Byl jsem to já, kdo tentokrát v noci sledoval jeho tvář. Kdo mu odhrnul pramínky vlasů z čela a sledoval, jak se mu hrudník pomalu zvedá a zase zpátky dosedá. Cítil, jak má ruku přehozenou kolem mě a spokojeně se mi tulí k hrudi. Ne, neležel na druhé straně postele, naopak.. Když mi unaveně usnul v autě někdy nad ránem, musel jsem ho donést do postele a uložit. Ale já sám spát nemohl, na to mi v hlavě kolovalo tisíce myšlenek. V sobě jsem měl zmatení, chaos, nedokázal jsem se zklidnit, nedokázal z toho vyvodit něco logického. Byl jako řeka, divoký a nebezpečný, kdykoliv měnící směr a já už nevěděl, co čekat.

Tak jsem nedělal nic jiného, než sledoval jeho spokojeně se usmívající tvář a přistihl sám sebe, jak mi na rtech hraje úsměv. Cítil jsem úlevu, když jsem ho takhle viděl. Přikryl jsem ho až po bradu a pohled přetočil na bílou zeď. Do pokoje pronikalo světlo, mohlo být už kolem poledne..  Krátce jsem si povzdechl. Věděl jsem, že si jako zázrakem nevzpomněl a všechno nebude jako dřív. Ale dalo mi to naději. Naději, že i tak dokáže být se mnou šťastný. Že to byl on, kdo chtěl, aby to takhle dopadlo. Doteď jsem cítil tu vášeň, se kterou mě líbal, ten pocit, kdy jsem si ho zase bral. Svého dravého a nenasytného Maxe, toho sobce, který bere a neohlíží se na ostatní. Toho kluka, kterého jsem z celého srdce miloval. Tak proč i teď se mi do mysli kradly myšlenky, že si to zase rozmyslí? Že si chtěl jen užít, vybít tu frustraci, že se jen potřeboval cítit živý? Ale byly to jeho oči, jeho doteky, co mě sváděly a přiváděly k šílenství. A já netoužil po ničem víc, než si ho podmaňovat a krotit, pořád a pořád dokola..

„Dobré ráno..“ Ochraptělý hlas mě vytrhl ze zamyšlení a já na něj přetočil pohled. Bál jsem se, co udělá.. Ano, i hromotluk jako já, kluk z ulice.. se bál obyčejného odmítnutí. Smutné.

Přetočil se na břicho, jen aby se mi mohl dívat do obličeje. Jeho oči postrádaly tu zmatenost, byly plné něčeho, co jsem tam tak dlouho postrádal. Ta upřímnost a jistota. Možná nebyla stoprocentní, možná se všechno změní, až si to uvědomí. Ale mě to v tu chvíli bylo jedno. Prostě jsem ho chtěl se všemi chybami a nechtěl mu neustále rozkazovat, co má dělat. Byl to jeho život. Nakonec jsem to ale byl já, kdo se ušklíbnul, odtáhnul ho od sebe, vstal a začal na sebe házet oblečení. To on si mě prohlížel zneklidněně a netrpělivě a já mu do toho nechápavého obličeje hodil tričko a zbytek oblečení. Nejenom, že vypadal, že rozhodně bez paralenu a kyblíku na zvracení nikam nejde, ale ještě se začínal hluboce mračit. Já se mu vysmál, někdo nemá rád kocovinky, co?

„Nekoukej jak z jara, oběd a snídaně se sama neudělá. Jestli nechceš být o čínské polívce, tak pohni zadkem. Sjedeme ti pro mléko do chokapiku..“ Ušklíbnul jsem se, zakabonil se, jasně, neměl rád, když se s ním jedná jako s dítětem. Ale pro tuhle misku po ránu bys zabíjel, co? Přišel jsem k posteli, když se čím dál tím víc mračil a protestoval, že se jako oblíkat nebude. Možná, že jsem trochu zaváhal, ale naklonil se, políbil ho, drze ho kousnul do již ze včerejška poškozeného místečka a sál. Chtěl jsem se odtáhnout, ale byl to on, kdo prsty zahákl o lem trička a povalil mě zpátky do peřin.. Možná, že jsem nic nechápal. Ale dovolil jsem si vzít tohohle nového Maxe a vytěžit z těhle okamžiků co nejvíc. Protože jsem si uvědomil, jak moc jsou vzácné..

Z naší intimní chvilky, kdy jsem se rozhodl mu ruce ukovat k posteli a drze ho za tu provokaci potrestat tím, že jsem zabrousil pod lem boxerek a pár pohyby ho donutil k tichým stenům, nás vyrušil vibrující mobil na nočním stolku. Jasné jméno Kristián znamenalo, že pokud to nezvedne hned, je schopný tu do pěti minut stepovat před barákem. Byl to on, kdo Maxe donutil vykopat se z postele. A trošku udělat nějaké kulturněji přijatelnější hovado. Takže roztrhané kalhoty, pomalované conversky a maskáčová bunda to jistily.

Já ho ale se smíchem objal kolem ramen, párkrát cestou do obchodu najel na pár hrbolků, až jsem sledoval jeho obličej hrající všemi barvami. A najednou se mi vše zdálo tak normální, perfektně zapadlé do sebe, takové, jaké to mělo prostě být a bylo. A neřešil jsem, co se stalo nebo co se stane.

***

Zatímco Max s ospalým výrazem hrdě držel krabici tmavých kuliček a čerstvé mléko, já k tomu přihodil nějakého vyprošťováka a čínu do zásoby, nervózně jsem poklepával nohou na lidi, co byli před námi. Frontu totiž někdo zdržoval a bylo mu absolutně jedno, že to lidé okolo vzdávají a radši se sunou k vedlejším pokladnám. Když to vzdal i poslední člověk před námi, rozhodl jsem se, že dotyčným vynadám, ale to bych nesměl zahlédnout typicky pro něj bílé vlasy, netečný výraz a celé černé oblečení. Evidentně se stále stejným smrtonosným výrazem sledoval balíček modrých a zelených žvýkaček a neustále jedny vyndával, pak zandával a to samé udělal s druhými, ale ani jedny si nevzal. Krátce jsem se ušklíbl, bylo jasné, kdo to je.

„Můžeš tomu idiotovi konečně něco říct? A podívej se, jak vypadá! Jak nějakej zfetovanec! A co ten vedle? Neměli by je vyvést?“ Můj úsměv se po Maxovo slovech ještě rozšířil, když bělovlásek na něj společně s černovláskem vedle přetočil pohled, ten teda na chvíli přestal mluvit a oba ho zkoumavě pozorovali.

„Ten zfetovanej bělovlásek je Valy, ten, kterému vděčíš za všechny piercingy a to nové tetování na hrudi..“ Sledoval jsem, jak se mu výraz z nasraného mění na zděšený.

„On? A to jsem si vzal co, perník?“ Protočil jsem očima, zatímco Valy s netečným výrazem přišel k Maxovi blíž, já na něj jen ledabyle pokýval a on mlčel. Max se pod jeho pohledem ošíval, ale nakonec tuhle rentgenovou situaci rozsekal Robin, druhý blokátor fronty, co přišel nadšeně za námi oběma. Mě div láskyplně neplácal po zádech a drtil pravačku, zatímco Maxovi dal herdu do zad, až chudák musel zboží pro jistotu položit na pás.

„Nazdar Maxi! Dlouho jsme se neviděli, co tetování, hojí se? Jo a jinak, Valy se pořád ptá, platí to, jak jsme se dohodli? Ale kámo říkám ti, že tě obdivuju, dát si piercing zrovna tam, no to bych nedal ani já..“ Příliv černovláskovo slov byl nezastavitelný, zatímco můj úsměv se díky Maxovo naprostému zděšení víc a víc rozšiřoval.

„Kam si chci dát piercing?“ Evidentně se bál zeptat a já už jsem se smál na plné kolo. Nejenom, že ty lidi neznal, nejenom, že jeho tatér vypadá, jako kdyby utekl z léčebny, ale ještě ke všemu jsou evidentně dobří známí. A upřímně ano, jsou.

„No tam dole, k péru!“ Robin protočil očima, jako kdyby to byla naprosto jasná věc a on s tím dělal jen cavyky. A nejvíc celou situaci zabil Valy, co hodil na pás nakonec bílé Orbitky, takže nevrlá paní mohla konečně začít markovat, evidentně ale byla ze všech těch bio výrobků a ovesných vloček tak zmatená, že se jí třikrát zasekl skener.

„Robine, Max ztratil paměť..“ Nejenom, že to byla nejdelší věta, co Valy za dlouhá léta pronesl, to jsem koukal i já, ale Robin zmlkl a o krok od Maxe ustoupil, snad jako kdyby trpěl smrtelnou nemocí a teatrálně se chytil za srdce.

„Ježiš kámoo! Tos měl říct hned, to mě hrozně mrzí! Já myslel, že jsi OK! A že to byl kec! Jsem Robin, teda, my už se jakoby známe, ale když si mě nepamatuješ. A tenhle podivín je Valy, udělal ti všechna ta tetování a Lukášovi taky. Musíte se zase zastavit na brko, normálně jsme teď vymysleli s Alexem nový přístroj, sám ti ubalí! Počkej.. Hulíš pořád, ne?“ Evidentně byl ten příval informací na chudáka Maxe tolik, že nestačil házet vražedné pohledy na mě a nechápavé na Robina. No, abych byl upřímný, já se na tom všem nesmírně bavil a nehodlal jsem mu to nijak ulehčit.

„Naposledy, jak jsme tancovali na těch stolech a ty sis dával ploužáka s tou železnou tyčí! Chápu, ty si tu akci nemůžeš pamatovat, ale to byla prdel! To dáme znova!“  

Paní pokladní se prokousala salvou proteinových tyčinek a teď nevrle čekala, až jeden z nich zaplatí. Vzhledem k tomu, že Valy s pohledem vraha celou útratu zatáhnul zmuchlaným pětilitrem, který vytáhnul odněkud z tisíce kapes v černých kalhotách, začal mu Robin vysvětlovat, že kdyby nosil kartu, život by byl jednodušší! Ale že když on má rád tu vůni všeho toho starého, a tak dále. Nakonec se oba dva s námi sborově rozloučili. Teda, on to všechno odkecal Robin, s tím, že toho jointa myslel fakt vážně, Valy se mezitím už rozjel s plným košíkem dávno pryč, aniž by na svou drahou polovičku nějak počkal. Max se na mě stále mračil víc a víc a já jen pokrčil rameny. Nemusel jsem mu vysvětlovat, že Robin býval jeho nejlepší kámoš, ne?

Nakonec jsme se rozhodli, že dnes nebudeme oba dva nic dělat. On s plnou miskou čokoládových kuliček a já s motorkářským časopisem jsme se usídlili na našem rozvrzaném gauči a sledovali napůl zrnící telku. On spokojeně ležel vedle mě a sledoval nejnovější Simpsonovi, zatímco já do něj vždycky rádoby omylem strčil, když si chtěl dát hrst kuliček do pusy, takže mu lžíce jen vypadla s žuchnutím zpátky do misky, načež mě chtěl zadusit polštářem s Kristánovo ručně vyšívaným I love you.

Nakonec se mu ale jeho marné pokusy nezdařily a od tragické pomsty ho zachránil jen opět vibrující telefon. Ale osoba na displeji mi dokázala zkazit náladu a obrátit o sto padesát stupňů. Nechtěl jsem, aby to bral, ale nakonec mu s povzdechem pustil ruce, když se na mě podíval tím štěněcím pohledem.

„Já .. Musím to vzít..“ Jen jsem si povzdechl, nemusel se mi obhajovat, nemusel mě prosit. Mohl si dělat, co chtěl. Ale nemohl čekat, že s tím budu souhlasit. Nemohl čekat, že se mi bude líbit, že mu zase řídí život. Jeho rodiče, které jsem tak moc z duše nenáviděl.