Díval se na ty modré oči. Nevěděl, co si teď má myslet. Nevěděl proč, ale už si nemyslel, že každodenní boj s démony je docela dobrá denní rutina, naopak poprvé v životě toho chtěl nechat vykašlat se na to, ale nemohl. Ne kvůli sobě, nebo kvůli tomu tam nahoře, jak se říká, ale kvůli mužům, kteří byli poslušně za ním a čekali na první povel, který on ale nemohl dát. Nemyslel si, že by mohl někdy zaváhat, ale opak se stal pravdou, on prostě netušil, proč nemůže udělat tak jednoduchý povel, jako je zvednutí ruky a rychlé mávnutí dolů. Nemohl to udělat, i když se snažil, jak se snažil, prostě nebyl své tělo schopen přinutit udělat byť jeden pohyb. Nakonec se jen přinutil klopit zrak, nemohl se dívat do těch modrých očích, ve kterých se značila bolest, hněv a ještě něco… něco pro něj nového, co nemohl pochopit. Možná, když se mu do těch očí nebude dívat, tak dokáže vydat povel k útoku.

Ne, ani tak.

On prostě nemohl.

Na poslední chvíli si všiml, že upír dal povel k útoku, což ho donutilo, také dát povel, ale než stihl prvního démona srazit, byl sám sražen za zem. Naštěstí nebyli ve vzduchu, byli na louce, daleko od civilizace, takže se nemuseli nikomu vyhýbat. Lidi toho neměli býti vtaženi, i když anděla napadlo, že by to mohl být dobrý nápad, ukázat lidem, že nejsou jediní, tak aby si o sobě zase tolik nemysleli.

Snažil se vzepřít, ale ten někdo mu seděl na zádech.

Za nimi se ozývali výkřiky, střety, rány kovu o kov.

Zkrátka boj.

Naštval se, nemohl vidět svému protivníkovi do tváře. Několikrát mohutně mávl křídly a tak svého soka, ze sebe shodil a narovnal se do plné své krásy podporovanou zdobenou stříbrnou zbrojí.

Upír polkl, netušil, kde se v něm vzala ta síla, že jej tak snadno ze sebe shodil, ale když se napřímil, upír nebyl schopný pohybu. Už před útokem měl problémy odtrhnout zrak od anděla, ale teď… když ležel a doslova vzhlížel na anděla… tajil se mu dech z té krásy, a navíc když si k tomu jemný vítr pohrával stou zlatavou hřívou. Opravdu jsou sokové, opravdu jej má zabít? Ne, upír se snažil přijít na to, kde se stala chyba. Když anděl odešel? Ano, upíra to dosti mrzelo, nebyl z toho nadšený, ale věděl, že to musel udělat, ani jeden se svému rodu nemohl vzepřít, už tahle byl démoni opět nenáviděn, protože z něj údajně cítili andělskou pýchu.

Ano, andělé byli pyšní… a teď chápal proč, když viděl anděla s roztaženými křídly, hrdě vypnutou hruď, stříbrnou zboj… oni si to mohli dovolit, ano, oni mohli být pyšní. A když si vzpomněl na ty čtyři dny, co ho měl u sebe doma, náhle mu nebylo těsno jen u srdce. Také se rychle postavil, a než se nadál za andělem, JEHO andělem stál jiný. Skoro stejný, jen oči byli jiné, ale také působil tak hrdě, nicméně nelíbil se mu tak.

„Michaeli, co tu děláš?“ zeptal se ten druhý, měl o trochu vyšší hlas, ale ne o moc.

„Och, Gabrieli,“ otočil se anděl, jak si upír uvědomil, jmenoval se Michael. „CO myslíš?“ skoro až zavrčel, ale nezapomněl se na Gabriela dívat, upír mohl uprchnout, věděl, že mu tak anděl dává šanci. Je těžké být v jejich situaci, oni musí být proti sobě, ale jak se zdá, oba s tím nějak bojovali. Ono taky, který démon by si vzal k sobě domů anděla. Ne, upír se rozhodl zůstat.

„Jen, že ses tak rychle ztratil z dohledu,“ pokrčil rameny Gabriel. Upír pocítil nějaké divné bodnutí na hrudi, ale dýka to nebyla. Neměl rád Gabriela, začínal ho nenávidět, ale nevěděl proč, nikdy proti andělům v podstatě nic neměl, kolikrát chtěl, aby andělé i démoni byli za jedno, ale vždy byl archanděli odmítnut.

Archandělé.

Trhl sebou a zpětně porovnával bojující anděli s těmito dvěma.

Bojující andělé byli celkově menší a drobnější…. Měli klasickou ocelovou zbroj… a šedá menší křídla… tak proč Michael i Gabriel, tedy hlavně Michael, má křídla bílá, více než obrovská a je tak vysoký.

To přeci není možné, on archanděli nenáviděl, protože tolikrát odmítli jeho návrh, hlavně archanděl Michael. Nikdy jim neviděl do obličeje, měli vždy kápě, vždy svůj obličej schovávali.

Je přeci nereálné, aby tohle cítil k archandělovi.

Ano, je pravda, že si myslel, že si anděla, správně archanděla, nechá jako hračku a až se uzdraví, tak ho zabije, ale ono se to zvrtlo… hodně se to zvrtlo.

„Gabrieli, jdi jim pomoci, s ním si poradím,“ dodal Michael.

Upír se uchechtl.

Anděl mu nechtěl dát šanci, anděl si to s tím chce vyřídit sám. Začínal se anděla, tedy archanděla Michaela bát. Hodně bát.

Upír jen sledoval, jak ten druhý archanděl odpochodoval a vrhl se do bitvy. Taky si všiml, že chrání jednoho anděla, nedával mu téměř možnost, aby zaútočil. Jen zad tím zavrtěl hlavou a podíval se na Michaela, který se zrovinka moc mile netvářil

„Ty,“ ukázal na něj upír, byl naštvaný… To on stále odmítal spojenectví a on HO MĚL U SEBE. Jak jen mohl být tak slepý! Upír by se poslal do všech zadnic světa. Byl to i na něj šok. On si opečovával někoho, koho neměl rád… hřál si hada na prsou!

„Co?“ štěkl po něm Michael. „Tak jsem archanděl!“ rozhodil rukama, jako by to bylo úplně jedno, což v upírovi podnítilo ještě větší vztek.

„Tak co?“ zopakoval pomalu, nahrbený jak syčící kočka. „Tak jsi?“ zopakoval už naštvaněji. „A nemohl ses o tom tahle náhodou zmínit, když jsi u mě byl?!“ vyjel po něm jako podrážděná ženská. Sám netušil, co to do něj vjelo, ale věděl, že to musí ze sebe nějak dostat pryč. Měl pocit, že jinak bouchne. Udělá puf a nebude.

Anděl udělal podvědomě pár kroků vzad, i když v jeho výrazu strach čitelný nebyl. Opak byl však pravdou… bál se… ne upíra, který doslova supěl a který mu jistě dost vážně ublíží, ale toho, že on bude nucen nějak upírovi ublížit… musí… ho vzít pryč… nenápadně. I když bude téměř jasné, že se tam nahoru, k ostatním andělům a archandělům, ke Gabrielovi s jeho novým mazlíčkem vrátit už nebude moci… bude vyhnán… I když to tak na první pohled nevypadalo, Gabriel byl Michaelův dobrý přítel, svěřovali se navzájem se vším… dokonce jako první věděl, že má Gabriel svého takzvaného partnera, miláčka. Tehdy se mu chtěl vysmát do obličeje, že to je muž, ale nedovolil si to udělat… a teď… dá se říci, že dopadl snad ještě hůře než Gabriel… a rozhodně nemůže do bity napochodovat a jen tak mimochodem říct, že své rozhodnutí změnil a s démony budou spolupracovat… ON, který vždy bojoval za to, aby se čest a čistota andělů neposkvrnila. A nakonec….

Když si vzpomněl na to, co pro něj udělal, než odešel… chtěl ho obejmout a zopakovat si to, chtěl ho odtáhnout pryč… ale i upír byl velitel, jak si všiml… navíc upír s křídly… jistě měl taky vysoký post…

„Jméno… tvoje jméno,“ pomyslel si, ale mimoděk to řekl i nahlas, což mu došlo, až když si všiml upírova překvapeného výrazu.

„Vladimir…,“ špitl upír, ta tam byl ten vztek. Hleděl na archanděla, který se zdál více než jen zahloubaný do svých myšlenek.

Michael se usmál, jako by mu tím upír dodal odvahu nebo sílu, roztáhl svá mohutná křídla, až teď Vladimirovi, upírovi, došlo, jak jsou Michaelova křídla velká a krásná. Hleděl tam na jeho křídla, zahloubán do svých myšlenek, ale pak se něco stalo… křída se přiblížila a on se vznesl… co se stalo…? Nechápal.

„Dělej, že bojuješ,“ špitl k němu Michael, čím Vladimira trochu probral.

„Bojo-,“ chtěl to zopakovat, ale když si uvědomil, že ho Michael drží za svá křídla, vzteky začal prskat nadávky do všech stran a ze všech sil se dostat z jeho sevření. Jeho nikdo nosit nebude, má svou hrdost!

„Ty debile! Jen to hraj!“ neudržel se archanděl a trhl s ním, měl, co dělat, aby ho udržel, ten vůl to jen nehrál, on se ho fakt snažil sundat!

„Vyser si, ty víš co!“ Obořil se na něj vztekle upír. „Mě nikdo za křídla nosit nebude! Jako malé děcko!“ vyjel po archandělovi upír a trhl sebou tak, že se oba náhle začali nekontrolovatelně řítit k zemi.

Anděl stihl kolem sebe ovinout svá křídla, aby si ne nezlámal o stromy, jednou mu to stačilo a sám věděl, že toto už nevybere, i kdyby chtěl…

Když dopadl, uslyšel dvojí křupnutí… ale jeho křídlo bolelo jen na jednom místě… pomalu se posadil a pohlédl na své ZNOVU ZLOMENÉ křídlo.

Chtěl říct, upírovi, že ho zabije, ale jak se zdálo, upír měl taky křídlo zlomené.

„Ty seš takovej vůl!“ ulevil si Michael. Jestli si myslel, že jsou upíři jen divocí démoni… tak teď si myslel, že to jsou pitomci a nemehla… za 14 dní mu podruhé zlomil křídlo… ten pitomej upír… teď mu ani na jméno přijít nemohl.

S hlasitým zavrčením, žádnou napodobeninou, ale skutečným zavrčením, vstal, chystajíc se odejít… tahle už ho neunese, tahle ho opravdu bude muset zabít… ta představa ho děsila, bolelo ho u srdce, chtěl nadávat, mlátit, vztekat se jako malé dítě.

„Zdrhni odsud… rychle,“ zavrčel Michael a pomalu se vydal z pět k místu boje…

„Ne,“ zavrtěl upír, všiml si jedné nory, kam by se mohli schovat… „Ty. Já. Tam,“ ukázal na něco mezi jeskyní a norou… těžko určit co to je, ale vchod je dost malý, budou mít problémy dostat se dovnitř… pokud je tedy dost velká, aby se tam vešli oba, to je taky otázka.

„Tak na to zapomeň,“ zavrtěl hlavou anděl.

Upír nedbal na jeho poznámku, prostě ho vzal za ruku, nacpal ho tam, a pak se tam také prodral… uvnitř to bylo překvapivě velké… a studené.

„Sundej si to… brnění,“ prohlásil upír nakonec. „Mám… ještě trochu té masti. Sebou,“ dodal, když si všiml nedůvěřivého pohledu archanděla.

„A ty oblečení,“ kývl hlavou archanděl a začal ze sebe vše sundávat… vše, dokud nebyl jen v kalhotách.

„Co…?“ upír byl vyděšený, chtěl jen andělovi ošetřit křídlo a prohlédnout, zda není jinde zraněn, měl o něj jen strach… ale teď jej ovládl i chtíč a to nebylo dobré… ne tady.

„Copak?“ naklonil Michael hlavu na stranu a usmál se. Ukázal na své rty. „Otři si sliny,“ dodal.

Upír si automaticky sáhl na svá ústa, když však zjistil, že neslintá, skočil po upírovi, který se pod náporem nárazu svalil na záda. Upír se usídlil na jeho hrudi a oba se zasmáli.

„Proč tam nejdeš… a neřekneš, že je konec?“ zeptal se po chvilce Vladimir.

„Protože to není jen na mně… a protože… já už nemůžu uhnout… když mi jeden tvůj kamarádíček zabil partnerku,“ Michael odvrátil zrak, ale i tak si Vladimir všiml té bolesti v archandělových očí.

„To proto jsi mé nabídky tak zarputile odmítal?“ zeptal se narovinu Vladimir.

„To taky… ale ten nad námi… někdo mu říká Bůh, někdo jinak… já mu říkám šéf, se prostě odmítá s Luciferem usmířit a chce vyhladit vše, co není anděl, nebo archanděl…“

„To je …,“ začal upír, ale nedokončil, opět ho bodlo u srdce, když viděl Michaelův smutný výraz. „Jendou se budeme muset zabít, že?“

Michael téměř neznatelně přikývl. „Ano… Jednou ano… nemůžeme tu být oba… ne teď,“ polkl.

„Měj se mnou sex,“ zamumlal upír… „Naposledy, a pak…“

Archanděl přikývl. „Celou tuto noc… ráno… se rozhodne,“ díval se jinam, nemohl se dívat do očí Vladimira, který jak se zdálo, nebyl daleko od pláče.

Nakonec se Michael přinutil k pohybu, pootočil hlavu a políbil upíra. Uvědomil si, že teď taky potřebuje cítit jeho blízkost… Jemně jej objal… dlaněmi prozkoumával jeho záda. Nechal upíra, aby se i on jemu věnoval, věděl, že i dnes to nebude o dlouhém sexu, ale jen rychlém, brutálním… věděl, že teď to je jen pro uspokojení, pro uklidnění, možná i pro ujasnění, i když si oba byli vědomi, že to asi není jen o přitažlivost… teď už ne.

Archanděl mírně roztáhl nohy a možná trochu násilně si tam vsoukal upíra, který měl problémy s Michaelovými kalhoty, nešli mi sundat. Michael se pousmál a nakonec sundal kalhoty sobě i upírovi.

Nemusel nic říkat, upír hned pochopil, ani si anděla nepřipravoval a narovinu, docela surově do něj pronikl, ovšem nezačal se hned pohybovat… setrval dobu a jemně olízl slzy bolesti, které pomalu stékali po Michaelově tváři…

Nakonec se v temné jeskyni proplétala dvě těla… dvě zraněná a unavená těla… dva životy… z nichž jede nebo oba budou muset ráno skončit… zřejmě to bylo naposledy… oba dva to věděli, proto to dnes nebylo o něžnosti, ale o potřebě ujistit se, že aspoň dnes jsou svoji, že má jeden druhého. Pomocí sexu hledali jistotu… a i když ani jeden nechtěl druhému ublížit nebo jej ztratit, věděli, že víc než pár hodin jim nezbývá… bylo jim jedno, že kolem sebe slyší řev boje, bylo jim jedno, že slyšeli výkřiky svých lidí na pokraji smrti, bylo jim jedno, že se venku zabijí, že to je i tak trochu kvůli nim… věděli, že s tím nic neudělají, protože to není tak úplně jejich rozhodnutí… a věděli, že spolu nemohou být.

V řvavě boje se ozvaly dva výkřiky, které nebyly ani bolestné, ani na pokraji smrti… a hvězdy z noční oblohy začali pomalu mizet…

Blíží se svítání… dříve než by si kdo pomyslel.