Podíval jsem se na Lukáše, který mlčky řídil, díval se před sebe a jeho tvář byla nehnutá a postrádala jakýkoliv výraz. Kousl jsem se do spodního rtu a zatáhl za kroužek. Nevím proč, ale cítil jsem vinu. Že jak hodnej chlapeček udělám cokoliv, co se mi řekne. Ale proč.. byli to přeci moji rodiče. Máma moc chtěla, abych se zastavil. Prý má překvapení. A já nedokázal říct ne. Fakt nevím proč, protože upřímně? Nikam se mi nechtělo. Chtěl jsem dál ležet na gauči, přetahovat se s ním, smát se a sledovat, jak dokáže být úplně jiný. Jak se jeho tvář rozzáří pokaždé, když se na něj usměju, když se na něj dívám. Já to viděl tak jasně, ten pohled, kterým se na mě díval. Tys mě vážně miloval, viď?

A já byl zmatený. Nevíte, co je to za pocit. Když se díváte do jeho tváře a poznáváte se v ní, když vám udělá jídlo přesně tak, jak ho milujete, když ležet na jeho klíně je ta nejlepší poloha.. ale ve vaší hlavě je prázdno. Nic. Temnota, i když se tak moc snažíte si vzpomenout. Chtěl jsem být s ním, tak moc.. a na druhou stranu jsem chtěl odjet tisíce kilometrů odtud a začít znova, vědět, že všichni kolem mě ví o mně přesně tolik, kolik toho vím já.. Povzdechl jsem si, když zabrzdil na příjezdové cestě a zarytě koukal před sebe. Naklonil jsem se k němu, váhavě, trhavě se přiblížil k jeho tváři a sotva patrně ho políbil na tvář. Protože jsem ani jemu nedokázal říct ne. Ne, že nedokázal.. nechtěl. A nechtěl jsem, aby se zlobil. Přetočil na mě pohled a konečně se maličko pousmál.

„Až budeš chtít vyzvednout, zavolej.“

Kývl jsem hlavou, nandal si na hlavu kapucu a vystoupil z auta. Nečekal, až mu zamávám, prostě odjel, doslova jsem z něj cítil ten odpor, že musí být nablízku mým rodičům. Štvalo mě to. Být pořád jak mezi mlýnskými kameny, cítit ten tlak, tu nevyhnutelnost situace, ten fakt, že se snažím stmelit něco, co nikdy nemůže spolu fungovat. Zavrtěl jsem hlavou, nechtěl přemýšlet nad tím, že si budu muset vybrat. Nechtěl jsem si vybírat. Nechtěl..

„Maxi!“ máma mě sevřela v náručí a okamžitě mě políbila na obě tváře, její široký úsměv jako obvykle trochu umělý, trochu strojený. Pousmál jsem se a sundal si mikinu, kterou s nakrčením nosu odhodila na botník a vedla mě do domu.

„Co se stalo, zněla jsi naléhavě.“ Zvedl jsem k ní pohled a mávnutím pozdravil tátu, který seděl jako obvykle v křesle u krbu a četl si noviny. Kvůli mně je dokonce odložil, vstal a poplácal mě po zádech.

„Chlapče, rád tě vidím! Ale co tak pospícháš, nemůžeš snad chvilku posedět se svými rodiči? Zakazoval ti to snad ten mechanik? A my přitom máme tak báječnou novinu!“ chtěl jsem se ohradit, že Lukáš mi rozhodně nezakazuje nic, ale nedostal jsem možnost, protože máma mě okamžitě chytila za ruku a usadila na hedvábnou sedačku, sevřela mou dlaň a nadšeně se usmála.

„Ano, to máme! Představ si, tatínkovi volal profesor z tvé fakulty, pan Klempíř!“ zamrkal jsem, nechápal jsem, kam tohle míří, ale táta se jen usmál a pokračoval za ní.

„Ano, ano.. dluží mi jednu laskavost.“ Povýšeně se ušklíbl. „Odjíždí do Londýna, bude tam přednášet na prestižní vysoké a potřeboval by nějakého asistenta k ruce, chápeš, pomocníka, který by mu pomáhal, no to víš, nejlepší místo by to nebylo, ale ty kontakty? Chlapče, tam se toho tolik naučíš!“

„Ano, přesně tak! Bude se to skvěle vyjímat v tvém životopise, až si budeš zakládat vlastní praxi!“ dokončila máma, táta dokonce odešel ke stolku a s huronským smíchem odpálil lahev drahého šampaňského. A já nic nechápal, vůbec nic!

„Cože?“ pustil jsem máminu ruku a vstal.

„Pojedeš do Londýna, už jsem ti zařídil skvělý byt!“ otec mi podával skleničku a oba se tak usmívali, tak nadšeně a šťastně, že ten pocit, ten pocit, který se dral z mého hrdla v podobě hlasitého křiku, mi najednou rozvibrovával svědomí. Byl jsem vážně jen nevděčný, když jsem chtěl znechuceně poznamenat, že se mě při tom všem báječném zařizování zapomněli zeptat, jestli chci jet? Byl jsem zmatený, tak silnou touhu hodit skleničku na zem a prostě se sebrat a odejít, tak to jsem ještě nezažil. Co se to se mnou dělo? Vyděsilo mě to. Ale no tak, Maxi.. vážně, je to skvělá příležitost. Přesto jsem sám sebe slyšel říkat sotva slyšitelným hlasem:

„Já-já ale nevím, jestli chci odjet. Pořád jsem si ještě nevzpomněl a doktoři říkali, že bych měl zůstat s Lukášem, abych-“ ale nedostal jsem šanci domluvit, táta mě utnul jediným zvednutím ruky.

„Ale prosím tě, snad nechceš zahodit takovou šanci kvůli tomu klukovi z ulice!“ s výsměšným úsměvem si dolil skelničku. Máma se povýšeně zachichotala.

„Tati, neříkej mu tak. Je to fajn kluk, stará se o mě, pomáhá mi, je mi s ním dobře. V jeho bytě.. cítím se tam bezpečně, i když si nic nepamatuju.“ Při pohledu na ně jsem byl tak roztržitý, tak rozpolcený mezi tím, že jsem nevděčný a jakýmsi odporem, který jsem se snažil potlačit. Vždyť měli pravdu, byla to šance něco dokázal, splnit si sny.. Díval jsem se na dno netknuté skleničky a kousal si spodní ret. Sny. Moje sny? Vážně jsem toužil po tomhle? Ostrý smích mé milované mámy zněl tak protivně.

„Bezpečně? Ale no tak, Maxi, nebuď přece naivní! To kvůli němu jsi se vyboural!“ zvedl jsem k ní hlavu, nejistě zavrtěl hlavou, ale ona se usmála jako jedovatá zmije a příkře přikývla. „Ale ano. To on se ti staral o motorku. Nejenom, že tě na té věci naučil, dokonce tě nechal jet pryč, i když věděl, že není v pořádku.“  Zaraženě jsem se na ní díval.

„Tomu nevěřím. Lukáš by mě nepustil na rozbité motorce. Nenechá mě jet samotného ani po naší ulici.“ Lekl jsem se, vždyť já na rodiče skoro křičel! Proč jsem cítil takovou nespravedlnost, když napadali přede mnou jeho? Otec mě chytil za rameno a vážně se na mě podíval.

„Maminka má pravdu Maxi. Mluvili jsme s policií.“ Svěsil jsem ramena, už zase nic nedávalo smysl, zase nic nebylo tak, jak mělo. Proč pokaždé, když si myslím, že je zase něco normálního, ukáže se, že to není pravda? Čemu mám v tomhle světě věřit.. „Ale toho budižkničemu nebudeme rozebírat, teď je mnohem důležitější ten Londýn! Odletíš za pět dní, už jsem koupil letenku.“ Neměl jsem sílu odporovat. Neměl jsem sílu na nic, nechtěl tam sedět a poslouchat jejich nadšené hlasy. Nechtěl jsem, aby mi do hlavy cpali další věci, které nedávaly smysl. Kdo z vás je ke mně vlastně upřímný..? Všichni se tváří tak láskyplně, všichni mají v očích ten zájem.. a každý říká něco jiného.

Kdo jsem. Co je pravda. Jak se mám rozhodnout. Proč.. proč mi nedáte všichni pokoj?

Telefon vyzváněl, jednou, dvakrát, pětkrát, ignoroval jsem ho tak dlouho, až se ozval domovní zvonek. Malátně jsem vstal, cesta ke dveřím se zdála tak dlouhá. Věděl jsem, že tam stojíš ty. Věděl, že máš strach.. počkat, věděl jsem to, nebo si to jen myslel? Vědět.. Mohl jsem si být vůbec něčím jistý? Co byla pravda a co byla lež.. Otevřel jsem dveře s výrazem naprosté oddanosti.

„Proč mi nezvedáš telefot, trčím tu už dvacet minu-.. Maxi?“ zastavil se v půlce věty, odlepil se od dveří, o které se opíral. Ten jeho výraz, proč mi lžeš? Záleželo ti na mně někdy? Natáhl ke mně ruku, ale já jen ucukl. Jeho tváří se mihl úsměv, smutný a rezignovaný. „Tak čím tě naočkovali tentokrát?“

„Byl to omyl..“ zamumlal jsem a jen sledoval, jak bolestně zavřel oči. „Ta noc, celej ten nápad bydlet s tebou.. já k tobě nepatřím. Patřím sem. Do tohohle světa. Pojedu do Londýna, pomůže mi to v mojí budoucí práci.“ Pěstí udeřil do zárubní dveří a otočil se ke mně zády, sledoval jsem, jak si rukama vjel do vlasů, chvíli mlčel, jen tam stál otočený, tichý, se zaťatými pěstmi. Tohle bylo správné, moje slova dávala smysl.. tak proč jsem se při pohledu na něj cítil tak hrozně? Když mu na mě nezáleželo, proč se mu třásly ruce.. Otočil se ke mně s nečitelným výrazem.

„Jet do Londýna.. žít v tomhle světě.. jak jednoduše z tebe udělali zase toho maňáska. Vážně doufám, že v tom svém světě budeš šťastný, Maxi.“ Otočil se, vykročil jsem za ním, ta neodbytná touha chytit ho za ruku, zastavit ho, když odcházel a ani jednou se neotočil. Vážně, co jsem čekal? Že padne na kolena a bude mě prosit? To jsem chtěl? Zavřel jsem dveře, opřel o ně hlavu a zavřel oči. Proč, proč do hajzlu nevím, co chci..

Stál jsem před zrcadlem a díval se na sebe. Moje tělo nebylo to tělo, které jsem si pamatoval. Bylo víc svalnaté, víc mužné. Konečky prstů jsem přejel po vytetovaných křídlech na svých prsou, zatáhl za kroužek ve rtu. A pak ho vyndal. Všechny kovové ozdoby, cvočky tiše cvakaly, jak jsem je vyndával a pokládal na poličku. Díval jsem se na sebe, v kostkovaném pyžamu vypadal tak normálně. Konformně..

Noc v mém starém pokoji. Uklizený, vonící, plný tlustých knih a huňatých koberců. Strohý. Prázdný. Lukáši, proč jsi mě nepřemlouval, abych odešel s tebou? To ta tma, nebo to monotónní ticho, nebo co sakra způsobovalo, že jsem na tebe musel pořád myslet, že jsem nechtěl nic jiného, než natáhnout ruku a dotknout se tvého těla, vědět, že ležíš vedle mě, být zase v té rozvrzané posteli, v tom starém, polorozpadlém bytě.. Ráno znovu poslouchat nadšenou debatu o mé stáži a nezapojit se ani jednou, nechat se řidičem odvést do školy, jít kolem těch lidí, kteří na mě kývali a jen se divili, proč mám na sobě ten nudný, šedivý svetr a černé kalhoty. Cítil jsem se nesvůj. Jako bych si na něco hrál. Hlásit se, odpovídat, zapisovat slovo za slovem, tak tohle je to, co jsem si vybral? Být stejný jako dalších sto..? Tohle chci..?

Domů jsem šel pěšky, zatáhl poslední hodinu a prostě se toulal městem. Ulice, které jsem neznal, tváře, které mi nic neříkaly. Hromadil se ve mně vztek. Frustrace. Zoufalství. A pak jsem stál na křižovatce, kterou jsem poznával. Bez přemýšlení zahnul doprava, obešel tři topoly, polorozpadlý domek paní Růžičkové a stál jsem tam. Dveře do garáže byly otevřené a já vstoupil dovnitř. Vůně oleje, tak známá. Uklidňující. Pocit bezpečí. Jak jsi to sakra udělal..

Zvedl hlavu od kapoty auta a podíval se na mě. V jeho pohledu bylo nejprve překvapení, pak jen ironický výsměch, jak jsem tam stál v tom oblečení, bez piercingů a nejistě uhýbal pohledem. Otřel si ruce, s třískotem zavřel kapotu a otočil se ke mně. Nehnul se, stál ode mě tak tři, možná čtyři metry a mě ta vzdálenost přišla propastně hluboká.

„Jestli si jdeš pro věci, klíče máš.“  Nahnul se a šroubovákem začal demontovat boční zrcátko. Nejistě jsem překročil z nohy na nohu, nečekal jsem milé přivítání. Já vlastně nečekal nic, nevěděl jsem, proč tady stojím. Chvíli ticha rozsekl, když ke mně zvedl tvrdý pohled. „Chceš ještě něco?“

„Já.. přišel jsem, protože jsem na tebe myslel a to, co jsem včera řekl.. asi jsem to neměl říkat, jen.. já fakt nevím, co mám dělat a-“

„Asi? Asi jsi to neměl říkat?“ s třísknutím odhodil šroubovák do bedny na nářadí a jeho tváří se mihl sarkastický úšklebek. „Vážně Maxi, co si myslíš? Že přijdeš, vypadáš jak maminčin mazánek, nahodíš trpitelskej výraz a všichni tě politují? Já se snažil, fakt jsem se snažil, ale už na to nemám.“ Nekřičel, mluvil úplně klidně, to jen já se bál zvednout k němu pohled. „Nemůžeš si myslet, že budeš pořád dělat takový věci a nebude to mít žádné následky. Vždycky mi dáš naději a pak stačí minuta s těma dvěma a obrátíš o 180 stupňů. Už mě nebaví pořád ze sebe dělat debila. Snažil jsem se tě pochopit a dát ti čas, ale skončil jsem. Buď hodnej chlapeček nebo třeba největší hovado v okolí.. mně už je to jedno.“ Otočil se, zase se začal věnovat autu jako by nic, to jenom já tam stál a s chvějícím se rtem cítil, jak se mi do očí derou slzy. Otočil jsem se a vyběhl ven, sakra, takhle to dopadnout nemělo, proč jsem sem jenom chodil.. proč jsem mu to říkal. Proč jsem nemohl zůstat ležet na tvém klíně..

Utíkal jsem ulicemi, netušil kam, nedíval se před sebe, prostě běžel, dokud mi nezbýval dech, dokud mě nedrásala bolest na hrudníku, dokud se mi nezatmívalo před očima. Ale nedokázal jsem to. Nedokázal jsem utéct té noční můře, ve kterou se proměnil můj život..

***

„Nebuď smut-smutnej, Maxi! Určitě si najdeš někoho jinýho!“ Kristián se opile zakymácel, podal mi plechovku piva a sám zapadl vedle mě. Tiše jsem poděkoval a polkl pár loků, na rozdíl od mého opilého bratra jsem zjevně opravdu byl zvyklý pít a kýžený efekt sladké opilosti se ne a ne dostavit. Zavrtěl jsem hlavou.

„Nechci si hledat nikoho jinýho..“ zněl jsem jako umíněné malé děcko, můj teatrální povzdech skvěle doplňoval Titanic, který nám hrál v telce, no co, můj bratr měl vždycky žalostnej vkus. Byl jsem rád, že když mě Jáchym vyhazoval u jejich bytu po tom, co jsem se ztratit, prostě řekl, ať vyřídím Křišpínovi, že jede na stanici a nechal mě s ním o samotě. A já se nedržel a na rovino mu všechno vyklopil, každej jeden zasranej pocit, každej detail, každou touhu. To, jak jsme spolu spali v autě, o stáži v Londýně i o té hádce a odmítnutí.. neříkal nic, jen mi chodil pro další a další plechovky a snažil se se mnou držet krok, i když po druhé už bylo patrné, že nevydrží rovně sedět. Ale to nevadilo. Já to prostě potřeboval někomu říct.

„Miluješ ho, viď?“ něžně mi odhrnul vlasy z obličeje a usmál se na mě, můj velkej brácha, kterýho jsem vždycky dokázal přeprat a který mi vždycky viděl až na dno duše. Zvedl jsem ruku a po tom, co jsem nenašel kroužek ve svém rtu, si jen povzdechl.

„Asi jo..“ zamumlal jsem, Kate se teatrálně snažila probudit Jacka a Kristián řval jak želva, kdo ví, jestli kvůli filmu, nebo jsem to byl já, kdo byl tak žalostnej. „No co.. už jsi mi zbyl jen ty a naši.“ Pousmál jsem se a drcnul do něj, ale jeho tvář se na moment zkrabatila jakýmsi zklamáním.

„Je dobře, že máš celou rodinu. Nechtěl bych, abys byl sám jako já.“ a pak usnul uprostřed věty s pivem v ruce. Povzdychl jsem si. Ležel jsem na zemi, zíral do stropu a jen přemýšlel. Jsem fakt tak moc naivní, tak moc pitomej, že i po tom, co jsi mi řekl, jsem prostě jen chtěl jít za tebou? Sám jsem si to vybral, sám jsem to posral, já vím.. ale to nic neměnilo na tom, že to zkurveně bolelo..

„Maxi?“ blonďák se nade mnou skláněl a já se s trhnutím posadil. „Chceš tu zůstat? Nebo tě mám hodit domů?“ vděčně jsem se na Jáchyma usmál.

„Měl bych jít domů, naši budou mít strach.“ Jen kývnul hlavou a odešel k mému bratrovi, jedním zdvihem si ho hravě vyhoupl do náruče a odnesl ho do ložnice. Díval jsem se otevřenými dveřmi, jak ho ukládá, starostlivě přikrývá, líbá na čelo, jen se na něj němě dívá. Cítil jsem se smutný. Smutný, osamělý a prázdný. Kdo jsem..

Cestou v autě bylo ticho, Jáchym evidentně nikdy nemluvil a já měl svých myšlenek dost. Jedna mě ale přece jen trápila. Pohlédl jsem na toho hromotluka, který se k mému bráškovi dokázal chovat s takovou něhou a odkašlal si.

„Můžu se na něco zeptat?“ jen na setinu vteřiny se na mě podíval, ale hned zase sledoval vozovku. Krátce kývl hlavou a já si nejistě skousl spodní ret.

„Kristián.. říkal, že nechce, abych byl sám jako on.. nikdo mi nechce nic říct. On.. co si udělal s našima?“ tak trochu jsem čekal, že se Jáchymovi nakrabatí čelo, jako to dělával Lukáš, když jsem se zmínil o rodičích, ale blonďák jen chvilku mlčel, než mi odpověděl.

„Vaši, když bydlel ještě s vámi, ho hodně dusili kvůli orientaci a potom, co se rozhodl vykašlat na práva a dal si přihlášku na uměleckou školu, ho vyhodili z domu. Kristián mi zakázal s tebou mluvit o minulosti, ale podle mě bys to měl vědět. Dlouho jsi nic nevěděl, vaši před tebou hráli docela dlouho divadlo, že Kristián chtěl odejít sám a on ti nechtěl motat hlavu, ale pak jsi na to přišel a začal ses kvůli tomu s rodiči dost hádat. Myslím, že Kristiána nemají tak rádi hlavně proto, že jenom z toho důvodu, že on se přestal tajit svojí orientací a začal dělat, co ho baví, i na úkor toho, že musel odejít, jsi nakonec udělal to samé. Teda, velkou roli v tom hrál samozřejmě taky Lukáš..“ chvíli mlčel, zatímco já si to srovnával v hlavě, zase nové podstatné informace, které hýbaly kartami s tak šílenou chaotičností.

„Myslím, že se Kristián do teď nesmířil s tím, jak to v rodině máte. Jsem rád, že na něj jsi nezapomněl, to by nepřežil.“ Pokud se to dalo tak nazvat, lehce se usmál a já mu úsměv oplatil.

„Myslím, že s tebou má všechno, co potřebuje.“ Odvětil jsem rozhodně. Zbytek cesty probíhal v tichosti. Moje hlava byla plná, plná všech těch myšlenek, všech pocitů a bolesti a já věděl, že mě čeká zase jedna promarněná, bezesná noc.