Odkašlal jsem si, protože jsem nějak potřeboval přehlušit to dusivé, tíživé ticho. Tahle večeře se dá popsat jen jediným, zato dosti výstižným slovem – katastrofa! Když mi máma před třemi dny volala, ať se zastavím na rodinnou večeři, fakt jsem se těšil. Když jsem jí oznámil, že to samozřejmě řeknu Kristiánovi, její zájem jaksi opadl, a když jsem pak volal přímo jemu, oznámil pro změnu on mně, že bez Jáchyma nikam nejde a vlastně Lukáš by měl jít taky. Tak nějak to vzniklo.

Seděl jsem mezi Lukášem a Kristiánem a hlasitě smýkal příborem po porcelánovém talíři, protože už jsem z toho napětí pomalu začínal šílet. Jáchym mlčel, u toho to bylo normální, máma se na něj dokonce čas od času usmála, protože hned jak jsme se usadili ke stolu, začal se dost otravně naklánět na stranu, no a zatímco si ona stěžovala, že to údržbář zapomněl opravit, Jáchym se sklonil, chvilku se pod tím stolem rachtal, a když vstal, stůl stál pevně jako skála. Kristián nervózně srkal víno a způsobně se nimral ve své porci hovězího, zato Lukáš se s tím vůbec nepáral a celkově mu bylo evidentně úplně fuk nějaké stolování nebo etiketa. Skoro bych ho býval okřikl, ale ta nevraživost, kterou otec i matka vůči němu vyvíjeli, ta si myslím bohatě stačila. Nechápal jsem to. Kde se stala chyba?

„Ehmm.. viděl jsem tvoje fotky dneska v magazínu, byly vážně skvělé. Hlavně ten podzimní park, ty barvy byly nádherné. Viděli jste je?“ od Kristiána jsem zvedl pohled k rodičům na opačné straně stolu. Matka vzala sklenku bílého, napila se, usmála a sotva patrně zavrtěla hlavou.

„Víš, že časopisy nečtu. A co ve škole, Maxi? Jak ti to jde?“ vlastně jsem byl z té čtveřice jediný, komu věnovala pozornost.

„Profesor Dobrovský tě chválil, prý jsi začal chodit do jeho debatního kroužku?“ přidal se i otec, který si do teď nevšiml vůbec nikoho. Vedle mě Lukáš zabublal smíchy, až jsem do něj pod stolem strčil, ale moc ho to nebralo. Lehce jsem kývl hlavou.

„No, říkal jsem si, že se tam zastavím, ale abych pravdu řekl, moc mě to nebaví.“ Odvětil jsem, ale otec mávl rukou.

„Nesmysl, je to kapacita, víš, kolik známých si přes něj uděláš? Kdepak, budeš tam chodit dál.“ Viděl jsem, jak se Lukáš čím dál tím víc ironicky usmívá, co ho štve? No uznávám, ten tón, kterým mi otec víceméně danou věc oznamoval, byl trochu panovačný, ale táta to nikdy nemyslel zle. Rozhodl jsem se to hodit za hlavu a otočil se ke Kristiánovi.

„Zapomněl jsem ti poděkovat za to kuře na kari, co jsi včera přivezl, bylo fakt vynikající. Vůbec jsem nevěděl, že umíš tak skvěle vařit. Věřila bys tomu, mami? Bez Kristiána bychom s Lukášem umřeli hlady.“ Zazubil jsem se vesele ve snaze odlehčit situaci, ale máma jen zkroutila ústa do pohrdavé linky.

„Pokud ho baví stát u plotny jako nějaká puťka, prosím. A to, že se o tebe tady pan Křížek nedovede postarat, to není k smíchu, ale k pláči. Už jsem ti říkala, že tady by ses měl lépe. Měl bys klid na učení, nevdechoval vzduch nakažený plísní a nevypadal jako nějaký pobuda z ulice.“ Doslova šokovaně jsem otevřel pusu, nejenom že Kristiána urážela, ona dokonce ani nemluvila k němu, vůbec se neobtěžovala se na něj podívat. To jenom já viděl, jak sklopil hlavu a stiskl ruce v pěst, ale byl to Jáchym, kdo ho pod stolem chytil za ruku, a aniž by se k tomu jakkoliv vyjádřil, pohladil ho palcem po hřbetu a hnědovlásek se na něj vděčně podívat. To Lukáš takhle klidný nevydržel.

„Tak poslouchejte, dámo,..“ už se nadechoval, ale já ho jenom chytil za předloktí a zavrtěl hlavou, čímž jsem zastavil příliv jeho jistě nelichotivých slov.

„Mami, jsem tam dobrovolně a nic mi tam nechybí. Tohle bys neměla říkat.“ Snažil jsem se chovat slušně, ale pravdou zůstává, že jsem byl z chování svých rodičů naštvaný. A kdyby šlo jenom o Kristiána, který tam seděl jako uzlíček neštěstí, ale mě dokonce vadilo i to, jakým tónem mluví k černovláskovi. Protože ač jsem k němu měl jakýkoliv vztah, ač jsem s ním nemluvil a od té události s motorkou se mu víceméně vyhýbal, jedno jsem mu nemohl upřít – nic pro něj nebylo přednější než já, i když to dával najevo tím hrubým, neotesaným způsobem. Protože mě každé ráno vozil do školy a v noci, když myslel, že už dávno spím, mi překvapivě něžně přitahoval peřinu k bradě. Kolikrát jsem ho schovaný za dveřmi pozoroval, jak se smutně dívá na tu modrou motorku, přejíždí prsty po mém jméně napsaném těsně nad předním kolem, jak si projíždí vlasy rukou v tom nejzoufalejším gestu. Nedělal jsem mu to lehké a věděl jsem to. A teď tu seděl, i když jsem viděl s jakým odporem sem vůbec šel, a ještě ho musí urážet? K tomuhle vážně nebyl důvod.

„Takhle s matkou nemluv. Má pravdu!“ odvětil mi nabručeně otec a pohodil pohrdlivě hlavou k naší části stolu. „Že bydlíš u obyčejného automechanika s učňákem, budiž, brzy přijdeš na to, že je to chyba, jsi chytrý kluk a víš, co je v životě důležité. Ale tvůj bratr akorát zahodil svůj talent a mrhá svým časem. Fotograf. To je triumf, panečku, dělat obrázky krajinek a fotit do podřadných časopisů, místo aby dodělal medicínu nebo práva a byl co k čemu.“

„Tati!“ zasyčel jsem, tohle bylo už vážně přes čáru, věděl jsem, jak moc pro Kristiána jeho práce znamená, jak focení miluje a jak dobrý je. Nechápal jsem to. Proč tohle říkali, proč se tak chovali? Mísila se ve mně nutkavá touha začít křičet, že tituly a školy nejsou to nejdůležitější v životě, ale vrozený respekt mi to prostě nedovolil. Hodiny odtikaly osmou a do dveří vjela usměvavá služebná se servírovacím stolkem.

„Podává se dezert.“

„My už půjdeme.“ To byl Jáchym, který se najednou zvedl a vytáhl na nohy i Kristiána, který v bledém obličeji neměl vůbec žádný výraz.

„To nezůstanete na dezert? Máme vynikající čokoládovou pěnu!“ ozvala se máma, jako by před pěti vteřinami nemluvila jako jedovatá zmije a skoro překvapeně se dívala, jak Jáchym skládá způsobně ubrousek.

„Ne, díky. Večeře byla skvělá, děkujeme za pozvání.“ Odvětil slušně ale odměřeně, docela jsem ho obdivoval. Stál tam jako skála, pořád ještě držel Křišpínka za ruku, bylo mu očividně jedno, kdo všechno to uvidí a bez dalších průtahů vázal mému bratrovi kolem krku pruhovanou šálu a oblékal mu kabát, protože se zdálo, že ten není schopen cokoliv udělat sám. Bylo mi ho líto.

Židle vedle mě zavrzala a Lukáš hodil ubrousek do talíře. „Taky půjdu..“

Zůstal jsem tam sedět sám a jen otáčel hlavou za odcházející trojicí a zase zpět na rodiče, kteří se na mě oba usmívali jako dvě sluníčka. Máma se usmála a nabrala si tu čokoládovou pěnu. „Mmm, vážně výborná. Maxi, co kdyby ses šel převléknout do něčeho vhodnějšího, a pak bychom si mohli někam vyjít, v centru je prý nějaká nová výstava.“ Konsternovaně jsem se díval, jak s požitkem olizuje lžičku, spokojeně sleduje, jak služebná uklízí nádobí a vůbec se tváří, jako by se nic špatného nebo sprostého před chvilkou vůbec nestalo. Otec rozevřel noviny a začetl se, ale já tohle prostě nedokázal přehlížet.

Odšoupl jsem židli a sebral z věšáku Lukášovu mikinu, kterou jsem pro dnešek zvolil jako svůj outfit, zatímco máma vyběhla za mnou do chodby. „Maxi, kam to jdeš?“

„K Lukášovi, mami. Tam teď bydlím.“ Několikrát naprázdno otevřela pusu, ale já ji tam nechal prostě stát a vyběhl jsem před dům. Zmatek v mojí hlavě jako by neustále rostl a nabíral na intenzitě. Nechápal jsem, co se to dneska stalo. Proč.. Litoval jsem, že jsem sem vůbec Kristiána tahal, ale nešlo mi to do hlavy. Ani předtím nesouhlasili s tím, co dělá, ale nikdy jsem si nevšiml, že by se k tomu stavěli s takovým odporem, že by mu svoje pohrdání dávali tak jasně najevo. Byl to můj bratr, můj nejlepší přítel,.. znal jsem ho. Toho kluka, kterému tak záleželo na tom, aby ho měl každý rád, aby s každým dobře vycházel. Proč, mami.. proč, tati? Místo porozumění jsem neustále nacházel akorát ještě větší chaos, jako by se desítky dílků skládačky mé paměti ztratily v chuchvalcích prachu pod postelí. Všechno bylo nějak špatně..

Slyšel jsem, jak Lukáš startuje a rychle doběhl k autu. Když jsem se usadil na sedadlo spolujezdce, všiml jsem si, jak na mě zaraženě kouká. Přetočil jsem k němu oči.

„Co je?“ bál jsem se, co přijde. Tvářil se tak chladně. Byl naštvaný. A já se mu nedivil. Sice jsem na začátku byl vším proti němu, jeho vzdělání, jeho vzhledu, hodnotám i postojům, ale tohle si v žádném případě nezasloužil. A já se teď najednou hrozně bál, že otevřel dveře a vyhodí mě z auta, protože jsem se ho nezastal, přestože jsem věděl, že bych měl. Byl jsi všechno, měl jsi tolik špatných vlastností, ale to, že jsi pro mě chtěl to nejlepší, to ti vzít nemohli.. Bázlivě jsem se na něj díval, kousal si kroužek ve svém rtu a čekal. Nakonec jen pokrčil rameny.

„Nic. Já jen myslel, že tu zůstaneš.“ Nespouštěl ze mě pátravý pohled. Sám jsem to nechápal. Vyhýbal se mu, nemluvil s ním, to já mu řekl, ať se ode mě drží dál, a přesto.. přesto všechno jsem se k němu prostě chtěl vrátit.

„Mám tu zůstat?“ tenhle večer byl vážně jedním slovem naprostá pohroma a já bych vážně chápal, kdyby měl celé naší rodiny dost, kdyby už neměl trpělivost se mnou, protože jsem věděl, že i pro něj to musí být těžké. Neměl jsi tušení, kolik nocí jsem ležel vedle tebe a jen si v duchu opakoval tvoje slova. Je mi jedno, jaký jsi nebo jaký budeš nebo jak dlouho to bude trvat. Protože vím, že se do mě znova zamiluješ.. Jaké to musí být, když se díváš do tváře někoho, kdo pro tebe tolik znamenal a v jeho očích jsou jen otázky? Jaké to pro tebe je, usínat vedle mě, i když víš, že tě nepoznávám? Jak náročné je držet si tu naději? Nechtěl jsem ti ji dávat, víš. Nechtěl jsem ti ubližovat. Ale byl jsem ztracený a potřeboval pomoc. A ty jediný jsi se mnou nehandrkoval ze strany na stranu. Ani teď.

Krátce se usmál. „To je na tobě, Maxi. Já ti to říkat nebudu.“ Zněl unaveně a rezignovaně. Bylo mi ho líto.

„Chci jet s tebou. Doktoři říkali, že by mi to mohlo pomoct..“ zamumlal jsem, proč jsem měl pocit, že mi tu lež nevěříš? Jenže já sám nevěděl, co je pravda.. a už vůbec ne, jestli je to správně. Jestli není jenom chyba dávat ti naději, když jsem nevěděl, jestli s tebou chci být.. Pokrčil rameny a zařadil, nedokázal jsem určit, na co myslí. A cítil se provinile.

Byl to tentokrát on, kdo se nebavil se mnou. Hned po příchodu šel do koupelny a nevšímal si mě. Štvalo mě to. Protože to jsem přece chtěl.. a teď si tím nebyl jistý. Jistota, to bylo opravdu to poslední, na co bych se mohl spoléhat. Ale řekl jsem si, že místo odmítání bych možná měl zkusit něco dělat, protože sebelitování jsem už začínal mít plné zuby.

Když Lukáš vylezl, jen v ručníku nakoukl do kuchyně, kde jsem stál u sporáku. Rychle jsem z něj přetočil oči k lince, sakra, to tu musí chodit jako reklama na fitko? Znervózňovalo mě to, ale on si z toho zjevně vůbec nic nedělal, protože přišel až ke mně a nakoukl mi přes rameno. Cítil jsem, jak se kapičky vody z jeho těla vsakují do mého trička. Proč jsi tak zatraceně blízko..

„Co to je?“ s pozvednutým obočím zvedl do vzduchu uhlově černou spáleninu. Poškrábal jsem se ve vlasech.

„Měly to být omluvné palačinky.. ale k jídlu jsou tak dvě.. když nebyl ten dezert.“ Podíval jsem se na něj, ale jeho obličej se jenom roztáhl do výsměšného úšklebku.

„Jo, tvoje máma si to mohla načasovat až po té pěně.“ Nadhodil s úšklebkem a já vydechl úlevou. Pro jednou jsem byl za tu jeho otravnou povahu rád.

„Vždycky to vypadá takhle?“ zeptal jsem se a odvážil se k němu vzhlédnout, ale jen pohodil hlavou.

„Nevím, tohle bylo poprvé..“ zaraženě jsem kývl hlavou, fakt už jsem nechápal nic. Nechtěl jsem, aby poznal rodiče? Nebo ho rodiče nemohli vystát? Nebo naopak? Fakt, co jsme si navzájem udělali..? Ale dneska už jsem to vůbec nechtěl řešit a Lukáš to nejspíš vycítil.

„Tak, co chceš dělat?“ zdálo se, že už má lepší náladu. Protočil jsem kroužek ve svém rtu.

„Říkal jsem si, že bychom si mohli pustit nějaký film?“ pozvedl jsem obočí a Lukáš se usmál.

„Tak fajn. Máš nějaký konkrétní požadavek?“ naklonil hlavu na stranu, sakra, když takhle lehce zvedl pravý koutek, měl jsem vážně problémy odtrhnout od něj oči. Zavrtěl jsem hlavou.

„Něco vyber, já to zatím dodělám. A oblíkni se..“ zčervenal jsem až za ušima, když Lukáš se smíchem prošel kolem mě a beze studu si ručník sundal a hodil ho do koupelny. Pitomec! Ale když jsem si sedal vedle něho k nějakému akčnáku, který hned vtipně okomentoval, uvědomil jsem si, že mu prostě chci dát šanci. Že ho chci vážně poznat o něco víc.. protože jeho slova mi pořád vrtala v hlavě.

***

Bylo to pár dní po té katastrofální večeři, kdy jsem si přestal hrát na uraženého a začal se s Lukášem docela normálně bavit, válel se na gauči a prohlížel si časák o motorkách, když jsem si všiml Lukáše, jak vychází z koupelny, čerstvě oholený, navoněný, v čistém, vyžehleném oblečení a s velkými hodinkami na pravém zápěstí. Zpoza stránek jsem si ho prohlížel, jako neříkám, že mu neslušely montérky, protože jen nerad to přiznávám, ale jo a pořádně, ale teď vypadal fakt hodně dobře. Ještě když na sebe hodil tu černou bundu a ledabyle si nasadil modrou kšiltovku. Vymotal jsem se z gauče a zvědavě na něj mrknul.

„Někam jdeš?“

Ušklíbl se, když zjistil, že už zase mám na sobě jeho mikinu, nějak jsem si je v poslední době oblíbil.

„Jo, dole ve městě je párty.“ Doslova se zakřenil nad tím, jak mi zasvítily oči. „Copak, poslušnej chlapeček by chtěl jít taky?“

„No, všechny díly Rychle a zběsile jsem už zkouknul, tak možná..“ zatvářil jsem se nevinně, což ho donutilo zase pozvednout koutek rtů v tom pokřiveném úsměvu. Sakra, to je nějakej podělanej polobůh?

„Tak dělej, jestli nebudeš oblečenej, než zamknu garáž, můžeš si udělat leda tak párty s Růžičkovou.“ Pohotově jsem kývnul hlavou a odběhl do ložnice prohrabat skříň. Nevěřili byste, jak snadno si člověk zvykne na tohle puberťácký oblečení, přišel jsem si zase jak v šestnácti, kdy jsem měl děsně rebelský období, než mi máma vyházela tenisky a koupila za trest hnědé polobotky, ale dneska jsem na ní nechtěl myslet, ani na tátu, ani na moje morální postoje vůči Lukášovi. Chtěl jsem se bavit. Černé džíny, konversky, maskáčová mikina a nakonec, jo chtěl jsem asi bejt fakt jakože rádoby drsnej kluk, protože jsem se postavil k zrcadlu a do rozčepýřených vlasů si uvázal červený šátek, který měl Lukáš položený na nočním stolku. Už dávno jsem si zvykl brát si od něj cokoliv a jemu to bylo jedno, takže jsem nepočítal s tím, že když jsem seběhl dolů před dům, zůstane na mě tak překvapeně koukat.

„Co je? Mám to sundat?“ viděl jsem, jak ten šátek hypnotizuje pohledem, ale po mých slovech jako by se probudil z transu, zavrtěl hlavu a jen se tak zvláštně usmál.

„Ne, nech si ho. Sluší ti.“ Poznamenal naprosto upřímně, beze studu, a zatímco on se rozešel směrem k autu, já, rudý až za ušima, se snažil tenhle spontánní kompliment vstřebat. Protože k mému překvapení mě vážně vykolejil..