce mu položil na hruď, do polohy, v jaké se andělé pohřbívali… a kdysi tak i lidé…

Podíval se na nebe, které bylo ošklivé… ani jedna hvězda, mraky… a pršelo.

To bylo na jednu stranu dobře, déšť smýval stopy a špínu… dokonce trochu omyl i obličej anděla, snad jako by i déšť chtěl uctít památku té nevinné duše, která již opustila své tělo.

Michael hřbetem ruky utřel tu osamocenou slzu, která se teď vydrala na svět – na Michaelovu tvář.

Michale, s bolavým srdcem – opravdu ho nechtěl zabít, opravdu nechtěl ublížit někomu ze svých – vstal a rozhlédl se.

Jen on a to tělo…

Kousek od něj se ozval výkřik… někdo další zemřel.

Rozeběhl se tam.

Nebylo tak daleko, jen několik rychlejších andělských kroků.

Spatřil, jak upír drží za ruku nějakého démona a je s ním v jeho posledních vteřinách.

Michaela ani nepřekvapilo, že ten upír ještě vnímá, jsou odolnější… umírají pomaleji.

Nic neudělal, jen stál opodál a sledoval, jak se s tím Vladimir vyrovnává, jak tu bezvládnou ruku pokládá kolem těla a mumlá slova omluvy. Chápal ho, a proto ho nechtěl v této chvíli vyrušit.

Zamyslel se, proč se tohle stalo a jak?

Milovali se, ano. Milovali, jako nikdy jindy. Nebylo to jen vyprovokovaný sex, jako včera v kuchyni, když dělal večeři, nebyla to chtíč, jako tehdy v koupelně… bylo to opravdové milování… se vším všudy.

Jenže pak do Vladimirova příbytku vtrhli dva andělé. Nechtěli jim ublížit, tak raději rychle utekli, jen je odstrčili a zmizeli.

Štěstí, že Vladimir rychle čapl věci, které leželi vedle nich.

Unikli relativně snadno, i když teď byli lidmi, něco málo jim zůstalo – jejich velmi rychlé pohyby. Ano, bylo to, jako by měli zpět svou moc… a ti andělé to nečekali.

Štěstí pro obě strany

Jenže pak…

Pak je v lese čekal jeden upír… a dokonce i ten rychlejší z dvojce andělů se k boji připletl… a tak se stalo, že každý zabil někoho ze svého druhu… tohle se přeci nemohlo stát ani v těch nejdivočejších snech.

Michael tomu stále nemohl uvěřit. Obě dvě strany se je snaží odstranit, ale teď už tuplem nechápal proč.

Vzpomněl si na Zadkiela… ani se tehdy nesnažil vyhodnotit situaci… a to kvůli němu Amalie umřela…

Vzteky praštil do kmene nejbližšího stromu.

Proč?!

A je možné, aby si Zadkiel našel někoho i na druhé straně a šlo jim jen o to samé? O boje?

Je to možné… je to tak moc možné, až mu z toho je ještě více zle.

Znovu praštil do stromu, měl toho tak akorát dost. Chtěl ten strom rozmlátit, i když mu ten dlouhověký strom nic neudělal. Naštěstí pro strom Michaela zastavili dvě chladné dlaně.

Podíval se na Vladimira a sklonil hlavu, i proto že byl vyšší, i proto, že se mi nechtěl dívat do očí.

„Víc a víc… věřím tvé teorii o Zadkielovi… ale,“ začal Vladimir, ani jemu se tahle situace nelíbila.

„Dávala by smysl, kdyby v tom měl někdo prsty i od vás,“ pokýval hlavou Michael a cítil, jak mu vztek rve srdce. Snažil se zhluboka dýchat, aby neublížil Vladimirovi. Obdivoval jeho chladnou hlavu, vždy si dokázal udržet rozum… zatímco on… někdy se divil, jak může být archandělem.

Ne, už není archandělem.

Čím vlastně je? Není ani člověkem… není.

Podíval se na svá velký černý křídla… ale černá s peřím. Vladimir měl stejná… projevili se jim na útěku, ale neměli čas to řešit…

Vrátila se jim moc?

Ale… jejich křídla jsou jiná… jsou andělská, no možná archandělská, jsou totiž opravdu velká, možná větší, než měl Michael před tím, ale jsou černá… barva démonů…

Co se tu děje?

Opravdu už nic nechápal.

Připadal si, jako by byl jen ve špatné hře, jako by si s ním někdo hrál. Na skutečnost to bylo až moc neskutečné, i na jejich svět.

Objal Vladimira, potřeboval to.

Nelíbilo se mu, jak si s ním život hraje. Vyhovovalo mu, když měl své zajeté koleje a nich se držel. Tohle pro něj bylo nové a velmi nepříjemné. Měl rád svá pravidla, svůj řád.

A teď jeho pravili i řádem byl chaos.

A chaos on neuznával.

„Proč se nepomilujeme?“ nadhodil do Vladimirovi bujné černé hřívy.

„Proč? Protože tu je mrtvola? Protože by nás mohli zabít?“ zeptal se ho chladně, i když v jeho nitru to vřelo, a nejen hněvem. ‚A pak, že já jsem závislý na sexu,‘ pomyslel si, ale nahlas to neřekl… nehodilo se to.

Raději opětoval objetí a mlčel.

Jeho citlivý sluch se vrátil, byl a to rád a to, že měl svá vysněná křídla teď opravdu neřešil, má nějaký smysl, že dostali moc… podle něj dostali moc od obou stran, ale nemá čas nad tím polemizovat, přemýšlet nad tím.

Odstrčil od sebe Michaela. „Pomilujeme se, až budeme mít chvilku klidu,“ pohladil ho po jeho vlasech, které teď nepůsobili ani trochu hezky, ale stále sem tam prosvítala jejich pravá barva. Mile se usmál, tak jak se matka usmívá na syna, chytl ho za ruku a vedl pryč.

„Máme výhodu,“ uvědomil si Vladimir a uprostřed kroku se zarazil.

„Jakou?“ zeptal se Michael.

„Peří – nebudeme slyšet… a černá barva… v noci nebudeme viděni,“ roztáhl svá křídla a vznesl se, i když dalo dost práce proplést se mezi stromy a dostat se nad ně.

„Ve vzduchu jsme to ještě neměli,“ zamumlal Michael a také se dostat nad stromy.

„Prosím?“ vyjekl Vladimir.

„Vzduch… my dva… sám si řekl, že,“ objal Vladimira a několika mohutnými máchnutími křídly je vynesl kousek výš.

Větu už nedokončil, ani neměl možnost. Vladimir ho políbil. „Teď ne,“ zavrtěl hlavou a odtáhl se od něj. „Nebo když si mě chytíš!“ vyplázl na Michaela jazyk a jako hravá kočka se vydal pryč.

Ne, Michael ho nemohl pochopit, měl by být smutný a naštvaný, jako on, ale on se přesto dokáže usmát a ještě je hravý… Vladimir je silný osobnost… ne moc silný bojovník, ale silná osobnost… tak silná, že i když Michael nechtěl, usmál se a vydal se za ním.

Slovo autorky: Omlouvám se za krátkost, je to vsuvka pro další pokračování