Poslední úpravy, prsty jsem přecházel přes rýhy a škrábance na neonově modré motorce, barvou ji lakoval, opravoval, seštelovával. Zatímco se ztrácel v myšlenkách a vzpomínkách, které tolik bolely. Myslel na tu noc, co se choval tak hrozně zvláštně, co ho štval každý můj pohled na tu dívku, každý dotek, úsměv, poznámka.. Nedělal jsem to proto, abych ho naštval. Dobře, možná jsem trochu zkoušel, jestli to, co tvrdí je pravda. Jestli to, jak se chová, je to, jaký chce být. Potřeboval jsem vědět, že to takhle chceš, Maxi. Nechal bych tě být, kdybych věděl, že to nemá cenu. Kdybys mě ve svém životě nechtěl, možná, že bych přestal bojovat. Ale ty, ač jsi nechtěl, pořád jsi mě tiše volal, hledal jsi v mých očích tu jistotu, tu pevnou půdu pod nohama, kterou jsi sám necítil. Snažil ses vyplnit tu hlubokou prázdnotu. Cítil jsem to, viděl.. Mimoděk jsem si vzpomněl, jak si vrhal vražedné pohledy na každou zákaznici, co přišla s rozbitým autem, na každou servírku v restauraci, co koketně pohodila hlavou. Choval jsem se k tobě tak, jak jsi to sám chtěl. Nevnucoval se, nesnažil se ti do hlavy nacpat to, jaký by jsi měl být. Stále jsem doufal, že se mi vrátíš, potřeboval jsem tě ve svém životě a zároveň uvažoval i nad možností, že tě nechám jít. Ale tu jsem zavrhl v tu chvíli, v tu noc, kdy ti oči svítily touhou. Když jsem v nich viděl to co dřív. Jak se pereš sám se sebou, jestli to máš udělat nebo ne. Jestli necháš vyhrát toho slušného kluka nebo toho rebela, co se skrýval v tvojí duši. Toho, kterého jsem postrčil na tu pravou cestu, ukázal ti směr, kterým jsi měl už dávno jít. A ty roky s tebou, byly ty nejlepší..

Možná jsem se tvářil samolibě a arogantně, ale byl jsem to já, kdo hořel touhou tě ukovat k té chladné zdi a ztratit se v tvých dotecích. Ale ne, já se nehnul. Jen tě pozoroval, cítil vlastní zrychlený dech, tvé tělo tak blízko tomu mému. Chtěl jsem, abys to chtěl sám. Ačkoliv to bolelo.. Tys cuknul, probral ses z transu, v tvých očích byla jen ta zamlženost, to zmatení. Chtěl jsem ti pomoct, ale nedokázal jsem v tu chvíli udělat nic. Nic, než jen sledovat, jak ses otočil a odešel. A nechal mě tam, samotného a zmateného. Co jsem cítil? Naštvanost, vztek a frustraci. Byl jsi tak blízko, tak blízko, a přesto tak moc daleko. A já nechtěl žít v plané naději, že si jednoho dne vzpomeneš. Bylo to nefér, tak hrozně moc nefér. Chtěl jsem proti tomu bojovat, ale nemohl jsem dělat nic. Jen čekat. Musel jsem se naučit přijmout tvoje nové já, stejně jako ty jsi kdysi přijmul mě. Toho samolibého potetovaného kreténa, co ti jen lezl na nervy.

Krátce jsem se ušklíbnul, než jsem si z obličeje sundal masku a vypnul jiskřící brusku. Být tady, v garáži, cítit pach benzínu, nepřemýšlet, prostě jen konat. Tohle tady byl můj svět, kde jsem mohl volně dýchat a přestat řešit problémy světa. Neřešil jsem tady nic a jediný můj přítel byl mlčenlivý studený kov, co mě štípal do prstů.. Miloval jsem to. Přejel jsem po černě nalakovaném jménu těsně nad předním kolem, přejel po černé lebce vypálené do kovu, tvůj znak... Ta motorka byla kdysi pro tebe celý svět. A já ji nemohl zahodit, sešrotovat, odložit. Protože jsem věděl, že bys to nechtěl. Rozvrzané parkety ho prozradily. Otočil jsem se, viděl jsem ho stát ve futrech, na sobě vytahanou šedivou mikinu, jak si opět kouše ret a jeho pohled směřuje jen na tu modrou motorku pod mýma rukama. Chvíli váhal než vešel do místnosti. Zkoumal pohledem každý kout, přecházel tam a sem, ale přesto nakonec zamířil k oné motorce. Jen jsem ustoupil a nechal ho. Jak prsty se jemně dotýká právě zaschlého laku, vypadala jako nová. Otřel jsem si ruce do tmavých pracovních kalhot a sledoval ji. Byla opravená, přímo zářila, hrdě se tyčila uprostřed místnosti, čekající..

„Ta byla moje?“ Prsty pokračoval přes řídítka, sedadlo až k černé helmě. Nepoznával to, věděl jsem to, ale na mé tváři to přesto vyvolalo úsměv. Bylo to poprvé od toho večera, co na mě vůbec promluvil. Zavrtěl jsem hlavou.

„Luciana.. Ta je tvoje. Přivezli mi ji sem z vrakoviště, prý byla na odpis. Ale já jsem se na ní podíval, spravil jí, dal tam pár nových kusů, obrousil ji, nalakoval.. Nějak jsem.. Nemohl jsem si pomoct..“ Pronesl jsem a prohrábl si vlasy. Prostě jsem ji nemohl vyhodit, byla kus tebe, kus tvojí duše, ačkoliv sis to nepamatoval.

„Jaký jsem byl řidič?“ Nevím, proč se mě na to vyptával. A jestli čekal odpovědi, ptal se té špatné osoby. Nechtěl jsem mu připomínat, co bylo. Protože nejenom, že to nechtěl slyšet. Já to nechtěl otevírat, nechtěl vzpomínat. Chtěl si vychutnávat a tvořit si novou vzpomínku na to, jak se právě teď díváš na tu motorku, jak opět překonáváš jisté pokušení..

„Nechceš to spíš zjistit sám?“ Jeho oči ke mně vzhlédly, jejich modř mě pohltila, ukovala na místě. Než se stačil na cokoliv jiného zeptat, už jsem stál vedle něj a podával mu helmu.

„Ale já neumím řídit. Navíc je to nebezpečné, nikdy bych..“ Zase ty jeho předsudky, řeči, chladná logika a kalkulace. Mohl bys přestat na chvíli myslet?

Ale helmu si ode mě vzal, chvíli koukal na mě, potom na ní, než jsem vyvezl motorku ven. Už byl večer a zrovna v naší ulici na kraji města bylo až moc klidno. Babky šli už dávno sledovat Ordinaci a nikdo kromě nich a jejich košťat se tady moc nepotuloval. Sledoval jsem, jak se na mě zamračeně a nedůvěřivě dívá, ale stejně ho něco láká, láká tak moc, že si nakonec na motorku sedne. Stiskne ji pevně v rukou, po jeho tváři se najednou rozlije úsměv. Znal jsem ten úsměv, ten úsměv, ve kterém se zračilo to rebelství, ta radost z toho, že dělá něco zakázaného.

„A teď nastartuj, prostě jenom tímhle zakroutíš a..“ Položil jsem svou dlaň na jeho, nejspíš chtěl ucuknout, ale já ji jenom posunul, motorka se probudila k životu, motor začal hlasitě bublat, jak se vozidlo pod jeho rukama probouzelo k životu.

„Tady přidáváš rychlost, tady brzdíš..“ Ukazoval jsem mu jednotlivé triky, nakláněl se k němu tak blízko.. On si to možná neuvědomoval, ale to já cítil chuť ho znovu vidět se smát. Sám se s tím pomalu seznamoval, ale tušil jsem to. Možná ztratil paměť, ale tohle nezapomněl. To, jak ji tůroval, jak se smál, když ji slyšet tiše vrčet, jak se pomalu rozjel a hned zase prudce zastavil. A já věděl, že bylo dobře, že jsem ji opravil. Nic jsem neříkal, nechtěl jsem přehlušit motorku a jeho soustředěný pohled. Chtěl se rozjet, ale moc se na to bál. Byl jsem to já, kdo si bez helmy sedl za něj. Už se nadechoval, že bude protestovat, ale já mu jenom pořádně utáhl helmu, nechceme, aby si snad znovu ublížil, ne? Mimoděk jsem si vzpomněl na to, jak se poprvé nabořil a pak se zlomenou nohou se nechal obsluhovat. Ušklíbnul jsem se. Ošil se, když jsem se tělem natiskl až k němu, když jsem položil dlaně na jeho a společně s ním mu radil, co má dělat.

Rozjeli jsme se, nejdřív pomalu, ukázkově. Až potom jsme přidávali na rychlosti. Držel jsem řídítka společně s jeho dlaněmi pevně, aby neuhýbal, držel směr. Ale byl jsem to já, kdo stisk povolil a sledoval, jak on sám motorku navádí. Jak se jeho tělo v zatáčce samovolně naklání, aniž bych mu cokoliv řekl. Povytáhl jsem koutek úst, cítil jsi tu svobodu, Maxi? Tehdy jsem tě naučil, jaké to je, když se rozhodneš vzít život do svých rukou. Cítil jsi tu nespoutanost? Mohl jsi být kým jsi chtěl, nemusel jsi žít pro rodiče, bratra či mě. Žil jsi svůj život jen pro sebe, tvořil si svoji budoucnost a šel po svojí cestě. A nic jiného jsem si pro tebe ani nepřál..

Nejezdili jsme moc dlouho, když jsem cítil, že už jeho dlaně nejsou tak jisté, že svírá řídítka až moc křečovitě a moc prudce se opírá do pedálů, nasměroval jsem nás zpátky a zastavil. Prudce si rozepnul helmu, sundal ji a díval se na mě. Viděl jsem jasně, jak mu tváře hoří a oči září adrenalinem. Jak se jeho úsměv rozšiřuje, jak hlasitě se snaží popadnout dech.

„Viděl jsi to? Vážně jsem ji řídil!“ Nedokázal jsem ani vnímat jeho slova, sledoval jsem jen jeho, ten vášnivý pohled v jeho očích, tak jasný. Ten rebelský úsměv na jeho tváři, ty sladké ďolíčky ve tvářích, ty neposlušné vlasy, co mu spadaly do obličeje. Stál tak blízko, šermoval rukama.

„Bylo t-..“  O krok jsem se přiblížil, přestal mluvit, ale necouvnul ani o kousek. Naopak, když jsem se k němu sklonil, vzhlížel ke mně. Zastavil jsem se před jeho obličejem, nechtěl jsem ho nutit, nechtěl jsem.. Odtáhl jsem se a vzpamatoval, ale stále cítil, že na mě upřeně zírá. Jeho úsměv se změnil na jakýsi provokativní úšklebek.

„Co bys chtěl udělat?“ Výzva? Jeho oči byly jiné, naprosto vážné a jasné. Rozhodnuté. Aspoň na ten okamžik, kdy jeho srdce i to moje ještě z té jízdy splašeně bilo. Ten provokatérský úsměv na jeho tváři, nevěděl, vážně nevěděl, s čím si zahrává.

„Víš, jednou se mě někdo zeptal, jaké to je, žít sám, starat se sám o sebe, když ti na ničem nezáleží. Tehdy jsem mu odpověděl, že mně ale na někom záleží. Je mi jedno, jaký jsi nebo jaký budeš nebo jak dlouho to bude trvat. Protože vím, že se do mě znova zamiluješ..“ A aniž by se nadál, byl jsem to já, kdo si ho přitáhl za mikinu blíž k sobě. Kdo se sklonil a zblízka se mu díval do očí, nebojácně, ostře, varovně. Až jsem nakonec prolomil tu vzdálenost, co nás dělila a políbil ho. Nebylo to žádné puberťácké a jemné poznávání. Ne, bral jsem si jeho rty tak, jak jsem byl zvyklý. Já byl ten poslední, co s ním hodlal jednat v rukavičkách, když si o to sám řekl. Podmaňoval jsem si jeho rty, rukou ho majetnicky vzal za boky a přitáhl ještě blíž. Líbal jsem ho drze a varovně a byl to on, jehož ruce se mi obmotaly kolem krku, kdo pootevřel ústa a bez protestů se ke mně přidal. Nevím, co to bylo, ale nechtěl jsem skončit. Prostě jsem ho potřeboval cítit, vědět, že je tady se mnou a pro mě. Cítit jeho vůni, vnímat jeho doteky a jeho tělo, tak naléhavě, tak chtivě. Jazykem jsem objel kroužek v jeho rtu a pak za něj klasicky drze zatáhnul. Rukou mu vjel pod šedivou mikinu, ale v tu chvíli se stalo něco, co se opět snažilo pohřbít všechny moje naděje. Prudce se odtrhl, o pár kroků zacouval, zakolísal se. Jeho oči se na mě dívaly překvapeně, zděšeně. Nevím, jestli ze mě nebo spíš sám ze sebe. Možná měl on zmatek sám v sobě, ale dělal ten zmatek i ve mně. Nechtěl jsem mu ublížit nebo ho vyděsit. Byl to on, kdo zavrtěl hlavou.

„Drž se ode mě dál..“ Nechápal jsem to, nechápal jsem nic, když upustil helmu na zem a rozběhl se nahoru do patra. Když mě tam nechal nechápavě stát. Zavřel jsem oči, na chvíli se snažil uklidnit sám sebe a svoje rozbouřené emoce. Byl jsem naštvaný a ztracený. Chtěl jsem mu dát čas a zároveň nechtěl čekat.. Přejel jsem si jazykem přes rty, stále ho cítil, když byl v mé blízkosti, všechno najednou dávalo smysl, nic se nezměnilo. Ale pak mi všechnu tu naději vzal a sfouknul.

*

Nevím, co jsem tady dělal, když jsem zastavil před tím perfektně upraveným domem jak z nejnovějšího deníku moderní rodiny. Všechno bylo umělé, kytky, jeho mámy dekolt, otcovo nakroucený knír. Vystoupili jsme, za to jsem byl rád. V autě panovalo dusno, Max nemluvil, nedíval se na mě a já ho ani mluvit nenutil. Protože jsem mu sám neměl co říct. Jel jsem sem jen proto, protože mi včera večer volal domů Kristián. Že musíme jít jakože na večeři. Odporoval jsem, já jeho rodiče nesnášel, oni nesnášeli mě, tak to dá rozum, že nikam nejdu. Proto jsem se divil Kristánovi, že vůbec s Jáchymem chce jít do společnosti těhle dvou. Ale on mi zarytě tvrdil, že to mám udělat pro Maxe. Že to potřebuje. Krátce jsem se ušklíbnul. Co jako potřebuje, Kristáne? Potřebuje si žít v téhle lži, že je všechno růžové, v pořádku a že se nikdy nic nezměnilo. Proč mu všichni neustále do očí lhali? Bylo mi z toho na nic, ale nebyl jsem člověk, co by druhým kecal do života. Ale taky jsem se na rozdíl od Kristiána, který Maxe div k smrti neumačkal, netvářil jako stowattová žárovka. Jeho úsměv doslova oslepoval, kypěl radostí a štěstím, když Maxe viděl. Myslel to tak upřímně, ale ten úsměv, se kterým na něj shlíželi vlastní rodiče byl vážně k pláči. Ještě že já žádné rodiče neměl. Kývnul jsem na Jáchyma, co na vše přihlížel se stejně chladným výrazem.. Netušil jsem, co se mu honí hlavou, jestli protestoval nebo mlčel. Ale zároveň jsem věděl, že je Kristánovou oporou v jakékoliv situaci. A to, jaká skála byl pro toho nešiku, to jsem na něm obdivoval. Jak se dokázal chovat pokorně a slušně, pozdravil, usadil se, neprotestovat.. To já držet hubu neuměl. Zatímco se všichni chovali jak cukrblici, já jsem jeho matku obdaroval pozvednutím pravého obočí, neopomněl si vzít ty nejvíc špinavé boty z práce, aby měla pak čím drhnout tu medvědí srsti v předsíni a s rukama v kapsách vešel dovnitř. Byl jsem tu poprvé a doufal, že i naposled. Takže když jsem při konverzaci hlasitě žvýkal a praskal bubliny nebo si prokřupával prsty, byl mi ten vražedný pohled paní domácí hned o něco milejší!