Sledoval jsem jeho obličej, tvrdě a neústupně, ačkoliv jeho slova ke mně pronikala víc, než bych byl ochotný přiznat. Nedíval se na mě, znovu se kousal do kroužku ve rtu, dělal to vždy, když byl nervózní. Těžko říct, co jsem si chtěl nebo snad mohl myslet. Přišel sis sem zase hrát? Přišel jsi mi znovu ublížit? Nebyl jsem hračka, Maxi, měl jsem city, které jsi vzal a pošlapal. Konečně jsi to viděl tak, jak to doopravdy bylo? A co jsi chtěl za to pogratulovat? Možná jsem k tobě nebyl fér, možná jsem to všechno viděl jen jedním pohledem.. Ale na to, abych se znovu snažil tě pochopit bylo příliš pozdě.

Rozhodl jsem se, že už to nebudu řešit, že na tebe zapomenu, vrátím ti všechny věci, co něco znamenaly, spálím za sebou mosty. Že mi to přinese pocit zadostiučinění, že se budu moct posunout dál. A přesto, přesto jsem ti otevřel a znovu tě pustil dovnitř, přesto jsem tě bez jediného slova přerušení nechal mluvit.. Odložil jsem šroubovák stranou, co jsi po mě vlastně teď chtěl? Necítil jsem bolest jako dřív, vyšuměla stejně jako veškerá křivda. Cítil jsem jen jistou odevzdanost, neměl jsem sílu se s tebou hádat ani nijak odporovat. Prostě jsem jenom chtěl být sám, uzavřít se do sebe a žít svůj jednoduchý život.. Opřel jsem se zády o linku a poslouchal.. ale chtěl jsem vůbec slyšet tvoje výmluvy a důvody? Nebylo už téhle komedie dost?

Slyšel jsem, že ses od nich odstěhoval, věděl jsem, co teď děláš a jak žiješ, ačkoliv mě to nezajímalo. Asi to na mě mělo udělat dojem, ale přišel jsem si vůči všemu chladný a apatický. Vrátil jsem se ke svému starému životu, k životu, kde jsi neexistoval. Do dob, než jsem tě poznal.. Do dob, kdy jsem jen bezcílně opravoval auta za směšný pakatel, kdy jsem se v noci toulal ve špatných uličkách, kdy jsem schválně vyvolával potyčky, provokoval nesprávné lidi a užíval si v klubech jen tak, protože jsem se tím bavil. Protože jsem potřeboval naplnit tu prázdnou díru ve svém srdci, která tam byla před tebou i po tobě..

Nedokázal bych o sobě tvrdit, že jsem dobrý člověk. Nikdy jsem nebyl a nechtěl být. Vždycky jsem byl zatvrzelý realista, co žil a těžil jen sám pro sebe. Udělal jsem ve svém životě spoustu sviňáren, byl ztracený ve svém vlastním světě. Ale jednu dobrou věc jsem v životě měl. Konečně začal dávat smysl, když jsem potkal tebe. Ani nevíš, jak jsme se vlastně seznámili. Tak strašně moc jsem tě odmítal, smál se ti za tvoje vychování, podkopával veškeré tvé názory, ničil ti všechna ta vybudovaná pravidla. A ty jsi to nevzdával.. Stejně jako já probouzel toho nezkrotného Maxe v tobě, ty jsi mi dával naději, že i hovado jako já má ještě šanci.. Šanci na něco lepšího. Byl jsi moje světlo v temnotě, Maxi. Otevíral jsi moje srdce, když jsem se rozhodl ho znovu před světem uzavřít. Byl jsi to ty, kdo mě nutil se smát. Proto tak moc bolelo tě teď sledovat. Jestli jsem uměl odpouštět? Upřímně, neměl jsem ti co vyčítat, natož odpouštět. Zlost a hněv se s postupem času usadily, nezbylo ze mě vlastně nic než pár zlomených částí.. A přesto jsem si tě prohlížel, jako kdybych tě viděl poprvé.

Nemluvil jsem, neměl jsem slov, které bych ti řekl. Věděl jsem, jaké to pro tebe bylo. Znovu se vzepřít těm, které jsi miloval. Znovu vidět tu bolestnou pravdu, kterou jsi celou dobu chtěl přehlížet. A kolik tě muselo stát sil, abys sem vůbec přišel. Jeho oči se střetly s mými, hledal v nich naději, odpovědi, cokoliv. Zoufale se dožadoval odpovědí, které jsem pro něj ale neměl. Ač jsem si myslel, že pro mě už v životě nic nejsi, lhal bych. Každý den, co jsem se snažil přestat na tebe myslet, byl nekonečný. A já se dál jen trápil a užíral..

Otočil ses a odcházel, prostě jsi mi řekl, co jsi chtěl a nenašel, cos hledal. Slyšel jsem ta slova. Zamiloval ses znovu.. I přesto, že jsem na kamenné tváři nepohnul svalem, slyšel jsem tě moc dobře. A sám jsem si uvědomil, co jsem ti tehdy řekl. Že je jedno jak dlouho..

Odlepil jsem se od linky a dvěma dlouhými kroky přiklapl dveře, které právě otevíral. Otočil se na mě, ruce jsem měl opřené za jeho hlavou, tím pádem jsem ho uvěznil a nedal mu šanci utéct, šanci odejít. Sledoval jsem jeho překvapené velké oči, jak mě pozorují, jak nic z toho nechápe. Chápal jsem to ale já, když jsem se nad něj nakláněl? Nemohl jsi to vědět, nemohl jsi vědět, co jsi pro mě v životě znamenal.. I přesto, co se stalo, chtěl jsem jenom tebe. Bolestně jsem přivřel oči a povzdechl si. Jak se z realisty jako mě, stal tak moc naivní snílek? Proč jsem ti znovu naletěl?

Beze slov, bez jakýchkoliv náznaků jsem to byl já, kdo se k tobě sklonil, byl jsem to já, kdo spojil naše rty. Protože jsem to potřeboval, měl jsem po krk všech slov, měl jsem už dost všech těch pochyb. Potřeboval jsem tě cítit, potřeboval jsem tě vnímat. Jen tak, protože jsem svoje pocity vysvětlit nedokázal. Nikdy jsem v tom nebyl dobrý.. Nevím, proč jsem tě líbal tak vášnivě, proč jsem tvá ústa dobýval jako kdybych je líbal poprvé. Když jsem cítil, jak i mé srdce tepe rychleji. Proč jsi mi to udělal? Možná, že mi znovu ublížíš. Možná, že mi zase vezmeš všechno, cos mi dal.. Ale já se tě na rozdíl od tebe nedokázal vzdát. Ať už se stalo cokoliv, nikdy jsem si nepřestal vyčítat ten večer, kdy sis sedl na motorku a odjel. Když jsem slyšel ten osudný telefon, že máš nehodu a náš život se rázem obrátil.. Věděl jsem, že to byla moje chyba, že jsem tě nikdy neměl pouštět.. Ruce jsem umístil na jeho boky, klouzal prsty po jeho kůži a on se mi podvoloval, stejně jako já si vychutnával ten moment, kdy jsme nemuseli řešit, co bude nebo co se stane.. Byly to týdny, kdy jsem tě neviděl, a přesto nechtěl nic jiného než tě svírat v náručí, hádat se s tebou o televizních pořadech, dělat všechny ty zakázané věci. Jen s tebou jsem uměl létat.. 

V hlavě jsem měl tisíce myšlenek, které mizeli s každým kousnutím, každým polibkem, který jsem ti věnoval. Věděl jsem, že to není správné. Věděl jsem, že bych měl se vším třísknout a udělat za Maximiliánem Vlčkem tlustou čáru. Ale stejně jako ty se mnou, ani já to s tebou vzdát nehodlal. Ať už budu muset tisíckrát vstát, když mě shodíš na zem. Už jsem se prostě nechtěl cítit prázdný.. Už jsem nechtěl být sám..