Seděl tam a díval se, jak anděl, který byl poslán na smrt, padá z domu se zlomeným křídlem a křičí na Zadkiela, proč to udělal, viděl ten strach v jeho očích, viděl ten smutek a zklamání. Na více se nezmohl.

Ne, on vlastně může, nebude tu jen tak sedět, to, co si přečetl v knížce, mu dodalo odvahy a hodně věcí si ujasnil, i když většinu už znal… z Gabrielova vyprávění. A byl za to rád.

Jenže, taky se nesmí prozradit, nesmí roztáhnout svá křídla, aby toho mladíka zachránil, ale také věděl, že tu není sám a jeho druhá polovička jistě něco udělá nebo vymyslí. On nebyl na vymýšlení plánů, on byl na jejich konání.

Nervózně přešlápl a sledoval padajícího anděla. Vše bylo tak zpomalené, jako by anděl neměl nikdy dopadnout.

Když už chtěl sám pro anděla letět, roztáhnout svá křídla a zachránit ho, anděl náhle zmizel.

Věděl, že to udělal Vladimir, že tak rychle letěl, aby nebyl spatřen, ale aby zvládl chytit anděla.

Michael si oddechl a podíval se na Zadkiela.

Byl jako on, lišil se vzhledově jen v detailech… a měl bílá křídla.

Michael se zhluboka nadechl a vydechl. Stál před poměrně těžkou zkouškou.

Cože to přesně bylo v té knize? Že Zadkiel nemá svého potomka a ten, jenž zešílel, je jeho strýc? Ano, nějak tak to tam stálo, černé na bílém. Chtěl všechny Nechtěné, tehdy se jim tak ještě neříkalo, vyhladit, protože byli nečistí a peklo i se svým strýčkem očistit. Jenže už neviděl, že to tak bylo určeno, že si to sami bratři tak vybrali a chtěli to tak. Vše prostě nemůže být dobré nebo vše špatné, vždy to je něco mezi. Svět není černo-bílý, je tu i šedá. A to se Zadkielovi nelíbilo. Na jednu stranu Zadkiela chápal, ale také nechtěl, aby se to splnilo, protože teď věděl mnohem víc. Nebylo to tak, že by se stal rozumnějším, ale věděl, že svět potřebuje své anděli a své démony. A oni byli něco mezi tím, ti jenž mohou být všude. Dokonce už i věděl, proč měl tak velká křídla, musel být silnější a rychlejší než démon, než anděl… kdyby se stalo, že někdo zešílí, musel se ho zbavit. To byla teď jeho práce.

Chránil lidi, anděli i démony.

Ale Zadkielovi se nechtěl hned tak prozradit, chtěl se k němu dostat blíž a zabít ho.

Věděl totiž, že Zadkiel má potomka… malého syna… cítil to z něj. Právě se mu narodil. Ano, to te´d byl jeho síla, dokázal vycítit, jestli anděl, archanděl, démon, upír má potomka. Když měl, mohl ho zabít, když ne, musel ho vrátit na jeho místo – nebe nebo peklo – živého, aby se umoudřil a potomka si zplodil… docela absurdní myšlenka, ale měla cosi do sebe, lidé tak nepřijdou o své ideje o andělech, archandělech, dokonce i démonech.

Moc dobře viděl, jak Zadkiel tasí ten svůj meč, který se Michaelovi zdál dost přeplácaný, ale proti gustu žádný dišputát, že?

Michael přemýšlel, má na něj zaútočit teď, nebo až za chvíli? Může ho vlastně probodnout tou kudlou co má za opaskem, až bude Zadkiel u něj.

Věděl, že se ho Zadkiel pokusí zabít, věděl, že k němu půjde… riskoval sice to, že i on sám bude dost nehezky zraněn, ale on nebyl člověk, jak si teď Zadkiel myslel. Och, jakou chuť měl, zmlátit ho do kulaté krychle za ten jeho arogantní pohled. Zadkiel opravdu pohrdá lidmi, až to hezké není.

Když si Michael uvědomil, že on vlastně taky takový byl, chtěl si dát po ústech teď hned. No, taky věděl, že tím nic nezíská a že má možnost se napravit, takže proč toho nevyužít.

„Takže ty si žiješ s chlapem… Víš, že lidé homosexuály opovrhují?“ nadhodil posměšně Zadkiel.

Michaela napadlo, co by asi tak dělal, kdyby teď vojel tu jeho prdel…? Ale Vladimir by mu to asi neodpustil.

Nebo by se chtěl přidat?

Pro Zadkiela by byla asi noční můra být ojet nedříve padlým andělem a pak démonem.

Ta představa shozeného a poníženého Zadkiela ho velmi pobavila, ale sprosťárnami by se měl zaobírat až pak.

„Víš, nám je jedno, co si lidé myslí,“ opáčil mu stejným tónem a vychutnával si ten překvapený výraz Zadkiela. ‚A to není zdaleka vše,‘ smál se v duchu a představoval si, jak asi Zadkiel zareaguje, až mu ukáže svá křídla.

Zadkiel se rychle vzpamatoval, nikdy nebylo snadné si Michaela dobírat nebo ho vyvést z rovnováhy, aspoň pro něj.

„A co andělé? Víš, že už nejsi archanděl, nikdy se k nám nevrátíš!“ vyjel po něm a sledoval to mírně trhnutí Michaelova těla. Ušklíbl se, přeci jen není tak těžké vyvést ho z rovnováhy.

„Nikdy,“ zopakoval Michael relativně smutným tónem. Ano, nikdy už nebude archanděla, ale vrátit se může. Pohlédl na Zadkiela. „Drahý Zadkieli, to taky není tak úplně pravda,“ přešel k němu. Ne, nebude se s ním bavit, zabije ho na místě, ať má klid. Je sice bolestivé zabít někoho z vlastních řad, je bolestivé zabít archanděla, který má syna, ani o tom neví, ale musí to udělat. Zadkiel ztratil rozum, zešílel. Přestal chápat principy andělů a démonů.

„Není?“ povytáhl jedno obočí Zadkiel a pohlédl na Michaela, který se mu náhle zdál hrůzostrašnější, než když byl archandělem.

„Ne,“ odsekl Michael a spatřil, že tiše a nenápadně za Zadkielem přistál i Vladimir.

Michael přivřel oči, když měl pocit, že je dostatečně blízko Zadkiela, roztáhl svá mohutná černá křídla.

„Co jsi?“ vyjekl Zadkiel a chystal se vzlétnout, jenže to už ho Michael držel za ramena a praštil s ním o zem.

Vladimir to jen sledoval, věděl, že se s ním Michael dokáže vypořádat sám, že on je dostatečně silný, ale byl tu pro jistotu, kdyby tomu tak nebylo. Toho mladičkého anděla chytil právě v čas a poslal ho domů. Díval se, jak Michael drží na zemi Zadkiela, jak má svá křídla roztažená do plné velikosti. Ve svém hněvu byl tak sexy, i když zabodával svou dýku do hrudi bránícího se Zadkiela. Stále působil tak sexy a ta černá křídla mu dodávala ještě něco navíc… byl hrůzu nahánějící, byl v každém momentě tak sexy, že měl Vladimir strach, aby si Michaela nenabrnkl někdo jiný, protože Vladimir nepatřil mezi ty nejkrásnější.

Když byli ještě andělem a upírem, mysleli si, že se schyluje k válce, k něčemu velkému, ale řešení bylo tak jednoduché. Nebylo to nic velkého, byl to jen pomatený archanděl. Tak pomatený, že když se v poslední bitvě spolu pomilovali a když pak ztratili svá křídla, stalo se z nich toto.

Sledoval, jak se Zadkielovo tělo rozpadá a jako malé svítící částečky prachu se jeho tělo vydává tam nahoru, do nebe. Bude teď chvilku ve vězení, když se uklidní, možná i s ostatními dušemi, ale už nikdy nebude archandělem. Možná se někdy znovu narodí jako člověk. Sám nevěděl, jak to pak s takovouto duší vypadá.

Pomalu došel k Michaelovi, který se snad snažil vypořádat s tím, že zabil někoho ze svých řad, jinak si tu jeho strnulost nedovedl představit.

Dřepl si k němu a vzal jeho hlavu do svých dlaní.

Jak byl překvapen, když jej Michael povalil a začal surově líbat. „Venku na střeše, jsme to taky neměli,“ zamumlala a začal z Vladimira, který ležel jak opařený, stahovat oblečení.

Otázky ‚Nač?‘ a ‚Proč?‘ ze sebe nebyl Vladimir schopný dostat a tak přihlížel, jak byl v podstatě znásilňován svým druhem. Jako by seděl vpovzdálí a pozoroval, jak je z něj strháno oblečení a jak se do jeho análu zasouvá Michaelův úd.

Ne, nechtěl to jen sledovat, chtěl se toho taky účastnit.

Zatřepal hlavou, aby se trochu vzpamatoval, shodil ze sebe Michaela, kterého nahned otočil na záda, ani jeden z nich už neměl křídla, a posadil se na něj.

Nevadilo mu, že je na přijímacím konci, ale rozhodně se nechtěl podřizovat. Docela si zvykl, že při sexu není jen dominantní, ale ten, který je ojet. Ne, nevadilo mu to… pokud si mohl určovat tempo a to si v této poloze mohl.

Od té jejich rychlovky na stole, která byla asi tak před čtyřmi dny, neměli sex.

Což pro oba dva – nadržené nelidi – byla téměř nekonečná doba.

Ani jeden z nich se nechoval nějak mile nebo jemně.

A i když jejich sex nebyl nijak rychlý, byl tvrdý a brutální.

Žádné jemné dotyky, žádné jemné ohmatávání, ani předehra.

Hned šli na věc a ani v tom dnešním sexu nebyli na sebe nějak něžní.

Až pak nakonec se ze střehy uprostřed města ozvali dva spokojené výkřiky.

Kdosi vběhl na střechu, ale ti dva, i když Vladimir byl stále polonahý, se rychle schovali za roh a sledovali, jak hlídač prochází střechu a hledá je.

Vladimir se rychle ustrojil a oba vzlétli do noci.

Byli spolu, vše měli ujasněné a o své schopnosti nepřišli.

Víc si přát nemohli… snad jen… být spolu.