Možná si právě říkáte, co se to vůbec dělo. A proč se to dělo. Myslíte si snad, že jsem jen nějakej naivní idiot, co čeká na svou zakletou princeznu až se probere ze stoletého spánku? Ne, na pohádky už jsem vážně přestal věřit dávno. Nechal jsem mu svobodnou vůli, dal jsem mu všechno, co jsem byl. Mohl se rozhodnout, kým chtěl být a on si vybral. A já to nebyl. Co jsem pro něj vlastně znamenal? Hrál si se mnou, manipuloval a já už tohohle divadla měl po krk.

Hromadilo se to ve mně, vztek, zuřivost, frustrace. Ať jsem se snažil si to nepřipouštět, bolelo to. Že jsem udělal všechno, a přesto to nebylo dost. Že ty chvíle, kdy mi usínal v náručí, smál se, provokoval.. byly prostě jen moje naivní představa. A já toho všeho měl vážně dost. Nelitoval jsem slov, které jsem mu řekl. Nelitoval jsem věcí, které jsem právě teď dělal. Něco uvnitř mě chtělo křičet, chtělo něco mlátit, tak dlouho, dokud nebudu mít dost. Chtěl jsem mít v hlavě prázdno, měl jsem dost všech těch sladkých řečí. Měl jsem dost toho hodného kluka, toho milujícího a starajícího se přítele. A pro co? Aby si ze mě udělal jen špatný vtip? Ne díky. Nepotřeboval jsem útěchu, nepotřeboval jsem výmluvy. Jediné, co jsem teď chtěl cítit, byl surový chtíč, nechtěl jsem myslet, chtěl jsem si brát. Chtěl jsem být tím, za koho mě všichni mají. Chtěl jsem jim dát to hovado vychované ulicí..

Možná právě proto jsem se Tadeášovi nijak nebránil. Viděl jsem mu na očích, jaký je. Viděl jsem, co chce a chtěl jsem to taky. Bez výčitek, bez myšlenek, jen si vzít to, co leží před námi. Věděl jsem, že mě chce a nechtěl se vzpírat, když jsem cítil, jak se mi veškerá krev přesouvá z mozku na úplně jiná místa. Cítil jsem se prázdný a opuštěný a potřeboval to zaplnit, zaplnit to tím, že si prostě pro jednou vezmu, co chci já. Možná, že jsem si potřeboval vynahradit všechno, co jsi mi způsobil. Možná, že jsem toho provokatéra chtěl jen využít. A možná jsem prostě jen potřeboval přestat myslet. Byl konec, on mě ve svém životě nechtěl. A já jsem se rozhodl, že udělám přesně to, co chce. Zkusím na něj zapomenout, stejně jako on na mě.

S prsty v jeho vlasech jsem hnědovláskovi zvrátil hlavu dozadu. Zblízka jsem se mu díval do očí, nebezpečně, výhružně, ale on se nebál. Namísto toho si provokativně zkousnul ret a usmál se. Věděl, co dělá a věděl, co chce. A já tohohle spratka prostě potřeboval, abych zadusil ty otravné hlasy v mé hlavě. Dýchal jsem mu do tváře, ale on se jen smál, jeho oči doslova jiskřily vzrušením. A mě se to líbilo, to, jak se vystavoval, jak se toho nebál a jak moc mě chtěl. Cítil jsem, že tvrdnu, že začínám přestávat myslet, že vidím jen jeho tělo. Jak se mé ruce samy rozběhly po jeho těle, přejížděly po odhalených zádech. Byly to jeho šikovné prsty, co mě začaly zbavovat kalhot. Sledoval jsem ho, netrpělivě, chladně. Ale on ignoroval má varování, ignoroval ty pohledy a prostě se ke mně naklonil. Díval se mi zblízka do očí a s tím, jak se jeho rty drze vpíjely do mých se jeho ruka ztratila od lemem mých boxerek. Nebudeme si tu nic nalhávat, byl jsem vzrušený na maximum. Cítil jsem vzrušení, cítil, že nad tím vším ztrácím kontrolu, a to se mi nelíbilo. Proto jsem s dlaněmi pod jeho zadkem si ho vyhoupnul do náruče. Jednou rukou shodil krabici nářadí a posadil ho na dřevěný stůl. Zatímco on se stále tak drze usmíval, olizoval si prsty, kterými pak přejížděl po každém místě na mé mém těle. Drsně jsem jeho ruce chytil do jedné a ukotvil na desce stolu, zatímco druhou jsem ho chytil za bradu. Prohlížel jsem si jeho obličej z obou stran, nelíbilo se mi, že si myslí, že má nade mnou moc. Protože tenhle pocit jsem už odmítal dál zažívat.

Byl jsem to já, kdo vyhledal jeho rty. Kdo ho kousal do spodního rtu, postižené místo sál a olízl a znovu a znovu.. Byly horké, byly tak zatraceně moc nedočkavé, jak se jeho jazyk proplétal s tím mým. Jak se nadechoval, že nejspíš vloží nějakou rádoby vtipnou poznámku, ale to bylo to poslední, na co bych měl náladu. Nejspíš jsem ho měl odmítnout, dát mu najevo, že se mnou to takhle nepůjde, ale namísto hlasu svědomí, jsem se rozhodl si ho vzít, hned, bez nějakých zbytečných předeher. Kousnul jsem ho do krku, až táhle zasténal a znovu se zasmál. Byl to on, kdo mi sundal džíny i s trenkami dolů a sám mě začal nedočkavě zpracovávat a sám měl ve svých trenkách velký problém. Byl to on, kdo drze jazykem objížděl po mém hrudníku, kousal sál, škrábal a já si to kupodivu nechal líbit. Byl jsem to já, kdo se na něj natlačil a na jeden pohyb přirazil hluboko do jeho těla.

„Kur*a..“ Uteklo mu, ale moc jsem to nevnímal. Byl jsem to já, kdo přirážel tvrdě a neústupně, kdo si bral jeho tělo, co se prohýbalo, jak zakláněl hlavu a já sám jsem přivíral oči, když se pánví vydal vstříc mně. Ano, byl to on, kdo si sám určoval, jak moc zhýralé tohle celé bude. Kdo mi jazykem nechával na krku vlhkou cestičku. Líbilo se mi to. To, jak se na mě dívá, jak zkoumá všechna místa, všechna tetování, jak to nijak neskrývá.. Odtáhl jsem se, ale jen proto, aby ze stolu seskočil, nutno podotknout, že většina pověšeného nářadí padala všude kolem nás. Opřel se o zeď dlaněmi a doslova se sám nastavoval. Nemusel mě dvakrát pobízet, abych ho ohnul zezadu a přitlačil tělem na zeď ještě víc. Tempo bylo neúprosné, cítil jsem, jak se jeho tělo pode mnou chvěje, jak se mu hrudník zběsile zvedá, jak přivírá oči a naprosto bezostyšně mi dává najevo, že si to celé užívá. A já neodolal, abych se naklonil a znovu ho líbal na zapovězená ústa a on je poslušně otvíral, poddával se mi s rostoucím tempem a byl jsem to já, kdo se smiloval a začal jeho kámoše honit se stejně zběsilým tempem, jaké byly i přírazy. A ve stejnou chvíli, kdy mi potřísnil dlaň, jsem se udělal hluboko do jeho těla. Cítil jsem se skvěle, aspoň na tu malou chvíli, všechny hlasy utichly a já necítil nic, vůbec nic.

No, nemalujte si to nijak růžově. Ne, vážně nedošlo k žádnému láskyplnému objímání nebo vydýchání.

„No ty vole.. Kdybych měl víc času, hned bych si to dal znova..“ Protočil jsem očima a zapnul pásek na kalhotách. Hodil jsem po něm blyštivé trenýrky plné zmuchlaných bankovek, které si hrdě nasadil a pak začal zkoumavě obcházet auto a zjišťovat škody. Nebyla to zas taková práce, lak už skoro zaschnul a většinu by Leo neměl moc poznat. Stejně sem příští týden jede na výměnu oleje, takže mu to ještě doopravím.. I když, asi bych se neměl zmiňovat, že jsem mu ohnul striptéra.

„Děkuju moc! Jsi moje záchrana..“ Nevím teda, za co mi teď přesně děkoval, ale pokrčil jsem rameny. „Mám to napsat Leovi na účet?“ Že bych ho nějak litoval se říct nedalo. Neměl mu to auto brát.

„Neee, ježišmarjá! Mám u sebe akorát pětikilo a nějaký drobný, ale dám ti to příště! A klidně se stav na moje vystoupení, máš vstup zdarma, vždycky jsem měl slabost pro potetovaný hovada..“ Ušklíbnul se na mě, ale to já už dávno zacházel do útrob domu. A on, namísto, aby nasedl a odjel, mě zvědavě následoval.

O pár minut později už mi vyprávěl něco o tom, že tanga zásadně nenosí, protože není buzerant a cpal se párkem s hořčicí, když se mu ten hambáč teda tak sakra prodražil! Ale já ho nijak neposlouchal, zase jsem se ztrácel, zase se to všechno vrátilo..

Když jsem se s ním rozloučil a on odjel s tím, že za chvíli přiběhne Leo a on musí ty dámy s protézami jít zase trošku nad hrobem utěšovat, osaměl jsem. Najednou jsem se tady cítil stísněný. Nepřipouštěl jsem si to, chtěl jsem tě vypudit, Maxi!

Neměl jsem výčitky svědomí, jak byste si mysleli. Vzal jsem si, co jsem chtěl. On mě v životě nepotřeboval, proč bych měl já jeho? Poloprázdná miska čokapiku na stole, tvoje tričko na spaní v ložnici.. Promnul jsem si spánky a zapadl do sprchy, viděl jsem tě všude. Naštvaně jsem pěstí udeřil do bílých kachliček a nechal horké kapičky vody stékat po tváři. Chtěl jsem mít prázdno, ale místo toho jsem tě viděl, jak se směješ, jak se mračíš, chováš jako umíněné děcko. A stravoval ten pocit, že jsem pro tebe nebyl nic víc než jen ten blbej automechanik. Hořká pachuť zklamání a žalu. Bolelo to. Kure*sky moc to bolelo. Ale rozhodl ses tak a já to respektoval. Ale nechtěj po mně, ať to zase vezmu zpátky. Nechtěj po mně, abych žil v tom tvém perfektním světě s tebou. Já jsem tam nepatřil, ani jsem tam patřit nechtěl. Pochyboval jsem, že jsem někdy někoho miloval tak moc jako tebe, Maxi. Tak moc, že jsem musel dělat všechno, jen abych tě z hlavy vypudil. Dokonce i chrápat s Tadeášem, díky kterému ten hlas utichl.. Ale jen na moment.

Dával jsi mi tolik naděje a všechnu jsi mi znovu vzal. Všichni tvrdili, že za to nemůžeš, že jsi chudák a nic si nepamatuješ. Ale já to nechápal. Nikdy jsem tě v ničem neomezoval a ty sis přesto vybral zákazy a pravidla.. Sprchu jsem vypnul a jenom tam tak stál, prohrábl si vlasy, voda mi stékala po tvářích, spáncích, rtech a mizela dolů, v nenávratnu.. Jako kdybych ze sebe mohl smýt všechnu tu tíhu. Jako kdybych mohl zapomenout na všechno, čím jsi pro mě byl. Musel jsem se posunout.. A naučit se žít.. bez tebe.