Roztáhl jsem rty do širokého úsměvu a doslova s pobavením sledoval, jak pohledná zrzka na mě visí očima. Na kluky.. já a na kluky. Tak to teda určitě.. Docela mě to překvapovalo. Všechno tady.

Rodiče rychle zařídili, že se můžu vrátit do školy. Profesoři mě vítali jako ztracené dítě, spolužáci se na mě usmívali, a přesto jsem v jejich postranních pohledech viděl ten výsměch, jak jsem stál ve svém nevhodném oblečení mezi nimi a nepatřil k nim. Byl jsem jiný. Jenže k mému překvapení mi to vůbec nevadilo. Děsilo mě akorát to, že místo poslouchání učiva a vnímání probírané látky, které jsem zjevně tolik promeškal, jsem tam seděl otráveně, laxně, na hlavě kapuci a místo zápisů jsem si kreslil do zápisníku obrázky a jen sledoval, jak všichni kolem stáčejí své pohledy na mě, jak si mě prohlíží, jak cítí, že jsem něco jiného a nebylo to jen tím, že jsem byl ten cvok, co ztratil paměť. V jejich očích jsem byl zjevně rebel nebo tak něco, člověk by řekl, že lidi studující psychologii tenhle laciný trik prohlédnou, ale ono ne. Než skončila první přednáška, měl jsem kolem sebe slušnou partičku obdivovatelů a já zjišťoval, že mě to baví. Baví mě se předvádět a dělat kraviny a sledovat, jak jejich oči září víc a víc. Fakt jsem chtěl být tím, kým jsem si myslel, že jsem, ale čím víc jsem se o to snažil, tím zděšeněji jsem zjišťoval, že mě to vůbec nebaví. A to nedávalo smysl. Škola byla moje alfa a omega, otec mi to opakoval každý večer před spaním jako pohádku, škola, titul, práce, kariéra, úspěch, bez tohohle jsem ve svém životě nebyl nic. A já místo učení šaškuju jen proto, aby se na mě usmála nějaká holka.

Teď jsem na to ale nemyslel. Měl jsem pozornost každého v dosahu pěti metrů a užíval jsem si to. Zrzka si natočila pramínek vlasů a svůdně se na mě usmála. Byla vážně hezká. Nosila šaty pod kolena a vyjadřovala se spisovně. Líbila by se mámě.

Už bych se jí býval zeptal, jestli nechce někam zajít, když se nade mnou objevil stín a já zvedl hlavu zrovna ve chvíli, kdy si Lukáš ledabylým, a přesto tak okázalým gestem sundal sluneční brýle. Moje skupinka nerdů rázem vyměnila modlu a teď se dívali jen na něj, protože jestli jsem jim já do teď připadal jako exot, zkuste si mezi nima představit to namakané potetované hovado. Střelil po nich úšklebkem plným nezájmu a podíval se na mě. V jeho očích byla tichá výzva, něco jako že mi to říkal. Ohrnul jsem ret a on se drze usmál.

„Chceš odvést nebo budeš dál bavit funklub?“ on si evidentně nikdy nelámal hlavu s tím, jak nevhodně vyznívají jeho slova, ale ti šprti ho žrali jak prášky na podporu paměti. Lehce jsem pohodil hlavou a podíval se na tu zrzku, která na mě upírala ty sladké modré oči. Trošku nudné a příliš fádní, ale hezké.

„Nechceš jít do kina?“ nerdy to zašumělo, nevím, co přesně je rozrušilo, asi tady ještě pořád jela psaníčková pošta, ale holka, zrudlá až na zadku, se usmála, jako by ji na maturák pozval Brad Pitt.

„Já bych moc ráda šla.“ V tu chvíli se chytila za ruku druhé holky, hnědovlásky ve slušivé sukni a zahihňala se. „Ale slíbila jsem Terce, že budeme dneska spolu.“ V tu chvíli hnědovláska zrudla taky a zrzka přetočila ty panenkovské oči bázlivě k Lukášovi. „Ale kdyby šel tvůj kamarád taky, tak bychom mohli jít ve čtyřech, ne?“ to už jsem se ale tvářil jakože fakt nespokojeně. Sorry, já proti černovláskovi nic nemám, nechrápe a umí ohřát párek, aby nepraskl, ale tahat ho s holkou na rande? Asi bych jim měl vysvětlit, že je gay a nejspíš mě tři roky uplácel lentilkama nebo tak, protože jsem s ním údajně chodil, ale sotva jsem se nadechl, Lukáš vybalil naprosto odzbrojující úsměv, po kterém by se kolena rozklepala snad i mně a naprosto přirozeně se podíval na hnědovlásku, která div neslintala.

„Jasně, proč ne, krásnou slečnu nikdy neodmítnu.“ O bože, a teď jako budeme dělat reklamu na nejbělejší úsměv? Založil jsem ruce na prsa a nafoukl tváře. A Lukáš, jako by cítil moji frustraci, otočil na mě pohled a poplácal mě po rameni. „Přece tady kámošovi nezkazím rande.“ Mrkl na mě pobaveně, a to byl fakt konec. Tak jo, uznávám. Byl jsem naštvanej. Rozmrzelej a naštvanej. A nevím, co mi vadilo víc. Že budu mít toho potetovanýho automechanika zase za zadkem a nebo že.. zavrtěl jsem hlavou. Ne, ta druhá možnost je blbost, bude to ta první.

Zrzka se rozzářila jak halogenová lampa a i ona se zazubila, takže se tam na sebe ti tři křenili jak idioti a já vrazil ruce do kapes, víc shodil mikinu do svého čela a zabručel, ať si teda pohnou zadkama, že na ně čekat nebudu. Můj epický odchod poněkud podělal Lukáš, který se smíchem prohlásil, že on má klíčky od auta, takže pokud nechci jít pěšky, tak se budu muset řídit jeho tempem. Holky se chlámaly a já si pro sebe vrčel něco o podělaným učňáku.

V autě to bylo jako v sauně až na to, že jsem se dusil evidentně jenom já. Lukáš byl plný vtipu a témat, obě holky na zadním sedadle ho náruživě poslouchaly, když vyprávěl o svém autě a kdo ví čem ještě, čemu ty kačeny nemohly vůbec rozuměl, zatímco já přepínal rádio a stěžoval si na moc utaženej pás. Možná jsem byl jako děcko, ale něco uvnitř mě prostě křičelo, že takhle to být nemá. Bylo to moje rande a moje popularita a můj Lu-.. em, to rande a popularita! Co se sem vůbec sral? Neměl by se třeba po lokty hrabat v nějakým motoru nebo tak něco?! Včera tvrdil, jak má fůru práce a dneska se může přetrhnout, aby slečnám koupil popcorn a bonbóny. Fakt nechápu. Když mi dal do ruky krabičku žlutých trojúhelníčků, přetočil jsem na něj zúžené, podrážděné oči.

„Co je to?“ díval jsem se, jak Lukáš bere jeden z trojúhelníčků, namáčí ho do žluté omáčky a strká si ho do pusy.

„Nachos. Vždycky říkáš, že bez toho není kino.“ Pousmál se a já byl ještě popuzenější, protože on to neříkal jen proto, aby ve mně vzbudil nostalgii nebo vzpomínky nebo kdo ví co, on to koupil prostě proto, že byl nejspíš zvyklý udělat to pokaždé, když jsem byl s ním v kině a já měl zase ten pocit prázdnoty a beznaděje, že si nepamatuju debilní nachos ani Lukáše ani svůj posranej život.

„Nechci.“ Vrátil jsem mu je do ruky a zamračil se, on však jen pokrčil rameny, rozhodně mě nezačal přemlouvat, jak jsem si to ve skrytu duše nejspíš přál a místo toho, aby zjišťoval důvod mé naštvanosti, vzal Terezu kolem ramen a s tím, jak jí začal vyprávět něco, čemu se hnědovláska smála tak, až se popcorn z jejího kyblíku sypal po celém sále, se šel usadit. Zrzka, jmenovala se Laura, se na mě usmála, ale já neměl náladu na házení cukrbliků a tak jsem jen pohodil hlavou, aby šla za mnou a rozešel se za Lukášem.

Seděl jsem vedle něj, sledoval, jak si s Terezou pořád něco špitají, jak jí dává do pusy bonbóny, jak pijou kolu z jednoho kelímku a bořil se do sedačky čím dál víc a víc. Takhle jsem si to rande nepředstavoval. Laura do mě pořád něco hučela, ale já jí odpovídal jen jednoslovně a místo krmení medvídkama se cpal tím nachos, které bylo zkurveně dobré a Lukáš se mi smál ještě víc. Prima večer. Pozoroval jsem jeho tvář v tlumeném světle, jak se usmíval a dělal narážky na film, představoval jsem si, jestli to bylo stejné, jestli jsem seděl jako Tereza nakloněný k němu, rukou jsem se ledabyle dotýkal té jeho a s tím obdivným pohledem hltal každé jeho slovo, jestli lovil kuličky popcornu z mého klína, jestli jsem se s ním smál stejně hlasitě, až nás někdo okřikoval. Proč jsem se cítil tak mizerně.. Nic jsem k němu přece necítil. Neznal jsem ho. Nic o něm nevěděl a podle jeho slov on neznal moje pravé já. Tohle já. Já, kterému záleží na rodičích a škole a vhodném oblečení a pravidlech. Jenže já nějak cítil, že si nejsem jistý už ani tímhle. Stál jsem někde mezi svým starým a novým já a nedokázal prohlédnout skrz tu clonu zapomnění. Rodiče mi do telefonu neustále opakovali, jak je skvělé, že jsem zase ve škole a že si uděláme rodinou večeři a že se můžu vrátit a všechno bude zase jako dřív, že jsem přece šikovný chlapec, který má na to jednou následovat své předky a být přínosný společnosti. Kristián sice netlačil takhle na pilu, ale i on si někdy posteskl, že se chovám jako suchar a nebo zamyšleně, jako bych tam ani nebyl, prohlásil, že bylo super, jak jsme se tehdy sebraly a jen tak stopem odjeli procestovat Evropu. A pak tu byl Lukáš, který mi nepřipomínal nic, ale u kterého jsem měl nejsilnější pocity. Vztek, beznaděj, bezpečí.. tolik jsem se obával žít s ním v jeho bytě, ale kdykoliv jsem překročil práh toho ošklivého, polorozpadlého domu, byl jsem najednou klidný. Kdykoliv jsem si lehl vedle něj do rozvrzané postele, cítil vůni, kterou jsem nedokázal identifikovat, ale která mi přišla jaksi známá, tehdy jsem usínal a spal spokojeně až do rána. Byli tu tři mé já; Max poslušný syn, Max spontánní bratr a Max zamilovaný do Lukáše, ale tyhle tři se vzájemně tak vylučovali, že to prostě bylo celé na hlavu.

Cítil jsem se unavený a rezignovaný. Nechtěl jsem myslet. Ale nemělo mi být dopřáno klidu, protože holky měly hlad, a tak jsme seděli u mekáče, po jednom jsem v tichosti jedl hranolky a díval se, jak Lukáš od všeho spořádává půlku a tu druhou, aniž by ke mně zvedl oči a přestal bavit společnost, přistrkuje ke mně. Co to bylo, nějaký rituál? Dělali jsme to tak v minulosti? Nebo jsem mu prostě přišel jako takovej chudák, že mu mě bylo líto? Vůbec se nezdál smutný z toho, že si ho nepamatuju. Zářil, byl okouzlující a zasraně perfektní a já toho měl tak akorát dost!

„Chci jít domů.“ Přerušil jsem jejich rozhovor tiše, ale dost důrazně, aby ustal a všichni tři na mě přetočili pohled. Tahal jsem za kroužek ve svém rtu a své oči upíral pouze na Lukáše. Jeho tváří se mihl lehce arogantní úsměv.

„Ale Maxi, nevidíš, že dámy se baví?“ naklonil hlavu, co to jako mělo být? Chtěl mě trestat? Chladně jsem se na něj podíval.

„Bolí mě hlava.“ Prohlásil jsem první výmluvu, která mě napadla. Ještě že tu nehodu můžu alespoň nějak využít, když už se kvůli ní celej můj život obrátil naruby. Možná jsem se choval jako rozmazlené děcko, ale bylo mi to fuk! Lukáš mě chvíli zkoumavě sledoval, ale pak jen pokrčil rameny a na ty dvě se omluvně usmál.

„Fajn, fajn.. tak pojďme, musíme pana Vlčka uložit do postýlky.“ Opět jejich smích, ale už jsem ho nevnímal. Cestou domů jsem skrze okénko sledoval ubíhající cestu, nevnímal veselý rozhovor, ani jak si ti dva vyměňují číslo. Ignoroval jsem Lauru a její snahu udělat totéž, chtěl jsem už být doma. Doma.. doma. Kde to vlastně bylo?

Stále jsem mlčel, odkopnul naštvaně boty do rohu chodby a bosí se vydal do koupelny, ale něčí pevná ruka mě zastavila. Chytil mě za předloktí a otočil k sobě takovou silou, že jsem nedokázal odporovat. A asi jsem ani nechtěl. Jeho dotek, sakra, proč to ve mně vyvolalo takovou spoustu pocitů?

„Máš nějakej problém, Maxi?“ stál tak blízko, upíral na mě ty svoje hnědé oči, ve kterých jsem viděl odraz své tváře, naštvané a frustrované. A žárlivé. Prudce jsem se mu vytrhl.

„Jo, to mám a velkej!“ strčil jsem do něj, lehce zakolísal, zády dolehl na bílou zeď a já se dostal jediným krokem tak blízko k němu, že se můj zrychlený dech odrážel od jeho tváře. Jeho vůně, cítil jsem ji tak zřetelně a jasně a byla tak známá, ale v hlavě jsem měl prázdno, nic mi neříkala. Klidně zvedající se hrudník, při každém nádechu se dotkl sotva patrně toho mého. Hypnotizoval jsem jeho tvář, jeho rty. Co se to se mnou sakra děje.. Proč se nedokážu ovládat, když je tak blízko, proč mám tu neodolatelnou chuť ho políbit a křičet na něj, že už ho nikdy nechci vidět s nikým jiným? Sakra, nedávalo to smysl, nechtěl jsem ho k sobě pustit, a přitom jsem doslova šílel z představy, že bude s někým jiným. Byl jsem blízko, tak hrozně moc blízko.. nakláněl jsem se, ztrácel zábrany a v poslední chvíli, pár milimetrů od jeho rtů, jsem se zastavil. Vážně jsem čekal, že se mi najednou rozsvítí a všechno bude zase v pořádku?! Nestalo se nic a já od něj jenom prudce, skoro až zděšeně odstoupil.

„Ah, kašli na to!“ zamumlal jsem a zmizel za dveřmi koupelny. Projel jsem si vlasy rukama. Sakra, sakra, sakra..