Trhl sebou, bylo mu chladno, bolelo ho křídlo… a zadek. Snažil se vzpomenout, co se stalo, ale jeho mozek se odmítal probrat. Až pak si uvědomil, že je kolem něj někdo obtočen… přinutil se otevřít oči. Když pohlédl na ty černé vlasy, vše mu náhle došlu, dokonce se mu i do očí začali drát slzy. Pokusil ze sebe to drobnější tělo nějak dostat, ale upír, Vladimir, připomněl si, byl kolem něj ochranitelsky stočen, a být smrtelníkem, jistě by mu tím pevným sevřením zlámal kosti. Jednou byl rád, že není smrtelník.

Podíval se ke vchodu, do jeskyně, ale nic zvláštního nespatřil, krom toho, že venku svítilo slunce, až to hezké nebylo.

A taky bylo ticho.

Moc velké ticho na to, že by tam měl být boj.

Moc velké ticho, aby to byla jen část přírody…

Mrtvolné ticho…

Cítil, jak se mu zježili chloupky na zátylku.

Snažil se o to víc, dostat se ze sevření upíra, netušil, proč pocítil tak chladné a ostré bodnutí u srdce. Ano, Gabriel s ten jeho nový miláček.

Vší silou se dostal z upírova sevření, na sebe hodil aspoň ty kalhoty a bosky vylezl z jeskyně. Rozhlédl se kolem sebe. Ani ptáček nezazpíval, i když se zdálo, že je již poledne, slunce bylo vysoko na obloze.

Nelíbilo se mu to a věděl, že je něco špatně… Něco hodně špatně.

Rozeběhl se k místu, kde v noci probíhal boj, ale jakmile se tam dostal, strnul hrůzou a doufal, že to, co vidí, není pravda. Cítil se slabý v kolenou, byl nuce opřít se o nejbližší strom… toto by ho ani ve snu nenapadlo.

Díval se na ta mrtvá těla… obou armád… andělů i upírů…

Pak ale něco upoutalo jeho zrak… jedno křídlo se pohnulo.

Ani by uvažoval, proč se křídlo hnulo, rozeběhl se tam.

Gabriel.

Michael se nemohl ani nadechnout, když viděl, že jeho kamarád má dýku v břiše a z posledních sil se snaží otevřít oči.

Michael ho převrátil na záda, vytáhl dýku a začal mu tu ránu zpětně ošetřovat, ale moc mu to nešlo, neměl obvazy a tak, musel si vystačit s těmi kusy látek, co byly všude kolem něj.

„Kde… je?“ špitl Gabriel.

Michael zrovna doobvazoval Gabrielovu ránu. Jen se rozhlédl po těch mrtvých tělech kolem dokola.

Pomalu vstal, došel pro to drobné bezvládné tělo, které pak položil k umírajícímu kamarádovi. Aniž by si to uvědomil, po obličeji mu začaly stékat slzy. Nevěřícně si pohladil vlhkou tvář a pohled mu sklouzl na svého kamaráda, který se snažil políbit svého mrtvého přítele.

Michael musel odvrátit pohled, nedalo se popsat, jak ho to bolelo, jak moc cítil divou bolest u srdce.

„Oba žijí…,“ oznámil někdo něžně za ním.

Otočil se a spatřil upírovi smutné oči.

„Žijí,“ zopakoval konejšivě Vladimir. „Oba… ještě žijí,“ dodal a objal anděla, který byl skoro na pokraji zhroucení. Michael si opravdu myslel, že Gabrielův miláček je mrtvý, ale tohle… ho mile překvapilo. Pocítil úlevu.

„U…teč,“ ozvalo se za nimi.

Michael se podíval na Gabriela, který se snažil pevně obejmout to drobné tělo.

„Uteč…,“ zopakoval Gabriel.

Michael nepochyboval o slovech Gabriela, vždy měl pravdu a vždy bylo dobře, když na jeho rady dal.

Sotva znatelně přikývl, chytl upíra za ruku a táhl ho do lesa. Uvědomil si, že už nepláče, ale srdce ho bolelo, když musel opustit někoho, kdo mu byl bratrem.

„Najděte je!“ ozvalo se lesem, když už Michael i Vladimir byly značný kus od místa boje. Oba se zarazili a schovali za několik velkých kamenů, které tam náhodou byly.

Štěstí.

„Najděte je!“ zařval někdo lesem a Michael ten hlas poznal, než však stačil zareagovat, zarazil se nad dalšími slovy. „Najděte toho zrádce!“

Michael se při těch slovech nevědomky nalípl na upíra a sledoval Zadkiela, archanděla, kterého Michael moc v lásce neměl.

„Pane, archanděl Gabriel a ještě jeden anděl žijí!“ přiběhl nahlásit anděl.

„Dobře, vemte je. Gabriel se s Michaelem až moc kamarádil, řekne nám, co se stalo,“ přikázal andělovi, který se hned rozeběhl pryč. „Nebo, co ten parchant udělal,“ zavrčel Zadkiel a vydal se pryč.

Upír musel uznat, že tento archanděl byl více než jen podobný Michaelovi, ale neměl z něj takový pocit jako z Michaela, dokonce by Gabriela viděl raději. Zadkiel sice vypadal jako velmi krásný archanděl, velmi podobný Michaelovi, ale cítil z něj něco divného… něco, co nebylo ani v démonech… možná tak velké zlo? Vladimir sám netušil, ale chápal jedno… Michaela vyhnali, vzdali se ho, považují ho za zrádce a to není dobré… musí ho vzít k sobě domů, tam snad budou na chvilku v bezpečí.

Když měl Vladimir pocit, že už jsou andělé pryč, dost daleko, aby je neslyšeli, chňapl archandělovu ruku a táhl ho lesem k sobě domů, město nebylo daleko a to bylo štěstí, protože ani jeden nemohl letět, oba na tom byli stejně, měli zlomené křídlo.

Nedbal cestě, jestli sem tam archanděl škobrtl, ho naprosto nezajímalo, musel se co nejrychleji dostat pryč. A nejen on.

—-

Rozrazil dveře, archanděla vhodil dovnitř a sám tam také vstoupil. Podíval se na archanděla, který byl trochu mimo. Není divu, zradili ho… jeho rasa. A co hůř, budou se ho snažit zabít.

Oba byli cítit pachem smrti, i když nikoho nezabili.

Vladimir se snažil vzpomenout, co dělával jako člověk, aby se uklidnil…

Horská sprcha.

Znovu ho vzal za ruku a táhl do koupelny, kde z něj rychle svlékl kalhoty a nacpal do sprchového koutu.

Sám se také vysvlékl a vlezl si k němu do sprchy.

Chtěl ho políbit, ale andělova křídla začala hořet a Michael řval, jako by ho zabíjeli.

Vladimir zpanikařil, nevěděl co dělat, rychle pustil vodu, ale ani ta magický oheň neuhasila a žár mu nedovolil, aby se Michaelových křídel dotkl…

A pak i on ucítil bolest na svých křídlech…

Než si uvědomil, co se děje… on i Michael… byli lidmi… bez křídel… jen ohromné jizvy v místech, kde měli křídla…

Už nechtěl uklidnit Michaela, chtěl uklidnit sebe…

Tvrdě políbil Michaela, který nebyl schopný ani polibek oplatit… jen tak stál a nechával upíra, ať si dělá, co chce. Bylo mu jedno, co se děje… u to, že se jeho vlastní úd postavil. Dokonce ani nepostřehl, že jej Vladimir položil na zem a že se stále smáčela voda, kterou Vladimir nevypl.

Michaelovi teď bylo jedno, co je s jeho tělem děláno, ale také Vladimira doslova neodmítal, cítil z něj potřebu… Potřebu mít ho u sebe, protože teď oba… byli ti nenávidění. Ti, kterých se jejich pánové zřekli.

Pak sebou Vladimir trhl, což upoutalo Michaelovu pozornost. Když si ale uvědomil, že se vlastně nic neděje, nechal to být a nechal, ať si s ním Vladimir dělá, co chce. Oba teď byli na stejné straně, ale každý se s tím potřeboval vyrovnat trochu jinak, zatímco upír ojížděl jeho prdel, on se snažil najít svůj vnitřní klid a smířit se s tím. Sem tam se podíval na Vladimira, jak si ho dravě a hladově bere. Dokonce několikrát upírovi naznačil, ať si s ním dělá, co chce, ale o něj se nezajímá, on nepotřeboval sex, on potřeboval klid.

Monotónní zvuk kapající vody ho trochu i uklidnil, ale ne tak, aby se s tím byl schopný vyrovnat… vyrovnat s tím, že Zadkiel ho označil jako zrádce, Bůh ho začal nenávidět… ale je pravda, že přítomnost upíra mu dávala naději, že bude relativně v pořádku, ale v koutku hlavy stále doufal, že se stane něco, co ho zase udělá andělem. Namlouval si, že to je jen část nějakého procesu, že je stále archandělem. Neuvědomil si, jak mu to chybí… ta jeho bělostná křídla.

Upír tiše zavrčel, ale nebylo to ono, archanděl nejevil ani kousek zájmu o sex, a jeho tak vzrušovalo hlavně TO, že archanděl se o něco snažil. Nakonec si jen na něj lehl, vysunul se z něj a snažil se potlačit pláč. Ano, super, je zase rádoby člověkem, ale už si na život upíra zvykl natolik, že si teď připadal neúplný, navíc nechápal, proč se ho jeho pán zřekl, proč ho nenáviděl. Krom toho, že měl archanděla, se přeci nijak neprohřešil… nebo si to aspoň myslel… navíc nezabil ani anděla ani upíra… oni se vypařili, oni to neudělali! Tak proč?! Proč mu vzal jeho moc, proč ho odmítl? I démoni přeci uznávají zalíbení, ne? Vědí, že se to nedá ovládat, tak proč? Proč si teď připadá tak mizerný, tak zoufalý! Proč JE tak zoufalý? Opravdu mu jeho moc tak chybí? A co se tam stalo? Ani jeden tam nechyběl, všichni tam leželi mrtví! Tedy až na ty dva, ale pochyboval, že by to přežili, známky života v nich byli tak slabé… tak slabé…

Podíval se na anděla, kterému se v očích dalo také číst zoufalství.

Natáhl se a políbil ho…

Oni přeci nemohou být nenáviděni!