Máma mě zrovna hladila po vlasech, usmívala se na mě a vyprávěla, jak si vezme dovolenou a budeme se celý den koukat na televizi, jako když jsem byl nemocný v dětství, když se rozlétly dveře a v nich stál naprosto udýchaný a vyděšený Kristián. Můj obličej se rozzářil, konečně ze mě na chvilku opadl ten stres, napětí, to že mi všichni tvrdí věci, které nedávají smysl. Za mým milovaným starším bratrem se objevil vysoký muž, blonďák, který se jen podíval na rodiče, slušně kývl hlavou, ale do pokoje nevstoupil. A to byl zase jako kdo? Promnul jsem si spánky. Nic nedávalo smysl.

„Maxi, já měl o tebe takovej strach.“ Pronesl hnědovlásek vyčítavě, ale i v jeho hlase byla znát úleva, když se díval, jak se na něj zářivě usmívám.

„Jsem v pohodě, jenom mě trochu bolí hlava.“ Pousmál jsem se, když se máma s najednou nic neříkajícím výrazem zvedla a postavila se vedle postele, zatímco Krišpí se ke mně vrhnul a na okamžik zabořil hlavu do mých vlasů, jak mě hystericky objal. No jo, celej on.. Prohlížel si obvaz na mém čele.

„Co se ti stalo?“ s nedůtklivým výrazem si prohlížel všechny ty přístroje kolem postele.

„Prý jsem měl nehodu na motorce.“ Rozjařeně jsem se zasmál. „Všichni tady se podle mě zbláznili! Prej já a motorka, chápeš to? Jeden doktor mi dokonce tvrdil, že prej jsem ztratil paměť. Dočasná amnézie, bože, to vidíš akorát v hollywoodských filmech, ne?“ zasmál jsem se pobaveně, ale Kristián najednou vytřeštil oči a pustil moji ruku.

„Tak proto byl Lukáš tak mimo..“ zamumlal.

„Kdo je Lukáš?“ pohled z Kristiána jsem přetočil na naše, kteří stáli v rohu a prohlíželi si bráchu jako zjevení. Asi byli z té nehody opravdu šokovaní. Kristián k nim stočil naštvaný pohled.

„Vy jste mu to neřekli?“ byl jsem překvapený, takhle jsem svého milovaného brášku neznal. Něco ho muselo hodně naštvat. Co to pořád řešili?

„Co mi měli říct?“ vložil jsem se do rozhovoru, pomalu jsem si začínal připadat jakože jsem průhlednej, ale ani máma ani Kristián na mě neotočili pohled. Máma jen pohodila hlavou, jak to dělávala, když u nás byly její kamarádky, které s oblibou v jejich nepřítomnosti nazývala slepicemi.

„Opravdu teď musíme řešit takové detaily?“ ležérně si zastrčila pramen vlasů za ucho, už se stihla upravit a její tvář vypadala zase perfektně jako vždycky, jen se mi zdála starší, než jsem si pamatoval. Kristián vstal a otočil se ke mně zády, proto jsem mu do tváře neviděl, ale jeho hlas byl chladný. Kristián byl snad fakt naštvaný!

„Detaily? To myslíš vážně? Vždyť s ním už tři roky bydlí!“ vůbec jsem neměl ponětí, o čem je řeč. Táta stál v rohu místnosti a tvářil se otráveně.

„A teď má skvělou příležitost to napravit.“ Prohodil hlubokým hlasem, což zjevně Kristiána připravilo o slova. Nastalo ticho.

„Můžu vědět, co se děje?“ pronesl jsem už mírně naštvaně, že mě všichni přehlížejí. Otec s matkou se na sebe podívali, ale pak na Kristiána vrhli vyčítavé pohledy a odešli z místnosti. Přemýšlel jsem, kde se sakra stala chyba a jestli mi při té nehodě něco neamputovalo část mozku, protože jsem se vážně vůbec nechytal. Kristián si povzdechl a posadil se vedle mě. Lehce se dotkl mé ruky a vážně se na mě podíval.

„Maxi, vážně jsi měl nehodu na motorce a podle všeho jsi vážně ztratil paměť.“ Zamrkal jsem a konsternovaně sledoval hnědovláskovu ustaranou tvář.

„Ale.. to je blbost, ne? Vždyť jsme se zrovna nedávno bavili o tom, že motorkáři jsou jenom dárci orgánů, proč bych to dělal? Ježiši Kristiáne, volal někdo do školy? Mám zkoušky!“ bratr mě zase ukotvil do postele, ze které jsem chtěl vylézat a zavrtěl hlavou.

„Maxi, už dva roky do školy nechodíš..“ nadhodil opatrně. Moje tvář získala doslova zděšený výraz.

„Ne-nechodím?“ hlas mi přeskakoval, co se to sakra děje? Nic nedávalo smysl, absolutně nic z toho, co říkal. Motorka, přerušení školy, a ještě ráno ten potetovanej týpek, byl to snad nějaký vtip? Experiment ze školy? Stiskl mi ruku a jemně zavrtěl hlavou. Jeho obličej byl tomu mému tolik podobný, a přesto naprosto jiný. Jemnější, vyspělejší,..

„Ne. Skončil jsi na podzim, nebavilo tě to. Teď prodáváš v obchodě s komiksy. Je ti už dvacet tři. Od našich ses odstěhoval a bydlíš s Lukášem.“ Pomalu jsem vrtěl hlavou. 23? Kousl jsem se do rtu. Tři roky.. jaký podělaný tři roky?! Co se to tu dělo!

„Maxi, jsi v pohodě?“ Kristián mi jemně odtáhl pramínek vlasů z čela. Zavrtěl jsem hlavou. Nebyl jsem. Bolela mě hlava, jak usilovně jsem přemýšlel.

„Kdo je Lukáš?“ zvedl jsem k němu hlavu. Kristián naprázdno otevřel pusu, zdál se mi nerozhodný, trochu vyčerpaný a hodně nejistý, ale dveře se znovu otevřely a vešla usměvavá sestřička.

„Dobrý den, tak jak se cítíte? Potřebovala bych vyplnit vaše informace.“ Usmála se a sedla si na postel z druhé strany. Podala mi papír, roztřesenýma rukama jsem ho držel a jen četl jednotlivé otázky a mračil se víc a víc. Nakonec jsem beze slova podal papír hnědovláskovi. Tři roky..

Kristián letmo přejel těch pár otázek a pak hlasitě polkl. „Maxi, já bohužel některé věci nevím.. musíš zavolat Lukášovi, on o tobě ví nejvíc.“

***

Seděl jsem na posteli, ruce založené na hrudi a jen ho pozoroval. Bílé tričko, zpod kterého mu vykukovaly potetované namakané ruce, roztrhané džíny, černá čepice na hlavu a na tváři arogantní úšklebek. Ne, v žádném případě, nikdy! Promnul jsem si spánky, i kdybych snad vážně byl na kluky, přece bych nechodil s ním! Vždyť je naprostým ztělesněním všeho, co nesnáším! Jak tam tak laxně seděl, sestřičky se na něj zamilovaně hihňaly a já cítil nasládlý zápach benzínu. Ne, já nejsem přece žádnej podělanej gay!

„Nějaká tetování, piercingy a podobně v nedávné době?“ sestřička si prohlížela kroužek v mém rtu, za který jsem mimovolně zatáhl. Pokrčil jsem rameny. Lukáš zamyšleně naklonil hlavu.

„Máš nové tetování na hrudníku, asi měsíc. Kuličku v jazyku máš už dlouho, ty dva kroužky už taky, takže asi nic..“ při tom jeho popisu si letmo přejel prsty po hrudníku a já naprosto zděšeně odtáhl vršek pyžama a pohlédl na svou hruď. A moje nejčernější obavy se naplnily. V mrákotách jsem na něj hodil nevěřícný výraz. Proboha, proč jsem si nechával propíchnout bradavky? To muselo tak šíleně bolet! Sestřička si odkašlala a já doslova na povel zrudnul. Tohle asi nezvládnu. 

„Ehm.. tak tedy.. kouříte?“ sestřička na mě otočila tvář a já se zamračil ještě víc. Přesunul jsem svůj pohled na černovláska, který mě s jistým pobavením v očích sledoval.

„Kouřím?“ nemohl jsem uvěřit, že o mém životě ví nejvíc tenhle rádoby anarchista, který musel světu tak okatě dávat najevo, že nechce jít s proudem. Proboha, to musí být vtip! Já přece stál o nějakou milou chytrou holku, a ne o týpka vystřiženého z nějakého filmu o gangu s heroinem!

Lukáš krátce kývl hlavou. „Občas.“

Pootevřel jsem pusu, já bych přece cigáro v životě...! 

„Berete nějaké drogy?“ sestřička si mého rozhořčení zřejmě nevšimla, ještě aby jo, když koukala celou dobu na Lukáše, div jí netekla z koutku slina!

„Beru drogy?“ zavrčel jsem na černovláska, který si zamyšleně promnul bradu.

„V jakém časovém rozsahu to myslíte?“ pronesl zcela vážně a mně div nevypadla huba z pantu.

„To je absurdní! Nejsem žádnej feťák proboha, studuju vysokou školu, nejsem blbej!“ vybuchl jsem, protože tohle všechno bylo prostě nemožné! Nikdy bych nezačal kouřit, nikdy bych nebral drogy a už vůbec bych nechodil s někým jako je on! Černovlásek ale k mému neskonalému překvapení, a ještě většímu nasrání, zabublal tiše smíchy. Temně jsem se zamračil.

„Něco k smíchu?“ pronesl jsem chladně, zatímco Lukáš se přestal smát a jen kývl hlavou. Jeho oči se na mě dívaly zvláštně. Tak nějak.. ne.

„Jo, přesně tohle jsi kdysi řekl..“ odvětil, což mě naprosto vyvedlo z míry. Proč u všech svatých to byl zrovna on, kdo podle Kristiána věděl o mém životě všechno, zatímco já nevěděl zhola nic? Cítil jsem se frustrovaný. Zrazený. Podvedený sám sebou. A v mé hlavě bylo dál černo a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco vracet do normálu..

Zbytek otázek už probíhal jen mezi sestřičkou a Lukášem, odmítal jsem se zapojovat. Bylo totiž děsivé nepoznávat sám sebe..

***

O pár dní později jsem vystupoval ze zadního sedadla auta a nejistě se rozhlížel kolem. Ulice, park, menší oranžový panelák s hnědým pruhem a řádkou balkonů. Neměl jsem tušení, kde jsem, ačkoliv Kristián mě informoval, že vůbec nevadí, když budu bydlet u nich, přece tam stejně chodím skoro každý den. Zamračil jsem se. Posledních pár dní jsem měl neustále špatnou náladu. Někdo mi pořád něco připomínal, ty jejich obličeje, které čekaly, že řeknou nějakou iniciálu a já si jako mávnutím kouzelného proutku vzpomenu. Nevzpomněl jsem si. Na Lukáše, na tetování, obchod s komiksy ani stěhování od rodičů. Všechno zůstávalo v mlze, a kdyby nebyl Kristián tím nejdůležitějším člověkem v mém životě, snad bych se mu vysmál. Všechno to bylo jako špatný, hodně špatný vtip..

„Pojď, Maxi.“ Hnědovlásek se na mě usmál a rozešel se do patra, stejně jako Jáchym, který táhnul moje věci. Sledoval jsem jeho rozložitá záda, to byla další věc, kterou jsem nemohl rozdýchat. Že můj brácha je gay. No, možná, že to tak šokující nebylo, ale že chodí s tím největším a nejvymakanějším chlapem, jakého jsem kdy viděl. Jáchym byl fakt divnej, pořád jenom mlčel a koukal se na Kristiána jak na svatej obrázek. Měl jsem dost svých starostí, ale jestli si mysleli, že jsem ještě nezaznamenal tu chladnou atmosféru mezi rodičema a těmahle dvěma, tak byli na omylu. Ale popravdě, já už nechtěl radši řešit vůbec nic..

Následoval jsem je do domu. Kristián nadšeně vyprávěl, jak mi udělá můj oblíbený hamburgr s hranolkama a sice že budu spát na gauči, ale že se zase nemusím nikam moc přesouvat, protože je tam televize a já jenom šlapal a mlčel, co na to taky asi říct. Bráška otevřel dveře, celé pokreslené a vyzdobené, doslova zářily mezi těma ostatníma nudnýma hnědýma, a vešel do předsíně. Pořád se něčemu smál, nechal boty uprostřed místnosti, hodil bundu na botník a zmizel v útrobách bytu, zatímco Jáchym, který šel za ním, Kristiánovu bundu pověsil spořádaně na věšák, jeho boty uklidil do botníku a beze slova i on zmizel v bytě. Povzdechl jsem si. Ti dva mě prostě iritovali. I kdybych chtěl nevěřit všemu, co se stalo, z těhle dvou doslova sálalo, že spolu žijou už dlouho. Kristián vypadal tak šťastně, jako jsem ho už dlouho neviděl, když se zamilovaně díval, jak Jáchym vyměňuje žárovku v obýváku, jak si stoupl na špičky a krátce ho políbil, jako by ho chtěl odměnit za dobře vykonanou práci. Uhnul jsem očima a dělal, že tam nejsem.

Sedl jsem si do kuchyně ke stolu a sledoval Kristiána, jak připravuje večeři, několikrát nadskočil zděšením, když si skoro uřízl prsty nebo opařil obličej, ale jak jsem zjišťoval, tohle místo měl skvěle zmapované Jáchym. Udiveně jsem se na něj díval, jak pořád s tím netečným výrazem a zjevem někoho totálně nepřístupného chytá skleničku, kterou Kristián shodil, láskyplně mu bere nůž, kterým šermoval při jedné obzvlášť pikantní historce, vypíná sporák, na kterém by se bývalo spálilo mleté, a to všechno naprosto přirozeně a ladně, jako by to dělal už po tisící. A Kristián to snad vůbec nevnímal! Když jsme po jídle seděli v obýváku, hnědovlásek mi nadšeně vyprávěl o své práci a já znepokojeně pozoroval toho hromotluka Jáchyma v křesle, na hlavě korelu, v náručí pět koček a u nohou stočenou Happy, už jsem radši vůbec nemyslel. Nevěděl jsem, co na to říct. Ale nějak jsem cítil, že přesně takhle je Kristián spokojený a šťastný. Možná to nebyl ten typický vztah, ale tak mírumilovnou atmosféru, jaká se linula každým koutem tohohle bytu, tu byste jen těžko hledali. 

Večer jsem se uložil v obýváku, slyšel z ložnice Kristiánův tlumený hlas. Naléhavě se ptal Jáchyma, jestli budu v pořádku a jestli bych neměl být s Lukášem a jestli je Lukáš v pohodě a neměl by mu zavolal a Jáchymovo tiché bručení, které však chlácholilo mého bratříčka, takže za pár minut bylo v bytě ticho. Já spát nemohl. Neustále jsem musel přemýšlet. Co se stalo, kde to jsem. Kdo vůbec jsem. Ten pocit beznaděje byl neútěšný. Věděl jsem, že tam nikomu nepřekážím a Kristiánova vstřícnost není předstíraná, ale cítil jsem, že tam nepatřím. Do světa těch dvou, kteří byli šťastní a zamilovaní. Problém byl v tom, že to místo, kam patřím já, jsem nemohl najít..

***

Seděl jsem na vyšetřovacím lehátku a nechal doktora, aby mi svítil nepříjemnou baterkou do očí.

„Takže hlava už vás nebolí?“ ani jsem nehlesnul, jen jí zavrtěl a sledoval ho. Poslední dobou jsem byl tak málomluvný, až to mě samotného děsilo. Ale já se pořád nějak nechytal, nedokázal reagovat na témata, o kterých jsem nic nevěděl a bylo mi trapně a frustrovaně zároveň. Doktor pokýval hlavou.

„A co vaše paměť? Vzpomněl jste si na něco?“ znovu jen tiché záporné zavrcení, víc jsem se zachumlal do velké černé mikiny s kapucou, to oblečení mě taky iritovalo. Maskáčové kalhoty a mikina tak na Jáchyma, to jsem se vážně oblékal tak nevkusně? Jenže co jsem měl dělat, Krišpínovi kousky mi byly malé a nic jiného než tu sportovní tašku od Lukáše jsem v jeho bytě neměl.

„Říkal jste, že bydlíte u bratra? Jak jsem vám říkal posledně, bylo by dobré se vrátit tam, kde jste žil před nehodou, mohlo by vám to hodně pomoct.“ Dobrácky se usmál. Co on o tom věděl. Jak mohl pochopit moje pocity při pomyšlení, že bych se měl nastěhovat k člověku, kterého jsem si vůbec nedokázal vybavit nebo kamkoliv zařadit. Lukáš pro mě byl prostě jednou velkou neznámou. Minulý týden byl u Kristiána v bytě třikrát, díval se na mě, prohlížel si mě a já nevěděl, jak se zachovat. Alespoň se mě jako ostatní na nic nevyptával, vlastně se ani nechoval jako bych byl nemocný. S Jáchymem mluvil o rozbité myčce, Krišpínovi pochválil koláč, mě dal pár mých prý oblíbených knížek a šel. Alespoň že tak.. a já se teď chystal udělat přesně to, co mě dost děsilo.

Máma se na mě z předního sedadla culila a pořád mi to rozmlouvala, prý mi může oblečení koupit, ale já trval na tom, že potřebuju jet do toho bytu. Podle Kristiána jsem tam bydlel tři roky. Přece nemůžete jen tak vytěsnit tři roky, alespoň něco si přece musím vzpomenout, ne?.. Ne..?

Jenže když jsem si pak prohlížel polorozpadlý dům, který tvořil horní patro nad starou garáží, necítil jsem nic. Vůbec, vůbec nic..

„Ahoj Maxi.“ Lukáš se na mě usmál, ten úsměv byl tak upřímný, tak věrohodný, jako by se na mě takhle usmál už tisíckrát. Zamumlal jsem pozdrav a vešel dovnitř. Čtyři místnosti, odlupující se tapeta, netěsnící okna.. no ze svého dřívějšího bytu jsem rozhodně nadšený nebyl. Lukáš šel udělat kafe, naši se nehnuli z kuchyně a tvářili se zhnuseně, to já se vydal byt prozkoumat. Prsty přejížděl po sprchových gelech v koupelně, ohmatával černé povlečení v ložnici, stíral částečky prachu ze stařičké televize v obýváku. Nepoznával jsem ty věci, předměty, které jsem nejspíš denně používal a které pro mě byly cizí a neosobní. Jen ta vůně, benzín a tmel, ta mi přišla povědomá. Jako by k tomu stařičkému bytu patřila. Zaujala mě polička nad televizí plná trofejí a medailí. Přejel jsem po zlatém povrchu prsty, všechny oslavovaly nějaké závody, automobilové nebo motorkářské a na mnoha z nich se blyštilo moje jméno. Fotky azurové motorky byly ve stříbrných rámečcích všude po zdech, stejně jako já, jak se široce usmívám a svírám nad hlavou velký pohár. A kolem ramen mě nedrží nikdo jiný než Lukáš. Tu fotku jsem sundal a zblízka si jí prohlížel. Ne, že bychom se tam líbali nebo tak něco, ale něco v tom jeho objetí je jaksi.. láskyplné.

Z kuchyně se ozývaly rozzlobené hlasy a vytrhly mě tak ze zamyšlení. Položil jsem fotku zpět na místo a vydal se zpátky za svým doprovodem. Snad ještě s větším zmatkem v hlavě..