Bezmyšlenkovitě jsem koukal z okna svého pokoje do zahrady. Co říct, už pár dní jsem byl prototyp člověka v hluboké depresi a vůbec se mi nechtělo s tím něco dělat. Smiřoval jsem se s tím. Snažil se svou hlavu přesměrovat, nahodit mód Londýn, že je to šance, nikdo mě nezná, všechno bude nové a báječné.. a nešlo to. Naši nadšeně nakupovali obleky ve velkém, obstarávali úplně všechno a já tam jen stál, mlčel a nechal je. Oni to snad ani neviděli. Že se potácím někde v osamělém vzduchoprázdnu. Nebo to možná vidět nechtěli.

Sarkasticky jsem se ušklíbl. Chyběl mi Lukáš. Chtěl jsem jít za ním, ale věděl jsem, že je to k ničemu. Měl pravdu, i když úmyslně jsem mu nechtěl ubližovat, ani jsem si s ním nehrál pro svoje potěšení. Prostě jsem jen nevěděl, co chci. A teď už jsem neměl z čeho vybírat. Když nic jiného, bude mě trápit jen těch pár mizerných vzpomínek. Moje paměť stále stávkovala.

„Ale Maxi, proč tu sedíš po tmě, proboha, to není zdravé!“ ostré světlo zalilo pokoj a já nevrle otočil hlavu za hlasem. Byla to máma, perfektně upravená jako vždy, s tím strojeným úsměvem. „Ty jsi ještě nezačal? Ale no tak, vždyť odlétáš už zítra!“ ukázala na těch pár věcí v mém pokoji, které jsem slíbil protřídit a vyházet, aby mohli z mého pokoje udělat virtuální golfové odpaliště. U Kristiána byl biliár. Kývl jsem hlavou a vstal, což jí zjevně jako aktivita stačilo a ona zase z pokoje odešla. Odtáhl jsem si ten škrtící svetr od krku a sednul si ke stolu, na kterém byl notebook. Kvůli tomu, že jsem si nepamatoval heslo, byl dlouho v opravně, kde se do něj snažili dostat. Otec prohlásil, že jsem se na to měl vykašlat, protože mi samozřejmě zakoupil nejnovější macbook. Ale já se nechtěl probírat věcmi ve stole a skříni, tak jsem si sedl, otevřel ho a znuděně, víceméně náhodně koukal do složek, jejichž názvy mi nic neříkali. A pak začalo zběsile něco pípat, no jasně mé zapomenuté sociální sítě, kam jsem se nepřihlásil přes měsíc od té nehody. Prokousával jsem se stovkami upozornění, žádostí o přátelství, zpráv od stovek lidí, jak mi je, až jsem dole docela ve spodu uviděl jeho jméno. Rozklikl jsem si zprávy, bože, vyměnili jsme si jich tolik? Náhodně jsem vybral pár, nechtěl jsem se mučit, plánoval jsem to celé vypnout, ale nedokázal jsem to. Zaujalo mě to a já se ne a ne odtrhnout. Sakra, byl jsem to já, kdo mu pořád psal, kdo ho pořád otravoval. A že mě na začátku vážně odmítal. Páni, byl jsem tak průhledný, i když bylo patrné, že o něm chci prostě vědět víc. Pousmál jsem se. A pak desítky zpráv o rodičích a Kristiánovi. Dlouhé slohy, přívaly chaotických slov. Jáchym měl pravdu. Opravdu jsem mu napsal všechno o tom, jak brácha odešel, jak naši nechtějí, abych se s ním vídal a já to nechápu. A pak zprávy s vykřičníky, když jsem zjistil pravdu, nadávky, křivdy.. a Lukáš nic, sakra, vždyť se jich snad zastával!

Byl to hroznej pocit, nepoznávat žádnou z těch vět, které jsem naštvaně psal, nepamatoval jsem si, jak jsem musel zuřit, když jsem psal tím obrovským písmem, že v tomhle domě už nevydržím. A tvoje odpověď? Budu tam do pěti minut. Kousl jsem se do rtu. Jak jsem to mohl udělat, jak jsem se tě mohl vzdát! Měl jsi pravdu, celou tu dobu jsi měl zas*anou pravdu a já jí jenom nechtěl vidět. Ale teď už jsem to nemohl ignorovat.

Vyskočil jsem na nohy a jako smyslů zbavený ze sebe sundal všechno oblečení. Ten krásný obal, to, jak jsem měl vypadat, abych byl perfektní. Ze dna skříně vyndat roztrhané džíny a Lukášovu mikinu, všechny kovové cvočky zase vrátit na jejich místo. Ten pocit.. jako bych konečně nacházel světlo na konci tunelu, konečně jsem viděl plamínek naděje v temnotě. Naházel do batohu těch pár věcí, které jsem si přinesl a nebyly z nejnovější kolekce Louise Vuittona. Nandal jsem si kapucu a seběhl dolů do přízemí. Upřímně? Nechtěl jsem jim říkat vůbec nic a nejspíš bych odešel bez jediného slova, ale máma mě zaslechla, jak se obouvám. Ve značkových chlupatých papučích došla až za mnou. 

„Maxi?“ nejistý hlas, copak, nevěděla jsi, co ode mě čekat? Hádám, že se ti vracely staré vzpomínky, no tak ty mě naštěstí vůbec nezatěžovaly.

„Odcházím.“ Krátké, strohé, jasné. Já už nehodlal couvnout. Vybral jsem si lež,.. ale teď chci pravdu.

„Cože? Kam? Musíš balit a zkontro-“ spráskla ruce jako bych si vymyslel, že chci sníh na Floridě a mě to úplně provokovalo, ta unylá tvář bez špetky viny. Zvedl jsem k ní naštvaný pohled a přerušil ji uprostřed věty.

„Odcházím z tohohle domu a z vašeho života a už vás nechci ani vidět! Celou dobu jsem vás obhajoval, a přitom jste to byli vy, kdo mě chtěl akorát kontrolovat!“ můj řev přilákal i otce.

„Jak se to chováš?! Dej si pozor, mladíku, ať se brzo nezřeknu i svého druhého syna!“ odporem nakrčil ústa, když si uvědomil, co mám na sobě, ale mě to bylo fuk. Už jsem to v sobě nedokázal zastavit.

„Kristiána nesnášíte, protože se vám vzepřel a začal si žít po svém! Co jste si mysleli? Že se mnou se to změní? Že podruhé už to vyjde? Že podruhé se podřídím? Jak jste mi to mohli udělat!“ konečně to ze mě šlo všechno ven, ten nahromaděný stres, ta frustrace, konečně jsem věděl, na kterou stranu mám svůj hněv nasměrovat. A byl jsem tak zraněný, vždyť mě zradili vlastní rodiče! Otec se ledově ušklíbl.

„Ale prosím tě, jediné, o co nám celou dobu šlo, bylo tě zase vrátit na tu správnou cestu!“ ironicky pohlédl na moje vytahané oblečení a já nevěřil vlastním uším.

„Jak tohle můžeš vůbec říct?!“ nechápal jsem to. V mých vzpomínkách jsem vás miloval, udělal bych pro vás naprosto cokoliv, ctil a důvěřoval jsem vám a čím jste se mi odvděčili? Že jste využili chvíle, kdy jsem ztratil paměť.. chtělo se mi zvracet. Otec zbrunátněl.

„A co, mám být rád, že můj syn pracoval jako prodavač, vypadal jako feťák a chodil s klukem, a ještě s obyčejným automechanikem? Vážně terno! Chtěl jsem tě od něj dostat celou dobu a konečně se mi to povedlo, jsem na to hrdý!“ zalapal jsem po dechu. A já tě celou dobu nutil sem chodit, když to vypadalo takhle? Jak jsem mohl udělat takovou chybu..

Bolestně jsem se usmál. „Miloval jsem ho!“

„To nemůžeš vědět!“ zdálo se, že ta myšlenka ho pobouzí víc než cokoliv jiného. Ale já už nekřičel, jen se smutně usmíval. Protože jsem si byl jistý, já to věděl.. podíval jsem se mu do očí a jen zavrtěl hlavou.

„Ale můžu! Protože ho miluju i teď!“

Nečekal jsem na odpověď, sebral svůj batoh a vyšel z domu, do tmy, do zimy, do neznáma, ale konečně s pocitem, že se mám od čeho odrazit. Že jsem konečně prohlédl tu clonu, pavučinovou síť kolem mé mysli. Jediné, co mě mrzelo, že to bylo tak zatraceně pozdě..

***

„Maxi vážně, pojeď s námi, nějak to zařídíme, nechci, abys tady byl sám.“ Kristiánův obličej se krabatil nespokojeností, ale já se jen usmál, cvrnkl ho do čela a zavrtěl hlavou.

„Jsem rád, že za to, že jste mě u sebe nechali, vám můžu pomoct alespoň tím, že pohlídám byt. Ježiš, je to jenom měsíc, tak nebreč, Křišpíne! Budu v pohodě!“ usmál jsem se a hnědovlásek zavrtěl hlavou.

„Jsi můj malej brácha, určitě to zvládneš? Víš co, kdybys chtěl, tak mi napiš a hned ti koupím letenku a ty přiletíš za námi, rozumíš?“ samozřejmě jsem kývnul, u Kristiána to ani jinak nešlo, ale věděl jsem, že to určitě neudělám. Jáchym postával v předsíni a díval se na nás, zase ve tváři ten nečitelný výraz, ale byl jsem si jistej, že ani jemu by to nevadilo.

„Měli byste jít, ať stihnete letadlo.“ Kristián dostal prestižní nabídku fotit v Norsku a Jáchym si vybral svoji historicky první dovolenou, protože Krišpí jako klasicky hysterčil, že měsíc bez něj? Ne, to v žádném případě! A jak se zdálo, Jáchym by pro mého bratra byl ochotný odejít na jinou planetu, takže upřímně jsem byl rád, že tu jejich křišťálově čistou lásku nebudu mít na talíři alespoň nějakou dobu. Protože mě bolelo je pozorovat, ačkoliv jsem si moc dobře všiml, že kvůli mně se to snaží omezovat. Konečně mě Kristián po sérii objímaček, ujišťovaček a nakazovaček, kterak musím volat alespoň jednou denně, aby si byl jistý, že jsem se nepředávkoval ibalginem, pustil, vzali všechny kufru a odešli. Byt ztichl, bez hnědovláska, jeho věčného smíchu a mluvení a bez věčně štěkající Happy, tu bylo podivné ticho. Lehce otráveně jsem vykoukl z okna na ulici a v tom jsem si uvědomil, že auto, které stojí před taxíkem, důvěrně dobře znám. Rozšířily se mi zornice, div jsem se nepřizabil, jak jsem vystřelil z bytu, bosý a bez klíčů, běžel těch devět pater až do přízemí a když jsem rozrazil vchodové dveře, byl pryč. Díval jsem se na to místo a cítil, jak mi bije srdce. Cítil jsem se hrozně, fakt hrozně.. ta chvilková radost se mi vrátila jako rána bičem. Lukáši..

Kristián ke mně starostlivě přistoupil, jak jsem tam tak stál, opuštěný a bosý a díval se na konec ulice.

„Maxi..“

„To je dobrý.“ Odbyl jsem ho, protože jsem cítil, jak se mi láme hlas. Pohladil mě po rameni a pak mi do otevřené dlaně vložil klíčky s přívěskem černé lebky. Zíral jsem na ty klíčky, to snad fakt neudělal.. ale udělal. Stála tam. Tyrkysově modrá Yamaha.

***

Co myslíte, šel jsem potom za Lukášem děkovat a prosit ho, aby mi odpustil?

Zklamu vás, protože ne. Měl pravdu, pořád jsem mu dával naděje, ale neměl jsem na to právo, protože jsem sám nevěděl, co se sebou. A potřeboval jsem to zjistit. Kdo jsem, kdo chci být, co chci vlastně dělat.. A tak jsem sám byl v Kristiánovo bytě, přemýšlel, plánoval. Znovu jsem se začal učit na motorce. A že bez Lukášovi pomoci to bylo hodně bolestivé. Spadl jsem v tom první týdnu, kdy jsem si nandal na hlavu černou helmu, asi tisíckrát a chtěl to vzdát, ale neudělal to. A teď jsem nevydržel bez toho, abych alespoň jednou za den nevytáhl tu blyštivou krásku, o kterou jsem se nestaral div víc než o dítě, a neprojel se, kamkoliv. Měl jsi pravdu, miloval jsem ten pocit, když jsem jel po prázdné silnici, vítr se opíral do mého těla a já si přišel, že dokážu všechno, úplně všechno.

Myslel jsem hodně na tebe. S tím odstupem už jsem to dokázal, aniž bych u toho stáhnul flašku vodky, jako se to stalo poprvé, když jsem z nudy prohledával Kristiánův byt a našel krabici nesoucí mé jméno. A v ní desítky fotek, samozřejmě sebe, ale čím víc jsem se jimi prokousával, tím častěji jsi na nich byl ty, nejdřív úplně odmítavě, když jsem tě nutil stoupnout si do záběru, otráveně, jak jsem se věšel kolem tvého krku a pak se tvoje ruka nenápadně objevila kolem mých ramen a najednou jsme tam nestáli jako dva lidé, ale stáli jsme tam spolu. A moje tvář byla šťastná. Vzhlížel jsem k tobě. Ten pohled, tak moc mě to k tobě táhlo.

Stejně jako dnes.

Sněžilo, modrá motorka byla bezpečně jako největší klenot schovaná pod stříškou garáže a já seděl na schodech přede dveřmi. Hodinu, dvě, nevím, nepřemýšlel jsem o tom. Na sobě tvoji mikinu, kterou jsem nedokázal odložit, čekal jsem na tebe. Zvuk tvého auta jsem poznal hned, ani jsem nemusel zvedat hlavu. Těžké kroky, které prošly kolem mě a nevěnovaly mi sebemenší pozornost.

„Prosím, počkej..“ zamumlal jsem, ale to už jsem slyšel, tak se zabouchly vchodové dveře a bylo zase ticho. Zvrátil jsem hlavu dozadu, zklamaně se díval, jak se z tmavé oblohy snáší chuchvalce sněhu. Chápal jsem to, nevyčítal ti, že mě nechceš vidět. Ale já tam stejně seděl dál, protože jsem to nechtěl vzdát, nechtěl jsem se vzdát tebe. Byl jsem zvyklý se podřídit, ale v tomhle ti neustoupím. Vážně bych tam seděl třeba celou noc, ale po dalších pár desítkách minut se dveře otevřely a zůstaly tak. Zvedl jsem se a vešel do bytu, okamžitě jsem si v tom teple promluvil ruce, protože hrdinně to sice vypadalo, ale byla mi šílená zima, o tom žádná. Vyzul jsem si boty a vešel do kuchyně, kde opravoval mikrovlnku. Chvíli jsem jen stál mezi dveřmi, sledoval ho, kolik už to bylo týdnů, co jsem tě neviděl.. a přitom jsem cítil tak jasně, že tohle je to místo, kam patřím, ty jsi ten, kdo má být se mnou..

„Neměl jsem to říkat.“ Hlas jsem měl ochraptělý, ale důrazný. Ledabyle pokrčil rameny.

„Neměl, a?“ už jsem byl připravený na tvoji lhostejnost, teda myslel jsem si to, ale stejně mě to bodlo u srdce. Ale teď nebyl čas se urážet. Pro to jsem tu nebyl. Chtěl jsem s ním prostě jenom narovinu mluvit, nic víc jsem ani neměl.

„Byl jsem zmatený. Potřeboval jsem čas, potřeboval jsem klid, abych se s tím vším vyrovnal, ale všichni se mi snažili vštípit svůj pohled a já v tom všem ztratil ten svůj. Byl jsi pro mě cizí člověk. Nepamatoval jsem si tě, neznal tě a děsilo mě, že ty znáš tak dobře mě. Štvalo mě to a frustrovalo, protože jsem nevěděl, kdo vlastně jsem. Všechny ty věci, co jsem prováděl, všechny provokace, jsem dělal, protože mě to k tobě podvědomě táhlo, ale vždycky, když se to stalo, když jsme se líbali, když jsem tě chtěl, jsem se lekl, protože ty jsi byl vždycky o kus přede mnou, věděl jsi víc než já a mě to znervózňovalo a štvalo zároveň. Protože jsi měl před očima něco, co já ne. Z kluka bydlícího u rodičů, studujícího na škole a s holkama, jsem byl najednou potetovanej motorkář a bydlel s někým, kdo odporoval všem zásadám, které jsem kdy preferoval. Nedokázal jsem se tím smířit tak snadno.“ Přestal opravovat, ale neotáčel se ke mně. Mlčel, nic neříkal, ale já už bych se stejně nezastavil. Muselo to ze mě ven, ty probdělé noci, myšlenky na tebe, nejistota, frustrace..

„Lukáši promiň, já vím, že jsem ti ubližoval a že to pro tebe taky nebylo jednoduché, ale já ti nechtěl ublížit, nechtěl jsem si s tebou hrát, já jsem se prostě jenom bál. Bál jsem se, že když jsi mi tehdy řekl, že se do tebe znovu zamiluju, bude to pravda. Byl jsi jedinej člověk, kterej mě do ničeho nenutil, kterej mi nepodsouval svůj názor. Byl jsi jedinej, kdo mi nechal moje já. Vím, že jsi měl celou dobu pravdu a měl jsem ti věřit, ale potřeboval jsem k tomu dojít.“ Ubíjelo mě, jak tam jenom stojí a nic neříká, potřeboval jsem nějakou odpověď, potřeboval jsem, aby křičel, aby házel věcma, aby udělal cokoliv, ale abych věděl, že mu to není lhostejné.. Otočil se ke mně a jeho tvář byla dokonale nečitelná.

„Co tím vším sleduješ, Maxi?“ díval se na mě tak odtažitě a neutrálně, musel jsem uhnout očima. Nemohl jsem vidět, jak se na mě díváš, když jsem znal ten pohled, ten, kterým jsi se na mě díval celou tu dobu, kdy jsem se choval jako idiot.

„Nic. Chtěl jsem ti za to poděkovat. Že jsem pro tebe byl důležitější než tvoje vlastní zájmy, že jsi mnou nemanipuloval ve svůj vlastní prospěch.“ Lehce jsem se pousmál. „Víš, měl jsi pravdu, dokázal jsi to. Zamiloval jsem se. Jenom mě mrzí, že jsem na to přišel tak pozdě.“